Edward:
„Musíte mi pomoct.“ Vychrlil jsem na něj a později začal litovat. Měl jsem být diplomatičtější, jako by mě Carlisle nic nenaučil.
„Ale drahý příteli. My nemusíme nic. Proč si myslíš, že ti budeme ochotni pomoct?“ ptal se a mě bylo naprosto jasné, že tohle nebude snadné.
„Mám informace. Informace, které by Vás mohly zajímat.“ Doufal jsem, že tohle zabere. „Jedná se o jistého Thomase. Nechal unést mou dobrou přítelkyni a já ji chci zachránit. Sám to bohužel nezvládnu. Také jsem díky svému daru zjistil, že ten Thomas chce jít proti Volteře. Snad proto, že jste mu před lety zabili ženu.“
„Thomas? To mi nic neříká.“ Byl klidný. Jemu bylo jedno, co se stane s Isabellou. „A o jakém daru to tady mluvíme?“ Samozřejmě se zajímal o můj dar.
„Umím číst myšlenky. Občas se to hodí.“ Odpověděl jsem mu a doufal, že nakonec přece jen pomůže.
Číst myšlenky říkal? To umím taky, ale jak se k nim dostal tak blízko? Nebo jeho dar funguje jinak než můj? Třeba bude chtít do mé gardy. Takový voják by se mi hodil. Aro se zapřemýšlel nad tím, jak mě získat pro sebe. To jsem musel zarazit.
„Je mi líto, ale nepřišel jsem proto, že bych snad měl zájem o místo v gardě. Přišel jsem požádat o pomoc a varovat Vás. Nic víc.“ Aro na mě zaraženě koukal. Zjevně nečekal, že bych mu začal odpovídat na nevyřčenou otázku. Jak jsem zjistil, má stejný dar jako já, jen k tomu potřebuje fyzický kontakt.
Dokážeš slyšet myšlenky na dálku? Zeptal se mě opět v myšlenkách.
„Ano, přesně tak funguje můj dar. Váš je za to důmyslnější. Slyšíte vše, co dotyčnému prošlo hlavou. Já jen to na co zrovna myslí.“ Věděl jsem, že takhle naše debata skončí mnohem dříve a já už ji nebudu muset řešit. Musím se soustředit na Isabellu a její záchranu.
To je tolik fascinující. Opravdu něco takového umět. Aro se opět začal zabývat představou mě jako člena gardy. A jeho stráž začínala být netrpělivá.
„Promiňte, ale záležitost, kvůli které jsem přišel je naléhavá. Mám o svou přítelkyni strach.“
Och jistě, pojď ke mně, podej mi ruku. Hned zjistím, o co se jedná. A já doufal, že k tomuhle nedojde. Nejspíš jsem se spletl.
Přistoupil jsem k Arovi a jeho stráž zavrčela, došlo mi, že neslyšeli jeho pokyn. Jen na ně mávnul rukou, aby se uklidnili a překonal poslední překážky a popadl mě za ruku.
V tu chvíli jsem v jeho myšlenkách viděl vše to, co si bral z těch mých. Informace o Carlislovi a mé rodině. Všechny chvíle s Isabellou, i to co jsem zjistil o jejím daru, stejně jako informace o Thomasovi a jeho osobní pomstě, které jsem pochytil z myšlenek těch upírů.
Když skončil, už se neusmíval jako na začátku. Jeho pohled byl chladný a zasmušilý. Pustil mou ruku a v jeho myšlenkách bylo znepokojení nad tím, co viděl. Přemýšlel, jak je možné, že to zašlo tak daleko.
„Nejsem si jist, zda ti pomůžeme se záchranou tvé přítelkyně. Chápu, že to co k ní cítíš je velmi intenzivní, avšak pokud bude s nimi.“ Dlouze se odmlčel a v jeho myšlenkách byla Isabellina smrt.
„Ne!“ Vykřiknul jsem na něj. „Přišel jsem hlavně proto, abych ji zachránil a ne pohřbil!“ můj hlas byl o několik oktáv vyšší, jak mě rozčílilo pomyšlení na Isabellinu smrt.
V tvých myšlenkách jsem viděl, že nevíš, co k ní cítíš. Co je ten cit, který pociťuješ a proč je tak silný, že místo rodiny teď hledáš ji. Stále to nevíš? Ptal se mě Aro v myšlenkách.
„Ne stále to nevím.“ Odpověděl jsem mu a přemýšlel, kam svou otázkou směřuje.
Jestli to co cítíš, můj drahý příteli nebude láska. U nás upírů je něco takového ojedinělé a stane se to jednou za naši dlouhou existenci. Jeho poslední myšlenka mě zarazila. Láska, opravdu to co jsem cítil k Isabelle, byla láska?
„Já, nevím. A hlavně jsem nepřišel proto, abych na to přišel. Na to je času dost. Teď ji hlavně potřebuji najít a zachránit.“ Nechtěl jsem s ním debatovat o tom, zda jsem, nebo nejsem zamilovaný.
Ano. Ano. Samozřejmě, někoho s tebou pošlu. Zajímalo by mě, zda bude ochotna jít k nám do gardy… Už zase. Tentokrát chtěl získat Isabellu.
„Ehm, Ehm…“ Odkašlal jsem si.
„Ano, jistě. Demetri, vezmi pár neznámých tváří a půjdete pomoct Edwardovi najít Isabellu.“ Demetri kývnul.
Byl jsem rád, konečně jsem mohl doufat, že všechno dobře dopadne. Tedy snad. Aro mi řekl, ať počkám v recepci. Čekání na jeho milost a nemilost bylo strašné. Ale naděje tu byla.
***
Konečně po několika hodinách vyšel společně s několika členy gardy a prozradil mi svůj plán: „Pojedete tam, najdete je a počkáte, dokud se nedozvíte více. Pokud s nimi Isabella bude, tím myslím, že se k nim dobrovolně přidá, nezbývá mi než ji také nechat zemřít pokud ne. Bude volná a můžeš s ní odejít. Demetri ví vše podstatné. Jděte!“ rozkázal a všichni jsme se vydali na cestu.
Tentokrát utíkala rychleji. Demetri přesně věděl, kam jít. Jakmile jsme dorazili do jejich základního tábora, začal jsem po ní pátrat. Demetri mě varoval, abych ji zatím nekontaktovat, já ji však nutně potřeboval vidět.
***
Nemohl jsem ji nikde najít, a proto jsem začínal být zoufalý. To musím stále něco ztrácet, a když už to mám na dosah ruky tak to nenajít. V tom mě vyrušily Demetriho myšlenky. Hledal mě. Prý bude nějaké shromáždění.
Přišel jsem na místo a postavil se vedle něj. Všude kolem bylo stále více a více upírů, tvořili kroužek kolem nějakého kamene, který měl asi být provizorním jevištěm. Co to má být. Jejich myšlenky jen čekali na vůdce.
Nejraději bych ho zabil hned, ale nemohl jsem. Nejprve jsem musel zjistit, kde je Isabella a až pak ho zničit. V myšlenkách všech byla touha po pomstě, ale ne po jejich pomstě. Toužili pomstít ženu Thomase, kterou většina z nich nikdy neviděla.
Začínal jsem sám pochybovat o tom, že kdy byla. Thomas jen toužil po moci. Najednou jsem zaslechl i jeho myšlenky. Snad se k nám přidá a já s ní nebudu muset bojovat. Jsem dobrý bojovník a ona je bez své moci nic. Přesto bych si ji nerad znepřátelil. Je to dobrý úlovek.
Začínal jsem zuřit. Demetri mě chytil za paži a v myšlenkách mi dal jasně najevo, že bych se měl okamžitě uklidnit. V tom přišel Thomas a postavil se na velký kámen. Vzhledem mi připomínal Emmeta. Jen tenhle tvor měl rudé oči a blond vlasy. Opět jsem sebou značně cukl a věřím, že kdyby mě Demetri nedržel, rozcupoval bych ho na kousíčky. Obvykle takové myšlenky nemám, ale pro tentokrát jsem byl schopen udělat výjimku.
„Mí drazí,“ začal svou řeč Thomas. „Jsem rád, že je Vás tolik ochotno bojovat za mne. Jsem si jist, že i Vy jste rukou Voltery přišli o své blízké. Brzy nadejde den, po němž už nikdy nic nebude jako dřív. Voltera padne a Volturiovi zemřou.“ Při těch slovech se v davu rozezněl potlesk a jásot. Demetri vedle mě byl napnutý jako struna. Jistě tohle se mu nelíbilo.
„Jsem si jist, že dnes uvidíte nevídané. Denis nám přivedl novou posilu. A dnes se jí zeptáme, zda s námi půjde.“ Začínal jsem zuřit na novo. Na druhou stranu jsem byl rád, že jsem Isabelle tak blízko. Demetri se na mě podíval a poslal mi myšlenku: Nezapomeň až na můj pokyn!!! Jen jsem přikývnul. Nejsem přece blázen.
Dál jsem tam stál a snažil se nevnímat hloupé řeči toho Thomase. Z jeho myšlenek jsem pochopil, že jen využívá touhy po pomstě ostatních. Nikdy žádnou ženu neměl, natož aby ji ztratil. Chtěl naprosto neochvějně získat moc Volturiů.
Dělalo se mi špatně z jeho plánů, které zdá se zakládal na pomstychtivost upírů. Ano bylo to v naší povaze. Jakmile někoho ztratíte, chcete jej pomstít. Bál jsem se, co by se stalo, kdyby i Isabella měla důvod tohle podniknout.
Jak řekl Aro, výjimky nebyly přípustné. Bylo by smutné o ni takto přijít. V tu chvíli jsem pochopil mnoho z těch, kteří tady stáli a radostně tleskali tomu šílenému nápadu. Oni jen chtěli pomstít někoho, koho milovali a o koho rukou Voltery přišli. Byl jsem sto pochopit to, ale nechápal jsem, jak si mohou myslet, že tento boj vyhrají.
Nakonec Thomas přestal mluvit a vyzval Denise, aby přivedl nového člena. Denis přikývl a za pár vteřin už s sebou vlekl Isabellu.
„Tak co, přidáš se k nám?“ zeptal se jí.
„Leda ve snu!“ a odplivla si.
Ztracen nebo nalezen - 6,