Bella:
Edward byl zlatý, absolutně nechápal, že nejsem jen jeho představa. Vlastně jsem se mu moc nedivila a vychutnávala si každý okamžik, kdy se mě dotýkal. Kdybych mohla, strávím v jeho objetí věčnost.
To bohužel nešlo a tak jsme už scházeli ze schodů za jeho rodinou. Naprosto neochvějně mě stále sledoval a já nevěděla, zda být ráda, nebo mu vynadat. Pořád mě sledoval a já mu musela vypovědět celou svou historii od chvíle, kdy odešel. Snad potom pochopí, že nejsem jen výplodem jeho fantazie.
„Mami?“ zeptala se mě moje holčička.
„Ano, co potřebuješ zlatíčko?“
„Jak to bude se sanatoriem?“ pokračovala.
„Jakým sanatoriem?“ zeptal se zvědavě Edward.
„Ještě toho hodně nevíš.“ Zasmála jsem se a pomalu přešla k Nessie, kterou jsem objala.
„V tom případě je na čase, abys mi to řekla,“ zadíval se na mě a Nessie.
„Máš pravdu, naprostou pravdu.“ Zadívala jsem se do dálky a začala vzpomínat. „Kde začít?“ vyslovila jsem své myšlenky nahlas.
„Co třeba ve chvíli, kdy jsme odešli?“ požádala Alice. Jen jsem kývla a zadívala se víc do dálky.
„Tak tedy, když jste odešli… Dlouho jsem nevěděla, co se životem. Ano měla jsem tátu, mámu a pár přátel, ale něco mi chybělo. Něco, bez čeho nebyl život životem. Dlouho jsem tápala a nakonec se rozhodla to vše ukončit.“ Zřetelně jsem viděla, jak sebou cukli. Nečekali, že by mě jejich odchod tolik zasáhl, nedbala jsem toho a pokračovala: „Byla jsem na cestě k útesům, když jsem ucítila pohyb. Někde uvnitř sebe, chvíli jsem zastavila a přemýšlela, co to znamená. Pak mi došlo… vlastně úplně všechno, nezahodila bych jen svůj život, ale taky život něčeho tak nádherného…“ Při tom jsem víc přitáhla Nessie a usmála se na ni. Stejně zareagovali i ostatní.
„Jo, nejdřív tě zachráním a pak málem zabiju.“ Zasmála se Nessie a já s ní.
„Tak dál… Věděla jsem, že nemůžu zůstat ve Forks, nevěděla jsem, jaké to dítě bude, jestli bude víc jako já nebo víc jako Edward. Neměla jsem tušení o ničem z toho. Vydala jsem se, jak nejdál na sever to šlo, po nějaké době jsem začala slábnout čím dál víc a pak mě napadlo, že mi něco chybí, ale nebyla jsem to já, komu něco chybělo, ale mé dítě. Byla mnohem víc po Vás než bych kdy čekala. Nechtěla jídlo, ale krev.
Našla jsem nějakou loveckou chatu, která byla naštěstí opuštěná a usadila se tam po zbytek těhotenství. Neuměla jsem lovit a nevěděla, kde vzít krev. Našla jsem nějakou zbraň s náboji a pokusila se ulovit nějaké to zvíře. Šlo mi to ztuha, ale nakonec se podařilo. Živila jsem se krví těch zvířat a opět sílila. Bylo štěstí, že jsem na to přišla tak brzy. Kdyby ne asi bych porod nikdy nepřežila.
Po pár měsících to přišlo, bylo to šílené. Něco málo jsem věděla, ale také jsem tušila, že porod poloupířího mimča bude horší.“ Znovu jsem se na Ness zazubila. „Nebyl to obvyklý porod, ona se doslova prokousala mým břichem ven. Díky tomu, že měla něco málo jedu, mě při tom proměnila. Proměna trvala asi tři dny, a když jsem se probudila do nového života, viděla jsem svého andílka spokojeně oddechovat vedle sebe.“ Jak jsem čekala, tato část se jim nelíbila, ale teď, když viděli, že vše dobře dopadlo…
„Probudila jsem se do nového života a všude kolem sebe cítila vlastní krev, která ze mě během porodu vytekla. Rychle jsem vstala a začala všechno uklízet a umývat. Hlavně Nessie, protože byla tři dny jen tak. Měla jsem strach, aby se jí něco nestalo, ale naštěstí byla v pořádku.
Jakmile byla chata uklizená, odešla jsem, věděla jsem, že nebudu spát a bylo bezpečnější držet se od lidí. Malá nemohla sama lovit a tak jsem se to snažila naučit já. Šlo to rychle, měla jsem motivaci, nekrmila jsem tím jen sebe, ale i ji. Pokaždé jsem ji pak přiložila k ráně na zvířeti a ona se krmila. Byla velice učenlivá na takového prcka.“ Nessie se zavrtěla v mém sevření, ale nic neřekla. Pomalu zavírala očka, chtělo se jí spát. I po takové době mě nepřestalo bavit ji pozorovat. Začala jsem díky ní chápat Edwarda, který mě dokázal pozorovat po celou noc.
„Rostla rychle a během pár měsíců vypadala na pět, pak se její růst zpomalil a já děkovala Bohu, že to není tak rychlé. Začala růst jako ostatní děti a dokonce se tak i chovala. Dokázala sama lovit a já měla další úkol. Najít domov, pro nás obě. Nevěděla jsem co dělat, domů jsem nemohla a hledat Vás… Nenašla bych Vás, nevěděla jsem kde začít anebo, jak pokračovat.
Pomalu jsme se protloukaly severskými lesy a byly celkem šťastné, díky Nessie se svět změnil, zase jsem měla pro co žít. Nessie všechno prozářila a změnila. Asi po roce jsem našla malou rujnu u jezera. Začala jsem ji opravovat a stala se naším prvním domovem.
Nessie bylo asi deset, nebo spíš vypadala na deset. Prakticky jí bylo pět, na nás narazil Damien, nejprve mě žádal o smrt, protože nechtěl dál zabíjet lidi. Řekla jsem mu, že já přišla o druha a přesto stále žiji. Neběhám a nežádám každého o smrt. Proč by měl on, pokud mu jde pouze o to nezabíjet lidi.
Zůstal s námi a moc mi pomáhal, já na oplátku jemu. Moc se snažil a za dva roky se mu to dařilo naprosto dokonale. Začali jsme chodit do města a pracovat. Získali jsme peníze, a protože jsme nejedli, kupily se.
Trvalo to ještě chvíli a narazili jsme na jiné, kteří potřebovali pomoc. Někdy v té době se zrodil nápad se sanatoriem, jak tomu teď říkáme. Nejprve jsme všechny brali do toho domečku a byli to jen ti, kteří chtěli přestat s lidskou krví, pak jich však bylo víc a nejen ti, kteří měli problémy se stravou.
Vzali jsme všechny a vzniklo tohle. Pak se přidávali další a další a nakonec i měniči, kteří svou věčnost také nemají snadnou. Pár lidí a kolotoč se rozběhl, udělali jsme pravidla a opatření a nakonec museli pořídit nový dům.
Právě ten, který Jacob rozbil, byl dostatečně velký a za tu dobu toho mnoho zažil. Svatby, oslavy, hádky, usmíření, zlost i štěstí. Prostě vše co mohl. A teď, i když je v troskách, vím, že bude znovu postaven. Jako Fénix rodící se z vlastního popela.
Všichni jsou připraveni pomoct a táhnout za jeden provaz. Nikdy mě to nepřestane udivovat.“ Rozhlédla jsem se po pokoji a viděla, jak na nás všichni zírají. Esme lítostivě, Carlisle zaujatě, Rosalie… nevím jak to popsat, snad udiveně? Emmet se sice nesmál, ale oči mu jiskřily, Alice byla duchem jinde a Jasper zřejmě zkoumal mé pocity. V nich však byl pořádek a zadostiučinění, spousta lásky k nim a k Nessie a prostě vše jen krásné, protože ač byly ty vzpomínky těžké, byly mou součástí a bez nich bych už nikdy nebyla celá. Naposledy jsem se podívala na Edwarda. Jeho tvář byla zadumaná a trochu zničená. Povzbudivě jsem se usmála, ale neožil, byl stále zadumaný.
Čekala jsem, kdo z nich se probere, ale nikdo se k tomu neměl. Sklonila jsem hlavu k Nessie, která teď už spokojeně podřimovala v mé náruči. Znovu jsem si uvědomila, že nebýt jí, nikdy bych nic z toho nedokázala. Políbila jsem ji do vlasů a pohladila po rameni, jen se ke mně víc přitiskla a spala dál.
***
Edward:
Po celou dobu jejího vyprávění jsem se nepohnul. Poslouchal jsem celý její příběh a hltal ho plnými doušky. Její vyprávění mi říkalo, že něco takového bych si nevymyslel a pomalu jsem začínal věřit, že není jen nějakou hloupou halucinací.
Bylo strašné poslouchat, co všechno si prožila a přitom mohla být se mnou. Stačilo by, abych neodešel, stačilo by, abych přišel dřív. Mohl jsem vidět vyrůstat naši, ano naši, dceru. Byla tak rozkošná, jak se zachumlala do Belliny náruče. Její bronzové vlasy jí sahaly po pás a krásně se vlnily. Navíc měla Belliny oči, ty oči o které jsem nikdy nechtěl přijít.
Měl jsem dceru a lásku svého života, nebo spíš existence. Teď jen získat ji zpět, pokud možno co nejdřív. Vždyť se vrátila, nemusela, ale vrátila se. Říkal nějaký malý hlásek uvnitř mé hlavy a já si uvědomil, že po dlouhé době jsem zase jen já a mé myšlenky.
Nedokázal jsem si vysvětlit, jak se to stalo, že mě najednou neruší myšlenky ostatních, ale měl jsem tušení, že za to může mé dlouhé odmítání všech ostatních. Nakonec to bylo k něčemu dobré, dokázal jsem vypínat tu svou šílenou schopnost. Mohl jsem myslet sám za sebe.
Po skončení jejího vyprávění jsem zůstal sedět. Nevěděl jsem, co bych měl udělat, snad obejmout ji? Jít k ní, nějak ji utěšit? Ona už dávno nebyla tou mojí malou křehkou Bellou, kterou jsem znal. Od té doby uběhla spousta času a z Belly se stala silná a úžasná žena. Snad ještě lepší, než kdy předtím byla. Nechápal jsem to.
Může být snad ještě dokonalejší. Políbila naši dceru do vlasů a ta se k ní přitiskla. Bylo vidět, jak moc se obě milují. Jak silné pouto k sobě mají, a já mohl jen doufat, že jednoho dne mě bude mít taky ráda.
***
Carlisle:
Bellino vyprávění mě zaujalo. Nikdy jsem neslyšel o poloupírech, tedy slyšel, ale až od Belly a takhle jsem měl víc informací, mohl jsem je prověřit, prozkoumat a zjistit něco víc.
Bella byla jedinečná a Nessie ještě víc. Děsil jsem se představy, že na ni přijdou Volturiovi, ale toho jsme se snad nemuseli bát, Alice by to zachytila včas. Aro by udělal cokoliv, aby ji nebo Bellu získal do své sbírky talentů.
Byl jsem fascinován, když Nessie usnula, takže tohle měla po své matce, kdežto jinak byla až příliš podobná upírům. Nebýt jejího tepu jistě bych řekl, že je upír.
A Bella a její nápad se sanatoriem, páni. Já se celou tu dobu snažím dělat něco pro lidi a nakonec na to kápne Bella. Tohle je opravdu pomoc, která se dá ocenit mnohem víc. Pomáhá jim v dlouhé věčnosti. V tu chvíli jsem byl pyšný na to, že patřím do její rodiny, i když jen velmi málo a jen díky Nessie.
***
Esme:
Moje holčička, čím vším si to musela projít a co všechno zvládnout. Neměla jsem nikdy dovolit, abychom ji opustili. Nezasloužila si to, moje malá. Mohli jsme prožít tolik společných a hlavně šťastných chvil.
Nikdy jsem to Edwardovi neměla dovolit. Mohl být šťastný se svou rodinou a Bella nemusela být na všechno úplně sama. Chudinka moje malá.
***
Rosalie:
Co všechno musela Bella zvládnout a přesto se na nás nezlobila? Nechápala jsem ji, já bych nechtěla nikoho z nás už nikdy ani vidět, tím míň sebe. Jak já se k ní vždycky chovala a ona zatím byla tak silná.
A nakonec mi ještě řekne, že mi nemá co odpouštět? Pche, za to všechno se teď stydím snad ještě víc. Vždyť já ji nakonec měla ráda. Mého bratra dělala šťastným a vlastně do celé mé rodiny přinesla něco nového a krásného.
Ano záviděla jsem jí, že mohla mít svou holčičku, ale za cenu toho všeho, opravdu nevím. Byla to hrůza a mohli jsme za to my.
***
Jasper:
Z Belly byla cítit rozhodnost a neuvěřitelná láska. Nechápal jsem, že nás po tom všem čím prošla, může stále milovat. Při každém jejím pohledu na nás to bylo cítit. Z každého jejího gesta, pohledu…
Proč jen se to tenkrát tak strašně zamotalo. Proč jsem na ni musel vyjet, proč jsem se neovládl?
***
Emmet:
Páni, tak Bella si takhle žije a my mohli být s ní? Když si představím, o kolik legrace jsem přišel wowky. Už se těším na všechnu tu legraci, která s ní ještě bude. Vždycky mi připadala strašně vtipná, ale možná to bylo tím, že byla člověk. No nechám se překvapit…
***
Alice:
Po Bellině vyprávění jsem se zahleděla do budoucnosti. Potěšilo mě, že bude ochotna zůstat s námi, že nás nevyhodí ze svého života. Byla jsem nadšená, když jsem viděla, jak se opravdu všichni budou podílet na opravě jejího sanatoria a taky, když jsem uviděla, že jednou vystrojím nádhernou svatbu. Nevěděla jsem komu, ale věděla jsem, že se to stane. Páni…
***
Renesmee:
Máma vyprávěla a vyprávěla. Po chvíli se mi však začaly klížit oči a tak jsem se schoulila k ní a po chvíli usla. Cítila jsem se v bezpečí a doma. Bylo to skvělé a dokonalé, zase jsem měla svou rodina a konečně jsem je znala i jinak než z matčina vyprávění, které bylo zamlženo lidskostí.
Bez domova a naděje? Ani omylem! - 7,