Edward:
„Leda ve snu!“ a odplivla si. Narovnala se, v tutéž chvíli jí nohy podrazil Denis a ona klečela na zemi. Měl jsem neodolatelnou chuť je všechny zničit.
Ještě vydrž! Nakázal mi Demetri a já nebyl schopen se rozhodnou, tolik jsem ji chtěl odvést, ale zdá se, že Volturiovi stále pochybovali.
„Za to zaplatíš,“ rozčiloval se Thomas. Chytil ji pod krkem a mrštil s ní někam do davu. Slyšel jsem lámání stromu. Bylo neuvěřitelné, že i přes to jsem zůstal stát. Jen jsem sklonil hlavu. Nemohl jsem vidět, jak ji bijí. Ta myšlenka byla k nesnesení.
Přes to jsem se rozhodl se podívat jak na tom Isabella je. Už stála na nohou a výhružně vrčela. Koukl jsem na Demetriho s nadějí, že to ukončí, ale on jen zakroutil hlavou. Na co proboha svatýho čekal? Až ji zabijí? Snažil jsem se mu vykroutit, ale on jen jemně zavrčel. Nechal jsem toho a čekal.
Mezitím se Isabella začala s Thomasem prát. Viděl jsem, jak jednou odletěl on a podruhé ona. Opravdu si myslel, že ji takhle přemluví? Isabella mu uštědřila několik silných ran, ale on to nevzdával. Mlátil ji hlava nehlava a ostatní se rádi přidali, když se jim naskytla možnost.
Najednou mi něco narazilo do nohou. No něco, řekněme si popravdě byla to Isabella, kterou Thomas opět odhodil. Všimnul jsem si, že z nějakého důvodu, který jsem nepostřehl, neměla ruku. V tu chvíli to ve mně hrklo. Vždyť on mi ji tady zabije a já s tím naprosto nic neudělám. Jsem snad blázen!
„No tak kopni mi ji sem!“ zavolal na mě Thomas. Počkat to si váženě myslí, že mu ji tam znovu hodím, když vidím, jak je zraněná.
Proč! Proč jsem ti já káča hloupá věřila, jsi pokrytec! Prej hledá rodinu! Jo to vidím! Uslyšel jsem její myšlenky. Koukl jsem na ni a zakroutil hlavou v nesouhlasu. Sklonila hlavu a čekala náraz.
Tak to teda ne! Stoupl jsem si před ni a zavrčel na Thomase. Vtom to už nevydržel Demetri, který vydal pokyn. Všichni Volturiovi se vrhli na Thomase a jeho stoupence. Začal boj a já ve zmatku začal hledat Isabellinu ruku.
Jakmile jsem ji našel, okamžitě jsem běžel k ní. Vypadala strašně zničeně, jako by jí něco ubíralo energii. Klížily se jí oči a vypadala, že kdyby to u upíra šlo, upadne do komatu. Přišel jsem k ní a objal ji. Přitiskla se ke mně a já přiložil její ruku tam, kam patřila. Pomalu začala přirůstat.
„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se, ačkoliv to bylo dost jasně poznat.
„Proč jsi tady?“ ptala se na oplátku ona.
„Přišel jsem si pro tebe.“ Usmál jsem se na ni.
„Měl bys být u rodiny ne?“ koukla na mě.
„Jsem přesně tam, kde mám být.“
„Proč?“ zeptala se.
„Já nevím! Tedy zatím si nejsem jist.“ Jsem to, ale matlal.
„Lucas. Musíte ho zničit!“ pošeptala. Opravdu rychle ztrácela sílu. Že by to způsoboval ten Lucas?
„Který z nich to je?“ Jen ukázala prstem na jednoho černovlasého kluka, který se právě bil s Demetrim. To nebude dlouho trvat, pomyslel jsem si. A opravdu během dalších několika minut byl Lucas na kousky. Isabella vypadala, že se jí začíná vracet síla, když se na nás vrhnul Thomas.
Nikdo na něj nestačil skočit. Byl jsem rád, že si ho vychutnám sám. Stále jsem však držel Isabellu a nechtěl jsem se od ní hnout. V tom jsem uslyšel děsivou ránu a viděl, jak Thomas padá k zemi.
V další sekundě už se svíjel v bolestné agónii. Kouknul jsem na Isabellu a ta se na něj mračila. Pro pána. To dělá ona? V další vteřině se ozvala ohlušující rána z místa, kde ještě před chvílí leželo Thomasovo tělo. Nyní už tam byly jen kousky… Thomase.
Nemohl jsem spustit pohled s Isabelly. Byla tak nádherná, když se najednou zhroutila do mé náruče. Co se jí stalo!!! Začal jsem panikařit. Nesmí se jí nic stát!!! Nesmí!!! Políbil jsem ji do vlasů a zvedl.
Vtom jsem si všiml, že boj už skončil. Demetri ke mně přišel a v myšlenkách jsem slyšel, že lituje, měli jsme zasáhnout dřív. Nebyl jsem schopen odpovědi.
„Nyní jste volní. Opravdu věřím, že to přežije.“ Koukl na Isabellu a spolu s ostatními posbírali zbytky upírů a naházeli je do ohně. To už jsem nevydržel a s Isabellou v náruči jsem se vydal zpět do našeho domu ve Forks.
***
Isabella se celou cestu ani nepohla. Téměř nedýchala a mé obavy se zvětšovaly. Co to s ní je. Přece nemůže zemřít. Je přece upír. To ne!!! Začínal jsem být zoufalý. Doběhl jsem do domu a položil ji do první postele, kterou jsem našel. Sednul jsem si na okraj a čekal, co bude.
Byl jsem neuvěřitelně nervózní. Ani jednou za celou tu dobu se nepohnula. Ani jednou se pořádně nenadechla a už vůbec neotevřela oči. Měl jsem o ni příšerný strach. Začal jsem uvažovat o tom, co mi pověděl Aro. Je opravdu možné, že bych se do ní zamiloval?
Chvíli jsem se na ni koukal a došlo mi, že je to přesně tak, jak mi řekl. Miloval jsem ji. Jen doufám, že budu mít příležitost říct jí to. Stačilo by mi jen, aby se probudila, aby se na mě podívala svýma dokonalýma očima a usmála se. To by mi naprosto stačilo ke spokojenosti. Dokonce by mi nevadilo, kdyby o mě nestála.
***
V podobných myšlenkách jsem strávil pár dalších dnů. Začal jsem litovat toho, že tady není Carlisle. Určitě by věděl co dělat. Ano jistě, mohl jsem jít do jeho pracovny a prohrabat se všemi těmi knihami. Isabella by si ničeho nevšimla, vypadala, jako když tvrdě spí. Já však nemohl, nemohl jsem ji tady nechat samotnou. Nemohl jsem se od ní vzdálit, jako by se měla rozpadnout na prach ve chvíli, kdy se otočím.
Můj strach se zvětšoval s každou sekundou. Bylo to nesnesitelné. Ta naprostá bezmoc cokoliv udělat. Jakkoli zasáhnout. V myšlenkách jsem začal nadávat Demetrimu, že mi nedovolil zasáhnout mnohem dřív. Mnohem, mnohem dřív.
***
Stále jsem seděl na okraji její postele, když se najednou začala hýbat. Mé mrtvé srdce začalo tančit. Po dlouhých dnech se konečně pohnula, konečně se projevila jako žijící bytost. Byl jsem neuvěřitelně šťastný.
Opět jsem pocítil naději, že všechno dobře dopadne. Vzal jsem ji za ruku a ona mi ji stiskla. Kdyby to bylo možné, věřil bych, že mé mrtvé srdce začne znovu bít. Pro tuhle chvíli mi scházela snad jen její nádherná očka.
Tolik mi za tu dobu začal chybět její úsměv. Její krásný pohled, když jsem hrál na piano. Má láska k ní se zvětšovala. Rostla ve mně, drala se na povrch a chtěla bouchnout. Věděl jsem, že bez Isabelly můj život nikdy nebude stejný. Musí být se mnou.
Za tu krátkou chvíli se stala mou druhou polovinou, bez které všechno ztratilo význam. Stala se mi tím, co měli ostatní z mé rodiny. Tím, pro koho bych byl ochoten obětovat vše.
***
Po dalších několika málo hodinách, které mi připadaly, jako celá věčnost se Isabella začala pomalu probouzet. Nejprve jen zamžikala víčky. V tu chvíli jsem byl opět neskonale šťastný. Znovu zamžikala a nakonec je otevřela. Rozhlédla se po pokoji a zastavila se na mě.
„Ahoj,“ řekla unaveným a ochraptělým hláskem, který hladil mé mrtvé srdce.
„Ahoj, jak se cítíš?“ zeptal jsem se jí.
„Je mi fain.“ Usmála se. „Asi to všechno nebyl jen velice hnusný sen, viď?“
„Ne, to nebyl. Ale už se nemusíš bát. Postarám se o tebe a Thomas už se tě nikdy…“ nenechala mě ani dokončit větu.
„Jo, já vím. Nechci o tom mluvit, Ano?“ Samozřejmě, že na to nechtěla vzpomínat. Kdo by chtěl. Jen jsem kývl na souhlas a pohladil ji po tváři.
„Kde je tvá rodina?“ zeptala se mě. Kdy mezi tím vším stihla myslet na mou rodinu?
„Stále jsem je nenašel.“ Usmál jsem se. „ Za to jsem objevil něco mnohem lepšího.“ Nechápavě se na mě podívala. Copak jí to opravdu nedošlo?
„Co je prosím tě důležitější než rodina?“ podivila se.
„Ty.“ Odpověděl jsem jí prostě a snažil se nesmát jejímu výrazu.
„Já?“ opakovala nevěřícně.
„Ano, Ty.“ Potvrdil jsem. Tentokrát jsem se už usmál, tvářila se tak šokovaně. „Nepotřebuješ něco?“
„Vlastně, bych si potřebovala zajít na lov.“ Koukla na mě a vypadala provinile. Proč?
„Zůstaň ležet. Něco ti přinesu.“ Na to se začala nekontrolovatelně smát.
„T-T-T-o-o-o z-z-zvla-adnu!“ smála se a já se k ní přidal. Přesto jsem ji nechtěl pustit z postele.
„Myslím, že bys měla odpočívat.“
„A já myslím, že na upíra jsem toho naspala už dost!“ opáčila mi a už se zvedala. Vlastně měla pravdu, na jednoho upíra bylo toho spánku opravdu hodně.
„Mimochodem, co děláme tady?“ Kam si myslela, že ji vezmu? Do hotelu, vždyť jsem ani nevěděl co se s ní děje.
„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se.
„No měla jsem takový dojem, že tady nejsi zrovna rád.“ Odpověděla mi. Vlastně měla pravdu, poprvé jsem tady opravdu nechtěl být, ale s ní šlo všechno tak nějak přirozeně až mě to chvílemi děsilo. Jen jsem se usmál a pokrčil rameny. Co bych jí měl říct. Na vyznání lásky bude času dost.
Isabella vyskočila z okna a mířila k lesu. Okamžitě jsem ji následoval, už dlouho jsem také nebyl na lovu. Oči jsme měli zčernalé hlady.
***
Lovit s Isabellou bylo neuvěřitelně legrační. Pořád se smála a pobíhala. Užívala si své existence. Zajímalo by mě, co prožila před svou proměnou. Jaká asi byla. Pak mi došlo, že nemá cenu zabývat se minulostí. Budu žít pro to, co mám teď a jen teď.
Po několika hodinách lovu a pobíhání po lese jsme se vydali zpět do domu. Isabelliny oči už měli opět tu krásnou barvu roztaveného zlata, která jí tolik slušela. Posadila se do křesla a nohy si přitáhla k tělu.
„Myslím, že bychom konečně měli najít tvou rodinu.“ Dívala se na mě neuvěřitelně provinile. „Můžu za to já, kdyby nebylo mě, už jsi s nimi byl.“
„Kdyby nebylo tebe, ani bych nevěděl, kde je hledat.“ Přistoupil jsem k ní a chytil ji za ramena. Proč jen si tohle vyčítala.
„Neměl si mě hledat, mohl jsi být s nimi a šťastný.“
„Já jsem šťastný! Úplně mi stačí, co mám teď.“ Byla to pravda. Pokud bych nadosmrti (jako bych snad mohl umřít) mohl zůstat s Isabellou, nepotřeboval bych zbytek své rodiny, ač mi chyběli.
Pomalu se ke mně naklonila a dala mi nádhernou pusu. V tu chvíli jsem byl tak neskonale šťastný. Po tváři se mi rozlil blažený úsměv a pohladil jsem ji po vlasech.
„Jo, a říkej mi Bello.“ S tím se zvedla a odcházela někam do jiné místnosti. Co to mělo být? Proč se tak odtáhla. Co jsem udělal?
Ztracen nebo nalezen - 7,