Edward:
Otevřel jsem oči a v záři světla tam stála ona. Moje Bella. Několikrát jsem zamrkal a přemýšlel, jestli to není jen sen. Ne, že bych byl schopen spánku. V záři zapadajícího slunce vypadala božsky. Vlasy jí splývaly kolem obličeje, na kterém měla ten svůj nádherný úsměv.
„Ty jsi anděl?“ ptal jsem se.
„Ne,“ zasmála se. „K tomu mám vážně hodně daleko.“
„Jak…“ co? Co se jí mám ptát. Jak se mám chovat. Právě mi přeskočilo a nedokážu si to ani pořádně vychutnat. Opět jsem si složil hlavu do dlaní, co jsem měl udělat? Jak jsem měl reagovat. Můj anděl tu stál a já nebyl schopen k ní jít a dotknout se jí. Tak dlouho jsem toužil po jejím objetí a teď tu stojí a já jsem schopen jen sedět a týrat se.
Pomalu jsem znovu otevřel oči a pohlédl k místu, kde před tím stála. Už tam však nebyla, nestála tam a neusmívala se. Na to místo dopadaly jen poslední paprsky slunce. IDIOTE!!! Proč by tady s tebou zůstávala. Jsi troska a ona je anděl.
Chtěl jsem se rozpustit a zmizet. Chtěl jsem přestat pořád všechny trápit. I když jsem si moc přál znovu vidět ten krásný přelud mé fantazie, který se jmenoval Bella. Když v tom mě chytly něčí ruce a přitáhly k sobě. Zavřel jsem oči a nechal se unášet svými přeludy.
„Edwarde?“ zazněl mi u ucha ten nejsladší hlas na světě. „Edwarde, co to vyvádíš?“ ptal se znovu.
Nebyl jsem schopen odpovědi, jen jsem se víc natisknul na svůj dokonalý přelud a užíval si jeho blízkosti. Jen se zasmála a dál mě pevně držela.
***
Bella:
Sedla jsem si k němu a pevně jej objala. Mohla jsem snad udělat něco jiného, potom co mě přirovnal k andělu? Nemohla. To prostě nešlo. Jak já káča hloupá ho milovala. Seděli jsme tam a on si mě mačkal stále blíž a blíž, bylo mi jasné, že kdybych byla člověk byla bych na kaši. Jako upírce mi to už tolik nevadilo.
Byl to příjemný pocit mít ho zase takhle blízko, ale až teď jsem si ve světle všimla, jak hrozně je vyhládlý, oči měl sice zavřené, ale jistě byly černější než noc. Kruhy pod očima jasně vypovídaly o několika týdnech bez jídla. Tak to ne!!! Takhle to nenechám.
„Edwarde, pojď! Musíš jít na lov. Já se nehodlám koukat, jak se tady pořád ničíš!“ žádala jsem ho. Zareagoval však pouze silnějším stiskem. „Nechci být protivná, ale opravdu půjdeš a je mi jedno, jestli tě budu nejdřív muset profackovat.“ Tak za tohle jsem chtěla nafackovat jen sobě. Vždyť já mu vyhrožuju a on mě chce jen držet.
Mírně povolil stisk, přesto mě však nepouštěl. Nevadilo by mi jen tak tam s ním sedět, ale on opravdu potřeboval lov, aby to všechno ustál. Ještě pořád tady byla ta drobnost s Nessie. Zasloužil si znát pravdu a poznat dceru ať tak či tak.
„Edwarde, slibuji, že se nevypařím, jako pára nad hrncem, jen prosím pojď na lov.“ Prosila jsem ho dál a tušila, co asi prožívá. Bál se, že jsem jen výmysl jeho fantazie, chvíli před tím, než se mi narodila Nessie, jsem to taky zažila. Tolik jsem si tenkrát přála, aby se vrátil.
Vůbec se nepohnul, měla jsem strach, takhle se nikdy před tím nechoval. Vlastně já taky ne. Změnilo se toho poměrně hodně.
„Edwarde no tak!“ žádala jsem ho znovu. Pohladila jsem ho po vlasech a on sebou celý zacukal. Co to s ním je?
„Slib, že tu budeš, že se mi neztratíš, až otevřu oči.“ Žadonil, jako malé dítě.
„Slibuju, že tu budu, dokud si to budeš přát.“ Usmála jsem se a políbila ho do vlasů. Tohle dělával on. Jak ironické.
Pomalu otevíral oči a stále, jako by nevěřil, co vidí. Znovu je rychle zavřel a otevřel, pak jeho pohled spočinul na mě. Díval se tak zvláštně a odhodlaně. Nechápala jsem ho.
„Copak, Nelíbí?“ ptala jsem se s úšklebkem.
Jen se zamračil a znovu se ke mně přimáčknul. Objímal mě a držel a něco stále mumlal, moc jsem tomu nerozuměla, ale nevadilo mi to.
„Tak jdeme!“ rozhodla jsem a už nás zvedala z podlahy. Vyčítavě se na mě podíval.
„Slíbila´s, že neodejdeš!“ vyštěkl poměrně naštvaně.
„Neodcházím, jen jdeme na lov!“ zasmála jsem se jeho tónu. „A myslím hned!“ dodala jsem, když se pokoušel protestovat.
Bez dalších debat jsem se vydala ze dveří a viděla, jak mě jako správný pejsek následuje. Musela jsem se tomu usmát, tohle nebyl Edward, jakého jsem znala. Byl mimo a to jak doslova tak obrazně.
***
Esme:
Bella odešla nahoru do jeho pokoje a já doufala, že si odpustí, že budou spolu a konečně šťastní. Bohužel z horního patra se stále nic neozývalo a já začínala být nervózní. Jasper raději odešel z domu, protože to napětí nevydržel. Emmet měl uši našpicované stejně jako já, a Carlisle, dělal, jako že ho to strašně nezajímá. Přesto jsem viděla, jak nenápadně pokukuje ke schodům a jistě také poslouchal.
Po neuvěřitelně dlouhé době jsem slyšela jejich hlasy. Nehádali se, bylo to spíš, jako by ani nevěřil, že tam s ním Bella je. Copak to mohlo být tak těžké, ti dva k sobě prostě patřili, věděli to, tak proč si to nemohli prostě a jednoduše přiznat?
Bella nahoře stále přemlouvala Edwarda k lovu, ten se cukal a chtěl, aby slíbila, že mu nezmizí. Teprve potom, konečně souhlasil a vydali se dolů. Jak já byla šťastná, že se můj syn rozhodl opustit ten svůj azyl.
***
Edward:
Připadal jsem si jako ve snu. Stála tam a pak mě objímala, mohl jsem být ještě větší idiot? Ona mě tam konejší a přitom jsem já ten, kdo se musí omlouvat. Jak já ji jen miloval, škoda, že byla jen výtvorem mé fantazie.
Mnohokrát jsem ji žádal, aby nezmizela a ona mi to stále slibovala. Tak snad mi nezmizí. Otevřel jsem oči a viděl ten její dokonalý obličej. Jak se na mě kouká a usmívá se. V tu chvíli jsem věděl, že už ji od sebe nikdy nepustím, že musím být jen a jen s ní.
„Tak jdeme!“ rozhodla a zvedala se z podlahy. Vyčítavě jsem se na ni podíval. Slíbila mi, že nikam nepůjde, že mi nezmizí.
„Slíbila´s, že neodejdeš!“ vyštěkl jsem na ni trochu prudce a hned toho litoval. Proč by byla s někým, kdo na ni zvyšuje hlas. Proč by měla být s takovým hlupákem, jako jsem já.
„Neodcházím, jen jdeme na lov!“ smála se mi. „A myslím hned!“ dodala, když viděla, že chci protestovat.
Vydala se ke dveřím a já ji velmi ochotně následoval. Došli jsme, až do obýváku odkud byl přístup k lesu, když se na mě někdo vrhl. Moc jsem nevnímal, kdo to je, ale objal jsem ho nazpět. Bella se trochu uchichtla a já začal věnovat pozornost tomu v mé náruči. Byla to Esme a něco nesouvislého žvatlala a vzlykala.
Jsem tak ráda, že jsi venku!!! Byla to snad jediná myšlenka, kterou měla. Okamžitě jsem ji objal ještě těsněji, musel jsem je hodně trápit svou sklíčeností.
Byl jsem přesvědčen, že mě už nic nepřekvapí, když se do pokoje vřítila Alice s Rose a začaly mě objímat. Vnímal jsem je už jen okrajově, protože k Belle právě přitančila jiná dívka. Vůbec jsem ji neznal, přesto však mi byla nesmírně povědomá. Bella ji objala kolem ramen a společně se na nás dívaly.
„Tak co? Jdeš na ten lov?“ zeptala se mě s úsměvem. Nedokázal jsem odtrhnout pohled od její ruky a zdá se, že to pochopila. „To je dlouhý příběh a ty potřebuješ být silný, tak pojď prosím.“ Požádala mě, ale já chtěl nejprve slyšet příběh, proto jsem jen zakroutil hlavou.
„Dobrá…“ povzdychla si. „Edwarde, víš, po tom co jsi odešel… NO… Jak to říct?“ Byla nerozhodná a zadrhávala se. „Víš, zjistila jsem, že po té jedné noci…. No prostě jsem otěhotněla a… Nessie je tvoje dcera.“ Řekla nakonec a já jen zalapal po dechu. Mám dceru???
Věděl jsem, že tohle není celý příběh, ale tahle část mi dávala naději, naději, že kromě mého anděla tu je ještě jeden taky zářivý a taky můj. Další malý andílek a já přemýšlel, zda si takový bonus vůbec zasloužím.
„Tak jdeme na ten lov?“ zeptala se znovu. Jen jsem přikývl a následoval ji ze dveří. Nessie si sedla k Esme a složila si hlavu do jejího klína. Ta ji začala láskyplně hladit po vlasech. Takže já mám dceru? Nějak jsem tomu nemohl věřit.
***
Carlisle:
Potom, co Bella tak rychle zmizela, mi zavolali z nemocnice. Velká havárie, ale něco mi říkalo, že to bude horší. Běžel jsem do své pracovny a bral si věci, když jsem uslyšel zmučené zvuky z Edwardova pokoje.
Pomalu jsem šel k jeho dveřím, teď mě potřeboval víc. Zaklepal jsem a odpovědí mi bylo jen vzteklé zavrčení. Propána co se to zase stalo?
Opatrně jsem nakoukl dovnitř a uviděl Edwarda, jak zmučeně leží na zemi. Přistoupil jsem k němu a dal mu ruku na rameno.
„Stalo se něco synu?“ ptal jsem se.
„Může se upír definitivně pomátnout?“ ptal se mě a já nechápal, co myslí.
„Jak to myslíš?“
„Tak, že jsem tu viděl Bellu a pak jsem s ní šel na lov a pak tu už nebyla.“ Odpovídal hekticky.
„Měla důležitou práci, moc se omlouvá, nečekala to.“ Uklidňoval jsem ho rychle.
„Neuklidňuj mě! A hlavně mě neutvrzuj v mých halucinacích!“ zařval na mě. Tak takhle se ještě nezachoval.
„Edwarde tak to není!“ chlácholil jsem ho, ale nějak to nezabíralo.
„Carlisle, raději odejdi, já chci být sám! A nechci říct něco, čeho bych litoval!“ prosil a já mu vyhověl. Tohle bylo podivné a navíc mě už čekali v nemocnici, teď mi to přišlo, jako to nejlepší. Vstal jsem a šel do práce.
Bez domova a naděje? Ani omylem! - 4,