Edward:
„To ne!“ vykřikla Alice. Její vizi jsem nechápal. Byl v ní upír, který se snaží jít po Carlislovi. „Zase nás našel!“ křičela zoufale.
„Kdo, Alice?“ ptal jsem se a zpozoroval i Bellin mírně nechápavý pohled.
„Ten upír, který jde po Carlislovi. Několikrát jsme zkoušeli udělat rozhodnutí, ve kterém mu nabídneme pomoc, ale nikdy to nepomohlo.“ Vysvětlovala rychle Alice. „Vždycky jsme se pak odstěhovali. Jen pro jistotu.“
„Snad nechcete do konce věčnosti utíkat?“ divila se Bella.
„A co chceš, jako udělat sestřičko?“ opáčil jí mírně vztekle Jasper.
„Víte vůbec co opravdu chce? Pokusili jste se s ním mluvit?“ ptala se klidně Bella.
„Ne, podle Alice by to nebylo vhodné, ačkoliv jsem to několikrát navrhoval.“ Odpověděl jí Carlisle.
„Pak je nejvyšší čas to napravit. Třeba o pomoc stojí, jen se s Vámi nemůže setkat. Jeho rozhodnutí ještě nepadlo, tak Alice nemůže nic vidět.“ Konstatovala Bella a já musel uznat, že má pravdu. Utíkat do konce věčnosti nemá smysl.
Alice se nesmí nic stát!!! Zuřil v myšlenkách Jasper, věděl, že Alice se o sebe umí postarat, ale chápal jsem ho. Sám jsem měl strach, co by se mohlo stát s Bellou.
„Ano, asi ano. Nemůžeme stále utíkat, navíc podle Alice je jen jeden. A nás je šest.“ Promluvil po chvíli Carlisle. Bella kývla a šla někam ven.
„Nelíbí se mi, co všechno se může stát.“ Odporoval Jasper.
„Než sem přijde, bude doma i Emmet a Rose.“ Konstatovala Alice jistě. „Nás bude osm a on je sám.“
„Mě je jedno, kolik nás bude!“ rozčiloval se Jasper. „Vždyť ani nevíme, jaké může mít dary. Musí mu být jasné, že jsme v přesile, a přesto za námi jde. Buď je úplně blbej, nebo má něco v rukávu.“
„Nebo prostě potřebuje pomoc a to za každou cenu!“ ozvala se ode dveří Bella.
„A tomu jako věříš?“ zostřil na ni Jasper hlas.
„Ano.“ Odpověděla mu klidně.
„Vůbec ses nezměnila, pořád stejně důvěřivá.“ Obořil se na ni znova Jasper.
„Nebo jen mám něco v rukávu já!“ opáčila mu vítězně Bella.
Všichni jsme na ni zůstali zírat. O čem to mluví. Pak mi to však došlo, ten její dar, pro který ji chtěl Thomas do své malé armády proti Volturiúm.
Otřásl jsem se při vzpomínce na Bellu, jak leží na zemi s utrženou rukou a bezmocnou, jak přichází o svou životní sílu…
„Bude to dobrý bratříčku. Nestresuj!“ uklidnila ho Bella a pak se vydala ke mně. Objal jsem ji v pase a svou hlavu zabořil do jejich vlasů.
Pomalu jsem ji vyzdvihl do náruče a odnášel si ji do pokoje. Jasper něco zamručel, ale mě to bylo jedno, chtěl jsem to udělat už dlouho a teď byla snad vhodná doba. Nechtěl jsem zůstávat dole a pokračovat v dohadování. Bylo životně důležité se Bell na něco zeptat.
***
Vyšli jsme do našeho pokoje, který jsme si dozařizovali a já ji postavil na nohy. Poklekl jsem před ni na jedno koleno a viděl, jak se jí oči rozšířily v očekávání. Jen kdybych tak věděl, co si zrovinka myslí.
„Isabello, chci se tě na něco zeptat. Už dlouho se chci zeptat.“ Při těch slovech jsem vytáhl krabičku, takovou pěknou malou světle modrou krabičku, otevřel jsem ji před ní a pokračoval: „Isabello miluji tě, víc než vlastní život. Nikdy se to nezmění, chci s tebou strávit zbytek věčnosti. Prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou?“
A bylo to venku, teď jen čekat, co mi poví. Dívala se na mě tak nádherným pohledem, až jsem se začal bát odpovědi, co když řekne ne? To bych asi nepřežil.
„Bello, prosím, to čekání je k nevydržení.“ Zaprosil jsem o odpověď. V tu chvíli vypadala, jako bych ji snad probral z tranzu. To mi dělá schválně.
„Edwarde…“ nestihla to ani dokončit a do pokoje vtrhl Emmet a popadl ji do náruče. Okamžitě s ní vyběhl oknem ven.
„Máme novou sestřičku!!!“ radoval se a unášel mi ji. Ale já chci svou odpověď.
„Emmete! Ty pako!“ vykřiknul jsem za ním a dal se do běhu.
„Těší mě, jsem Emmet. Edwardův bratr.“ Představil se Belle, která byla poněkud v šoku.
„Bella.“ Představila se. „Jen myslím, že tě Edward zabije.“ A začala se neskutečně smát. Měla pravdu, měl jsem sto chutí Emmeta roztrhat na kousíčky. Už mi chtěla říct verdikt a on mi ji unese. Najednou se přede mě postavila Alice a já do ní vrazil.
„Omlouvám se!“ vyhrkl jsem a rychle se zvedal.
„On ti ji vrátí! Jo a taky se omlouvám, neviděla jsem ho. Teda viděla, ale neviděla jsem, co děláte vy.“ Objasnila mi.
„To je dobrý.“ V dáli jsem jen slyšel Emmetův smích. Ten blbec mi ji unesl!!!
Nemělo cenu teď za nimi utíkat a tak jsem se spolu s Alice vrátil do domu, kde už se všichni přivítali s Rose. Ta jakmile mě uviděla, vrhla se mi kolem krku a v myšlenkách mi děkovala, že jsem se vrátil.
„Tak kde ji máš?“ ptala se a ohlížela se za mě.
„Tvůj manžílek mi ji odnesl.“ Usmál jsem se hořce.
„Emmete!!!“ vykřikla Rose a ve stejnou chvíli jsem uviděl Emmeta ve dveřích.
„Čau brácha! Jak se máš?“ ptal se a šel mě obejmout.
„Emmete!!!“ zavrčel jsem na něj. „Kam si ji odnesl.“
„Však ona se ti vrátí.“ Smál se Emmet. Já začínal zuřit, možná by mě to tolik nerozhodilo, přece jen u Emmeta jsem si nějak zvyknul, ale já ji zrovna žádal o ruku probůh.
„Máš útrum!“ zahlaholila Rose.
„To ne, vždyť jsem nic neproved, Rose!“ Zatvářil se zničeně a šel ji odprosit.
„Jdu ji někam najít.“ Otočil jsem se na rodinu a chtěl se vydat ze dveří, ve kterých už stála Bella.
„Nemusíš.“ Usmála se a vydala se k Rose. „Ty budeš Rosalie viď? Já jsem Bella. Moc mě těší.“ Napřáhla k ní ruku.
„Ano to jsem, taky mě těší.“ Usmála se na ni Rose a ruku přijala.
„Ehm, Bello?“ Zeptal jsem se nejistě.
„Ano?“ otočila se ke mně.
„Víš já… myslím, že si zasloužím odpověď.“ Vysvětlil jsem.
„Samozřejmě. To si zasloužíš.“ Usmála se na mě. „Hrozně ráda si tě vezmu.“ S těmi slovy jsem ji popadl do náruče a několikrát se s ní šťastně zatočil.
Bude svatba! Jupííí. Snad mi dovolí jim ji zařídit. Bylo by to skvělé! Alice, kdo jiný taky.
Tak moje sestřička se bude vdávat! Jasper byl šťastný, pak mi poslal: Jestli jí ublížíš, nebo ji zklameš, zabiju tě, bratr nebratr!
Jsem tak šťastná, že si Edward konečně někoho našel, už nebude sám. Esme a Carlisle měli hodně podobné myšlenky. Emmet se omlouval, že nevěděl, z čeho nás vyrušil, a Rose se těšila na další oslavu.
Já byl neskonale šťastný a jejich myšlenky vnímal jen okrajově. Hlavní pro mě byla Bella, která si spokojeně hověla v mé náruči, která jako by byla vytvarovaná jen a jen pro ni.
***
Dny ubíhaly a Aliciny přípravy na svatbu vrcholili, zároveň se však stupňovala nervozita z naší ¨návštěvy¨. Tak jsme se tomu rozhodli říkat, bylo to lepší, než ¨ten neznámý upír¨.
Přiblížil se den, který Alice určila jako osudový. Snad na něm nic osudného nebude. Shromáždili jsme se na louce, nedaleko našeho domu a čekali, čekali a čekali.
***
Mezi stromy se něco pohnulo a my okamžitě zbystřeli. Na louku vycházel upír v černém oblečení a s vražedným výrazem v očích.
Ztracen nebo nalezen - 12,