Renesmee:
Stála jsem ve své provizorní recepci a hrabala se v papírech.
„Někde to tady musí být!“ zasyčela jsem vztekle, otočila jsem se a rukou na sebe strhla hromadu papírů. „Sakra!“ zaklela jsem, a začala je sbírat.
„Počkejte, pomůžu Vám.“ Usmál se na mě Jacob a já nechápala, o co mu jde. Zadívala jsem se na něj a on na mě začal civět.
„Co?“ štěkla jsem naštvaně. Jsem podle něj zrůda a teď tu na mě bude civět jak na svatý obrázek. Tak to teda ne.
„Promiňte, ale jak se jmenujete?“ ptal se okouzleně a já myslela, že ho snad zabiju. Dělá si srandu?
„Jmenuji se Renesmee ty idiote!“ štěkla jsem na něj a zvedla se ze země.
„Ty jsi…“ zarazil se.
„Dcera Belly a ty jsi vůl, tak prosím odejdi, než někdo přijde a zaškrtí tě, nebo to možná udělám sama.“ Zamyslela jsem se.
„Počkej, dcera Belly?“ dál na mě zíral.
„Jdi do háje!“ vyzvala jsem ho a vyběhla ven.
„Počkej!“ zavolal za mnou a já měla dojem, že ho snad zabiju místo mamky.
„Jdi do háje, nerozuměls?“ ptala jsem se a cítila, jak se mi do očí valí slzičky.
***
Jacob:
Rozhodl jsem se vrátit, nevím proč, nebo co mě to k nim neustále táhlo, ale něco mě nutilo jít zpět. Došel jsem a zapadl do provizorní recepce, kterou tam postavili. Rozhlédl jsem se a viděl, kolik jsem toho tady zničil.
„Někde to tady musí být!“ zasyčela nějaká dívka, a jak se otočila, strhla na sebe kupu papírů. Strašně mi připomínala Bellu aspoň tou svou neohrabaností. „Sakra!“ zaklela.
„Počkejte, pomůžu Vám.“ Usmál jsem se na ni a přiklekl k ní, abych jí pomohl. Nevím, co mě k tomu vedlo.
„Co?“ štěkla na mě naštvaně a já nechápal, co jsem jí udělal.
„Promiňte, ale jak se jmenujete?“ ptal jsem se a byl naprosto okouzlen jejíma očima.
„Jmenuji se Renesmee ty idiote!“ štěkla znovu a vstala. Je možné, aby tohle byla ta Bellina dcera, kterou tolik nenávidím za to, že mi ji vzala. Ne nemohla být, tahle ta dokonalá bytost ne.
„Ty jsi…“ zarazil jsem se a snažil si uspořádat myšlenky.
„Dcera Belly a ty jsi vůl, tak prosím odejdi, než někdo přijde a zaškrtí tě, nebo to možná udělám sama.“ Odpověděla mi a já jen lapal po dechu, takže je to ona. Proč jsem se jen choval jako idiot, vždyť kvůli své blbosti mě teď nenávidí, zničil jsem jí domov. Nadával jí, já idiot!
„Počkej, dcera Belly?“ zíral jsem na ni a doufal, že mi znovu nevynadá.
„Jdi do háje!“ zakřičela na mě a vyběhla z místnosti.
„Počkej!“ zavolal jsem za ní a snažil se ji dohnat.
„Jdi do háje, nerozuměls?“ ptala se mě a bylo vidět, jak zadržuje pláč, tohle jsem nechtěl.
„Omlouvám se, za všechno.“ Snažil jsem se to napravit.
„Ty jsi vážně pitomej viď?“ otočila se na mě.
„Ne, ale občas se tak opravdu chovám.“ Přikývl jsem a doufal, že tak zmenším tu nenávist, kterou ke mně chovala a já se jí vlastně ani nedivil. Vždyť já ani nechtěl, aby se tenhle anděl narodil.
„Jo to chováš a teď vypadni!“ zakřičela na mě s napřaženou rukou, ale to já nemohl, nemohl jsem odejít, ne od ní ne.
„Já… Já už nemůžu,“ odvětil jsem.
„Proč?“ zeptala se.
„Vypadá to, že jsem se zamilovat,“ pokusil jsem se jí to vysvětlit.
„To ti přeju, ale co my s tím?“ zeptala se, jako by nevěděla, že ona je ta, která se stala středem mého vesmíru.
„Víš… no já se zamiloval do tebe.“ Vypravil jsem ze sebe a pozoroval, jak mění barvy ze zelené na rudou.
„Ty si myslíš? Vážně si myslíš, že bych s tebou něco měla?“ zasyčela na mě zlostně.
„Já… Nemůžu za to, asi jsem se do tebe otiskl…“ mumlal jsem a věděl, že mě uslyší.
„Idiote, nedostal si mamku tak chceš mě? Smůla!“ štěkla a otočila se na podpatku.
„Tak to není!“ zavolal jsem za ní a zhroutil se jako hromádka neštěstí. Vzlykal jsem a vzlykal.
***
Bella:
Uslyšela jsem štěkavé vzlykání a tak jsem se za ním vydala.
„Co se děje?“ zeptala jsem se, když jsem uviděla schouleného Jacoba.
„Bello?“ zeptal se a tvář měl plnou slz. „Ona mě nechce.“
„Kdo?“ ptala jsem se.
„Renesmee,“ vzlykal a já myslela, že po něm hned skočím.
„Co?“ vypravila jsem ze sebe přiškrceným hlasem.
„Já, Bello vím, že bych si zasloužil spíš nakopat než utěšit, ale já se do ní otiskl, před chvílí a ona…“ vzlykal a mě to došlo. On ji vlastně nikdy neviděl a něco ho k nám táhlo, i když nevěděl, že to bylo tohle. Prostě nadával, protože se na nás musel stále dívat a netušil co dělat.
„Jaku,“ pohladila jsem ho. „To bude dobré, nemůžeš čekat, že se do tebe hned zamiluje, když si jí vlastně jen nadával.“
„Já to vím, ale já byl vážně idiot, omlouvám se. Měl jsem ti pomoct a né…“ vzlykal.
Věděla jsem, že bych měla být naštvaná a naprosto ho nenávidět, ale nějak jsem nemohla, pořád to byl můj nejlepší kamarád, který se trápil.
„Neboj, bude to dobré…“ konejšila jsem ho.
„Bello, děje se tu něco?“ přišel ke mně Edward.
„No, jak se to vezme.“ Usmála jsem se. „Víš, Jacob se nám otiskl a ona to nesdílí.“
„Tak to je gól!“ zasmál se z plna hrdla.
„No nesměj se, otiskl se do Nessie.“ Krotila jsem ho.
„Cože!?!“ zaječel Edward.
„Klid, není to tak hrozné, můj nejlepší přítel bude můj zeť, teda asi?“ zarazila jsem se.
„Ty mě pořád…“ zakuckal se Jacob.
„To víš, že jo, pořád si a pořád budeš můj nejlepší přítel, ať se stane nebo uděláš cokoliv, tohle se nezmění.“ Zasmála jsem se.
„Děkuju,“ zadíval se na mě vděčně.
„Tak pojď, pomůžeš nám a pak se pokusíš získat Nessie.“ Uculila jsem se nad tou myšlenkou.
Bez domova a naděje? Ani omylem! - 12.2,