Edward:
Bella krásně spala, když se předpokoji ozval Carlislův hlas: „Nejsem si jist, zda je to pro ni vhodné.“
„Jsem její otec, snad vím, co je pro mou dceru vhodné a co ne.“ Byl to Aro, kdo se vedle vztekal.
„Tím si nejsem tak jist.“ Krotil ho Carlisle. „Příteli, vím, že ji chceš vidět a tvá žena jistě taky, jen si, jako její doktor nemyslím, že je na to vhodná doba.“
„Vhodná doba, budeš se mi vzpírat! Vhodná doba je, když určím já.“ Křičel Aro. To jsem nevydržel a nedobrovolně se od svého andílka zvedl.
„Tak to si opravdu nemyslím.“ Klidnil ho opět Carlisle.
„Neopovažuj se mi odporovat!“ rozkřičel se znovu Aro. Vstoupil jsem do místnosti a rozhlédl se. Carlisle stál přede dveřmi do pokoje, před ním byl, rozzuřený Aro a asi dva kroky za ním stála jeho žena.
Za ní bylo ještě několik upírů jako stráž. Okamžitě jsem poznal Felixe a Demetriho, potom také Aleca a toho posledního jsem neznal. Všichni se tvářili zničeně. Podle jejich myšlenek nechtěli, aby Aro Bellu jakkoliv rozrušil, zároveň však nemohli nic udělat. Byl jejich velitelem. Jak prekérní situace.
„Nekřičte tady, zrovna usnula!“ zasyčel jsem na ně. Opravdu se mi nelíbila představa toho, jak ji takhle hrubě probudí.
„Neopovažuj se tady na mě syčet!“ rozběsnil se Aro do běla. „Je to moje dcera! Snad vím, co můžu a co ne!“ štěkal dál.
„Je zvláštní, jak se Vaší dcerou stane ve chvíli, kdy se Vám to hodí.“ Odpověděl jsem mu stejně vztekle. Opravdu mi začínalo vadit, jak se k ní Aro choval. Jeho dcerou byla ve chvíli, kdy to jemu přinášelo prospěch. Tak by to však být nemělo. Jeho dcerou měla být vždy, i když třeba zrovna zlobila. Ne jen když to byl hodný a poslušný vojáček.
„Demetri!“ štěkl Aro rozkaz směrem k němu. Hlavou pokýval ke mně a v tu chvíli se dal Demetri do pomalého útoku. V duchu se mi pořád omlouval, že tohle musí udělat, když najednou narazil do neviditelné stěny. Trochu se zaklepal a dopadl na podlahu.
Jak? Vrtalo mi hlavou, ovšem jen do chvíle, kdy se ve dveřích pokoje objevila rozespalá Bella. No jistě ona a její štíty.
„Už se nikdy, NIKDY neopovažuj dotknout někoho z mé rodiny!“ vyštěkla vztekle a pohled upoutala ke svému otci.
„Ty mi nebudeš rozkazovat, mladá dámo!“ vztekle na ni zavrčel Aro.
„Odejdi! Hned!“ přikázala mu Bella. „Můj otec dávno nejsi. Nikdy jsi nebyl. Proč bych to teď měla měnit? Všechny dluhy tobě jsem splatila.“ A kývla hlavou ke své matce. „Teď odejdi! Vy oba!“
S tím se Bellina matka zatvářila, jako by jí právě bodla do srdce osten. Divil jsem se, proč se tak najednou chová. Budu se jí na to muset později zeptat. Aro to vzal jako jasný příkaz a odešel. Jeho žena ho v malém odstupu následovala.
Demetri pokýval hlavou k Belle a pak i s ostatními odešel za svým pánem. Byla to jasná omluva a Bella jak se zdá ji přesně pochopila. Netvářila se však nijak zničeně, když se otočila ke mně:
„Kdy odjíždíme?“ zeptala se. V tu chvíli jsem nebyl schopen slova. To chce opravdu takhle odjet?
„Klidně zítra.“ Usmál se na ni Carlisle, který se vzpamatoval rychleji.
„Děkuji.“ Poděkovala Bella a vrátila se do pokoje. Na malou chvíli jsem nebyl schopen pohybu. Byl jsem šokován chováním všech těch okolo. Na jednu stranu ji zbožňují a na stranu druhou by ji nejraději zakousli. Tedy Aro by ji nejraději zakousl.
***
Vrátil jsem se k Belle do pokoje, seděla tam na posteli a žmoulala přikrývku. Když jsem vešel, vzhlédla a nádherně se zasmála. Její oči však prozrazovaly velký vnitřní smutek. Zakroutil jsem hlavou a pomalu k ní přišel.
„Jsem v pohodě. Jen jsem trochu smutná. Otec se chová, jako bych byla…“ odmlčela se, zdá se, že sama nevěděla, jak pokračovat.
„Bello nikdy nepochybuj o tom, že jsi skvělá. Abys věděla, tvá matka by si přála tě poznat.“ Chlácholil jsem ji.
„Má matka Edwarde, je mrtvá a to už dost dlouho.“ Zarazil jsem se. Vždyť jsem její matku viděl. Pochopila mé váhání a rozvedla to: „Nikdy tu pro mě nebyla. Vím, že teď je, ale já si zvykla na to, že žádná není. Prostě mámu nemám, zemřela, když jsem se narodila. To, že jsem ji oživila pro otce, na tom nic nemění.“ Nevesele se usmála. „Teď mám tebe. A víš co? Nic víc si nepřeju.“ Její úsměv byl o poznání upřímnější, když mě políbila.
Byl jsem rád, že jí to ulehčuji, necítil jsem se však nejlíp, když mi došlo, že ji od rodiny zítra odvezu. Bylo mi líto všeho, co se stalo od chvíle, kdy jsem ji potkal. Jasperova útoku. Její hádky s otcem, když nás bránila. A nakonec té hrůzy na slavnosti.
Pak jsem si uvědomil, že nebýt všeho toho stále bych bloudil světem sám, bez lásky a naděje v někoho tak dokonalého a úžasného. Nemohl jsem se dočkat, až si ji odvezu domů a nebudu se muset bát Volterských návštěv každý den.
***
„Musím se s nimi rozloučit.“ Pověděla najednou. Bylo tak nádherné ji jen tak držet v náruči. To ticho mi vůbec nevadilo, bylo nádherné, klidné a plné míru. S ní takové bylo všechno.
„Kdy tam chceš jít?“
„Ještě dnes. Chci to mít za sebou.“ Usmála se na mě. Já už nic neříkal a pomalu se k ní sklonil. Políbil jsem ji a náš polibek se začal postupně prohlubovat. Odtáhnul jsem se a ona se zářivě usmála.
„Já jen tak nezapomenu. Strýčkům by vadilo, kdybych odjela bez jediného slova.“ Zadívala se na mě a já jí nedokázal odolat.
„V tom případě…“ a začal jsem se zvedat. Pochopila, že vyrážíme a vypadala šťastně. Chytila mě za ruku a společně jsme vyrazili.
***
Dorazili jsme do paláce a hned v recepci mě upoutala Marcusova postava. Odkdy jeden z královské rodiny tráví čas v recepci?
Měl bych ji proměnit? Podruhé o ženu přijít nechci. Dolehly ke mně jeho myšlenky. On miloval Giannu? Tu dívku z recepce? Páni tak to je … WOW!
„Ahoj strýčku.“ Pozdravila ho Bella a mrkla na něj. Asi jí to došlo i bez jeho myšlenek. „Přišla jsem se rozloučit. Zítra odjíždíme.“ Objasnila.
„Holčičko.“ Přišel k ní a těsně ji objal. Jestli se mi o ni nepostaráš, najdu tě a s chutí rozcupuju. Poslal mi myšlenku. Stále objímal Bellu a loučil se s ní.
„To mi neuděláš!“ rozčilovala se ode dveří Jane.
„Věděla jsi, že odjedu.“ Smiřovala si ji Bella.
„Ale proč tak brzy?“ v tuhle chvíli mi Jane připomínala malé dítě, které se nechce vzdát hračky. Jakmile jí začaly docházet vlastní slova, zarazila se a omluvně se na Bellu podívala. Ta si ji jen přivinula blíž a znovu ji pevně objala.
„Brzy se uvidíme.“ Slibovala jí. O chvíli později se s Bellou loučila snad celá Voltera. Nejdéle trvalo loučení s Caiem, Demetrim, Felixem a samozřejmě s Alecem a Jane. Jediní, kdo se neobtěžoval přijít, byli Bellini rodiče.
Po všem, co jsem viděl, jsem se snad ani divit nemohl. Aro by nedovolil, aby se Bella, kdy dotkla jeho ženy a Bella zdá se, se s nimi vidět také nechtěla. Jak sama řekla, matka zemřela a otec o ni nestál.
***
Loučení probíhalo dlouho a já začal litovat, že jim ji odvážím. Opravdu ji měli všichni nesmírně rádi. Po návratu do hotelu jsem šel s Bellou do pokoje a posadil se za ní. Hluboce se mi zadívala do očí a pak…
Život není peříčko - 18,