Edward:
Rozhodování, zda jet či nikoliv bylo velmi těžké. Odmítnutí by bylo nezdvořilé a to nejen proto, že Carlisle byl přítelem Ara. Alice se snažila vidět, co se stane, když do Voltery odjedeme, ale pokaždé viděla jen nějaké oslavy.
Carlisle přemýšlel, co by to mohlo znamenat. Zda ve Volteře není nějaká opravdu velká událost. Nic ho však nenapadalo. Věděl jen, že se blíží výročí smrti Belliny matky, kvůli tomu by však nezvali hosty. Aro by nejraději zapomněl, že kdy ženu měl.
Netušili jsme, co se bude dít. Myšlenky všech byly zmatené a Jasper si více než předtím vyčítal své chování k Belle. Co když jsem všechny ohrozil. Jestli se něco stane Alice nebo někomu z rodiny kvůli mně. Nikdy si to neodpustím. Jsem idiot, hlupák, kretén.
„Jaspere! Už se stalo. Nemůže tě to trápit do konce věčnosti.“ Snažil jsem se ho uklidnit. On se jen bolestně zašklebil a v mysli mu proběhla Alicina smrt.
„To se nestane. Nedovolíme to. Neboj.“ Jeho myšlenky mě trápily. Něco na nich bylo. Kdo ví, co si Volturiovi představují pod pojmem „přátelská návštěva“.
„Měli bychom jet.“ Ozvala se najednou Esme. „Když nic jiného, zjistíme něco o Belle. Věřím, že nám nechtěla přinést problémy.“
Mateřská Esme se bála, že jsme Bellu vyhnali a ona teď nemá kam jít. Vlastně toho jsem se bál taky. Naše jednání nás vystavilo nebezpečí. Měla pravdu, pokud Bella nic neřekla, alespoň se o ní něco dozvíme a možná ji tam i potkáme. Třeba ji taky zavolali. Pak mě však napadlo, že je možné, že Bella opravdu nic neřekla, ale Aro by to mohl vidět v našich myslích. Při té představě jsem se mírně zachvěl.
„Měli bychom hlasovat. Je to jediné rozumné řešení.“ Carlisle samozřejmě chtěl nechat rozhodnout většinu. „Bylo by slušné přijmout, ale nikoho z Vás nemohu nutit.“
„Jedu,“ ozval se Jasper a v myšlenkách pro mě dodal: Vždyť jsem to vlastně spískal já!
„Jedu taky. Vypadá to, že bude oslava.“ Vypískla nadšeně Alice. „A pak půjdu s Bellou nakupovat.“ Na její tváři se usadil blažený úsměv. Bohužel si hlídala myšlenky a tak jsem se nic dalšího nedozvěděl.
„Pojedem, bude psina.“ Zasmál se Emmet. Kdo jiný by si taky z toho, co se chystalo, dokázal dělat legraci.
„Jedu taky,“ ozvala se Rosalie a střelila pohledem k Emmetovi. Ještě by tam něco vyvedl. Někdo ho musí hlídat. Měla o Emmeta starost.
„Myslím, že u mě je to jasné.“ Pověděla Esme a koukla se na Carlisla.
„Jedeme všichni. Přece se nebudeme schovávat.“ Řekl jsem a doufal, že už se nic nepokazí.
Alice v mžiku začala zařizovat letenky do Říma a odtud potom na nějaké malé letiště, poblíž Voltery. Podle Alice přiletíme v noci, takže nebudou problémy.
***
Po několika úporných hodinách, kdy jsme s Alice museli balit, jsme se konečně vydali na cestu k letišti. Míchaly se ve mně pocity zoufalství, lásky a hlavně obav z toho, co se může ve Volteře stát. Pokud Aro v našich myšlenkách uvidí útok na svou dceru, určitě nebude nadšen.
Na letiště jsme přijeli právě včas, abychom nastoupili na náš let. V letadle mě neustále pronásledovaly myšlenky letušek a ostatních pasažérů na naši rodinu. Naše krása to prostě vzbuzovala pokaždé, bohužel já ty myšlenky musel poslouchat.
Doufal jsem, že když se budu hodně soustředit na něco jiného vymizí, ale u ničeho se mi to nedařilo. Hudbu, knihy, budoucnost, to vše myšlenky ostatních dokonale přebíjely a já se začal litovat. Let měl trvat několik hodin. Litoval jsem, že jsem své rodině neřekl, že radši poplavu, než to poslouchat.
Pak se mé myšlenky stočily jiným směrem, začal jsem přemýšlet o nádherných očích a dokonalé bytosti. Znal jsem ji jen tak krátce. Jak já jen doufal, že ji ve Volteře potkám. Tolik jsem toužil opět uvidět ten její nádherný úsměv, který uměla vykouzlit a při kterém mi mé mrtvé srdce poskočilo. Tolik jsem si přál, abychom se tenkrát nezachovali jako úplní hlupáci.
Doufal jsem, že s ní budu moct mluvit, když mi došla jiná věc. Pro pána krále vždyť já jsem se zamiloval do dcery Ara Volturi. Jsem blázen. Co blázen já jsem sebevrah. Aro mě zabije jen za to, že na jeho dceru myslím, natož pak, když na ni myslím, jako na ženu se kterou chci strávit zbytek věčnosti. Ach jo, co jsem komu udělal. Chci tolik, když chci být šťastný!!!
***
„Vnímáš??? Edwarde… Prober se bráško.“ Někdo mi třásl ramenem.
„Co se to… Alice co se děje.“ Zeptal jsem se, když mi došlo, že ten někdo je moje milovaná, nákupy posedlá sestřička Alice.
„No jsme na místě, ale klidně v tom letadle zůstaň.“ Začala se smát a za chvíli se k ní někdo přidal. Byl to Emmet kdo jiný taky.
Zakřenil jsem se na ně a začal se pomalu zvedat ze sedačky. Opravdu v letadle už kromě nás nikdo nebyl. Dvě netrpělivé letušky stepovaly u dveří a myslely jen na to, jak si zdřímnou, let byl dlouhý a ony už toho měly pokrk. Navíc ten blbec z B1 si sedí a ani se nehne.
Ou, tak ten blbec jsem byl já. Au, asi jsem je naštval, ale bylo mi to tak nějak jedno. S myšlenkami na Bellu mi let uběhnul krásně rychle. Spolu se zbytkem rodiny jsem vylezl z letadla a všichni jsme zamířili do jiného, mnohem menšího, které nás mělo dopravit o něco blíže Volteře. Když jsme nasedli, začal nám Carlisle udílet rady.
„Pokud se tomu budete moci vyhnout, nepodávejte Arovi ruku, ani se jej jinak nedotýkejte. Budeme předpokládat, že od Belly skutečně nic neví.“ Podíval se významně na Jaspera a jeho myšlenky byly zase zkroušené. „Nechceme, aby se to dozvěděl od nás, že?“
Bylo to jasné, něco takového nikdo z nás nemohl chtít. Jak jen by mohlo tohle dopadnout. Všichni jsme pohodlně seděli, když jsem uslyšel myšlenky pilota. Tohle je zvláštní týden. Jindy na to letiště u Voltery letím tak jednou týdně a teď je to už popáté za dva dny. Co se tam asi děje. Přemýšlel dál, když se v jeho mysli objevila Bellina tvář. Letěla s ním někdy včera. Jeho myšlenky na ni byly hodně chlípné, zaťal jsem ruce do sedačky, když ke mně přiběhla Alice a společně s Emmetem mě přikurtovali do sedačky.
Nemůžeš jen tak skočit na pilota. Nabádala mě Alice v myšlenkách a mě došlo, co musela vidět. Opravdu bych na toho chlípníka za jeho myšlenky nejraději skočil.
„Proč ne!“ vyprsknul jsem na ni. To už u mě byl i Jazz a svým darem se mě pokoušel uklidnit. Moc to nepomáhalo. Pilot si stále představoval, jak by si to s ní užil, jak by ji svlékal. Dělalo se mi z něj špatně. Neměl by se soustředit na pilotování.
O chvíli později jsem si všiml, že už mě drží i Carlisle a nechápavě těká od Alice ke mně a k ostatním.
Edwarde! Co si myslíš, že děláš. Uklidni se, jsou zde i lidé. Carlisle na mě v myšlenkách téměř křičel. Mé rudé vidění pomalu ustupovalo a já se začal uklidňovat. Po chvíli mi došlo, co se to se mnou děje. Žárlil jsem i jen na nemravné myšlenky.
Pomalu, ale jistě mi docházelo, že ji miluji přes to, kdo je její otec, nebo kdo je ona. Bez ní už nic nemělo cenu. Bez jejího úsměvu nic nemohlo existovat.
„Jsem v pořádku, on jen… já jen…Nebude se to opakovat.“ Tím jsem je trochu uklidnil, ale Emmet si pro jistotu sedl vedle mě a jak jsem viděl v Aliciných myšlenkách, pozorovala jen a jen mě, jen mou budoucnost a všechna má rozhodnutí.
***
Do konce letu jsem se ani nepohnul. Pokusil jsem se o totéž, co v předchozím letadle a to myslet jen na Bellu. Ano je to nebezpečné i jen na ni myslet, kdyby se mne Aro jen omylem dotknul. Nechci domýšlet.
Po přistání jsem rychle vyšel z letadla. Kdybych se měl setkat s tím pilotem, asi bych to nerozdýchal. No já jo, ale on by nemusel. Ta představa mě naplňovala, když se kolem mě omotaly Emmetovy ruce a Alice zkoumala můj obličej. Vždyť jsem přece nechtěl nic udělat. Dobře!!! Chtěl!!! Ani nevíte, jak rád bych mu zakroutil krkem. Koukl jsem na Alice, jako že už jsem v pohodě a ona pokynula Emmetovi. Ten mě pustil a jen zakroutil hlavou s myšlenkou: Edwardovi přeskočilo. Mírně jsem na něj zavrčel a on jen pokrčil rameny.
Nasedli jsme do připravených aut a vydali se do Voltery. Carlisle byl nedočkavý. Nevěděl, co nás čeká, ale zároveň chtěl pozdravit starého přítele. S tím jsem souhlasil, jen ať se něco nestane.
***
Po pár minutách cesty jsme se už objevili před vstupní branou do Voltery. Byla honosná a z nějakého důvodu mi naháněla strach. Stále se blížila chvíle, kdy budu s Bellou, zároveň však i chvíle, které jsem se děsil. Co když se něco zvrtne.
Zavrhl jsem všechny pesimistické myšlenky a spolu s ostatními jsme vešli dovnitř, kde probíhaly přípravy. Slavnost měla začít koncem týdne a pokračovat další týden nebo dva. Byla to velká událost. V myslích všech okolo jsem hledal nějaký náznak hněvu, ale nic se nedělo.
„Vypadá to, že jsme tady opravdu jen kvůli výročí.“ Řekl jsem všem a bylo vidět, jak se jim ulevilo. Vlastně se ulevilo i mě.
Carlisle přešel k recepci, kde stála asi třicetiletá dívka. Byla člověk. V jejich myšlenkách bylo vidět, že na podobnou společnost je zvyklá.
„Dobrý den,“ pozdravil ji slušně Carlisle a podával jí naši pozvánku.
„Och, Cullenovi výborně. Okamžitě zavolám někoho, kdo Vás uvede.“ S tím zvedla malé sluchátko a zmáčkla číslo. „Jsou zde Cullenovi.“ Pověděla někomu do sluchátka a během další vteřiny se ve velkých vyřezávaných dřevěných dveřích objevila postava v plášti.
„Vítejte ve Volteře. Jmenuji se Demetri. Pojďte prosím za mnou.“ Byl z něčeho velmi nadšen a mě bylo jasné, že náš příchod to nebude. Zkoumal jsem jeho mysl a uvědomil si, že Bella je tu také.
Vešli jsme do nádherného trůnního sálu, kde na třech trůnech u zdi seděli tři upíři. Museli to být Aro, Caius a Marcus. Po chvíli se dveře za námi opět otevřely a dovnitř vplul další upír, jak jsem si myslel asi někdo ze stráží, protože zamířil rovnou k Marcově trůnu. Postavil se vedle a jen tam stál.
Na hlavě měl kapuci a tak jsem to dál nezkoumal. Najednou mě zarazilo jedno tlukoucí srdce, ten rytmus bych poznal kdekoliv, i když jsem neměl mnoho příležitostí jej slyšet. Zhluboka jsem se nadýchnul a ucítil tu nejkrásnější vůni. V tu chvíli pro mě nic neexistovalo. Jen ona. Stála vedle Marca a vůbec se nehýbala. Jen okrajově jsem vnímal, jak se Carlisle a Aro zdraví.
Musím se ho nějak dotknout. Neříká mi vše. Byly to Arovy myšlenky, které mě probudily z mého zasnění o Belle.
Varovně jsem se na Carlisla podíval. Děje se něco? Poslal mi svou myšlenku. Jemně jsem kývl a naznačil, že se ho Aro chce dotknout. Carlisle jen kývnul, že pochopil.
„Drahý příteli, jak se má tvá rodina?“ Ptal se Carlisle.
Nemám rodinu!!! Řvaly na mě Arovy myšlenky. Svou dceru zdá se trpěl jen proto, že ji ostatní ve Volteře zbožňovali.
„Proč se jí nezeptáš sám?“ nakonec řekl.
Bella si pomalým pohybem sundala kapuci a mě opět pohltily její oči. Byla ještě dokonalejší, než jsem si ji pamatoval. Tak krásná a nádherná. Zastavil se mi dech, a kdyby do mě Rose jemně nešťouchla, asi bych nechal otevřená svá ústa, protože má brada nad mým andělem klesla. Emmet se samozřejmě zasmál a Bella mě obdařila tím nejkrásnějším úsměvem na světě.
„Pravda, Isabello, jak se ti daří?“ zeptal se Carlisle.
„Kolikrát ti budu říkat, že jsem Bella Carlisle?“ usmála se na něj.
„Máš pravdu, promiň.“ Usmál se i Carlisle. Bella se opět usmála.
„Mám se dobře, děkuji. A ty Carlisle? Vidím, že máš rodinu.“ A začala se dusit smíchem. To nevydržel Emmet a rozesmál se.
„O co tady jde?“ vložil se do hovoru Marcus.
„Vlastně o nic strýčku. Jen jsem se s Carlislem a jeho rodinou potkala ve Forks.“ Odpověděla mu Bella. Viděl jsem, jak se Aro dotknul Jasperovy ruky. Sakra!!! Vylítlo mi v hlavě a pak už jsem jen viděl, jak si Aro stihl vzít od Jaspera myšlenky, které jsme nechtěli, aby kdy viděl. Jasper rychle ucuknul, ale už bylo pozdě.
Život není peříčko - 8,
🙂