O dalších několik měsíců později…
Bella:
„Už to nebude dlouho trvat!“ usmál se na mě Carlisle po jednom vyšetření.
„Dobře, protože už si připadám, jako přerostlý balón!“
„Ale krásný balón!“ uculil se Edward a políbil mě na čelo.
„No jo, no jo! Tak mi pomoz se zvednout!“ zasmála jsem se mu.
„Jistě má paní!“ vzal mě do náruče a odnášel do postele.
„Jsem těhotná, ne chromá!“ nadávala jsem, za posledních dva měsíce jsem chodila opravdu minimálně.
„Nech se hýčkat!“ zašeptal mi něžně do ucha.
„No tak jo no!“ rezignovala jsem a uvelebila se v jeho náruči.
„Edwarde, vyrážíme na lov. Pojď s námi!“ zavolal na něj Jasper, když mě uložil do postele.
„Měl bys jít!“ vybídla jsem ho.
„Ne, podle Carlisla to nebude dlouho trvat a já…“
„Dneska se nic nestane, tak buď v klidu, a kdyby přece zavolám!“ usmála jsem se.
„Pohlídám ti ji tady, neboj!“ usmála se ode dveří Rose a přitančila si k mé posteli.
„Jen jdi, budeme v pořádku!“ uculila jsem se na něj.
„Dobře, ale kdyby se cokoliv stalo,“ ukázal na mě a pak na Rosalie. „Okamžitě zavoláte!“
„Jistě…“ odpověděla Rose a Edward se odploužil z pokoje.
„A je pryč!“ zasmála jsem se.
„Ale jsem tu já! A já tě budu hlídat, víc než on!“ zasmála se Rose a posadila se ke mně na postel.
„Takže na záchod mě odneseš?“ zasmála jsem se a začala se zvedat.
„Když to jinak nepůjde!“ pokrčila rameny Rose a hnala se mě vzít do náruče.
„To byl vtip!“ vypískla jsem a uhnula před jejími rychlými pažemi.
„Fain, počkám!“ zatvářila se uraženě, ale rychle se zasmála.
***
S Rosalie jsme si užívaly den a já se opravdu ani chvíli necítila sama, opuštěná nebo znuděná. Musela jsem uznat, že Rosalie je fain, nikdy jsem neměla pořádně prostor být s ní takhle v jedné místnosti a nerušeně s ní mluvit.
„Asi si chvíli odpočinu!“ řekla jsem po několika hodinách probírání katalogů s dětskými věcmi, které nám tu nechala Alice.
„Dobře, kdyby cokoliv jsem dole.“ Usmála se na mě a odešla. Já během chvilky vytuhla a užívala si spokojeného spánku.
***
Vzbudila mě až příšerná bolest v břiše. Do háje co to je? Jemně jsem nazvedla deku, ve které jsem byla zamotaná, a všechno mi došlo. Já rodím!!!
„Rose!“ zakřičela jsem do domu a jmenovaná stála hned vedle mě.
„Rose, já rodím!“ oznámila jsem jí a snažila se působit klidně a vyrovnaně.
„C-C-Cože?“ vytřeštila na mě oči.
„Klid!“ chytla jsem ji za ruku. „Potřebuji tvoji pomoc, jasné?“ zeptala jsem se a ona jen roztřeseně přikývla.
„Tak co mám… no měla bych zavolat Carlisla!“ panikařila dál.
„Rose! To nestihnou…“ odmlčela jsem se, jak přišla další kontrakce. „Musíš ji odrodit ty!“
„Bello, já nevím!“
„Já jo! Sakra Rose!“ křikla jsem na ni s další kontrakcí.
„Dobře tak jo!“ Byla jsem ráda, že Rose se uklidnila, ale stále bylo vidět, jak moc je nervózní. Já vlastně byla taky. Budu dobrá máma? Ptala jsem se sama sebe.
„Jdeme na to?“ zeptala se Rose.
„Jo!“ odpověděla jsem.
„Tak zatlač a pořádně!“ dirigovala mě a bylo vidět, jak moc se přemáhá, abych neslyšela její paniku. Několikrát jsem pořádně zatlačila, bolest to byla příšerná a já děkovala všem svatým, že jsem poloupír, co se rychle hojí.
***
„Je to holčička,“ oznámila mi Rose, když se pokojem ozval křik dítěte.
„To už jsme věděli,“ zasmála jsem se a natáhla se pro ni. Rose mi ji opatrně podala a začala uklízet všechno okolo.
„Ale je hezké to vědět úplně jistě!“ zasmála se Rose.
„To je pravda,“ usmála jsem se a pohladila malou po hlavičce. „Vítej na světě Renesmee Carlie Cullenová!“
„Je opravdu nádherná,“ usmála se na ni Rose.
„To je,“ usmívala jsem se jako pitomá, byla jsem strašlivě šťastná. Tolik jsem se bála, že ani nebudu vědět, jak ji správně držet a teď to šlo úplně samo, jako dýchání.
„Měli bychom jim zavolat. Edward bude vyšilovat.“ Rose popadla telefon a začala vytáčet jejich čísla. Nikdo to nebral. „No co, zkusíme to za chvíli.“
„Jo, přesně tak!“ zívla jsem. Byla jsem neskutečně vyčerpaná.
„Ukaž, vezmu ji. Trochu umyju, upravím a ty si zatím odpočiň.“ Jen jsme vděčně kývla a zalehla do peřin. Spánek mě přemohl téměř okamžitě.
***
Rosalie:
S Bellou jsme si den krásně užily a vybraly spoustu krásných věcí z těch katalogů, které nám tady nechala Alice. Byla jsem zrovna dole, když mě vyrušil Bellin výkřik. Ihned jsem vyběhla nahoru a strnula. V místnosti byla cítit Bellina krev.
„Rose, já rodím!“ vyhrkla na mě a já ustrnula v pohybu. To nejde… Nevěděla jsem co dělat, jak se chovat. Jak se vůbec rodí děti? Nakonec jsem se dala dohromady a pomohla Belle odrodit nádhernou a zdravou holčičku. Byla jsem šťastná, že jsem to zvládla, jen jsem se bála reakce Edwarda.
Sice se nikomu nic nestalo, ale já slíbila, že zavolám, kdyby něco. Postupně jsem zkusila všechna čísla, ale nikdo z nich se neozval. No co, jejich smůla.
Vzala jsem si malou od Belly, která v mžiku usnula, porod ji hodně vyčerpal. Renesmee byla přenádherná, očka měla smaragdově zelené a vlásky bronzové po Edwardvi. Odnesla jsem ji do koupelny a lehce ji omyla. Oblékla jsem ji do jejích krásných šatiček a odnesla zpět do pokoje za Bell, která stále spala.
***
Začínala jsem mít strach, Bella spala už víc jak den a nikdo z rodiny se stále nevracel. Co když se něco pokazilo? Ne, nemysli na to Rosalie. Ta malá o mámu nepřijde!
„Bello?“ zeptala jsem se nejistě, když se začala na posteli vrtět.
„Co, jo…“ zabrblala. UF, jak mě se ulevilo.
„Měla jsem strach, jsi v pořádku?“ ptala jsem se.
„Jo jsem, jak dlouho jsem spala?“ zeptala se a natáhla se pro malou.
„Téměř celý den,“ odpověděla jsem a malou jí opatrně podala.
„Celý den?“ zeptala se nechápavě a vykulila na mě hnědé oči. Tak počkat hnědé oči?
„Bello, co to máš s očima?“ zeptala jsem se.
„Coby?“ opáčila.
„Jsou hnědé a…“ odmlčela jsem se, až teď mi došlo, že v místnosti je slyšet pouze jedno tlukoucí srdce. „Netluče ti srdce!“
„Vážně?“ podivila se Bella a zaposlouchala se do zvuků místnosti. „No opravdu?“ zakroutila hlavou. „No tak je ze mě upír, to je toho!“ zasmála se nakonec a sklopila pohled k malinké.
***
Edward:
Bella mě vyhnala na lov. Měl jsem neuvěřitelný strach, že se může něco pokazit, ale Rose mi slíbila, že zavolá, když se něco stane.
„Kde mám telefon?“ zeptal jsem se Jaspera po jednom dnu na lovu.
„Vzali jsme ti ho, abys jim stále nevolal, neboj Emmet ho má zaplý!“ ujistil mě Jasper.
„Budou v pořádku!“ uklidňoval mě Carlisle, ale já ji chtěl slyšet.
„Dej mi ten telefon Jaspere.“ Požádal jsem ho a on mi ho neochotně vydal. Zapnul jsem ho a hned se zděsil, vyběhlo tam snad sto hovorů od Rose a nakonec naštvaná SMSka.
Kde sakra jste!
Bylo vše, co v ní stálo. Jasper se na mě podíval a prozkoumával mé pocity. Nakonec popadl i svůj telefon a zapnul ho. Nejspíš ho čekalo to samé, protože i jeho telefon začal pípat. Po jeho vzoru ho napodobili i ostatní a stalo se totéž.
„Emmete!“ zakřičel jsem do lesa a jmenovaný byl hned vedle mě.
„Nevolal někdo?“ zeptal jsem se nasupeně, Emmet si nás prohlédl a když uviděl pípající mobily, ihned vyndal i ten svůj.
„Sakra vybil se!“ zanadával. Já měl chuť se na něj vrhnout, ale na to nebyl čas, musel jsem za ní. Musel jsem vědět, co se stalo.
***
Lesem jsem letěl jako splašený a jen se modlil, aby se jim nic nestalo. Tohle bych nepřežil, zabíjela mě jen myšlenka na hrůzy, které se mohly stát.
Doběhl jsem do domu a zaposlouchal se. Slyšel jsem jedno tlučící srdce a dvoje myšlenky. Jedny byly šťastné a dětské. Malinká bude v pořádku, ty druhé pak patřily Rose. Nadávala, kde se flákáme.
„Bello!“ zakřičel jsem do domu a hnal se po schodech do našeho pokoje. Rozrazil jsem dveře a zůstal překvapeně stát.
„Ahoj, lásko!“ pozdravila mě Bella a krásně se usmála.
„Ahoj,“ vypadlo ze mě a pomalu jsem si šel přikleknout k posteli, na které ležela. „Kdy?“ zeptal jsem se.
„Včera,“ odpověděla Rose a vytratila se z pokoje.
„Proč jste nezavolaly?“ ptal jsem se.
„Ale Rose volala!“ upozornila mě Bella.
„Vzali mi mobil, omlouvám se.“
„Nic se nestalo. Všichni jsme celí!“ zasmála se Bella. „Chceš si ji pochovat?“
„Můžu?“
„Jistě že!“ odpověděla a pomalu mi podala ten rozkošný uzlíček, který byl jen a jen náš!
„Měl by se na Vás podívat Carlisle.“
„Na malou klidně, ale ze mě je upír!“ zasmála se.
„Jak?“ ptal jsem se.
„Po porodu jsem asi den spala a probudila se jako upír. Nemám potřebu spát a mám jiné oči!“ odpověděla Bella. Až teď jsem si všimnul, že její oči postrádají svou stříbrnou barvu.
„Miluji tě!“ pošeptal jsem a políbil ji.
„Já tebe taky!“ zasmála se a pomalu se soukala z postele. „Musím se obléct a jít za zbytkem rodiny!“
„Dobrá,“ odpověděl jsem a dál se věnoval jen naší krásné holčičce. Její očka byly krásně smaragdově zelené a vlásky měla vlňaté a bronzové.
Ahoj tati! Pozdravila mě v myšlenkách.
„Ahoj maličká,“ pohladil jsem ji po vláskách.
Jaký byl lov? Zasmála se.
„Měl jsem být tady!“ zašklebil jsem se bolestně.
Byl bys tu platný jak schody ve výtahu! Uculila se tak rozkošně, že jsem nebyl schopen se zlobit. Mamka a teta Rose to zvládly!
„Jo, já vím!“ pošeptal jsem jí do ouška a znovu ji pohladil po nádherných vláskách.
„Jste roztomilí!“ zasmála se Bella a pomalu si k nám přisedla. „Půjdeme?“
„Jistě, lásko!“ a vydali jsme se dolů, kde už čekala celá naše netrpělivá rodina.
Život není peříčko - 29,