Bella:
Tma byla tak uvolňující, nic v ní nebylo. Nikdo mi nemohl vynadat, nikdo mi nemohl ublížit. Cítila jsem se tak uvolněná a v pohodě. Mé myšlenky byly prázdné a já se poprvé po více jak třista letech nemusela na nic soustředit. Mohla jsem vypnout.
Když už to začínalo trvat příliš dlouho, řekla jsem si, je na čase vstát. Jednoho dne se stejně otci budu muset postavit čelem. A tímhle tím ubližuju i jiným lidem. Vzpomněla jsem si na zbytek Voltery a taky na Cullenovy. Obzvláště pak na jednoho z nich. Na Edwarda.
Zamžikala jsem očima. V místnosti byla tma a já byla zabalená do několika vrstev pokrývek. Oči jsem měla slepené a tělo hrozivě rozleželé. Jak dlouho jsem asi byla mimo. Moc dobře jsem si uvědomovala, že naposledy jsem vnímala ve Volterské recepci.
To si to zase odskáču. Jak znám všechny z Voltery vynadají mi za to, co jsem udělala. Řeknou, že jsem mohla přijít o život atd. atd.
Najednou mi došlo, že tohle není postel v mém pokoji ve Volteře. Pořádně jsem se rozhlédla po pokoji. Vypadal jako z katalogu o bydlení. Všechno až moc uklizené, jako by tu snad ani nikdo nežil. Porozhlédla jsem se a uviděla nějaké letáčky hotelu Luxor.
WOW jsem v hotelu? Táta už mě nechce nechávat ve Volteře tak mě odklidil. To je od něj hrozně milé. Možná je to tak lepší. Vstala jsem z postele a všimla si, že jsem dokonce i převlečená. Šatičky to byly opravdu pohodlné. Koho to napadlo? Nejsem si jistá, kdo z Voltery by myslel i na takový detail jako jsou šaty.
Vlastně mi to bylo jedno. Začichala jsem po pokoji a ucítila nádhernou vůni. EDWARD! Blesklo mi hlavou. Asi mě tu byl navštívit. No nevadí, odtud bude snazší odejít.
Prozkoumala jsem pokoj a našla v něm dveře do koupelny. Okamžitě jsem do ní zahučela a osprchovala se. Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, ale sprchu jsem nutně potřebovala. Celá jsem se umyla a oblékla si zpět ty hezké šatičky. Jak jsem zjistila, nic jiného tu stejně nemám.
Přešla jsem k oknu, které bylo zatažené tlustým závěsem. Odtáhla jsem jej a spatřila božský výhled na město. Slunce bylo pod mrakem, ale i přes to byl tenhle pohled nezapomenutelný. Volteru znám jako své boty, ale tak na dlani jsem ji nikdy neměla. Byla vidět každá věžička a na konci ulice se tyčil Volterský palác. Tam budu taky později muset zajít.
U okna byl krásný a hlavně velký parapet. Rozhodila jsem kolem sebe štít, aby mě nikdo nemohl slyšet ani rušit a posadila se na něj. Zatáhla jsem závěs a koukala se z okna. Byl to dokonale nádherný pohled. Mé milované město jsem měla jako na dlani.
***
Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla a přemýšlela o ničem, když se najednou otevřely dveře a já uslyšela zkoprnělý zvuk a zalapání po dechu.
Pak někdo zasténal mé jméno „B-B-Bello!“ Ten hlas bych poznala kdekoliv a kdykoliv. Byl to Edward. Jeho hlas byl tak zmučený a ztrhaný, jako by se něco zlého stalo. Příšerně jsem se vyděsila. Proboha snad ne něco s jeho rodinou. Pustila jsem štít kolem nich, snad se Aro opravdu nerozhodl je zničit.
Ta myšlenka mi drásala srdce. To přece ne. Ne, slíbili, že jim nic neudělají. V myšlenkách jsem začala litovat svého výpadku. Nejdřív jsem se cítila naprosto skvěle. Tak nádherně jsem si odpočala. Teď však mě naplnil strach.
Rychle jsem vstala a odhrnula závěs. Edward očima hypnotizoval mou postel a na první pohled si ani nevšimnul pohybu závěsu. Jeho obličej vypovídal o hrozné bolesti. Strašně jsem se bála, co se stalo. Pak mi došlo, že se nejspíš bojí o mě? Proč? Podle toho jak hypnotizoval tu prázdnou postel, mi to bylo jasné. Leknul se, že jsem pryč? Ale proč?
Pomalu jsem k němu přišla a chytla ho za ruku. Celý sebou trhl, a když mě uviděl, chytil mě do náruče. Začal mě houpat ze strany na stranu a na tváři se mu objevil široký úsměv. Trochu mě to uklidnilo, avšak neodpovědělo mi to na žádnou otázku.
„Bello, Bello, Bello!“ Jásal a pořád mě houpal a točil se se mnou.
„Edwarde, co se děje? Co se stalo. Jsi v pořádku?“ ptala jsem se ho rychle. Tohle bylo podivné.
„Mě nic!“ pořád se smál. Vypadalo to, že je najednou neuvěřitelně šťastný.
„Edwarde!“ vykřikla jsem. „Co se ti děje!“ začala jsem se smát. A Edward se konečně zastavil a posadil se i se mnou na postel.
„No jsem strašlivě šťastný!“ vysvětlil. Mě to však moc jasné nebylo. Tázavě jsem se na něj podívala a on pokračoval. „Jsem šťastný, protože ses mi konečně probrala. Jo a vyděsila mě k smrti!“
„Čím proboha?“ zeptala jsem se.
„Neslyšel jsem tě. Leknul jsem se, že se ti něco stalo.“ Sklonil hlavu a vypadal strašlivě ztrhaně.
„To je mi líto.“ Řekla jsem a dala mu pusu na tvář. „Jak dlouho jsem vlastně byla mimo?“
„Něco kolem měsíce.“ Odpověděl mi smutně.
„Nechtěla jsem tě vyděsit.“ Usmála jsem se na něj a hned potom si přitáhla jeho rty. Ani mi nedošlo, jak moc mi chyběly. Začala jsem ho líbat a on mi polibky s chutí vracel. Když už jsme tam seděli a líbali se dost dlouho, odtáhnul se. Moc se mi to nelíbilo, ale on se zářivě usmíval a okamžitě mi tím zvednul náladu.
„Proč jsi to udělala?“ zeptal se mě.
„Udělala co?“ zeptala jsem se, jako bych nevěděla, o čem mluví.
„Proč si se ohrozila na životě!“ mírně na mě zavrčel. Chápala jsem ho, měl o mě strach.
„No já… Táta si zasloužil štěstí. Jak to vlastně dopadlo? Podařilo se mi to?“ zeptala jsem se. Edward znovu zavrčel, ale nakonec odpověděl:
„Tvá matka žije. Pokud se ptáš na to.“ Srdíčko mi poskočilo radostí. Takže se to povedlo. Časem bych mohla vzkřísit i Marcusovu ženu. Pak budou šťastní všichni.
„A táta?“ nedalo mi to nakonec. Uvědomovala jsem si, co jsem řekla těsně před tím, než mě pohltila temnota. Stejně jsem doufala, že mi odpustí.
Edward jen zavrčel a nic neříkal. Došlo mi, že je naštvaný. Pohladila jsem ho po tváři, jeho obličej zněžněl, znovu se ke mně sklonil a políbil mě. Pak příliš brzy se odtáhnul.
„Možná bys měla ještě odpočívat.“ A s těmi slovy mě opět pokládal do peřin. Chjo!!!
„Už je mi fain. A navíc! Jsem přeleželá!“ zatvářila jsem se zmučeně.
„Aspoň počkej, dokud tě neprohlédne Carlisle!“ poručil mi a zmizel ve dveřích.
To si ze mě dělá legraci. No tak sem se trochu prospala no. Dobře, měsíc je poněkud hodně, ale to si fakt myslí, že nevím, co můžu a co ne? Ačkoliv jeho starost byla dojemná.
O několik minut později už do dveří strkal Carlisla. Ten se tvářil zničeně. „Edwarde, pochybuju, že se od rána něco změnilo. Je mimo už strašně dlouho.“ Na to Edward nereagoval a dál ho strkal k mé posteli. Došlo mi, že mám zavřené oči, tak jsem je otevřela a Carlisle se zarazil.
„Ahoj, Carlisle. Jak se ti daří?“ zeptala jsem se.
„Bello! Jsem tak rád, že ses probrala.“ Tvářil se tak radostně. „Jak se mi daří, co jak se daří mě, snad jak tobě.“
„Mě je fain. Jen jsem si zdřímla.“ Zasmála jsem se jejich výrazu.
„Bello, byla si mimo víc jak měsíc!“ kroutil hlavou Carlisle a začal mi do očí svítit baterkou. Raději jsem už nic nenamítala a nechala Carlisla, aby mě vyšetřil.
***
Když konečně skončil, vyskočila jsem z postele a vyběhla z pokoje. Někde za sebou jsem slyšela, že bych měla odpočívat a cokoliv chci, že mi přinesou. To já však nechtěla. Vyběhla jsem z hotelu a mířila rovnou k lesu.
Měla jsem hroznou žízeň. No nechtějte mi namluvit, že byste po měsíci spánku neměli hlad. V lese jsem matně slyšela, jak za mnou běží Edward. Nehodlala jsem zastavovat, tak jsem pokračovala a po dalších pár metrech narazila na jídlo.
Hltala jsem plnými doušky, ta tekutina byla tak lahodná a sama mě popouzela pít dál. Ani mě nenapadlo, jak moc budu vyprahlá, než jsem vkročila do města a málem skočila na několik nic netušících lidí. Naštěstí jsem se ovládla a teď sála už třetí srnu.
„Mňam!“ řekla jsem nakonec a za mnou se ozval dušený smích. „Moc se mi nesměj, po měsíci hladu by ti taky chutnalo cokoliv.“
Omluvně se na mě usmál a přešel ke mně. Zlehka mě políbil na rty a pak mi pomohl zahrabat mrtvoly zvířat. Zářivě jsem se na něj usmála a on jako by si snad nemohl pomoct, přisál své rty k mým. Nevadilo mi to a polibky jsem mu začala rychle oplácet. Moc se mi ten pocit líbil. Opět se ve mně rozléval klid a mír. A mohl za to Edward. Bylo to krásné a dokonalé. Klidně bych tam stála a líbala ho po zbytek věčnosti.
„Měli bychom se vrátit. Všichni se na tebe moc těší.“ Usmál se na mě.
„Všichni?“ zeptala jsem se.
„No ano, všichni. Celá má rodina a taky ta tvoje. Caius posílá každý den posly pro zprávy. Konečně máme taky nějaké dobré.“ Znova se nádherně zasmál. Hlavou mi vrtala otázka, jak dlouho se už nesmál, když teď nemůže přestat.
„Tak to je nenechme čekat.“ S tím jsem se rozběhla lesem a zastavila až před palácem Voltery.
„No tedy, to byla rychlost.“ Usmál se na mě znovu Edward.
„Nechci, aby se zbytečně báli.“ Řekla jsem smutně. Nečekala jsem, že by je to až tolik zasáhlo.
Pomalu jsem vcházela do dveří, když jsem uslyšela děsivý jekot z recepce. Krev mi ustrnula v žilách. Měla jsem šílený strach z toho, co se zase stalo.
Život není peříčko - 16,