Život není peříčko – 11

Deprecated: Non-static method gdsrBlgDB::add_new_view() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/class.php on line 1910 Deprecated: Non-static method GDSRDBCache::get_posts() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/class.php on line 2011 Deprecated: Non-static method GDSRDBCache::get_logs() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/class.php on line 2018 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Strict Standards: Non-static method gdTemplateDB::get_template() should not be called statically in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/gdt2/classes.php on line 419 Strict Standards: Non-static method gdTemplateDB::get_template() should not be called statically in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/gdt2/classes.php on line 419 Strict Standards: Non-static method gdTemplateDB::get_template() should not be called statically in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/gdt2/classes.php on line 419 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688 Deprecated: Non-static method GDSRDBMulti::get_multisets_for_auto_insert() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/class.php on line 1476

Bella:

„To nesmíme!“ vyhrknul ta slova a já byla na moment jako přimražená. Copak se mi jen zdálo to, co jsem vídala v jeho očích?

„Proč?“ zeptala jsem se. „Je to kvůli tomu, kdo je můj otec?“ Pak mě ještě napadlo, že může mít někoho jiného. Ta myšlenka bolela, ale proč by za mnou potom běžel?

„Ne to ne já jen.“

„Nejsi dobrý lhář, víš.“ Bylo vidět, jak mi lže. Děsilo ho pomyšlení na mého otce. Ale ten do toho nemá co mluvit.

„Bello, ty… já… tohle nemůžeme. Nejde jen o mě.“

„Chápu, máš někoho jiného.“ Řekla jsem mu a pomalu se otáčela k odchodu, jeho rodina už čekala. Přes svůj štít jsem to jasně cítila.

„Nemám!!!“ Jeho hlas začínal nabírat na výškách.

„Tak o co potom jde?“ Prostě jsem se nemohla nezeptat.

„Poprvé jsi to skoro uhodla.“ Zatvářil se neuvěřitelně bolestně. „Ani nevíš, jak bych si přál… Já prostě nemůžu znovu ohrozit svou rodinu. Aro by se mstil a s ním i zbytek Voltery.“ Takže jsem měla pravdu, byl v tom můj otec.

„Pokud jde o otce, tak tam to možné je. Ale zbytek Voltery by proti mně nešel. Mají mě rádi, víš. Chtějí, abych byla šťastná. Otec prostě jen truchlí.“ Snažila jsem se to uvést na pravou míru a opět se k němu mírně přiblížila.

„Bello, já tohle opravdu…“

„Pššš. Pochopila bych, kdybys to nechtěl, nebo měl někoho jiného, ale ty mě odmítáš proto, že nevíš, jak zareaguje má Volterská rodina?“

„Vypadá to tak.“ Vypadlo z něj.

To jsem už nevydržela a lačně se přisála k jeho rtům, nejdřív bylo vidět, jak váhá, zda dělá správnou věc. Nakonec se musel rozhodnout, že jeden polibek nikoho nezabije a začal mi ho vášnivě oplácet. Po dalších pár minutách v objetí a polibcích jsem nevydržela a svým jazykem pronikla do jeho úst. Slyšela jsem zakňučení. Takové to, proč mě tím trápíš? Byla jsem ráda a pokračovala v plenění jeho úst. Byly tak sladké a vláčné. Jeho dokonalé rty přesně padly na mé a náš polibek se stále prohluboval. V tom jsem si všimla, že svýma rukama začal putovat po mých zádech. No fain, tuhle hru můžeme hrát dva, zasmála jsem se v duchu a jemně ho začala hladit po jeho dokonalé hrudi.

Stále jsme se líbali, když mi došlo, že jeho rodina na nás čeká a už má určitě strach. Pomalu jsem se odtáhla a uviděla Edwardův zklamaný obličej.

„Máme zbytek věčnosti. A tvá rodina už má určitě strach.“ Vysvětlila jsem mu, proč jsem se odtáhla. V jeho očích problesklo pochopení.

„Máš pravdu, asi bychom za nimi měli jít viď?“ zeptal se a bylo vidět, jak je zklamaný, že nemůžeme pokračovat, zatím.

„Ano to měli.“ Usmála jsem se na něj a rozeběhla se lesem za Cullenovými.

***

„Tak co? Jsme všichni?“ zeptala jsem se jich, když jsem k nim doběhla.

„Chybí nám už jen Edward.“ Oznámila mi Rosalie. Vypadala naštvaně, ale raději jsem to neřešila.

„Bello? Půjdeš se mnou nakupovat?“ ptala se mě Alice.

„No… Já nevím… Nechceš vzít raději Rose?“ oplatila jsem jí otázkou.

„Já už jdu.“ Říkala to tak otráveně, až mě to zaskočilo.

„Esme?“ otočila jsem se na ni. Nákupy jsem nemusela. A Alice, zdá se potřebovala společnost.

„Já také Bello. Jsi poslední, vlastně Edward je poslední, koho se Alice neptala.“ Usmála se na mě.

„A všechny přemluvila.“ Zatvářil se otráveně Emmet.

„No ták Bello.“ Povzdychla si Alice a udělala psí očka, kterým se prostě nedalo odolat.

„Dobrá, copak se ti dá odmítnout?“ koukla jsem na ni. Když jsem viděla, jak se celá rozzářila, rázem jsem přestala litovat. Je šťastná.

„A Edward je tady. Kdepak jsme se loudali?“ nemůžou si to nechat, vždyť tady byl první.

„Tak, když už jsme všichni, vyrazíme zpět. Určitě se chcete po lovu opláchnout, než se vydáte do města.“ Všichni kývli a tak jsem se vydala na cestu k Volteře. U vstupní brány jsem k nelibosti Alice zpomalila a k paláci mířila lidským krokem. Brzy bude svítat a já nechtěla budit pozornost.

***

V paláci jsem Cullenovy nechala, aby se v klidu umyli a oblékli. Vlastně i já jsem to potřebovala. Když jsem byla hotová, šla jsem do recepce. Uviděla jsem Demetriho, který se ke mně hnal jako neřízená střela. Co se zase stalo? Blesklo mi hlavou.

„Bello, tvůj otec už nechal tvé šaty na slavnost poslat do tvého pokoje. Nezapomeň na to.“ Pověděl mi rychle a už byl na odchodu. Přípravy vrcholily. Všude už byly rozvěšené nejrůznější ozdoby, které byly naprosto nezbytné. V jedné místnosti byly hromady odebrané krve, namísto vína a dokonce i ledové kostky krve. Vše muselo být dokonalé.

V tom jsem si vzpomněla, že bych tu měla být, až přijede Eleazer s jeho rodinou. Kdy to asi bude? Doufám, že to všechno stihneme. Alice vypadá, že ji nákupy hodně baví. No nechám se překvapit.

Stále jsem byla v recepci, když dovnitř přišlo pět upírů. Jednoho z nich jsem poznala, byl to Eleazer. Tak aspoň nemusím řešit, jestli to stihnu nebo ne.

„Dobrý den, jmenuji se Eleazer a byl jsem s rodinou pozván na slavnost.“ Začal mluvit na Giannu, která byla mírně vyvedena z míry nějakou ozdobou.

„Ano, Ano jistě, tady Vás máme.“ Zadrmolila rychle. „Zavolám někoho, kdo Vás uvede.“

„Já to zařídím.“ Usmála jsem se na ni. „Kdyby mě sháněli Cullenovi, řekni jim, ať chvíli počkají.“ Dala jsem poslední pokyn Gianně a otočila se na naše hosty. „Tudy prosím.“

Otočila jsem se a vedla je rovnou do trůnního sálu. Viděla jsem, jak si mě Eleazer měří. Tyhle jeho snahy opravdu nesnáším. Dneska budu hodná holka a nic mu na to neřeknu. Vešli jsme do místnosti a všichni otočili svou pozornost k nám.

„Eleazer s rodinou.“ Představila jsem je. A pomalým, velmi loudavým krokem jsem se přemístila za otcův trůn. Ten se zvedl a šel se přivítat s příchozími.

„Eleazere. Jak rád tě opět vidím.“ Proč si nemůže pomoct a pořád předstírá dobrou náladu?

„Aro, toto je má rodina. Carmen, má družka. Tanya, Irina a Kate.“ Ukázal postupně na zbylé čtyři upírky. Tři z nich se tvářily poměrně naštvaně. Asi jim nebylo příjemné být tady.

„Drahoušku,“ otočil se na mě. „Nechtěla bys ukázat našim hostům jejich pokoje?“

„Samozřejmě,“ přitakala jsem okamžitě a kývla na ně, aby mě následovali. Prošli jsme recepcí, na které jsem viděla netrpělivě přešlapovat Alice. Tomu jsem se musela v duchu usmát. Opravdu ji nakupování muselo hodně bavit.

Na konci chodby dostala Eleazrova rodina společenskou místnost naproti Cullenovým. Ukázala jsem jim jejich pokoje a řekla vše podstatné. S tím jsem se vydala na recepci, kde už Alice značně nervózně přecházela a tvořila si cestičku.

„Tak myslím, že můžeme vyrazit.“ Usmála jsem se její nedočkavosti.

„Jupíííí!!!!“ vylítla do vzduchu a ostatní se zatvářili, jako by jim vadilo, jak rychle jsem to zvládla.

***

„Ne, Alice tohle si nikdy neobleču. Prostě ne.“ Vyjela jsem na ni asi po dvou hodinách nakupování. Tohle prostě nešlo. Některé oblečení se mi hodilo, ale jiné bylo naprosto příšerné.

„Ale Bello, bude ti to slušet.“ Skučela za dveřmi kabinky.

„Nebude. Já to nechci. Nebudu to nosit. A navíc už mám nakoupených asi tisíc tašek.“ Schválně jsem to zveličila, ale stejně jsem si jistá, že tomuhle číslu to odpovídalo.

„Bello…“ skučela za dveřmi a po chvíli se ozvalo varovné zavrčení. Kdo mě to asi zachránil? Převlékla jsem se zpět do svého oblečení a vylezla z kabinky. Překvapilo mě, že místo Alice tam stál Edward.

„No, myslím, že jsem tě varoval.“ Smál se mi.

„Jo, myslím, že už si to budu pamatovat.“ Usmála jsem se na něj a vyšla ven z obchodu.

„Kam chceš jít teď?“ zeptal se mě.

„Co? No nevím, možná do knihkupectví. Ty?“

„Půjdu s tebou. Je to lepší, než tu zůstat s Alice. Jejím největším nepřítelem jsou zavírací hodiny.“  Zasmál se sám sobě a pokračoval se mnou v cestě uličkami Voltery.

***

Došli jsme s Edwardem do Voltery a viděli, že už i Cullenovi se blíží. Všichni táhli velkou hromadu nákupních tašek. Vypadali jako vánoční stromečky. Musela jsem se tomu zasmát.

„Alice, doufám, že máš i šaty na ples.“

„Samozřejmě Bello, a tady jsou jedny i pro tebe.“ Vyvalila jsem na ni oči. Podávala mi velký bílý vak z hromady, kterou právě přinesl Jasper. Trochu jsem ho litovala.

„Děkuju, ale já už šaty mám.“

„Tyhle jsou lepší!“ a s tím se vydala do pokojů. Ostatní ji následovali, jen Edward tam se mnou zůstal.

„No, tak to bude ještě zajímavý.“ Usmála jsem se na něj.

„Nemusíš si je brát.“ Řekl, když viděl jak se na ten vak tvářím.

„O to nejde Edwarde. Otec už mi jedny dal a já sama si jedny přivezla.“ Koukla jsem na něj. „Bude to prostě velké dilema.“

Edward mírně protočil oči, ale nic neřekl. Pak mě napadl skvělý návrh.

„Co kdybys mi pomohl?“ zeptala jsem se. Opravdu jsem byla zvědavá na jeho reakci.

„No proč ne?“ Tak to jsem opravdu nečekala. Přesto jsem se nenechala vyvést z míry a popadla ho za ruku. Chodbami Voltery jsme upíří rychlostí byli v mém pokoji poměrně rychle.

Posadila jsem ho na mou postel a zalezla do koupelny. Tam jsem se převlékla do šatů, které mi tady nechal otec. Byly celé černé s velkým výstřihem ve předu i v zadu. Jinak byly úplé od pasu dolů se linula krajka a končily mírnou vlečkou dozadu. Vážně si otec myslel, že bych v těchto šatech šla? Asi jo.

Vyšla jsem z koupelny a podívala se na Edwarda: „Tak co?“ Otočila jsem se kolem dokola. Podívala jsem se na Edwarda a jeho oči byly najednou úplně černé. Plály v nich jiskřičky a tvářil se tak toužebně. Popošla jsem k němu a ve stejnou chvíli se na mé rty přisály ty jeho. Líbal mě vášnivě a hladil po odhalených zádech. Rukama jsem vjela pod jeho triko a začala ho hladit po jeho dokonalém těle. Roztouženě zavrčel a já se zasmála. Když sjel svými polibky na můj krk, zeptala jsem se: „Chceš mi z nich pomoct?“ schválně jsem to řekla hlasem plným touhy.

Šokovaně se na mě podíval a já se ho snažila povzbudit pohledem. Bohužel v tu chvíli někdo zaklepal na dveře a Edward opět uskočil. Proč musí furt někdo otravovat. Edward zdá se překonal svůj strach a on nás někdo vyruší.

Zavrčela jsem ke dveřím něco ve smyslu, že si zkouším oblečení a ať jdou pryč. Pak jsem jen uslyšela kroky. Fain, otrava vypad. „Tak já se půjdu zase převléct.“ Odešla jsem do koupelny a rozdělala pytel, který mi vnutila Alice.

Šaty, které na mě vyklouzly, byly pravým opakem těch od otce. Byly celé růžové a takové nějaké dětské. Nebyl to můj styl, přesto jsem se do nich oblékla a zjistila, že jsou z velmi šustivého materiálu. Po dalším zhodnocení jsem zjistila, že jsou opravdu pěkné. Má averze vyplývala pouze z růžové barvy, kterou prostě bytostně nesnáším.

Vyšla jsem z koupelny a rozhlédla jsem se po pokoji. Edward stál v nejvzdálenějším rohu. V čem si myslel, že přijdu? „Co tyhle?“ Podívala jsem se na něj. Bylo na něm vidět, jak se mu ulevilo. Nic vyzývavého.

„Moc ti to sluší.“ Usmál se na mě a popošel ke mně. Letmo mě políbil a zase se odtáhnul. Musela jsem se pousmát. Ale na druhou stranu to bylo dobře. Za dvě hodiny je slavnost a s tímhle bychom to nestihli.

„Tak jo. Na, vezmi si na sebe dnes tohle. Ano?“ Podala jsem mu tašku s kravatou a košilí, které jsem mu koupila. Chtěla jsem, abychom k sobě na slavnosti ladili. „A teď už běž! Musím se připravit.“

Bylo vidět, jak se mu ta myšlenka nelíbí, ale nakonec s díky odešel ze dveří. Usmála jsem se pro sebe a začala se připravovat na slavnost.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 9.7/10 (9 votes cast)
Život není peříčko - 11, 9.7 out of 10 based on 9 ratings

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*