Edward:
Lov s Bellou byl dokonalý, ani jsem si neuvědomil, jak moc jej potřebuji. Lovil jsem a lovil, když jsem si najednou všimnul, že Bella už se mnou není. To ne, nesmí se mi ztratit. Rychle jsem běžel k domu, ale tam nebyla ani památka po Belle nebo té dívce, které říkala Nessie a která měla být má dcera.
Na nikoho jiného jsem nenarazil a tak jsem se vydal do svého pokoje. Schoulil jsem se do klubíčka a začal přemýšlet, zda se mi to opravdu jen nezdálo. Třeba to byl jen sen a v nějakém pomatení smyslů jsem strhal plachty z oken a doufal, že ona tu se mnou je a objímá mě.
Hlupáku, ona přece není a upíři nemají děti! Řvaly na mě mé myšlenky. Jak já jen byl hloupý, když jsem si myslel, že se vrátila, co to vůbec byla. Přelud, který mě nabádal, abych žil? Bez ní??? Nechápal jsem sám sebe a víc než dřív jsem si přál všechno skončit.
Začal jsem vydávat podivné zvuky, aniž bych to nějak tušil a za chvíli se ozvalo klepání na dveře. Podle myšlenek to byl Carlisle, kterého mé chování trochu vyděsilo.
„Stalo se něco synu?“ ptal se.
„Může se upír definitivně pomátnout?“ ptal jsem se pro změnu já.
„Jak to myslíš?“
„Tak, že jsem tu viděl Bellu a pak jsem s ní šel na lov a pak tu už nebyla.“ Odpovídal jsem hekticky.
„Měla důležitou práci, moc se omlouvá, nečekala to.“ To si dělá srandu, ještě mě bude podporovat v tomhle mém šílení?
„Neuklidňuj mě! A hlavně mě neutvrzuj v mých halucinacích!“ zařval jsem na něj.
„Edwarde tak to není!“ snažil se mě uklidnit.
„Carlisle, raději odejdi, já chci být sám! A nechci říct něco, čeho bych litoval!“ naštěstí mě poslechl a odešel z mého pokoje. Já tam pak už jen ležel a tiše vzlykal.
***
Rose:
Bella musela narychlo odejít a nikomu pořádně nic nevysvětlila. Útěchou mi bylo, že s ní šla i Alice a proto se nám nemohla ztratit. Pomalu jsem vycházela do pokoje, když jsem uslyšela Edwarda, jak mluví s Carlislem. Nevěřil, že Bella nebyla jen výmysl? Co to zase je?
Na nic moc jsem nečekala a vydala se rovnou do toho jejího sanatoria. Já ji přivleču, ať chce nebo ne. Můj bratr toho vytrpěl už dost!!!
K sanatoriu jsem se dostala zrovna ve chvíli, kdy Bella letěla otevřeným oknem ven. Tohle není sanatorium, tohle je cvokárna. Zakroutila jsem hlavou a šla k Alice a Nessie, které se starostlivě dívaly za Bellou.
***
Bella:
Do háje, proč mi Damien volá uprostřed lovu s Edwardem, proč mi vůbec volá, nadávala jsem v duchu, když jsem na displeji telefonu uviděla jeho číslo. Neochotně jsem ho zvedla: „Hallo???“
„Bello, máme tady problém, okamžitě sem přijď, nějaký měnič se dožaduje pozornosti. Chová se jak malé ufňukané děcko. Už tu skoro všechno rozbil.“ Tak takhle jsem Damiena ještě histerčit neslyšela. On si většinou uměl dobře poradit.
„Už jsem na cestě!“ rychle jsem zaklapla telefon a rozhlédla se, kde uvidím Edwarda, bohužel jsem ho neviděla a neměla jsem čas ho hledat. Musela jsem chtě nechtě porušit slib a vypařit se jako pára nad hrncem. Doběhla jsem do domu Cullenových, všichni na mě vytřeštěně hleděli.
„Co se stalo, mami?“ ptala se mě Nessie.
„V sanatoriu je nějaký problém. Damien to nezvládá, musím tam. Klidně zůstaň.“ Řekla jsem jí a už šla ke dveřím. „Jo vysvětlete to Edwardovi, nestihla jsem mu nic říct.“ Požádala jsem je ještě.
„Jdu s tebou.“ Řekla Alice a Nessie sborově, jen jsem kývla, nebyl čas na dohadování. O pár vteřin později jsme už seděly v autě.
***
Damien měl opravdu důvod k panice, sanatorium vypadalo jako po výbuchu. Všude byly rozházené věci a rozbořené stěny. Ta zkáza mě zasáhla, tohle bylo mé dítě, druhé dítě. Má práce a má rodina a co z toho. Nessie se tvářila zničeně, moc dobře věděla, kolik pro mě tohle místo znamená a Alice se tvářila šokovaně.
„Damiene!“ vykřikla jsem do rujny domu. Kolem stáli lidé, upíři i měniči a něco si povídali.
„Bello! Konečně!“ vykřikl úlevně Damien. „Je mi to líto, já…“
„Co se stalo?“ ptala jsem se.
„Přišel jakýsi měnič. Prý se jmenuje Jacob Black a pak začal dělat virvál a všechno začal ničit. Pak se proměnil ve vlka a pokračoval v tom díle zkázy.“ Vysvětloval rychle. Tak Jacob? Můj nejlepší přítel mi zničí mé celoživotní dílo? Já ho zabiju sama, parchanta jednoho.
„Kde je?“ zeptala jsem se chladně.
„Pořád vevnitř, ostatní se ho snaží uklidnit.“ Odpovídal mi Damien rychle. Jen jsem kývla a vydala se směrem do domu, který už se jen stěží dal domem nazývat. Uvnitř vznikla jedna velká místnost, protože všechny stěny byly zbourané, divila jsem se, že dům ještě stojí.
Z horního patra se ozývaly rány a vytí. Rychle jsem vyběhla nahoru a to co jsem viděla, mě šokovalo snad ještě víc, horní patro vypadalo ještě hůř a uprostřed toho všeho byl Greg ve své medvědí podobě a Jacob ve vlčí.
„To si ze mě děláte legraci!!!“ rozkřičela jsem se na ně. Greg okamžitě povolil a proměnil se do lidské podoby, spěšně se oblékl a přišel ke mně.
„Moc se omlouvám, on si nedal říct.“ Vysvětloval a házel vražedné pohledy po Jacobovi.
„Já ti to nezazlívám, ale probůh to jste nemohli zůstat venku?“ ptala jsem se zničeně.
„NE!!!“ rozkřičel se Jacob, který už byl taky v lidské podobě.
„Ty na mě ani nemluv, čokle jeden prašivej!“ vykřikla jsem pro změnu já. Zničil všechno, co jsem doposud budovala.
Možná jsem na Jacoba neměla tak vyjet, protože byl ve vteřině zase vlk a rozběhl se proti mně. Moc jsem toho nestihla a letěla jsem, už stejně vymláceným oknem, ven. Co si o sobě myslí? Chová se jako idiot a proč? Neměl chodit, když chtěl všechno jenom zničit.
Pomalu jsem se zvedala ze země a viděla šokované tváře mé dcerky, Alice a Rose? Kde ta se tady vzala. Došla jsem k nim a pokývala hlavou, jako že je všechno fain, jenom můj nejlepší přítel se chová jako DEBIL!
„Bello, Edward by tě…“ nedokončila větu Rose.
„Jo, jasně… On pořád někdo něco potřebuje.“ Štěkla jsem na ni nasupeně. Nechtěla jsem to udělat, ale můj druhý domov byl v troskách. Celé mé dílo, které jsem tak dlouho a těžce budovala. „Omlouvám se Rose, já…“ hodila jsem rukama k mému zničenému domu a zdá se, že Rose pochopila.
„To nic Bell, jen… On si myslí, že jsi byla sen.“ Vysvětlila mi to.
„Já za ním přijdu, jen co to tady vyřídím, ano?“ zeptala jsem se.
„Ať ti to netrvá moc dlouho.“ Požádala mě a odcházela k autu.
„Počkej, teto! Mamka mě tu potřebovat nebude a já chci být chvíli s vámi!“ přihnala se k ní Nessie. Jen jsem kývla, že může jít a dala se do sčítání škod. S Jacobem jsem mluvit nechtěla a podle zvuků ho ostatní měniči pořádně střískali.
***
Renesmee:
Seděla jsem v autě s tetou Rose a jela do jejich domu. Nemohla jsem se dívat na to dílo zkázy. Mamčino sanatorium bylo v troskách a já se bála, že tohle nerozdýchám. Připadala jsem si strašlivě bezmocná.
Mamka by potřebovala mou pomoc, ale já nevěděla jak jí pomoct. Rozhodla jsem se, že si promluvím s babičkou Esme a požádám ji o návrh nového domova. Podle mamky je to ta nejlepší návrhářka.
***
Dojely jsme k domu a tam už nás všichni netrpělivě vyhlíželi. Z jejich pohledu byla zřejmé, že se bojí, co se stalo. Teta Rose se taky netvářila nejlíp, a proto se babička zděsila.
„Co se stalo?“ hnala se k nám.
„Jen nějaký hlupák rozbořil celé sanatorium!“ vysvětlila jsem jí rychle. Pevně mě objala a odváděla do domu. V něm se ozývaly podivné vzlyky a skřípot. Tázavě jsem se zadívala na dědu a ten jen zakroutil hlavou. Nechala jsem to tedy být a spolu s babičkou si sedla na pohovku.
„Jak to vypadá s tím domem, nebo co se stalo?“ ptal se děda.
„No dům je na prach, řekla bych a jinak toho moc nevím.“ Odpověděla jsem a stočila se do klubíčka na sedačce. Potichu jsem oddechovala a stále vnímala ten příšerný hluk, který se linul domem.
***
„Babi?“ zeptala jsem se po chvíli.
„Ano holčičko?“ bylo vidět, jak moc ji tohle oslovení potěšilo.
„Myslíš, že bys mohla navrhnout nový dům?“ ptala jsem se. „Podle mamky jsi ta nejlepší.“
„Bella… Tedy máma to přehání.“ Usmívala se na mě a zjevně byla potěšená. „Ale samozřejmě to zkusím.“
„Děkuji.“ Poděkovala jsem a znovu si složila hlavu na její rameno. Jen mě pohladila a pak najednou začala vstávat.
„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj,“ řekla.
„Já tu mám pokoj?“ divila jsem se. Vždyť o mě ví sotva den. Nebo ne?
„Jistě že máš!“ odpovídala mi Esme, jako by to bylo nad slunce jasnější. „Každý člen rodiny tady má pokoj, tedy i ty.“
Odváděla mě po schodech nahoru a zastavila se vedle pokoje, který měl obývat můj otec a ze kterého se ozývaly ty příšerné zvuky.
„Tak…“ a pokynula rukou, abych vešla.
Otevřela jsem dveře a přede mnou byl krásný pokojík. Celý byl slazený do zlaté a stříbrné barvy. Všemu dominovala velká stěna s policemi na knihy a CD. Naproti tomu byla prostorná sedačka a na zemi úžasně měkoučký koberec. Otočila jsem se na Esme a vrhla se jí kolem krku.
„To je krásné!“ vydechla jsem.
„Opravdu se ti to líbí?“ ptala se trochu nevěřícně Esme. „Cokoliv můžeme změnit, když budeš chtít.“
„Je to perfektní.“ Odtáhla jsem se a usmála. „Jen jednu drobnost… Musím spát… Potřebuju postel.“
„Hned to zařídíme, pojď, nějakou si vybereš!“ a táhla mě zpátky dolů, kde už byla i máma. Ihned jsem jí skočila, kolem krku.
„Tak jak?“ ptala jsem se.
Bez domova a naděje? Ani omylem! - 5,