Bella:
Moje holčička odjela s Rose a já byla ráda. Právě jí zničili domov, který znala po celý svůj život a který tady pro ni vždy byl. Bylo mi z toho smutno. Jakmile bylo Rosino auto z dohledu, zhroutila jsem se k zemi.
Alice mě konejšivě objala kolem ramen a hladila mě po vlasech. Chtěla jsem, moc jsem chtěla zhroutit se do její náruče a zůstat tam, ale šla bych sama proti sobě. Těm lidem okolo jsem říkala, jak se problémům čelí a sama dělám co?
Vstala jsem a nevšímala si nevěřícího pohledu Alice. Pomalu jsem přešla k rujně domu a zařvala dovnitř: „JACOBE BLACKU!!!“ Ven ho vyvádělo několik měničů.
„Děkuji, máš pravdu. Je čas na inovaci.“ Usmála jsem se na něj. „A jako první – tímhle si přestal být mým nejlepším přítelem. Odejdi mi ze života!“
Nechápavě na mě koukal, já se na něj už dívat nemohla. Odvrátila jsem zrak a obrátila se k ostatním.
„Jistě je Vám jasné, že v tomhle teď zůstat nemůžeme.“ Smutně jsem se podívala po jejich tvářích. „Nechci říkat, že to zavřu úplně, tohle mi naplnilo předlouhou věčnost. Jen dnes už nemám sílu a navíc se musím vrátit za jedním upírem, který potřebuje pomoc.“ Davem zašumělo pochopení. „Kdo má kam jít, jděte tam, alespoň dokud to nedám do pořádku. Jakákoliv pomoc je vítána.“ Hodila jsem rukama k té rujně domu, který už nebyl domovem. „Až to dám do pořádku, dám vědět.“ Sklonila jsem smutně hlavu a okamžitě mě někdo objal, pak jsem jen putovala z náruče do náruče a poslouchala slova útěchy a podpory.
Bylo skvělé vědět, že mám tak velkou rodinu. Upíři začali rychle pracovat na domě, aby lidé a měniči mohli jít spát a mě poslali za dcerou a tím upírem. Opravdu jsem se za Edwardem těšila, i když jsem se bála jeho reakce. Porušila jsem slib.
***
Přijela jsem k domu Cullenových a s obavami vešla dovnitř. Všichni se zatvářili smutně, Rose jim to už jistě řekla. Z Edwardova pokoje se ozývaly hlasité vzlyky a mě bylo také do pláče.
„Kde je Nessie?“ zeptala jsem se, když sbíhala schody a vrhla se mi kolem krku.
„Tak jak?“ ptala se okamžitě.
„Tak…“ nevěděla jsem co říct. Tvůj domov je v troskách? Ne to nešlo! „Nikdy nezapomeň, že domov je tam, kde tě mají rádi, jo?“
„Jasně mami.“ Pevněji mě objala. Neměla bych já podporovat ji? Co já bych bez ní dělala.
„Bello, samozřejmě zůstanete u nás.“ Plánovala Esme a já ji byla vděčna.
„Děkuji, ale já budu muset na staveniště. Ten dům opravím!“ rozhodla jsem se.
„Babička ti udělá návrh!“ jásala Nessie, jen jsem se podívala na Esme, ta přikývla a zářila štěstím nad tím, jak ji Nessie oslovila.
„Děkuji,“ zašeptala jsem dojatě, věděla jsem, že mě uslyší. Esme okamžitě přiběhla a těsně mě objala. Byla jsem jí vděčná, opravdu byla jako moje druhá máma. „Co bych si bez Vás počala.“ Zavzlykala jsem jí do ramene a její stisk se ještě zesílil.
„Bude to dobré, zase to bude dobré.“ Chlácholila mě.
Z horního patra se znovu ozvaly zmučené steny a upoutaly tak mou pozornost. Esme napodobila můj pohled a zatvářila se bolestně. Tak to ne tahle dokonalá duše tady trpět nebude! Zase jsem měla co dělat.
„Jdu za ním!“ rozhodla jsem. Esme i Nessie přikývly a já se vydala do schodů.
Nikdy bych nečekala, že ta cesta bude tak dlouhá, bála jsem se, co všechno jsem už v tak zlomené bytosti napáchala. Neměla jsem tolik spěchat, stejně bylo pozdě pro záchranu čehokoliv a navíc jsem tím zlomila osobu, kterou jsem tolik milovala.
***
Edward:
Mé vzlyky začínaly nabírat na intenzitě, jako by měly přivolat tu fantastickou iluzi, kterou jsem teď tolik potřeboval k životu. Proč? Proč jsem musel trápit všechny okolo sebe. Proč jsem tu halucinaci neposlechl? Jak můžu dál takhle trápit všechny okolo.
***
Nevím, jak dlouho jsem tam ležel od chvíle, kdy Carlisle odešel, vím jen, že jsem uslyšel zaklepání, tiché a váhavé. Ztišil jsem se a čekal, co přijde, dveře se stejně váhavě otevřely a do místnosti někdo vstoupil. Pevně jsem semkl svá víčka, jediné co jsem chtěl vidět, to být nemohlo.
Nějaká osoba se posadila naproti mému zkroucenému tělu a do mého nosu udeřila stejná opojná vůně, jako když tu byla Bella. Že by mi totálně hráblo a já si své halucinace dokázal přivolat? Ptal jsem se sám sebe.
Nic neříkala a já přestával vzlykat. Chvíli jsem si připadal jako malé dítě, když najednou vzala mou ruku a pomalu se schoulila ke mně. Pořádně jsem si ji přitáhnul a vdechoval tu nádhernou vůni. Najednou, jako by se celé mé tělo zaplavilo nepředstavitelným štěstím, které mi nemělo být v realitě dopřáno.
„Moc se omlouvám.“ Řekla najednou a její hlas málem donutil mé srdce k činnosti. „Slíbila jsem, že nezmizím a hned to poruším.“ Cítil jsem, jak zakroutila hlavou a namáčkla se ke mně.
Opatrně a pomalu jsem otevřel oči. Stále jsem se bál, že se rozplyne v bílou mlhu, ale nestalo se. Ležela tam v mé náruči, měla zavřené oči a vypadala naprosto dokonale. Tulila se ke mně a já nechápal, jak můžu být tolik spokojený i s obyčejnou halucinací. Pokud to mělo být takhle, jsem se svou věčností smířený.
Ležel jsem tam a nic neříkal, takhle kouzelnou chvíli jsem prostě nedokázal rušit. Ne, to nešlo. Když v tom… Najednou jí zazvonil telefon. Tak moment, tohle je moje halucinace, nelezte mi do ní!!!
„Ano prosím,“ ohlásila se do telefonu.
…
„Jak to myslíš?“ zeptala se smutně. Proč je smutná? Moje halucinace by měla jásat a ne se trápit!
…
„Dobře, jo přijdu. Jen mi dej chvilku.“ Žádala někoho do telefonu. Jen jsem ji pevněji chytil, teď mi neodejde, je to jen a jen moje halucinace! Zaklapla telefon a otočila se mi v náruči. Až teď jsem si povšiml změny jejích očí. Už nebyly oříškově hnědé, ale zlaté. Tohle ne! Přece si zrovna tohle u své halucinace nevezmu!!!
„Edwarde, já… musím si ještě něco zařídit.“ Promluvila na mě. Jen jsem nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Jsi moje halucinace, nemusíš nic.“ Tím jsem ji rozesmál, trvalo to dlouho, ale nakonec se uklidnila.
„Nejsem halucinace, ale váže se k tomu dlouhý příběh.“ Dál se usmívala. „Já nemám čas ti to teď vysvětlovat. Pojď!“ a už nás zvedala na nohy.
Během další vteřiny se vyřítila z mého pokoje, přede dveřmi stála Alice a něco Belle podávala. Ta se jen usmála a hromádku si vzala. Nechápal jsem nic, jen jsem se nechal vést. Bella zastavila v koupelně a položila tu hromádku na parapet.
„Tak, teď se osprchuj! Potřebuješ to, tady máš oblečení,“ ukázala na tu hromádku od Alice. „A já jsem hned zpět jo?“ to poslední nebyla ani tak otázka jako konstatování. Vyběhla z místnosti a já byl zase sám. Rozhodl jsem se ji poslechnout a poslušně vlezl do sprchového koutu. Horké kapky padající na mé tělo mě uvolnily a uklidnily.
Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak stál, ale nakonec jsem se rozhodl vylézt. Mluvila pravdu, jakmile jsem opustil sprchový kout, spatřil jsem ji. Stála opřená o dveře s rukama založenýma na prsou a chtivě si mě prohlížela. Usmál jsem se na ni a ona se probrala.
„Tak se obleč, čeká tě dlouhý příběh.“ S těmi slovy opět vyběhla ze sprchy.
***
Alice:
Bellin domov a všechno co znala, bylo v troskách. Jediné co jí zbylo, byla troska. Ten pes si to odskáče. Proč to udělal? Chtěla jsem ji utěšit, obejmout, ale ona to nepotřebovala. Sama se zvedla a začala organizovat. Překvapilo mě, jak všichni drží pohromadě. Tolik různých druhů a všichni jsou schopni táhnout za jeden provaz. Je vidět, že Bell se podařilo něco naprosto nového a ojedinělého.
A teď samozřejmě nemluvím jen o Nessie, která je prostě naprosto úžasná. Je tak dokonalá a má ráda nákupy. Jasper si ze mě utahuje, že mám novou panenku na hraní, má štěstí, že ho tolik miluji, protože jinak by si to slízl.
Edward, ten si asi nepřizná, že i on může být šťastný a mít štěstí. Bella mu měla něco říct, teď si myslí, že je blázen. Pche! Jako by to snad u upíra šlo! Já vím, taky jsem byla v blázinci, ale to sem přece byla člověk. Ale Bell to zvládne, měla jsem vizi, kde jsou spolu a šťastní, určitě se to stane, jen bohužel nevím kdy.
Zůstala jsem na tom místě zkázy, když se Bella vydala zpět k nám a snažila se něco vyzvědět od Damiena nebo Grega. Jediné co mi však mohli říct, že Bella je jedinečná a skvělá. Nechápou, jak to všechno ustála a vydržela, ale ví, že bez ní by nikdo z nich tady už nebyl.
Pak přišla vize. Bella vyvádí Edwarda z pokoje a potřebuje nějaké oblečení pro něj. Na nic jsem nečekala a vydala se domů. Stihla jsem to na minutu. Belle jsem podala oblečení a pak se přidala k ostatním, kteří už zpovídali Nessie. Všichni jsme na ně byli tak zvědaví.
***
Renesmee:
Máma odešla nahoru za tátou a já zůstala dole s ostatními. Jakmile byla máma nahoře, vzlyky ustaly a já byla ráda. Moc jsem si přála, aby byli všichni zase šťastní a spolu. Posadila jsem se k babičce, která už vytáhla nějaký katalog s postelemi.
„Pojď si vybrat.“ Ukázala na katalog. Přitančila jsem k ní a začala jím listovat. U několika jsem se zastavila, ale nemohla jsem se soustředit, nevěděla jsem, co bude.
„Vyber mi nějakou ty, určitě to zvládneš.“ Vrátila jsem jí katalog a začala přemýšlet. Co uděláme, když se to nepodaří? Co se stane se všemi okolo nás? Všechny je mám moc ráda. Je to moje rodina, taková ta, ve které jsou jen ti, co chtějí být.
O chvíli později jsem uslyšela škrábání drápů na sklo, Emmet se nadšeně vymrštil.
„Medvídek!“ vykřikl to s takovým nadšením, že jsem se musela otočit a okamžitě poznala Grega. Co se zase děje?
„Gregu?“ zeptala jsem se. Medvěd jen kývl a Emmet se znuděně posadil.
„To si děláš legraci?“ zeptal se smutně a všichni se tomu zasmáli. O chvíli později stál za dveřmi Greg ve své lidské podobě. Vyskočila jsem a šla mu otevřít.
„Ahoj, prosím vyřiď mamce, že lidé a měniči mají dnes kde spát. Zítra začneme s renovací.“ Jen jsem kývla, jako že rozumím a byla jsem ráda, že se neděje žádná katastrofa. V tom se po schodech nahoru vyřítila Alice a o chvíli později z nich už scházela máma.
„O, Gregu, výborně… Vyřiď Damienovi, že se to tu protáhne, ale zítra určitě přijdu.“ Požádala ho.
„Připomínám ti snad poštovního holuba?“ zeptal se podrážděně.
„Ne!“ zasmála se máma. „Ale perfektního méďu.“
„Haha, mám vyřídit, že všichni mají kde spát. S upíří rychlostí to šlo raz dva.“ Zašklebil se na ni.
„Skvělé, takže pro dnešek jsou katastrofy za námi?“ zeptala se.
„Jo, pro dnešek už snad jo.“ Usmál se a vyběhl dveřmi ven.
„Vrátím se za ním.“ Pohladila mě po vlasech a vyběhla schody. Bylo to, jako by jí snad Damien zavolal. Jestli je bude furt rušit!!!
„Tak Nessie, pověz nám něco o sobě.“ Zazubil se na mě Emmet.
„Co chceš vědět?“ otázala jsem se.
„No třeba, jestli máš kluka.“ Jen jsem na něj nevěřícně vyvalila oči a od Rose dostal pořádnou za ucho.
„Nemám,“ odpověděla jsem mu nakonec.
„Pamatuješ si, jak ses narodila?“ zeptal se děda. Konečně rozumné otázky, ale jak odpovědět?
„Je to dlouho, ale vím, že máma se pak dlouho ani nepohla. Měla jsem o ni strach. Pak vstala a začaly jsme spolu žít na severu, než jsme potkali Damiena a než založili to sanatorium.“ Odpověděla jsem a děda se hluboce zamyslel. Máma mi je opravdu popsala přesně.
Po chvíli už dolů ze schodů scházela má mamka a hned za ní můj otec. Byla jsem jako na trní. Konečně vypadal trochu normálně, přesto jsem nevěděla, jak mě vezme.
Bez domova a naděje? Ani omylem! - 6,