Edward:
Běžel jsem lesem a přemýšlel. Konečně jsem měl čas. Posloucháním všech těch myšlenek jsem zjistil vše možné a hlavně to, proč Isabellu sledovali. Podle všeho měla velice zajímavý a důmyslný dar. Něco takového se hned tak neuvidí. Dokázala udělat jakoukoliv iluzi. Kolem čehokoliv a kohokoliv. Navíc dokázala udělat silnou iluzi štítu jak fyzického tak psychického.
Z povídání Eleazera jsem věděl, že většina našich darů jsou jen iluze v mozku, ale většina z nás ovládala jen jednu. Například štít ať fyzický či psychický byl jen v našich hlavách. Mučící schopnost Jane a Aleca z Voltery. Nebo schopnost sledování, kterou měl Demetri. To vše se odehrávalo jen v našich hlavách. Výjimkou jsou prý dary, které máme třeba s Alice. Vize budoucnosti a čtení myšlenek se zakládá na jiném principu.
Jak jsem však slyšel v myšlenkách těch upírů kolem Thomase, Isabella dokázala mnohem víc. Uměla si podřídit jakoukoliv iluzi. Byl to dokonalý a velmi promyšlený dar. Jak jen byla zajímavá a já o ní tolik nevěděl. Ale ona mi to říct nechtěla a já bych ji k tomu nikdy nenutil.
Bylo mi jedno, proč mi to nechtěla říct, i když jsem to tušil. Musela se bát, že bych ji někomu vydal, nebo se ji pokusil zneužít. To bych nikdy neudělal. To však nemohla vědět. Nevím, jak bych se choval já, kdybych měl pořád v patách Thomasovy poskoky.
Jak mě jen rozčilovalo, že nevím kde teď Isabella je. Ani zda jí dokážu pomoct. Zda budou Volturiovi ochotni mi pomoct. Nevěděl jsem nic, jen to, kam jdu a proč. Musel jsem se dostat do Voltery a pokusit se získat jejich pomoc. Musel jsem to dokázat. Stále jsem si nebyl jist tím, co to vlastně k Isabelle cítím, že by to byl druh silného přátelství, které jsem pociťoval? Kdo ví?
***
Doběhl jsem až na letiště a okamžitě jsem požádal o letenku na nejbližší let do Itálie. Letuška byla mladá a podle jejich myšlenek mě horko těžko rozdýchávala. Jak jen já si na tyhle lidské reakce na mou osobu odvyknul.
Když se jí podařilo vzpamatovat se. Podala mi letenku směr Řím na let, který byl až za nějakých pět hodin. Dřív prý nic neletí. Měl jsem aspoň čas na přemýšlení. Posadil jsem se do čekárny a zapřemýšlel se. Vlastně bylo štěstí, že dřív nic neletělo. V Římě teď jistě svítí slunce. To jen v severských lesích se mu dá úspěšně vyhýbat. Nevím, jak bych bez Isabelly zakryl svou zářící pokožku. Takhle do Itálie dorazím po západu slunce. Alespoň jedna dobrá zpráva v tomhle hrozném dni.
Jak jsem se zastavil nad myšlenkou zářící kůže, opět jsem si vzpomněl na Isabellu a opět mě zaplavila vlna nenávisti k těm, kteří ji chtěli ublížit, stejně jako nával citu, o kterém jsem nevěděl, co znamená. Co znamená pro mě. Zatím jsem ani netušil, jak moc ovlivní tento neznámý cit mou budoucnost.
Kdyby tu tak byl Jasper. Nesnášel, když pokaždé věděl, co kdo cítí. Obzvláště pak, když se jednalo o smutek. Okamžitě byl smutný taky. Chudák, jeho dar byl důmyslný a samozřejmě užitečný, ale bez přestání cítit emoce druhých muselo být hrozné. Když jsem občas v jeho hlavě slyšel, co kdo cítí, děkoval jsem za dar čtení myšlenek. Bylo to otravné to ano, ale ne tak hrozné. Jak jen by se mi tu teď hodil.
***
Po pěti hodinách přemýšlení, mě konečně vyrušil hlas oznamující možnost nástupu do letadla do Říma. Na nic jsem nečekal a okamžitě se vydal k přepážce na odbavování letů.
U malé přepážky stál mladý stevard, který vypadal, že by mě za můj vzhled nejradši zabil. Hmm směšná představa, nevypadal moc silně. To já ovšem z jeho pohledu taky ne. Odbavil mě a poslal do letadla. Připravoval jsem se na neustálé myšlenky letušek na mou osobu a také na to, že v letadle bude hodně času na přemýšlení. Musel jsem si promyslet, co ve Volteře řeknu a co ne. Bylo mi jasné, že Aro, může vše vidět v mých myšlenkách, ale nechtěl jsem domýšlet, co se stane.
Doufal jsem z celého mého mrtvého srdce, že mi pomůže, že mi pomůže najít mého anděla uprostřed pekla. Och, já přemýšlel o Isabelle jako o andělu? Opravdu? Vlastně se stala takovým mým osobním andělem uprostřed temnoty. Pomohla mi s hledáním rodiny.
Má rodina. Vzpomínka na ně mě opět zasáhla. Miloval jsem je. Chyběli mi. Věděl jsem, kde jsou, a přesto jsem za nimi neběžel, raději jsem jel někam do Voltery bez sebemenší představy co se stane, jen abych zachránil Isabellu, kterou jsem znal jen pár týdnů? Co se to se mnou stalo. Než jsem ji potkal, jediné to jsem chtěl, byla má rodina a teď ač mi má rodina chybí, chci jen Isabellu.
Opravdu musím zjistit, co to cítím. Tyhle myšlenky mě pronásledovaly celý let, když jsem uslyšel kapitána, jak nám přeje příjemný pobyt. Tak moment, za celou dobu mě nevyrušila ani jedna stevardka? To bylo zvláštní. Nebo jsem se opět natolik zamyslel, jako tenkrát s Isabellou, že jsem úplně zapomněl vnímat okolí.
Nevím a teď nemám čas to řešit. Z Říma je to do Voltery stále ještě kus cesty a já nemám času na zbyt. Hned jakmile sem opustil letiště, jsem se vydal směrem, o kterém jsem věděl, že tam někde musí být Voltera.
***
Čím víc jsem se k Volteře blížil, tím víc jsem cítil upíry. Ano, tohle bylo město snad s největší koncentrací upírů na světě. Jejich touha po moci je držela pohromadě.
Vůbec nebyli jako moje rodina, která spolu byla ne pro moc, ale pro lásku a pochopení. Pro pocit rodiny a domova. Něco takového tu určitě neznali. Jen jsem doufal, že po tom co uvidí v mé hlavě, nebudou chtít Isabellu pro sebe. Aro byl známý sbíráním unikátů.
Ne to se nestane. To nedovolím!!! Křičely na mě mé myšlenky. Tak dost. Soustřeď se. Máš práci, člověče!
Přestal jsem myslet na všechno kolem a soustředil se jen a jen na Volteru a jejich palác. Našel jsem ho poměrně snadno. Pach upírů tu byl koncentrován ve velkém množství.
Pomalu jsem vešel dovnitř a v honosné recepci jsem uviděl usměvavou dívku. Co mě však překvapilo, bylo, že byla člověk. Člověk uprostřed všech těch upírů tady. To není možné.
„Co pro Vás mohu udělat?“ zeptala se mě, a mě okamžitě napadlo, že zde pracuje jako recepční.
„Potřebuji mluvit s Arem.“ Nechtěl jsem to rozebírat s touhle dívkou.
Jájky, ten nepřijímá jen tak někoho. Povím mu, že někoho zavolám, ať jej ohlásí. Jo to bude nejlepší. Dělám to tak vždy. Začala přemýšlet, já se na ni jen usmál.
„Moc děkuji. Pospěšte si, jsem zde v naléhavé záležitosti.“ Usmál jsem se a viděl jak v jejích myšlenkách, tak na jejím obličeji, že nechápe, proč jí odpovídám na něco, co neřekla. Znovu jsem se usmál a ona zvedla telefonek.
Než si ho však přiložila k uchu, ve velkých dřevěných dveřích se objevila nějaká postava v kápi. Pozorně jsem si ji prohlédl a ucítil pach. Byl to upír.
„Děje se tady něco Gianno?“ zeptal se a koukal přitom na tu malou recepční. Aha takže tak se jmenuje.
„Ne, jen tady pán chce mluvit s Panem Arem.“ Říkala to s takovou úctou.
„Dobrý den, jmenuji se Demetri. V jaké věci chcete hovořit s Pánem z Voltery?“ To už se díval přímo na mě a zkoumal mě pohledem.
„Dobrý den, mám informace, které by jej mohly zajímat, a také potřebuji jeho pomoc.“
„Nejsem si jist, zda Vás přijme.“ Jeho slova jako by se mi posmívala. „Jak se jmenujete. Půjdu se ho zeptat.“
„Jmenuji se Edward Cullen.“
„Dobře. Dobře. Počkejte tady, pane Cullene.“ S tím se otočil a opět vešel do té místnosti za dřevěnými dveřmi.
Po chvíli se ve stejných dveřích objevila malá dívenka. Věkem jí nemohlo být ani patnáct, když byla proměněna.
„Pane Cullene,“ oslovila mě. „Pojďte prosím se mnou. Aro Vás přijme.“
Šel jsem za ní. Prošli jsme těmi honosnými dveřmi do ještě honosnějšího trůnního sálu. V zadu u zdi stály tři trůny a já nepochyboval, že patří Arovi, Caiovi a Marcovi. Obsazen však byl pouze jeden. Po obou stranách stála stráž a další jak jsem viděl, stála u dveří a po místnosti. No rozhodně nenechávají nic náhodě.
„Tak můj mladý příteli. Co mohu udělat pro syna mého dobrého přítele Carlila?“ zeptal se mě a v jeho hlase bylo slyšet nesporné pobavení.
„Musíte mi pomoct.“
Ztracen nebo nalezen - 5,