Edward:
Dvakrát za den to je moc. Jak je možné, že nás pokaždé někdo vyruší? Dělají to naschvál? Přemýšlel jsem nad tím a u toho se uklidňoval, Bella odešla někam ven, prý si zaloví a koupí nějaké oblečení. Nechal jsem ji jít, protože já neměl na lov ani pomyšlení, lačnil jsem jen po ní a jejím dokonalém těle.
Slyšel jsem, jak se Carlisle vrací do předpokoje. Příliš jsem neotálel, vstal a oblékl se. Jakmile jsem shledal, že jsem schopen jít si s ním promluvit, šel jsem za ním. Jakmile mě uviděl, začal se mi omlouvat.
Edwarde, já … opravdu netušil, že… No ty a Bella. Omlouvám se. Řekl to pro jistotu v myšlenkách. I tak se zajíkal.
„To je v pořádku. Dneska si nebyl první.“ Zadíval se na mě.
Ano, ano Bella říkala. Tak on už se s ní potkal? Může být dnešek ještě víc pomatený.
„Jo, no… Tenhle hotel je asi začarovaný!“ zasmál jsem se nad tím.
Edwarde, před chvílí jsem mluvil s Arem. Odmítá pustit Bellu z Voltery. Nevím proč? Zatvářil se ustaraně a ve stejnou chvíli to ve mně hrklo. Proč? To nás nenechají chvíli klidně žít?
Otevřely se dveře a v nich stála Bella, usmívala se, ale jakmile spatřila naše ustarané obličeje, zamradšila se. Muselo jí dojít, že se něco stalo.
„Děje se něco?“ ptala se mě okamžitě.
„No, Bello víš, tvůj otec tě odmítá pustit s námi.“ Vysvětlil jí to Carlisle.
„Co on do toho má co mluvit?“ opáčila mu.
„Je to tvůj otec.“ Oznámil jí Carlisle.
„A to si myslí, že mi bude rozkazovat?“ ptala se nevěřícně Bella. „Já mu ukážu dcerušku, se ještě bude divit.“ S těmi slovy vystřelila z pokoje a zamířila někam ven. Nejraději bych ji následoval, ale všiml jsem si, že venku stále svítí Slunce. Přesně to Slunce, kvůli kterému ráno Carlisle posunul náš let.
Kam myslíš, že šla? Ptal se mě v myšlenkách Carlisle. Na to jsem znal naprosto přesnou odpověď, kývnul jsem hlavou k paláci, na který byl z našeho pokoje nádherný výhled a zatvářil se smutně. Nechtěl jsem, aby se znovu pohádala se svým otcem…
***
Bella:
Tak taťka si myslí, že mě nějaký jeho zákaz udrží ve Volteře? No to se přepočítal, jen počkej tatínku můj milovanej. Ještě uvidíš kdo je Isabella Volturi, tuhle hru můžeme hrát dva a já nejsem jen po mamce. Taky umím být krutá a nemilosrdná.
***
Přihnala jsem se do recepce, kde jsem jak jinak než narazila na svého strýčka. Když uviděl můj téměř nepříčetný výraz, zarazil se a udiveně na mě zíral.
„Tak kde je?“ ptala jsem se ho.
„Kde je kdo? Myslel jsem, že dnes odlétáš?“ zatvářil se zvědavě a výhružně. Jistě proto, že kdyby mi Edward jakkoli ublížil, zabil by ho. „Ne, že bych nebyl rád, že jsi doma.“ Ujistil mě nakonec.
„Kde je Aro. Jak se opovažuje zakazovat mi žít můj život!!!“ křikla jsem na celou Volteru. Tím jsem přilákala další pozorovatele včetně Caie, Jane, Aleca, Demetriho a Felixe.
„Co se děje, zlatíčko?“ ptal se vyděšeně Caius, také se pozastavil nad mým téměř vražedným výrazem.
„Můj – jak si to říká – Otec se rozhodl, že mě nepustí z Voltery, Cullenovy vyděsil a mě vytočil k nepříčetnosti. Ale jinak se neděje nic.“ Objasnila jsem Caiovi. Ten, kdyby to u upíra šlo, by byl rudý vzteky. V očích mu plál hněv a já nepochybovala o stejném hněvu i u Marca, který měl praxi v ovládání svého obličeje.
„Holčičko, moc dobře víš, že tě nikdo držet nebude.“ Uklidňoval mě Marcus. Věděla jsem to, ale teď jsem nechtěla být klidná. Chtěla jsem zuřit a vybít si to na Arovi.
„Tak kde je?“ ptala jsem se znovu. Caius se zatvářil ustaraně, přesto však pokynul Felixovi, aby pro Ara zašel.
Všichni se po mě vyděšeně dívali. Každý se bál co vyvedu, ale já přesně věděla, kam mohu zajít a kam už ne. Nejsem úplně hloupá, nezačínám bitvy, které nemohu vyhrát.
„Copak tady tak křičíš?“ Ptal se Aro, jakmile se dostal k recepci.
„Vysvětli mi prosím, proč si myslíš, že máš moc nad mým životem?“ ptala jsem se ho naprosto klidným hlasem, avšak s hněvem v očích.
„To je tak snadné!“ zasmál se Aro. „Jsi má dcera, tak proto!“
„Tvá dcera? Hmmm!“ mluvila jsem klidně a jasně, takovou radost, abych na něj řvala, mu neudělám. „Je zvláštní, jak se najednou chováš, jako otec…“ Důrazně jsem se odmlčela.
„Jsem tvůj otec!“ Rozkřičel se Aro v reakci na můj klidný hlas.
„Ano, to je možné, jen ses tak nikdy nechoval.“ Opět jsem ho spálila pohledem, přesto jsem si udržela klidný tón.
Caius a Marcus zalapali po dechu, ale nakonec nic neřekli. Moc dobře věděli, že mám pravdu a že to byl, hlavně Aro, kdo mě vypudil z Voltery.
„Jsem tvůj otec! Ty s tím nic nenaděláš! Zůstaneš a nehodlám se s tebou o tom bavit!“ rozkřičel se na mě.
„Proč?“ zeptala jsem se pouze.
„Protože to říkám!“ řval dál.
„A já zas říkám, že ne!“ odvětila jsem.
„Budeš mě poslouchat, mladá dámo.“ Rozzuřil se do běla.
„Proč bych měla?“ provokovala jsem ho dál.
„Jsi sakra má dcera!!!“ řval na mě.
„Už dávno ne!“ opáčila jsem mu.
„Holčičko!“ vykřikla má matka nadšeně. Asi jí nedošlo, že se zase hádáme.
„Neodejdeš!“ řval Aro. „Jinak ty tvoje Cullenovy zabiju, vyhladím ten jejich rod břídilů.“
„Nejsou břídilové, jen proto, že se rozhodli nezabíjet lidi. Obdivuju je za to!“ Už jsem se neudržela a zvýšila hlas. Matka jen nervózně těkala pohledem ode mě k otci a zpět.
„Holčičko, co se to děje?“ ptala se dál. Já ji jen okázale ignorovala. Vždyť ona nemá ani tušení co jsem zažívala po celou tu dobu, co jsem tady žila.
„Cullenových se nedotkneš!“ ozval se poprvé Caius. „To nedovolíme. Přestaň se chovat jako idiot Aro!“
„Ta malá zrůda mi hodně dluží, jen tak si neodkráčí!“ rozkřičel se Aro a hodil ke mně rukama.
Matka to nevydržela, zdá se, že slyšet o dceři, že je zrůda ji popohnalo a už stála u Ara. PLESK, PLESK. Tak tohle jsem nečekala, matka dala otci jednu zprava a druhou rovnou z leva. Ten se na ni jen zmateně podíval.
„Tak takhle o naší dceři už nikdy, NIKDY mluvit nebudeš!“ zasyčela na něj. Marcus se začal pochechtávat a Caius měl opravdu co dělat.
„Já…“ Aro pro změnu nebyl schopen slova a já cítila velkou dávku zadostiučinění.
„Ještě dnes s Cullenovými odlétám.“ Oznámila jsem a otáčela jsem se k odchodu.
„Přijeď brzy na návštěvu.“ Zastavila mě ještě matka a já ji šla obejmout. Viděla jsem, jak se otec snaží něco namítnout, tak jsem se zastavila, dneska toho už bylo dost. Matka se s vražedným pohledem podívala na otce a ten jen nesouhlasně zavrtěl hlavou, nic však neříkal. Páni je z něj podpantoflák. Natáhla se ke mně a těsně mě objala.
„Mám tě ráda.“ Zašeptala jsem jí do ucha a vydala se ke dveřím.
***
Edward:
Připadal jsem si neskutečně neschopný, jak jí mám pomáhat, když mi to nedovolí. Chodil jsem po hotelovém pokoji jako lev v kleci a bál se, že se mi nevrátí, že nepřijde, děsil jsem se představy, že se jí opět něco stalo a já tam tentokrát nebyl. Děsil jsem se myšlenky, že ji Aro někam zavře a nepustí ven.
Bylo to ubíjející muset čekat do západu slunce a nemoct nic udělat. Carlisle mé přecházení po pokoji nevydržel a s prosbou, že až se něco dozvím, dám mu vědět, odešel do hotelové knihovny. Nemohl se na mě dívat, jak se mučím svými myšlenkami. Nemohl se dívat, jak trpím naprostou bezmocí cokoliv udělat.
***
Nevím, jak dlouho jsem tam tak přecházel, když se konečně otevřely dveře a v nich stála Bella. V tu chvíli jsem byl tak šíleně šťastný, tak dokonale šťastný, víc to opravdu nešlo.
„Kdy letíme?“ zeptala se s úsměvem a já přemýšlel, co to vyvolalo.
„Někdy v noci.“ Odpověděl jsem a hodil po ní zkoumavý pohled.
„To nic.“ Řekla a přišla ke mně. Okamžitě jsem ji objal kolem pasu a dlouze ji políbil. „Něco ti ukážu!“ zasmála se a začala se soustředit.
V tu chvíli jsem uslyšel její myšlenky. „Jak…“ chtěl jsem se zeptat, ale zarazila mě.
Nevyrušuj, nebo to neudržím. Dál jsem ji tedy nerozptyloval a soustředil jsem se jen na její pro mě dosud zakázané myšlenky. Začala mi ukazovat vzpomínku na posledních několik hodin. Jakmile se dostala k části o ní jako zrůdě, ztuhl jsem a uvažoval o Arově smrti, ne že bych měl šanci na úspěch. V tom se Bella dostala k části, kde ho jeho žena zfackovala a já to nevydržel, začal jsem se smát a ztratil Belliny myšlenky.
„Do háje!“ postěžoval jsem si, ale když jsem viděl Bellin spokojený obličej ihned mě to přešlo. Objal jsem ji a znovu ji dlouze a vášnivě políbil, než…
Život není peříčko - 20,