Edward:
Aro se strašně zatřásl. Najednou se otočil na „mučivá“ dvojčata: „Jane! Alecu!“ Těm okamžitě došlo, co mají udělat.
„Ano pane.“ Odpověděli mu sborově a v tu chvíli jsem se začal svíjet v neutuchající bolesti. Bolel mě každý kousíček mého těla. Nevěděl jsem ani, co se děje se zbytkem mé rodiny. Měl jsem o ně neuvěřitelný strach. Bylo to horší než má proměna, nechtěl jsem jim udělat radost, a proto jsem se nevydal ani hlásku.
Najednou bolest přestala. Ucítil jsem neuvěřitelnou úlevu a v zápětí strach o svou rodinu. Rozhlédnul jsem se po místnosti a zjistil, že jsou všichni v pořádku. Přede mnou stála Bella a koukala se směrem k Jane a Alecovi. Carlisle, Jasper i Emmet si přitáhli své polovičky blíž k sobě. V jejich myšlenkách bylo slyšet, že se jim nestalo totéž co mě, oni neviděli, neslyšeli a necítili. Jako by byli uvnitř temnoty bez svých smyslů.
Pomyslel jsem si, že to bylo snad horší než má bolest, kvůli které jsem stále ležel na zemi. Bella stála přede mnou a všechny si měřila. To kvůli ní přestali? Podivil jsem se nad tím. Proč by nás chránila. Najednou se otočila na svého otce, jehož myšlenky byly rozrušené. Navíc zdá se nechápal jednání své dcery.
„O co tady jde. Pozveš si hosty a pak na ně útočíš?“ byla tak vytočená. Proč by nás chránila? O co tady šlo?
„Ale oni…“ nenechala ho ani dokončit větu. V jeho myšlenkách bylo vidět, jak je naštvaný, že si dovoluje s ním takto mluvit.
„Oni co?“ štěkla na něj.
„On na tebe zaútočil!“ vyštěkl to na ni stejným tónem jako ona na něj. V tutéž chvíli jsem viděl, jak se Caius a Marcus na svých trůnech napřímili a Demetri se napnul k okamžitému útoku. Z myšlenek dvojčat jsem si domyslel, že i oni útočí. Bella nás nejspíš stále chránila, protože se bolest nedostavila. A dokonce i má rodina vypadala v pořádku. Zmatení, ale v pořádku.
„To jsem si s nimi vyjasnila. O nic nešlo. Odvolej je!“ už byla klidná. Přesto při poslední větě bylo v jejím hlasu tolik autority, že jsem to nečekal.
Aro mávnul rukou a všichni povolili. V jeho myšlenkách bylo slyšet znatelné rozčilení. Tímhle ho dcera zasáhla, ačkoliv ji nikdy neměl rád, vadilo mu, že jde proti němu. Najednou se Bella otočila a sklonila se ke mně. V jejích očích bylo vidět tolik starosti. Proč by se o mě měla bát?
„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě a já nebyl na chvíli schopen najít svůj hlas.
„A-A-Ano jsem.“ Vykoktal jsem ze sebe nakonec. Vztáhla ke mně ruku a pohladila mě po tváři. Pod jejím dotykem jsem zavřel oči a naplno jsem si ho užíval. Bylo to tolik opojné. Jemně jsem zavrčel. Byl jsem tak šťastný, naštěstí mě nikdo jiný nemohl slyšet. Jen Bella vypadala, že to zaslechla. Podala mi ruku a pomohla mi na nohy. Otočila se na svého otce a řekla mu:
„Tak teď by bylo vhodné, kdybychom ukázali Cullenům jejich pokoje.“ Aro jen kývnul k Demetrimu, aby nás odvedl.
„Pojďte prosím tudy.“ Pokynul nám a my se za ním vydali. Šli jsme dlouhou chodbou a na jejím konci byly dveře. Demetri je otevřel a vstoupil. Všichni jsme jej napodobili.
„Vaše společenská místnost. Za těmito dveřmi jsou pokoje.“ Ukázal na řadu dveří po okrajích stěn a odešel. Jakmile se za ním zavřely dveře, propukla diskuse.
„Co to bylo, proč jsem nic neviděla, necítila.“ Ptala se Rosalie.
„To byl Alecův dar. Jeho oběť nepocítí, ani když ji roztrhají a spálí. Myslím, že jsme dopadli ještě hodně dobře.“ Odpověděl jí okamžitě Carlisle.
„To je strašné.“ Otřásla se vedle něj Esme a Carlisle si ji hned přitáhnul blíž.
„Na druhou stranu, pro oběť je to ten nejlepší způsob.“ Carlisle a jeho soucit. Vlastně měl pravdu, bylo to lepší.
„Jak to, že Edward skončil na zemi. Tak zlé to nebylo.“ Začal se mi okamžitě posmívat Emmet. Esme na něj zavrčela a já se na něj usmál.
„Na mě si bratříčku smlsla Jane.“ Pověděl jsem mu a v tu chvíli jsem si v jejich myšlenkách mohl přečíst, jak mě litují. Emmet se mi okamžitě začal omlouvat. „To je v pohodě.“ Na rozdíl od Aleca, byla Janina moc hodně známá. Velmi ráda ji používala.
Z ničeho nic se ozvalo zaklepání. Bylo to však úlevné, kdyby se nám chystali něco udělat, určitě by neklepali, bylo by jim to jedno. Do dveří pomalu vplula ta nejkrásnější bytost. Byla to Bella a mě jako už poněkolikáté padla brada. Sakra Edwarde, co to s tebou je!!! Okřiknul jsem se a doufal, že si toho nevšimla. Hlavně proto, že se to dělo pokaždé, když jsem ji uviděl.
„Ahoj,“ oslovila nás, „doufám, že jste všichni v pořádku. Vaše pokoje jsou tady a s otcem jsem to vyřídila. Nic z toho se nebude opakovat. Taky se nemusíte bát, že by slyšel Vaše myšlenky, nechám na Vás pro všechny případy štít. Myslím, že se už nic nestane.“
„Děkujeme. Myslím, že je to víc, než si zasloužíme.“ Odpověděl jí Carlisle.
„Zasloužíte! Otec se chová příšerně. Vždyť se nic nestalo. Byla bych ráda, kdybychom na to konečně zapomněli. Co vy na to?“ otočila se na nás na všechny a my samozřejmě přikývli.
„Děkujeme Bello. Opravdu je vhodné, abychom zůstávali. Klidně odjedeme.“ Zeptal se jí Carlisle.
„Neděkuj Carlisle. O nic nejde. A samozřejmě, že zde zůstanete.“ Zavrtěla hlavou, jako by to bylo nad slunce jasnější. „Zítra Vás vezmu na pár míst, kde se dá bez obav lovit zvěř, a nebojte se, už se nic nestane.“
„Ještě jednou moc děkuji, za sebe i za rodinu.“ Opět poděkoval Carlisle a všichni se k němu přidali.
„Carlisle.“ Řekla vyčítavě Bella. „Nech už toho, o nic nejde. Půjdu. Odpočiňte si po cestě. Uvidíme se zítra.“ Opět se nádherně usmála a odešla dveřmi. Ještě hodnou chvíli jsem za ní zíral a až po chvíli mě vyrušila má rodina.
***
Nikdo z nás nechtěl být jen tak sám někde v pokoji a nevědět, co se děje s ostatními. Zůstali jsme v té společenské místnosti a povídali si o tom, co se za posledních několik dní událo, když nás opět vyrušilo zaklepání na dveře. V tu chvíli jsme všichni otočily hlavy ke dveřím.
„Dále.“ Vyzval příchozího Carlisle. Ve dveřích se objevila Bella. Měla na sobě černé kalhoty a modrou halenku. Vypadala ještě krásnější než kdy před tím.
„Dobré ráno. Jak jste se vyspinkali?“ sama se svému vtipu zasmála a dokonale tak uvolnila napjatou atmosféru, která panovala přes celou noc. Opravdu jsem litoval Jaspera, musel se cítit hrozně.
„Opravdu skvěle Belluško.“ Přiskočil k ní Emmet a objal ji. V tu chvíli jsem pocítil neskutečnou žárlivost. Chtěl jsem k nim přiskočit a Bellu mu vytrhnout. Bohužel to jsem udělat nemohl. Bella nebyla moje a ani být nemohla. Podíval jsem se jinam a raději zkoumal obraz na jedné ze stěn.
„Taky tě mám ráda Emmete, ale už mě můžeš pustit.“ Zasmála se Bella a já neodolal pohledu na její smějící se tvář. „Tak co? Půjdeme na lov?“ zeptala se nás.
„Velice rádi Bello. Děkujeme.“ Odvětil jí Carlisle a všichni jsme se zvedli.
„Tak tedy. Tudy kudy. Tady tudy.“ Zasmála se a vydala se ze dveří. Procházeli jsme stejnou chodbou a na recepci se zastavili. Bella přiskočila k recepční a pověděla jí:
„Beru Cullenovy na lov. Kdyby mě sháněli, přijdu za pár hodin.“ Usmála se na recepční, a když se chtěla otočit a pokračovat v cestě Gianna ji zadržela.
„Ale, Bello Heidy přijde s jídlem během pár hodin.“ Ou, tak proto nás brala na lov. Brzy přijdou s jídlem.
Bella na Giannu jemně zavrčela a pokračovala v cestě. „Omlouvám se, je to člověk, ale občas mi přijde stejně upírská jako ti ostatní. Neberte to tak, že Vás nechci vystavovat pokušení. Je to samozřejmě jen na Vás.“ Usmála se a přede dveřmi zastavila.
„Samozřejmě, že půjdeme na zvěř.“ Usmál se na ni Carlisle a všichni jsme přikývli.
„V tom případě.“ A už vycházela ze dveří. Během několika chvil jsme se objevili na Volterských ulicích. Jakmile jsme byli z paláce Volturiú všem se znatelně ulevilo.
Nejzábavnější byly ovšem myšlenky Alice. Budu moct jít nakupovat. Tyhle obchody vypadají skvěle. Bylo by úžasné je všechny projít. Musím se zeptat Belly. Určitě se mnou půjde. Škoda, že nemůžu vidět její budoucnost. Ach jo!!! Bylo to tak zábavné, že jsem se několikrát pousmál. Krom Aliciny hlavy jsem pozoroval i Bellu, ta s naprostou jistotou a přesností šla k hlavní bráně.
***
Uprostřed lesa se Bella zastavila. Otočila se na nás a nádherně se usmála. „Tak jsme tady. Je tu hojnost lišek, jsou malé, ale celkem chutné. Určitě je tu nějaká vysoká zvěř. Bohužel z masožravců povětšinou jen lišky.“ Je to na Vás sejdeme se zde asi za tři hodiny?“ Podívala se na Carlisla a ten kývnul. V tu chvíli se otočila a rozeběhla se do lesa.
„Tady nejsou medvídci?“ zeptal se zklamaně Emmet. Dál jsem to neřešil a podle Bellina příkladu jsem se rozběhl do lesa zalovit si.
***
Krásně jsem si zalovil a vrátil jsem se na místo srazu. Bella už tam byla, osamoceně seděla na jednom pařezu a čekala na nás. Pomalu jsem k ní přešel, vůbec se nepohnula. A tak jsem začal mluvit.
„Bylo to skvělé. Moc děkuji, že jsi nás sem vzala.“ Vzhlédla ke mně a usmála se.
„Jsem ráda, že se ti to líbilo. Přemýšlela jsem, že Vás vezmu dolů do Afriky, ale nebyla jsem si jistá, zda by se pak vše stihlo. Jsem si jistá, že Alice chce jít nakupovat.“ Při poslední větě se potutelně usmála.
„Ano, nad ničím jiným si už hlavu ani neláme. Ale měl bych tě varovat. Ona je nakupovací maniak.“ Cítil jsem povinnost jí to říct a uchránit ji před Alice.
„Já neřekla, že půjdu taky.“ Usmála se na mě. Došlo jí to. „Mohl bys mi říct, ta brunetka co je s Carlislem je Esme viď a ta blondýna? To nevím.“
„Ano, ta brunetka je Esme a ta blondýna to je Rosalie.“ Nechápal jsem jak Esme zná, vždyť se s ní nesetkala.
Asi ji napadlo, co mi vrtá hlavou a pověděla: „Carlisle mi o Vás povídal v nemocnici. Na Rosaliino jméno jsem si nemohla vzpomenout. Děkuju.“
„Nemáš za co.“ Usmál jsem se na ni. Byla opravdu všímavá.
„Dnes přijede Eleazer s rodinou. Jsou to také vegetariáni, možná je znáte. Byl to člen gardy.“ Pokračovala v hovoru.
„Och ano, Eleazera znám. A i jeho rodinu. Považujeme je tak trochu za příbuzné.“ Usmál jsem se na ni a ona na mě.
„To je dobře, alespoň přestanete být zalezení jen v jedné místnosti. Opravdu mě mrzí to s otcem on prostě jen…“ nevěděla jak pokračovat a tak jsem ji přerušil.
„My nejsme zalezení. Jen se tam necítíme nejlépe.“
„To je asi ještě horší. Všechno jsem to způsobila já, kdybych tenkrát nepřijela. Nic by se nestalo.“ Tvářila se tak smutně, nemohl jsem to tak nechat.
„Za to nemůžeš, kdyby Jasper…“
„Ne, já Jaspera chápu.“ Při těch slovech jsem ji pohladil po tváři. Usmála se a zavřela oči. Po chvíli je vytřeštěně otevřela a já nechápal, co se stalo. V tutéž chvíli se zlostně otočila a ke mně dolehly podivné myšlenky nějakých turistů.
Za chvíli už kolem nás procházela skupinka asi tří upírů v doprovodu snad čtyřiceti lidí. V tu chvíli mi to došlo. Tohle bude asi večeře Voltery.
„Bello?“ Pozdravila Bellu jedna upírka.
„Heidy.“ Pokynula k ní hlavou Bella a dál si jí snažila nevšímat.
„Přidáš se k večeři?“ a kývla k lidem za sebou.
„Ne děkuji. Už jsem jedla.“ Odpověděla jí Bella.
„Už chápu, proč si pro otce takové zklamání, nejen, že jsi k ničemu, ale navíc se ještě zahazuješ s tady těmi.“ Kývla hlavou ke mně a já viděl rudě, to si dělá srandu. Proč ji takhle ponižuje. Jako by nestačil Aro.
„Nech toho!“ zvýšila Bella hlas a opět použila tón, kterým odvolala Jane a Aleca. „Může ti být jedno, jak velkým jsem pro koho zklamáním, nebo s kým se tahám.“
„Ty malá…“
„Raději mlč, prosím. Nechceme přeci před hosty dělat scény, že ne?“ Nenechala ji domluvit Bella.
Ta Heidy se otočila a i se všemi těmi lidmi odcházela. Bella vypadala, že se co nevidět zhroutí. Přesto to vypadalo, že se dokonale ovládá, nechápal jsem, jak je vůbec taková síla možná.
„Omluv mě.“ Vyhrkla najednou a rozeběhla se do lesa. Takhle jsem to nechat nemohl, nemohl jsem vidět, jak můj osobní anděl trpí. Rozeběhl jsem se za ní, a během několika málo vteřin ji dohnal.
Chytil jsem ji za paži a otočil k sobě. Během další vteřiny jsem si ji přitáhnul do náruče. Začala jemně vzlykat na mé hrudi. I pro jemný upíří sluch byly její vzlyky strašlivě tiché.
„Bello? Jsi v pořádku?“ prostě jsem se musel zeptat.
„Jo, nic mi není.“ Snažila se vykroutit z mého sevření, ale to jsem jí nechtěl dovolit. „Běž za svou rodinou, já Vás za chvíli doženu.“ A opět její chabý pokus vymanit se. Opravdu si myslela, že ji v tomhle stavu nechám samotnou.
„Ne! Zůstanu tu s tebou.“ Řekl jsem razantně a přitáhl si ji ještě blíž. Vzhlédla ke mně a na její tváři už nebylo ani stopy po pláči. Jak jen tohle dělá?
Pomalu se začala natahovat ke mně, nejdřív mi nedošlo, co chce, když najednou své ruce zapletla do mých vlasů a přitáhla si můj obličej. Byli jsme od sebe jen poslední milimetry, když mi došlo, že tohle nemůžu. Podruhé takhle ohrozit rodinu. Aro ji neměl rád jako dceru, ale nikdo mu na ni nesmí ani sáhnout. To bylo v jeho myšlenkách jasně patrné. Koukala mi do očí, když se pokusila překonat tu poslední vzdálenost. To jsem nemohl dovolit a prudce od ní odskočil.
„To nesmíme!“
Život není peříčko - 10,
Edo je blbý:D