Edward:
Běželi jsme do lesa a já už myslel jen na to, jak budu se svou rodinou. Najednou se Isabella zastavila.
„Vnímáš ještě?“ ptala se mě, jako bych jí snad zapomněl na něco odpovědět.
„Cože?“
„No ptala jsem se, jestli chceš zůstat na kontinentu.“ Smála se na mě a já ji nechápal.
„Promiň?“
„Tímhle tempem budeme za pár minut někde poblíž severního pólu.“ Pořád se smála, jako by mi něco nedocházelo. Rozhlédl jsem se kolem sebe a opravdu. Kolem bylo najednou nějak moc sněhu a určitě tu byla i víc zima.
„Promiň, nějak jsem se zamyslel. Měla jsi mě upozornit dřív.“ To ji rozesmálo ještě víc, než můj nechápavý pohled.
„Já se snažila. Vážně.“ Pořád se smála. Bylo pro ni těžké i se jen držet na nohou natož mi pak ještě odpovídat. „Zastavuju tě už asi… někde od hranic s Kanadou.“ Opět se hlasitě zasmála.
„Ou, tak to… No… Asi jsem se nějak… zamyslel?“ usmál jsem se na ni a pomalu se otáčel.
„To nic vážně. Je to v pohodě. Aspoň jsme se proběhli ne?“ usmála se a vypadalo to, jako by ji moje zamyšlení opravdu pobavilo.
Otočili jsme se a běželi zpět do lesů na nějakou zvěř. V lesích jsme ihned začali lovit. Po chvíli jsme se rozdělili a Isabella mi připomněla, že moje rodina je v Port Wirgin. Když jsem se jí zeptal, jestli nejde se mnou, řekla, že jde, jen kdyby se prý něco stalo. Má prý nějaký špatný pocit.
Snad je to opravdu jen pocit. Rozeběhl jsem se do lesa a Isabella taky. Chvíli jsem ještě lovil a pak šel na smluvené místo.
Po chvíli čekání jsem uslyšel běh, ale nebyla to jen Isabella. Slyšel jsem i myšlenky jejích pronásledovatelů.
Nadběhnu jí. Musíme ji chytit. Musíme. Ta je ale mrštná mrcha jedna. Zarazilo mě to. Proč ji pronásledují.
Ty její schopnosti se budou Thomasovi líbit. Chudinka se mu poddá. Vůbec se mi nelíbil tón myšlenek, které jsem slyšel.
Pak jsem uslyšel něco, co bych nikdy nečekal. Isabellu jsem přece nikdy neslyšel. Co to bylo.
Edwarde, tvá rodina je v Port Wirgin nezapomeň. Pak kolem mě proletěla šílenou rychlostí i na upíra.
Chtěl jsem běžet za ní, ale jeden z těch upírů, který ji pronásledoval, mě odhodil několik metrů od místa, kde jsem byl.
Když jsem se vrátil na místo, o kterém jsem věděl, že tudy proběhla, zděsil jsem se. Její vůně byla pryč. Necítil jsem ji, nikde. Jak je tohle možné. Proč něco kolem ní nemůže být aspoň trochu normální.
Snažil jsem se zachytit myšlenky jejích pronásledovatelů, ale nešlo to. Jako by byli už na míle daleko. Sednul jsem si na kámen, u kterého jsme měli mít sraz, a doufal, že je oklamala. Utekla jim a brzy přiběhne za mnou.
Proč ji jen pronásledovali. Co jim udělala. A kdo byl ten Thomas? Co po ní chtěl a jaké její moci. Co to všechno znamenalo. Jistě, už dávno jsem si všimnul, že Isabella je výjimečná, ale netušil jsem, že ji chce někdo získat. Proto žila raději sama, proto mi neřekla, jak hledá mou rodinu, nebo jak je možné, že se na slunci netřpytí?
Najednou, jako by mi její celá osobnost nedávala smysl víc než kdy dřív. Stále jsem seděl a přemýšlel nad tím vším. Copak věděla, že po ní půjdou, věděla, že na ně tady narazíme? Proč mě odtud neodvedla. Šel bych a ani bych se moc nevyptával.
Proto mi neustále připomínala, kde je má rodina. Abych byl schopen je najít i bez ní? Ne bez ní je hledat nepůjdu. Nikdy. Mám ji rád. Je to moje nejlepší přítelkyně. Znám ji jen krátce, ale vím, že si s ní bezvýhradně rozumím. Ne. Musím ji najít. Musím.
***
Ještě chvíli jsem tam jen tak seděl a přemýšlel, jak bych měl postupovat. Věděl jsem, že ti dva pronásledovatelé ji chtěli vzít k nějakému Thomasovi. Kdo je Thomas? Škoda, že jsem neměl příležitost poslouchat jejich hlavy o chviličku déle.
Ale, co když se Isabelle podařilo jim utéct. Ne, to by mě už jistě kontaktovala. Přiběhla by. Vyzvedla by mě tu. Ne určitě ji museli chytit. Parchanti, až je dostanu do rukou.
Uvažoval jsem, kde začít hledat toho Thomase. Došlo mi, že stejně jako lidé mají mafii, mají ji i upíři. Přesně takové frakce se snažili Volturiovi rozhánět. Volturiovi! No jistě. Určitě budou vědět co dělat.
Na nic další jsem nečekal a hned se vydal směr Voltera.
***
Neměl jsem tušení, jestli budou Volturiovi ochotni mi pomoct. Věděl jsem však, že pokud to alespoň nezkusím, tak už jsem prohrál. Běžel jsem lesem, jak nejrychleji jsem uměl. S každým dalším krokem jsem cítil, jak se vzdaluji od něčeho, co mi už teď chybělo víc než má rodina. Já jen nevěděl, co to je.
Utíkal jsem dál a dál, když v tom jsem ucítil velmi známou vůni. Ta krásná květinová vůně patřila Isabelle, okamžitě jsem se za ní vydal. Třeba ji někde najdu a společně se pak vydáme za mou rodinou.
Běžel jsem dál, když jsem uviděl stoupající dým. Ne. Prosím ne, ať to není ona. Nesmí být. Křičel hlas v mé hlavě, který jsem příliš nechápal. Proč, proč se mi tohle musí dít? Proč stále ztrácím to, na čem mi záleží. Nejdřív rodinu a potom nejlepší přítelkyni. Proč?
Stále jsem se ptal sám sebe, když jsem si uvědomil, že bez pohnutí stojím na místě. Mé nohy jako by nechtěly jít dál. Jako by nechtěly, abych viděl, co se stalo s Isabellou.
Stál jsem tam a pozoroval dým valící se z hloubi lesa. Nedýchal jsem, nemohl jsem cítit tu její vůni, která prostupovala každičkým kouskem mého těla. Byl jsem zoufalý. Došel jsem k malému stromku, ke kterému jsem si sedl a zaposlouchal se do zvuků lesa.
Vzpomínal jsem na všechny ty krásné chvilky s Isabellou. Jak jsem ji poprvé potkal a vyděsil ji. Na chvíle, kdy hledala mou rodinu a já ji fascinovaně pozoroval, jak jen tak bez hnutí leží na pohovce v našem domě ve Forks. Jak se nádherně smála, když jsem jen běžel a běžel.
Ta poslední vzpomínka na zvuk jejího nádherného zvonivého smíchu mě hřála u srdce. Nechápal jsem proč to tak je. Ani proč se najednou pokouším najít ji, místo, abych šel za svou rodinou. Přece jsem věděl, kde jsou. Isabella mi to neustále kladla na srdce. Edwarde, nezapomeň tvoje rodina je v Port Wirgin. To byla poslední slova, která jsem od ní slyšel.
Ne!!! Nebyla poslední, nesměla být!!! Nechtěl jsem si připustit, že bych o svou přítelkyni přišel. Ne, vždyť ona mi chyběla snad ještě víc, než celá má rodina. Co se to se mnou jen stalo. Jak si to mám vysvětlit.
Najednou mě z mého hloubání o mé samotě a bezradnosti vytrhly čísi myšlenky. Už jsem je určitě někde slyšel. Ten protivný duševní hlas jsem znal.
Hloupý upír. Neměl se vzpouzet. Neměl se snažit ji pustit. Mohl klidně dál žít. Tahle holka musí k Thomasovi. Přeje si to. V tom jsem v jeho myšlenkách uviděl Isabellinu tvář. Och tak přeci stále žije. Ale co to bylo s tím Thomasem a proč se mysl toho upíra zdá být zfanatizovaná. Zajímalo by mě, co mu slíbili.
V tom ten duševní hlas znovu přestal a já netušil, co se děje. Proč ho občas slyším a jindy zase ne. Neměl jsem čas se tím zabývat. Isabella žila, ale dostal ji ten parchant. Až já ho dostanu do ruky. Zuřil jsem, vzal mi kamarádku.
Jak jsem přemýšlel nad slovem kamarádka, začínalo mi docházet, že tohle slovo ani zdaleka nevystihuje, to co k ní cítím. Bylo to hlubší, ale teď jsem neměl čas se tím zabývat. Ne, teď ji musím hlavně najít a získat zpět.
Rozeběhl jsem se na místo, odkud stoupal k nebi kouř. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl, ale čím víc jsem se blížil, tím víc jsem cítil jen ten štiplavý kouř. Jako by tam už zase nebyli. Proč to vypadá, že pokaždé přijdu všude pozdě.
Doběhl jsem na malou mýtinku. Byla čerstvě vykácená a stromy posloužily jako další palivo pro pálení toho upíra, který mu předtím nejspíš pomáhal. Pokusil jsem se znovu ucítit její vůni, nebo uslyšet ten protivný duševní hlas.
Nic jsem však necítil, nic jsem neslyšel. Nevím co si myslet. Jsem úplně v háji. Nemám ani nejmenší tušení co dělat. Jak ji hledat. Ano mohl jsem jít za Volturii, ale teď jsem ještě víc nevěděl, co bych jim pověděl.
Ano, mohl jsem přijít a říct: ´Jmenuji se Edward Cullen, nějací upíři mi unesli kamarádku a já nevím co dělat. Mohli byste mi pomoci?´ Znělo to divně. Navíc slovo kamarádka se mi vůbec nelíbilo. Nebyla jen kamarádka. Byla víc, jen jsem nevěděl co. Neuměl jsem to pojmenovat. Neuměl jsem pojmenovat to, co jsem cítil.
Rozhodl jsem se pokusit najít Thomase. Toho hajzla, který mi unesl nejlepšího člověka, kterého jsem mohl potkat.
Rozutíkal jsem se do lesa. Doufal jsem, že ji najdu. Najdu kohokoliv, chci ji najít. Já musím. Musím ji najít. Ještě nevím, co to cítím, ale bez Isabelly už pro mě nemělo nic smysl. Nechápal jsem, jak je možné, že se pro mě během několika chvil stala středobodem vesmíru. Co jsem to najednou cítil.
***
Běžel jsem dál a dál až jsem narazil na malou skupinku upírů. Zastavil jsem se a chvíli poslouchal jejich myšlenky. Vůbec se mi nelíbily. Mysleli jen na to, jak nějaká upírka má přijít v doprovodu jakéhosi Denise, který ji měl pro Thomase ulovit a s její pomocí, že chce svrhnout Volteru.
Jak já jen doufal, že tomu Denisovi nepatřila ta odporná mysl, která pronásledovala Isabellu. Jak já doufal, že Isabella není ta upírka.
Z jejich myšlenek mi také došlo, že Denis ani ta upírka tu nejsou a že vlastně ani nevědí, zda se k nim bude chtít přidat. Jen doufali, že přijde a že jim pomůže v jejich šíleném a zhůvěřilém plánu.
V myšlenkách několika z nich jsem viděl i toho Thomase. Byl to upír jako každý jiný a podle všeho jeho jedinou myšlenkou byla pomsta Volteře za smrt jeho ženy.
Nedivím se mu, nejspíš bych také zuřil, ale nezatáhnul bych do toho další upíry a už vůbec se nesnažil jít proti Volteře. Jak si jen může myslet, že se mu tenhle jeho plán podaří? Je to šílené a nesmyslné.
***
Po dalších několika hodinách poslouchání jsem se rozhodl, že už vím dost. Byl jsem rozhodnutý. Jdu do Voltery. Vše jim tam povím a budu doufat, že ušetří mě i Isabellu.
Ztracen nebo nalezen - 4,