Edward:
Ve dveřích stáli v láskyplném objetí Bellini rodiče. Caius začal výhružně vrčet. Také se mu nelíbilo, že tu byli. Nebo spíš, že tady byl Aro.
„Ale no tak, bratře!“ promluvil smířlivě Aro.
„Ihned odejděte. Oba!“ řekl trochu naštvaně Caius. „Nechci, abys za ní ještě někdy chodil!“
„Jsem její otec! Mám právo tady být.“ Utrhnul se na něj Aro.
„Ty nemáš žádná práva.“ Rozkřičel se Caius. „Nebýt tebe nikdy by tady neležela.“
„Je to moje dcera!“ křičel Aro.
„Není! Nikdy nebyla a ty to víš!“ Caius začínal být pološílený vzteky. Jeho myšlenky byly rozzuřené. Bylo vidět, jak mu vadí přítomnost těch dvou. Popravdě mně vadila taky, ale já nebyl v postavení cokoli říkat.
Bellino srdce začalo nepravidelně tlouct a dokonce vynechalo pár úderů. Caius se vyděsil a okamžitě přiskočil k posteli: „Promiň Bello, už nebudu křičet. Slibuju!“ shýbl se k ní a políbil ji na čelo. Její srdce začalo znovu celkem pravidelně tlouct. Přesto byl ten rytmus nevyrovnaný.
Během dalších několika vteřin přiběhl Carlisle a byl naštvaný. V jeho myšlenkách bylo jasně vidět, že ji nikdo neměl rozrušit a to nijak.
„Okamžitě ven všichni!“ rozkázal hlasem plným autority.
„Ale…“ snažil se protestovat Caius.
„Okamžitě!“ rozkázal Carlisle a všichni okamžitě odešli. Byl jsem poslední, který zůstal.
Dobrá zůstaň, ale tohle jí rozhodně nepomohlo. Poslal mi myšlenku Carlisle a já viděl, jak moc ho naštvalo chování její rodiny. Už zase.
Přešel jsem ke dveřím a zavřel je za nimi. I přes ně však bylo slyšet, jak se hádají. Bellino srdce stále nenašlo svůj rytmus a Carlisle se začal obávat nejhoršího. Ne! Ona bude v pořádku! Musí! Mé myšlenky nikdy nesměřovaly takto. Nikdy jsem si nechtěl tuhle variantu ani představit. Vždycky jsem věřil, že to zvládne.
Moje sluníčko zvládne cokoliv. Přesvědčoval jsem sám sebe, když se Carlisle potichu vytratil z místnosti. Pomalu jsem opět popošel k posteli a sedl si na její okraj.
„Co mi to děláš?“ hladil jsem ji po vlasech a tvářích. „Copak nevíš, že se musíš vrátit, nemůžeš mě tu nechat. Nemůžu tu zůstat sám.“ Sklonil jsem se k ní a políbil ji na rty. „Bez tebe už to nejde. Copak to nevíš? Copak nevíš, že já už bez tebe nedokážu existovat?“ Nepřestával jsem ji hladit a doufal jsem, že mě uslyší.
***
Tohle bylo asi nejhorší, rytmus Bellina srdce se vrátil až po dlouhých hodinách. Do pokoje mezitím přišel Marcus. Začínalo to vypadat, že se bojí nechat ji jen na okamžik jen se mnou.
„Já jí nehodlám ublížit!“ obořil jsem se na něj, možná zbytečně tvrdě.
„Věř, že kvůli tobě tady nejsem! Jde hlavně o to, že tebe by Aro asi těžko poslechl.“ Zatvářil se zničeně. „Je odhodlaný dostat se k ní. To nikdo z nás nedovolí a nemohu tady nechat třeba jen Demetriho. Ten je povinen poslouchat Arovy rozkazy.“
„To… jsem nevěděl.“ Byla to pravda, myslel jsem, že Aro vzdá ty snahy dostat se k Belle. Bohužel tahle touha ho nepřecházela.
„Ani jsi nemohl. Vůbec ses od ní nehnul. Možná bys měl na lov. Tvá rodina už byla. Dokonce několikrát.“ Shovívavě se na mě podíval. „Nedovolíme, aby se jí cokoliv stalo.“
„Já vím, že ne. Jen od ní nedokážu odejít.“ Smutně jsem se na něj podíval. „Lov počká!“
„Dobrá. Je to tvá volba.“ Usadil se do křesla a pozoroval oheň v krbu.
***
Během dalšího týdne mě postupně všichni přemlouvali k lovu. Ale copak já mohl? Mohl jsem jít lovit a ji nechat tady? Ne to nešlo. Ne ve Volteře. Tady ji jen tak nenechám. Mají ji ráda, ale i přes to dovolili, aby se tohle stalo.
„Alice, ne. Já nikam nejdu. Nemohu ji tady nechat.“
„Edwarde, je úplně mimo. Ani si nevšimne, že jsi odešel.“ Povzdechla si Alice. „A navíc. Určitě by se zlobila, kdybys tu hladověl.“ Řekla vítězoslavně.
„Nikam nejdu!“ Alice pochopila, že tím ta debata skončila, jako už tolikrát před tím. Jen by mě zajímalo, kdo je na řadě s přemlouváním, kdo další do mě přijde za pár minut hučet.
Ani jsem nemusel dlouho čekat. Během několika minut se v pokoji objevila Esme a debata začala nanovo.
„Já tu s ní zůstanu. Nehnu se od ní na krok! Edwarde, ty musíš jít na lov!“ Ztrápeně se dívala. Bellu měla ráda a taky jí vadilo, co se stalo. Navíc jsem se tím trápil ještě já a odmítal odejít na lov.
„Ne!“ snad mě pochopí. Copak ona by odešla, kdyby šlo o Carlisla? Pochybuju.
***
„Tady už nebudu!“ vykřikla za dveřmi Rosalie.
„A kam bys ráda? Edward se odsud nehne!“ odpověděl jí Jasper.
„Je mi to jedno, klidně do hotelu, jen pryč z tohohle paláce!“ vztekala se dál Rose.
„To není špatný nápad!“ vypískla Alice. Dál jsem však nic neslyšel, Alice si začala chránit myšlenky. Co asi viděla?
***
Za další hodinu přišel Carlisle: „Edwarde, dohodli jsme se, že pojedeme do hotelu. Vše už je připraveno. Ty by ses měl taky připravit. Vyrážíme za hodinu.“ Už byl na cestě ven, když jsem za ním křikl.
„Nenechám ji tady!“ byl jsem hodně naštvaný. Opravdu si myslel, že ji tady jen tak nechám?
„Bella jde samozřejmě s námi. S Caiem jsme se dohodli, že to tak pro ni bude nejlepší.“ S těmi slovy jsem se uvolnil. Znovu si lehl na postel a čekal, až nás zavolají k odchodu.
Marcus se vypařil z pokoje ihned potom, co Carlisle oznámil, že Bella jde s námi. Nejspíš se chtěl ujistit, že nelhal. Na dveře však někdo zaklepal a já se vyděsil. Jestli je to Aro roztrhnu ho jako hada. Pochybuju, že by mi to vyčítali. Byl by to prostě jen zločin z vášně.
„Můžu?“ strčila do dveří hlavu Alice.
„Samozřejmě, pojď. Děje se něco?“ zeptal jsem se.
„Ano! Musím ji převléknout!“ s těmi slovy mi vyrazila dech? Cože? Copak nemyslí na nic jiného. „Pořád má na sobě ty plesové šaty. Bylo by to podivné.“ Upřesnila své předchozí věty.
Měla pravdu, kdybychom do hotelu nesli dívku v nádherných plesových šatech, vypadalo by to poněkud podivně. A já samozřejmě úplně zapomněl, že jsme Bellu nechali v těch šatech. Muselo to pro ni být nepohodlné. Zakroutil jsem nad tím hlavou a pokynul Alice, aby ji převlékla.
To se chceš koukat? Zeptala se mě Alice nevěřícně v myšlenkách. No dobře tak tedy půjdu. Nelíbí se mi to, ale půjdu.
Vyšel jsem z místnosti a litoval, mohl jsem se jen otočit kolem své osy. Ale ty nejlepší nápady prostě vždycky přijdou pozdě. Po necelých pěti minutách mě Alice zavolala, abych Bellu odnesl do auta.
Musím říct, že šaty, které jí Alice dala, vypadaly pohodlněji, než ty ve kterých byla na slavnosti. Byly na ramínka, celé bílé a sahaly jí po kolena. Pod prsy byly nabrané a dál se volně rozplývaly kolem její postavy.
Opatrně jsem ji vzal z postele a přitisknul ke svému tělu. S Alice za zády jsem vyšel z pokoje k našim autům. Dnes bylo venku poměrně zataženo, bylo to dobře, alespoň jsme nemuseli čekat do setmění.
Došli jsme k autu a já svého andílka naložil na zadní sedadlo. Přisedl jsem si k ní a pak už jsme s Carlislem a Esme vepředu vyrazili do hotelu.
***
V hotelu nás rychle ubytovali a já už Bellu pokládal do veliké postele v jednom z pokojů. Doufal jsem, že jí ten převoz neublížil. To bych už rozdýchat nemusel. S Volturiovými jsme byli domluveni, že při jakékoli změně dáme vědět a oni mohou samozřejmě kdykoliv přijít až na Ara.
Koukal jsem na Bellu a chtěl si lehnout zpět k ní, když mě vyrušil Emmet.
„Bráško! Pojď, jde se na lov. A bez debat. Oni se ti tady o ni na chvíli postarají.“ Začal se smát. No starý Emmet je zpět. Aspoň někdo. „Dlouho si nebyl. Dělej!“
Měl pravdu. Lov jsem potřeboval, zároveň jsem však nevěděl, zda je dobré nechat ji tady samotnou. Nakonec jsem svolil a spolu s Emmetem a Jasperem vyrazil.
***
Na lovu jsme nezůstali dlouho. Celou tu dobu jsem byl neuvěřitelně nervózní a svou nervozitu dokonale přenášel i na Jaspera. Emmet s námi chtěl hrát nějakou hru, ale když viděl, jak je to beznadějné rychle ulovil pár jelenů a všichni jsme se vydali zpět do hotelu.
Před pokojem, ve kterém jsem nechal Bellu, jsem ztuhnul. Za dveřmi nebyl slyšet tlukot jejího srdce. Zděsil jsem se. Spěšně vešel do dveří a v hrůze zůstal stát. „B-B-Bello“ zasténal jsem.
Život není peříčko - 15,