Edward:
Bella byla úžasná, takhle dokonale jsem se snad ještě nikdy necítil… Bylo to krásné a skvělé, chvíle, kdy spokojeně usla v mé náruči se pro mě stane tou nejkrásnější v mé existenci. Už teď jsem si tím byl jist. Tak krásně spala a vypadala jako andílek, kterého omylem vyhodili z obláčku na nebi.
***
„Dobré ráno, lásko!“ pozdravil jsem ji, když se v mé náruči nemotorně protáhla.
„Dobré…“ zamžourala do světla nového dne.
„Jak ses vyspinkala?“ pokračoval jsem ve svém výslechu.
„Jako nikdy!“ usmála se a políbila mě na nos.
„Co chceš dnes dělat?“ zeptal jsem se zvědavě.
„NO!“ přitulila se a políbila mě na nos. „O něčem bych věděla!“
„Bello!“ zasténal jsem.
„Kolik se toho asi změnilo od včera?“ zeptala se kysele.
„Bello, já tě chápu, fakt, že jo!“ začal jsem, ale umlčela mě prstem na mých ústech.
„Jo, myslím, že chápu, žádnej další sex dokud to dítě nebude venku!“ otráveně se zhroutila do postele.
„Jo to si vystihla přesně, miláčku!“ zasmál jsem se jejímu výrazu a pomalu jí začal přejíždět po bříšku.
***
Na ostrově jsme strávili dalších několik měsíců a krom občasných výletů na lov jsme se prakticky nehli z pláže. Bellu stále fascinovala má kůže na slunci. Jak sama řekla, tohle dlouho neviděla. Ve Volteře se nikdo neleskl.
„Jedeme domů, začínáš být pěkně kulaťoučká a já mám strach. Měl by tě vidět Carlisle.“ Usmál jsem se na ni jednoho večera při západu slunce.
„Nekaž romantickou chvilku!“ pokárala mě.
„Promiň!“ zašklebil jsem se a dál se věnoval hlazení jejich dokonalých zad.
„Tak jo! Kdy jedem?“ zeptala se, když slunce zapadlo za obzor.
„Zítra, pokud ti to není nějak výrazně proti srsti.“
„Není! Docela se i těším!“ usmála se na mě.
„Ani nevíš, jak se mi ulevilo!“ zasmál jsem se.
***
Druhý den, hned po Bellině probuzení jsme nasedli na loď a jeli na první volný let domů. Byl jsem rád a užíval si poslední chvilky s Bell. Od teď mi ji už na tak dlouho nikdy nepůjčí.
„Au,“ chytla se Bella břicha, když jsme vzlétali.
„Bello?“ zeptal jsem se vyděšeně, ale ona se tvářila spokojeně a neuvěřitelně se smála.
„Koplo!“ vysvětlila svým krásným potěšeným mateřským hlasem. „Ukaž!“ popadla mou ruku a přiložila k místu, kde ji dítě nakoplo. O chvíli později jsem už také ucítil jeho jemné kopání do mé ruky. Po tváři se mi rozlil stejně blažený úsměv, jako před chvílí Bell.
„Miluji Vás!“ usmál jsem se na ni a políbil ji.
„Jo, my tebe přece taky!“ zasmála se a dál si hladila bříško.
***
O několik málo hodin později jsme už přistávali na letišti v Seatllu. Přivítat náš přišla snad celá naše rodina. No opravdu celá až na Rose a Esme, které prý něco důležitého zařizovaly.
Jakmile jsme vyšli z haly, začali nás všichni objímat a vítat. Bylo to krásné a já byl rád, že všechno tady, je v naprosté pohodě.
„Pojďte domů! Vy jste nám tu tolik chyběli!“ zazpívala Alice a táhla nás k nejbližšímu z aut.
Cesta netrvala dlouho a během chvilky jsme už parkovali před naším domem, ze kterého se ihned vyřítily Rose a Esme. Také nás objaly a přivítaly.
„Tak Bello, asi tě rovnou vyšetřím, ne?“ zeptal se Carlisle mé lásky a ta si jen povzdechla. Víc to nekomentovala a následovala ho do jeho pracovny.
Pomalu jsem začal vynášet těch několik málo kufrů, které jsme měli do našeho pokoje. Netrvalo to však dostatečně dlouho a tak jsem se ještě vydal za Jasperem a Emmetem, kteří sledovali nějaký zápas v televizi.
Všechno je v nejlepším pořádku, bude to zdravé miminko! Radovaly se Carlislovy myšlenky a mě se tím ihned zvedla nálada. Bude to dobré.
„Tak co budeme dělat?“ ozval se u mého ucha ten nejkrásnější hlas světa.
„Ty!“ ukázal jsem na ni. „Si půjdeš odpočinout!“ vzal jsem ji do náruče a odnášel pomalým krokem do našeho pokoje.
„Fain, nebudu protestovat, když půjdeš se mnou!“ zasmála se a chytla mě kolem krku.
„Tak tomu se bránit nebudu!“ zasmál jsem se s ní a políbil ji.
***
„Edwarde?“ zeptala se najednou, když jsme společně leželi v naší krásné posteli.
„Lásko?“
„Přemýšlel si, jak by se mohlo jmenovat?“ zeptala se a dokonale mě tak odzbrojila…
„Ne, vlastně nepřemýšlel,“ přiznal jsem se.
„No a nemyslíš, že je načase začít?“ zeptala se.
„Já nevím, ale asi je, viď?“ otočil jsem se k ní čelem.
„Jo, řekla bych, že jo!“ zasmála se na mě.
„Tak, co když to bude kluk?“ zeptal jsem se.
„No, to by mohl být druhým jménem Edward ne?“
„A prvním?“
„To vyber ty!“ zasmála se a prstem se dotkla mého nosu. „Víš, já mám spíš jméno pro holčičku!“
„Tak povídej!“ vyzval jsem ji.
„Renesmee Carlie Cullenová!“ vyřkla vítězně.
„To zní krásně, ale proč Renesmee?“ zeptal jsem se.
„Podle mojí a tvojí mámy… A Carlie… to je řekněme zkomolenina Carlislova jména.“ Usmála se.
„S tím nejde jinak, než souhlasit.“ Usmál jsem se a bylo vidět, jak moc ji to potěšilo.
„Takže dohodnuto?“ zeptala jsem se.
„Ano,“ ujistil jsem ji.
„Dobře, tak ještě vymysli jméno pro kluka!“ zasmála se a schoulila se mi v náruči. Nastala krásná chvíle ticha, kterou nikdo a nic nerušilo. Byl jsem neskonale šťastný, když:
To je krásné jméno. Tak já budu Renesmee Carlie? To je skvělé! Úplně jsem ztuhnul a Bella to okamžitě zaregistrovala.
„Děje se něco?“ zeptala se přidušeně.
„Ne to nic, já jen… Na co jsi myslela?“ zeptal jsem se a odmítal věřit, že jsem opravdu slyšel naše dítě.
„Co já vím, asi na to jak jsem šťastná, že tě mám?“ zeptala se.
„Aha, no to já jen!“ a začal jsem prstem ukazovat na její bříško.
„Co?“ ptala se vyděšeně.
Všimnul sis vůbec, že ji děsíš? Uslyšel jsem znovu ty myšlenky, tentokrát byly mírně naštvané. Hele já ji mám moooc ráda a ty mi ji tu děsíš! Křičely na mě ty myšlenky.
„Já… Promiň?“ zeptal jsem se nejistým hlasem.
„Edwarde? Co je ti?“ ptal se mě můj anděl.
Ona myšlenky číst neumí! Měl bys jí to vysvětlit! Tentokrát se mi naše dítě smálo.
„Víš, já… Asi jsem slyšel naše dítě!“ vyblekotal jsem a dál ukazoval na její břicho.
„Cože?“ vyhrkla a chytla se břicha.
„No… Moc se jí líbí to jméno, co jsi vybrala!“ ujistil jsem ji.
„Jí? Takže to bude holčička?“ zeptala se a já jen kývnul. „Páni!“ pohladila si bříško. „A jak to, že ji slyšíš?“ zeptala se.
„To já… nevím!“ vypadlo ze mě a dál hypnotizoval její bříško. „Ale bude to hodně chytrá holčička!“ usmál jsem se.
„Má být po kom!“ usmála se pro změnu Bella a znovu si přejela po celé délce svého bříška. „Tatínek je přece taky moc chytrý!“
„To maminka taky.“ Políbil jsem ji a přidal se k hlazení jejího bříška.
Vy jste sladcí! Smálo se nám naše dítě a já se k ní s chutí přidal.
„Co?“ zeptala se Bella.
„Myslí si, že jsme sladcí a strašně se u toho baví.“
„Aspoň budeme mít veselé miminko!“ zasmála se i Bella a dál si hladila bříško, to už se však do našeho pokoje nakvartýrovala celá naše rodina.
„Co se tady děje?“ ptala se nás Esme a tvářila se ustaraně.
„To nic, jen malá si z nás dělá legraci.“ Vysvětlil jsem jí.
„Malá?“ zeptal se nechápavě Carlisle.
„Slyším její myšlenky.“
„Slyšíš?“ zeptala se najednou Rose.
„No ano?“ usmál jsem se a láskyplně objal Bellino břicho.
„A co si myslí o nás?“ zeptal se zvědavě Emmet.
„Nevím, nebavili jsme se o Vás!“ otočil jsem se na něj.
„Jak jako nebavili?“ zeptal se a přistál na naší posteli z druhé strany Belly.
„Správně, jak jako nebavili!“ vypískla Alice a během chvilky byla taky u nás.
„Nějak jsme to nestihli!“ zasmála se Bella.
Tak jim teda pověz, že je budu mít moc ráda! Uslyšel jsem myšlenky své holčičky. Se strejdou Emmetem bude legrace a s tetou Alice půjdu dobrovolně na nákupy. Teta Rose mě může česat a hlídat a tak a s babičkou a dědou bud jezdit na výlety. A strejda Jasper by se měl míň mračit! Smála se.
„Mám Vám říct, že Vás má moc ráda, že se strejdou Emmetem bude legrace a s tetou Alice půjde dobrovolně nakoupit. S tetou Rose si bude často hrát a s babičkou a dědou…“ podíval jsem se na Carlisla a Esme. „bude jezdit na výlety. Jo a Jasper by se prý měl přestat tolik mračit.“ Skončil jsem svůj monolog a všichni se zasmáli.
„To je skvělé!“ vypískla Alice.
„Ten prcek se mi líbí!“ zasmál se Emmet.
„Ty jí taky!“ zasmál jsem se s ním.
„Já se přece nemračím!“ postěžoval si Jasper.
„No trochu jo!“ usmála se Bella.
„No počkej!“ zasmál se Jasper a jako velká voda se přiřítil do naší postele.
„Dobře, beru zpět!“ svíjela se Bella, jak ji Jasper lechtal.
Faaaain… Taky beru zpět! Je skvělej! Smála se ta malá a také se svíjela smíchem.
„Odvolává!“ zasmál jsem se. „Prý jsi skvělý!“
„No proto!“ zasmál se Jasper a pohladil Bellino bříško.
„Nemyslíte, že je tu trochu přeplněno?“ zeptal jsem se po chvíli.
„Ne!“ Odpověděla mi Rose a nacpala se do postele mezi mě a Bellu. Dělá si legraci.
„Taky myslím, že je tam dost místa.“ Mrkla Esme na Carlisla a během vteřinky už leželi na posteli. Bella se jen smála a smála.
Život není peříčko - 28,