Bella:
Po pramálo hodinách spánku jsem se probudila. Pomalu jsem vstávala a mířila do koupelny. Omyla jsem se a oblékla do svého „Volterského“ oblečení. Černá sukně a korzet. Učesala jsem si vlasy a přehodila přes sebe svůj plášť.
Vyšla jsem ven, chtěla jsem si s někým popovídat. Mé kroky mě neomylně vedly až k recepci, když mi došlo, že Gianna v noci naspí o něco víc než já. Usmála jsem se a mířila do tělocvičny, odkud jsem slyšela rány.
Vešla jsem dovnitř a uviděla, jak tam Felix někoho trénuje. Byl zjevně nový a to hodně, protože jeho oči měly velmi sytou rudou barvu. Měl černé vlasy a na sobě potrhané oblečení. Začala jsem se smát a chudák mladý upír úplně ztratil kontrolu. Felix toho jak se patří, využil a znovu ho mrštil do rohu.
„Vidím, že se tu toho moc nezměnilo.“ Smála jsem se na Felixe. „Kdo je ten nový?“
„To je Brandon. Koukám, že jsme se do růžova vyspinkali.“ Jasně, ty aby ses mi nesmál.
„Jo bylo to super, někdy to zkus.“ Podívala jsem se na Brandona, který se pomalu stavěl na nohy. Koukl na mě a začal vrčet, jako bych snad mohla za to, že mu Felix nakopal. Tomu jsem se jen usmála.
„Ahoj Brandone, jsem Isabella.“ Doufala jsem, že tohle nebude složité. Když se na mě najednou vrhnul. Použila jsem svůj štít a on se rozplácnul na zemi. V tom se začal v křeči svíjet na zemi. No jo Jane.
„Jane, stačí.“ Nechtěla jsem, aby to znělo jako rozkaz, ale jinak by nepřestala. Jemně na mě zavrčela a já se otočila na Brandona. „Tak co? Stačí? Nebo ji mám nechat pokračovat?“ Jane se za mnou potěšeně zasmála. Jak se jí může líbit mučení lidí. Tu její sadistickou stránku asi nikdy nepochopím. No co nadělám.
„Ty…“ nestačil to ani doříct, protože se znova zmítal v křeči. Tentokrát jsem Jane nechala. Nelíbilo se mi to, ale zjevně byl vzpurný. Musel se naučit chovat. Jane toho po chvíli nechala a sedla si za mnou na lavičku, ze které jsme pozorovali, jak Felix učí Brandona nějaké fígle.
„Bello?“ Ozvala se po chvíli Jane.
„Co se děje?“ zeptala jsem se jí.
„Nic já jen. To s tvým otcem. Já… Mrzí mě to.“ Tak přece jen nebude jen studenej psí čumák, co mučí lidi.
„To nic.“ Skepticky se na mě podívala a já dodala: „Vážně!“
Po další chvíli ticha se k nám připojil Alec. Úplně jsem zapomněla, že jsem ho ještě stále neviděla.
„Ahoj, ráda tě zase vidím!“ u těch slov jsem ho objala.
„Já tebe taky Bello, je tu tolik práce. Je mi líto, že jsem tě nezastihl včera.“ Omluvně se na mě usmál.
„To je v pohodě. Fááákt.“ Poslední slovo jsem protáhla a oba je objala. Tyhle dvojčátka byly super, když zrovna někoho nemučily.
„Vlastně jsem ti přišel říct, že přijeli nějací Cullenovi. Máš je jít taky přivítat, když už jsi vzhůru.“ Jájky no jo, moje povinnosti.
„Už tam běžím.“ Vyhrkla jsem a hned vstala. Jane šla spolu s Alecem kousek za mnou.
Pomalu jsem si nasadila kapuci a vcházela do trůnního sálu, kde už se můj otec vítal s Carlislem. Nijak jsem nad tím nepřemýšlela a přešla rovnou k mému strýci Marcovi. Postavila jsem se vedle něj a čekala, co se bude dít dál. Koutkem oka jsem zahlédla, jak i Jane a Alec zaujali svá místa v sále.
„Drahý příteli, jak se má tvá rodina?“ Ptal se Carlisle. Bylo mi naprosto jasné, co se asi při slově rodina honilo otci hlavou. On o rodinu přišel s mou matkou.
„Proč se jí nezeptáš sám?“ jako vždy to táta kulantně zaobalil. Pomalým pohybem jsem si začala sundávat kapuci a podívala se po všech Cullenových, viděla jsem, jak nějaká krásná blondýna šťouchla Edwarda do žeber. Koukla jsem na něj a uviděla jeho otevřená ústa, a uslyšela Emmetův hluboký smích. Usmála jsem se na Edwarda a svou pozornost dál věnovala Carlislovi.
„Pravda, Isabello, jak se ti daří?“ zeptal se mně Carlisle.
„Kolikrát ti budu říkat, že jsem Bella Carlisle?“ tohle mě vytáčelo. Jednou mi tak normálně říká a teď ve Volteře jako by se mělo něco změnit. Pak mě napadlo, že je to možná kvůli tomu co se stalo s Jasperem. Usmála jsem se na něj, abych mu dala najevo, že vše je v pořádku.
„Máš pravdu, promiň.“ Usmál se Carlisle. No to je lepší.
„Mám se dobře, děkuji. A ty Carlisle? Vidím, že máš rodinu.“ Trochu jsem se přidusila svým smíchem, když jsem řekla tu poslední větu. Slyšela jsem i Emmeta vyprsknout smíchy.
„O co tady jde?“ vložil se do hovoru Marcus. Jistě, neměl ani tušení co by mohlo být směšného.
„Vlastně o nic strýčku. Jen jsem se s Carlislem a jeho rodinou potkala ve Forks.“ Odpověděla jsem mu na jeho otázku. Jen se usmál a opět se na svém trůnu uvolnil. V tom jsem si všimla, že můj otec ztuhnul po tom, co se dotknul Jasperovy ruky. Do háje, viděl, jak po mě skočil. Do prkýnka. Proč mě nenapadlo všechny je zastřít.
„Jane! Alecu!“ Otočil se na ně a mě došlo, co udělají.
„Ano pane.“ Usmáli se a ve stejnou chvíli už jsem viděla, jak se Edward svíjí v bolestech na zemi. Ostatní Cullenovi šmátrali kolem sebe. No jistě Alec.
Najednou mě strašně bodlo u srdce jak mi můj pohled opět zabloudil ke svíjejícímu se Edwardovi. To ne. Dost. Křičely mé myšlenky a během několika vteřin i mé skutky. Nechápala jsem, proč to dělám, jen jsem to dělala.
V mžiku jsem stála před Edwardem a roztáhla svůj štít na něj i na ostatní Cullenovy, kteří v tu chvíli ztratili prázdné výrazy a nechápavě se po sobě dívali. Viděla jsem, jak si Carlisle přitáhnul Esme blíž k sobě a totéž udělal i Emmet s tou blondýnkou a Jasper s Alice. Edward stále ležel na zemi. Ale v tuhle chvíli jsem věděla, že jej nic nebolí. Jen je stále v šoku.
Neměla jsem ani pomyšlení na to, co by se mohlo stát dál. Pro jistotu jsem roztáhla ještě fyzický štít, nebyl to jediný dar, který jsem měla, ale ten druhý byl nepoužitelný. Stála jsem tam a čekala až Jane s Alecem přestanou útočit. Po chvíli toho nechali a zmateně si mě měřili. Otočila jsem se na otce.
„O co tady jde. Pozveš si hosty a pak na ně útočíš?“ řekla jsem to káravě, až jsem si říkala, že nemluvím s otcem, ale se synem.
„Ale oni…“ nenechala jsem ho větu dokončit.
„Oni co?“ vyštěkla jsem na něj. Dělá si legraci. Proč je zval. A proč ho vytáčí to, co udělal Jasper, vždyť se nic nestalo.
„On na tebe zaútočil!“ vykřikl stejně nahlas můj otec a já viděla, jak se napřímil i Caius a Marcus. V tu stejnou chvíli jsem znovu pocítila Janin dar na svém štítu a viděla jak se Demetri napjal k útoku.
„To jsem si s nimi vyjasnila. O nic nešlo. Odvolej je!“ řekla jsem o trochu klidněji, přesto s neochvějnou autoritou v hlase.
Otec mávnul na Jane a Aleca, kteří okamžitě přestali. Demetri se za mnou trochu uvolnil, přesto bylo vidět, jak si Cullenovy měří. Byla jsem ráda, že jsem to nejhorší odstínila, přesto jsem svůj štít nechala pěkně tam, kde byl. Jen tak pro jistotu.
Pomalu jsem se sklonila ke stále ležícímu Edwardovi. V jeho očích byl vidět šok, zmatenost a ještě něco co jsem nedokázala přesně popsat. Snad náklonnost?
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho.
„A-A-Ano jsem.“ Dostal ze sebe po chvíli a pak jako bych si nemohla pomoc, jsem k němu vztáhla ruku a pohladila ho po tváři. Pod mým dotykem zavřel oči a přísahala bych, že nepatrně zavrčel. Nikdo jiný si toho nejspíš nevšimnul, a proto jsem ho chytla za ruku a postavila ho na nohy.
„Tak teď by bylo vhodné, kdybychom ukázali Cullenům jejich pokoje.“ Řekla jsem opět k mému otci. Ten jen pokynul rukou k Demetrimu. Ten se zatvářil zhnuseně nad tím, že tady zůstanou. Zavrčela jsem na něj, aby se začal chovat slušně. Jsou to hosté proboha.
„Pojďte prosím tudy.“ Pokynul jim Demetri a oni jej ihned následovali. Vyšli z trůnního sálu a ke mně okamžitě přispěchal Caius.
„O čem tohle bylo holčičko.“ Takhle mi opravdu říkal jen Caius.
„Jen o tom, že jsem si zvolila špatné příjmení a Jasper reagoval přehnaně. Nic se nestalo. A všichni byli moc milí. Už se omluvili.“ Odpověděla jsem mu a doufala, že tím to skončilo. „Nechci, aby se o tom víc mluvilo. Všichni na to zapomeneme ano?“ To už jsem se dívala i na Marca a tátu.
„Samozřejmě.“ Řekl Marcus a Caius také přikývnul. Otec se tvářil, jako že to jde všechno mimo něj a tak jsem usoudila, že tím je to vyřešeno.
Kývla jsem na ně a vydala se do pokojů, které byly připraveny pro Cullenovy. Mimo jiné i jedna společenská místnost, ve které jsem doufala, že je najdu.
Jak jsem tak procházela chodbami hradu, začala jsem přemýšlet nad tím, proč se můj otec občas chová, jako že ho nezajímá co se mnou je a podruhé uvidí, jak na mě někdo skočí a málem kvůli tomu zabije svého přítele.
Tohle jeho chování jsem nechápala. Proč si však myslet, že něco na tomhle světě je normální. Pomalu jsem se blížila ke společenské místnosti Cullenů a za dveřmi byly slyšet hlasy. Byli tam, kam by taky šli, nevědí, co se může stát, nebo jak budou zdejší upíři reagovat, až zjistí, co se stalo.
Zaklepala jsem a pomalu vešla dovnitř. Všechny jejich pohledy se na mě okamžitě upřely. Edwardovi opět spadla brada. Co to s ním jenom je?
Život není peříčko - 9,
super že im Bella pomohla:)