Bella:
Přiběhla jsem tam a viděla, jak Jane mučí nic netušící upírku. Její jméno jsem neznala, ale poznala jsem ji. Byla to ta, která vyrušila můj tanec s Edwardem. Na jednu stranu mi to až tolik nevadilo. U Jane jsem si už na podobné výstupy zvykla. Na stranu druhou mi vadilo, jak někoho bezdůvodně mučí.
Zdálo se, že ani Edwardovi vedle mě se to příliš nelíbí. Na nic jsem nečekala a přiskočila k Jane. Strhla jsem ji kousek k sobě a tázavě se na ni zadívala.
„Co to má být Jane?“ zeptala jsem se jí, na oko káravě.
„Bello!!!“ vykřikla nadšeně a na malý okamžik mi připomněla Edwarda v tom hotelovém pokoji, jak nemohl přestat jásat. Vrhla se mi kolem krku a začala mě mačkat, jako bych snad měla být duch.
„Jane, taky tě ráda vidím… Ale já nemůžu dýchat!“ zasmála jsem se. V tu chvíli mě pustila a udělala krok vzad.
Jen jsem se na ni usmála a šla ji znovu obejmout, byla jsem šťastná, že mě tak hezky přivítala zpět. Během další chvíle se na mě vrhli další Volterští upíři. Demetri a Felix mě několikrát vyhodili do vzduchu a pak se na mě sesypali. Zdálo se to jako dokonalá idylka, než přišel můj strýc.
„Co se to tady děje.“ Štěkal vztekle Caius.
„Ale no tak strýčku. Trochu života do toho umírání.“ Zasmála jsem se jeho šokovanému výrazu, když mě uviděl v tom chumlu a šla ho taky obejmout.
„Bello, měl jsem takový strach!“ šeptal mi do ucha. „Už to nikdy. Opakuju NIKDY, nesmíš udělat!“
„Neboj, nejsem sebevrah.“ Zasmála jsem se mu do ucha.
„O tom pochybuju.“ Káravě se mi zadíval do očí, kdy se ke mně dostaly ruce mého druhého milovaného strýčka Marcuse.
„Holčičko, ty si mi tolik chyběla. Už to nikdy nedělej.“ Zopakoval Caiuv požadavek. Jen jsem se usmála a kývla.
To už se ke mně prodrala skrz velkou hromadu upírů i naše recepční Gianna a šťastně mě objala. „Holka bláznivá,“ brumlala si pro sebe, když mě objala.
Pustila mě a okamžitě si ji přisvojily Marcovy ruce. WOW mám novou tetičku. Tetelila jsem se blahem a šibalsky jsem na něj mrkla. Jen se zakřenil a odváděl ji od té bandy upírů. Kolem mého pasu se omotaly Edwardovy ruce a do ucha mi zašeptal:
„Tomu říkám přivítání.“ Jemně se zasmál a já s ním.
V podobném duchu jsem v recepci strávila dalších několik minut. Všichni byli šťastní, že Jane je nebude mučit a Caius s Marcem nebudou protivní, jak osina v zadku. Jistě byli šéfové, to nikomu nevadilo, jen když jsem byla na pokraji smrti, bylo s nimi k nevydržení.
Tomu jsem se jen usmála. Opravdu o mě museli mít hrozný strach. Představila jsem si, jak by asi bylo mě, být na jejich místě a ihned jsem se pod tou myšlenkou otřásla. Muselo to pro ně být těžké.
***
Ještě chvíli jsme tam tak stáli a povídali si, když nás vyrušil něčí hlas. Jsem si jistá, že jsem ho nikdy neslyšela. Určitě bych si jej pamatovala.
„Copak se tady děje?“ Byl to líbezný ženský hlásek. Najednou mi přišel povědomý, ale určitě jsem ho musela slyšet moc dávno.
Přede mnou se objevila žena, byla mi povědomá, jen jsem nevěděla, kdy jsem ji viděla. Pak přišla vzpomínka. Mrtvé tělo ženy na podlaze, všude jen krev a já byla hrozně malá. Celá od krve a sápala jsem se k tělu té ženy. Měla jsem o ni strach. Už však bylo pozdě. Byla mrtvá. Ten obličej. Byla to má matka.
„M-M-Mami,“ vykoktala jsem ze sebe přidušeně.
„Holčičko moje!“ vykřikla a běžela mě obejmout. V tu chvíli jsem byla tak neskonale šťastná, podařilo se mi oživit svou mámu. Teď však byla jiná a mě napadlo, že ji otec proměnil. Nechtěl o ni znovu přijít.
Nevím, jak dlouho jsem tam s mámou jen tak stála a objímala ji, když nás vyrušil téměř nepříčetný hlas mého otce.
„Jdi od ní. Už se jí nikdy nedotýkej!“ A odhodil mě od mámy. V tu chvíli jsem myslela, že se zhroutím. Co jsem udělala, byla jsem šťastná, a on to zase zkazí!!!
„Znovu mi ji nevezmeš!“ a odváděl ji pryč, co nejdál ode mě. Možná, vlastně určitě se náš vztah už nikdy nezlepší, ale já opravdu chtěla poznat svou mámu. Rozklepaně jsem se stočila do Edwardovy náruče.
Chlácholivě mě začal hladit po zádech, když jsem vzhlédla: „Pojďme odsud prosím.“ Mému přání vyhověl a ihned mě odváděl pryč. Nikdo z Voltery nám nebránil, ještě jsem zahlédla Caiuv výraz, když nás Aro odtrhl a pak, když jsem s Edwardem odcházela.
Měla jsem je všechny moc ráda a tohle mé rozhodnutí mě neskutečně bolelo. V tu chvíli však bylo jediné, které jsem mohla udělat. Tolik mě bolelo, jak se otec zase zachoval. Já přece nechtěla, aby tenkrát zemřela, navíc teď zase žije.
Nechtěla jsem začít brečet, přesto jsem však nedokázala vykouzlit si na obličeji úsměv. Bylo to šílené. Chtěla jsem se smát a užívat si lásky s Edwardem, najednou to však nešlo. Otec mi udělal další díru do srdce.
Byla to jeho specialita, ničit mě. Jediné co mě utěšovalo, byla Edwardova přítomnost v mém životě. Věděla jsem, že bez něj bych tohle nezvládla, že bez něj bych raději zůstala v té temnotě, která mě obklopila tam v recepci.
***
Ani nevím jak, ale zase jsem byla na posteli v tom hotelovém pokoji a Edward se na mě zmučeně díval.
„Nic mi není. Jsem v pohodě.“ Falešně jsem se na něj usmála. Bohužel to prokoukl a bezradně zakroutil hlavou. „No dobře, nejsem. To neznamená, že se budeš trápit i ty.“
„Jak bych mohl být šťastný, když tě takhle vidím?“ zeptal se.
Jen jsem ho pohladila po tváři a schoulila se do jeho dokonalé náruče. Pomalu se mi začínaly klížit oči a tak jsem se nechala nést do říše spánku, když mě probudil dokonale vyděšený hlas.
„Carlisle!!!“ křičel zděšeně Edward.
„Co se děje?“ to už byl v pokoji i Carlisle a já se na Edwarda vyděšeně dívala. Co se stalo? Co ho tolik vyděsilo?
„Ona, Ona…“ koktal ze sebe Edward.
„Klid!“ přikázal Carlisle a podíval se na mě. Když neshledal nic nepatřičného, podíval se na Edwarda. „Co se děje.“
„Ona…“ Edward nebyl schopen cokoliv říct.
Začínala jsem o něj mít vážně strach. Pomalu jsem k němu natáhla ruku a pohladila ho po tváři: „Co se děje?“ zeptala jsem se ho.
„Ty…“ opět nedokončil větu a vyděšeně se na mě díval.
„Já co?“ nechápala jsem, co jsem udělala, jen jsem si chtěla zdřímnout. Pak mi to došlo. Edward netušil, že potřebuju spánek, i když ne tolik jako lidé. Jakmile jsem začala usínat, lekl se, že se vracím do té temnoty. „Edwarde, já nejsem upír, potřebuju občas spát.“ Viditelně se uklidnil a Carlisle pomalu odešel s hlasitým, úlevným výdechem.
„Jsem jen poloviční upír. Běžně spím tak dvě hodiny denně. Jo naposled to bylo poněkud déle, ale věř mi, jsem v pohodě.“ Smála jsem se na něj.
„To jsem… Já jen… Hrozně jsem se lekl.“ Přiznal nakonec.
„Omlouvám se. Měla jsem ti to říct.“ Omluvila jsem se. Opravdu jsem si myslela, že to bude vědět?
„To nic, jsem nějaký přecitlivělý.“ Tak tomu jsem se začala z plných plic smát. Napadlo mě, že jsem ještě neviděla ostatní Cullenovy. Kde asi jsou?
„Edwarde? Kde je zbytek tvé rodiny?“ řekla jsem, když jsem se uklidnila.
„Esme odjela se všemi, kromě Carlisla a mě samozřejmě, zpět do Forks.“ Jemně se na mě usmál. „Museli do školy, nikdo nechtěl budit podezření a navíc tady na ně všechno padalo. Báli se o tebe. Alice nechtěla chodit ani na nákupy.“
„Aha, to jsem nechtěla.“ Omlouvala jsem se. Věděla jsem, že je to moje chyba.
„Ty za nic nemůžeš. Navíc už všechno ví. Carlisle jim zavolal. Nemůžou se dočkat, až přijedeme.“ Zářivě se usmál a pak mu úsměv ztuhnul. „Pojedeš s námi, že ano?“
„Copak bych chtěla být někde bez tebe?“ oplatila jsem mu otázkou. Na to se znovu rozzářil a políbil mě. Odtrhnul se a já se neubránila zívnutí.
„To líbám tak hrozně?“ zeptal se vážně.
„Ne, jen jsem unavená.“ Odpověděla jsem mu se smíchem.
„Tak už spinkej andílku.“ Opravdu řekl andílku? Dál jsem to neřešila a nechala své víčka znovu spadnout.
***
Probudil mě až křik, který se ozýval z předpokoje. Co se to zase děje. Proč nemůžu prožít jeden klidný den?
Život není peříčko - 17,