Edward:
Sledoval jsem je a stále nějak nemohl věřit, i když důkazů bylo požehnaně. Nikdy bych si nepřál nic z toho, věděl jsem, že bych to nezískal a pak byl zklamaný, ale teď to všechno můžu mít, jen si získat Bellu.
„Bello, já nevím jak… jak bych se omluvil za všechno, co jsem ti způsobil,“ začal jsem se omlouvat. „Neměl jsem tušení, jaké škody jsem po sobě nechal a…“
„Neomlouvej se,“ zarazila mě. „Nebýt toho, nikdy bych neměla sanatorium. Jen bych si přála dokázat to s tebou po boku.“ Já jsem takový hlupák, ona mě stále miluje, chtěla být se mnou, jen tak málo a já jí to nedopřál. Proč jsem se jen choval jako takový… Nemám pro to ani dostatečně urážlivý výraz.
„Bello, já se musím omlouvat, všechno jsem to pokazil.“ Kroutil jsem hlavou a pomalu šel k ní, no co v nejhorším mě odkopne a to bych si vlastně i zasloužil.
„Nemusíš, je to pryč.“ Usmála se na mě tak zářivým úsměvem, že jsem málem padl na kolena. Přešel jsem k ní a pohladil ji zlehka po tváři a vlasech.
„Bello,“ zakroutil jsem hlavou a pomalu se sesunul na kolena vedle ní.
„Nech toho, Edwarde!“ zvýšila nepatrně hlas. „Vím, že máš v povaze se obviňovat a bohužel to po tobě zdědila i Ness, ale prosím nech už toho!“
„Bello,“ zkusil jsem to znova, ale tentokrát mi položila svůj křehký prstík přes ústa.
„Ne, já už nechci nic slyšet!“ rozhodla a začala se ke mně naklánět. Byla jen pár milimetrů od mých úst, když se zarazila. Asi čekala na mou reakci, prohlížel jsem si její dokonalé rty a nakonec neodolal, odtáhl její ručku z mých rtů a překonal poslední vzdálenost mezi námi.
Ten polibek byl tolik jiný od těch, které jsem jí směl dávat tenkrát. Byl mnohem intenzivnější a procítěný všemi těmi lety odloučení a samoty. Přitáhl jsem si její obličej ještě blíž a ona propletla své prsty do mých vlasů. Udělal jsem totéž a ve chvíli, kdy jemně pootevřela ústa, vnikl jsem do nich jazykem. Pomalu a dráždivě jsem plenil její ústa a přitom ji nepřestával hladit po dokonalém obličeji.
Odtáhl jsem se, abych se na ni mohl podívat, zrychleně jsme dýchali, ač to ani jeden z nás nepotřeboval. Koukal jsem do jejích očí a ty byly plné něhy a lásky. Na jejích rtech se rýsoval krásný úsměv a já si uvědomil, že i já se usmívám, jak přiblblý.
Nepouštěl jsem ji z rukou, když jsem se opatrně přesunul za ni a opřel si její tělo o mé, líbal jsem ji do vlasů a něžně hladil po tvářích. Pohodlně se opřela a zavřela oči. Je možné, aby si tuhle chvíli užívala stejně jako já?
Podíval jsem se na její klín, kde podřimovala naše dcera a také jsem ji pohladil. Její krásné vlásky byly jako satén, něco si zamumlala, ale spala dál. Takže mluví ze spaní, jako její matka? O kolik jsem toho přišel, jen kvůli své nerozhodnosti, svým hloupým nápadům?
Seděl jsem tam a věděl, že takhle strávím klidně zbytek věčnosti, už nás nic a nikdo nerozdělí. NIKDY!!!
***
Bella:
Edward to vstřebal asi nejrychleji a teď jsme seděli jako kompletní rodinka na sedačce v jejich domě. Kolik let jsem si přála, aby se tohle, tenhle můj sen splnil a teď ten den přišel.
Spokojeně jsem se opírala o Edwardův hrudník a vdechovala jeho opojnou vůni, kterou jsem díky lidským smyslům nikdy pořádně necítila. Bylo to tolik intenzivní a krásné, věřila jsem, že tuhle chvíli nic nepokazí.
Měla jsem pravdu, nic kromě jednoho otravného mobilního zvonění v mých kalhotách. Telefon začal drnčet u Nessiina ucha a ta se trhnutím probudila.
„Promiň zlatíčko,“ pohladila jsem ji po vlasech a ona mi darovala jeden rozespalý úsměv. Když si všimla, kdo sedí za mnou a objímá mě, rozzářila se jako sluníčko. Podívala jsem se, kdo mě to ruší a uviděla Damienovo číslo. Co se zase děje?
„Prosím,“ přijala jsem hovor.
„Bello, zachraň nás. Kamarád nekamarád, já ho zabiju, jestli nepřijdeš!“ nemusela jsem ani moc dlouho přemýšlet o kom mluví, aby mi došlo, že se jedná o Jacoba.
„Damiene, mě je už úplně jedno co s ním bude!“ odpověděla jsem mírně znuděně, otráveně a zničeně.
„Bello, já tě chápu, ale jaký příklad tím dáš ostatním?“ ptal se a měl pravdu. Jaký dám příklad ostatním, když před tím takhle odkličkuju, když jim říkám, že problémům se čelí.
„Dobře, jsem na cestě! Ale nerada!“ řekla jsem nakonec.
„Děkuju,“ vydechl Damien a mě bylo jasné, že mu spadl velký kámen ze srdce.
Zaklapla jsem telefon a znovu se opřela o Edwarda, pomalu jsem zavřela oči a několikrát se nadechla a vydechla, než jsem je opět otevřela.
„Co se zase děje?“ zeptala se už mírně znuděná Nessie, které už tohle všechno zřejmě připadalo mírně na hlavu. No vlastně nejenom jí. Zavrtěla jsem hlavou a nakonec se vymáčkla.
„Jacob dělá ZASE problémy.“ Vševidoucně přikývla a začala se zvedat, napodobila jsem ji a ve vteřince jsme byly u dveří. Tam jsem se naposledy otočila na Edwarda a ostatní. „Brzy se vrátíme!“
S těmi slovy jsme vylítly z domu a uháněly hustými lesy až k místu, kde stával náš dům. Správně stával, protože na místě, kde měl být pozůstatek domu, už nebylo vůbec nic. Jen suť a prach. To ne!!! Kolem té spoušti stáli všichni jako přikovaní a bylo vidět, jak někteří mají na krajíčku.
„Co se tady stalo?!?“ vykřikla jsem zděšeně do toho davu a okamžitě se ke mně připojil Damien a Greg.
„No víš…“ nedokončil Damien, protože se ozval zlomený výkřik. Okamžitě jsem běžela na ono místo a uviděla Thomase, jak se sklání nad nehybnou Theresou. Jejich příběh se v tolika směrech podobal mému a Edwardovu až to nebylo hezké. Thomas byl stejně zarytý jako Edward a Theresa zase stejně umíněná jako já. To mi připomíná, že si Thomas musí promluvit s Edwardem.
„Co je jí?“ ptala jsem se.
„Vůbec neodpovídá… padal ten dům a…“ Thomas nesouvisle blekotal a já si všimla, že chvíli po mě a Nessie dorazili i Cullenovi.
„Carlisle!“ vykřikla jsem a ve stejný okamžik byl u nás. „Pomoz jim ano?“ jen kývl a začal Theresu prohlížet.
„Je jen v šoku. Bude v pořádku.“ Uklidnil nás Carlisle a já se začala rozhlížet.
„Jinak jsou všichni v pořádku a celí?“ ptala jsem se. Každý kývl a já začala hledat strůjce toho všeho. Nebylo obtížné ho najít, protože ho nějací dva měniči tvrdě drželi. Tak ty si chceš hrát fain!
„Jacobe, Jacobe,“ vrtěla jsem nesouhlasně hlavou. „Co si myslíš, že děláš? Tímhle si mě nezískáš a myslím, že nikoho.“
„Nechci tě získat, chtěl jsem tě, než se ti narodila ta zrůda a z tebe se stala další.“ Těmi slovy to přehnal a já se neudržela, natáhla jsem mu takovou, že mu od úst vyletělo pár kapek krve.
„Nikdy, už nikdy, takhle nemluv o mé dceři!“ zuřila jsem.
„Je to pravda,“ pokračoval Jacob se zakrvácenými ústy. „Měla sis to nechat vzít, dokud to ještě šlo. Mohli jsme být spolu a šťastní!“
„S tebou bych nikdy šťastná nebyla a své dcery bych se za nic nevzdala!“ mírnila jsem vztek ve svém hlase, který mým tělem nekontrolovatelně prostupoval.
„Tenkrát sis měla vybrat mě a život!“ prskal po mě Jacob. Neudržela jsem se a natáhla mu druhou snad ještě silnější. Nenašel se nikdo, kdo by se mě snažil zadržet, a já byla rozzuřená matka, které někdo sáhl na milované dítě.
„Já žiju, a žiju líp, než bych kdy žila s tebou!“ rozkřičela jsem se na něj. On jen vyplivl dávku slin a krve, jak jsem si všimla i s vyraženým zubem a pokračoval:
„Nežiješ, podívej se… Netluče ti srdce, nemáš krev. Jsi mrtvola, oživlá mrtvola!“ vykřikoval kolem dokola a rozprskával svou odporně páchnoucí krev.
„To ty nežiješ Jaku, to ty. To z tebe se stalo, co se to vlastně z tebe stalo. To ty jsi se nesmířil s osudem!“ kárala jsem ho.
„Hahaha…“ rozesmál se hysterickým smíchem. „Bello, rozhlédni se, co ti zbylo z toho tvého snu?“
„To ty se rozhlédni. Stojíš tu, drží tě dva z tvého druhu a ječíš na upírku, za kterou se postaví kterýkoliv měnič, člověk nebo upír v širokém okolí!“
„Ale no tak, nenech se vysmát! Oni tě rádi nemají, jen tě využívají!“ prskal na mě dál Jacob. To už však nevydržel Damien a přiřítil se přede mě. Netrvalo to ani chvíli a jeho pěst se zaryla do Jacobova břicha. Ten jen hekl a vyplivl další várku krve.
„Jacobe, přestaň urážet všechny ve svém okolí a vypadni z našich životů!“ štěkl po něm Damien.
„HaHa!“ zařehtal se Jacob. „Tak urážet jo? Jste všichni směšní a jste slaboši! Tyhle kecy jsou tak pro Vás ufňukance! Bello tak si přiznej, že si tu zrůdu neměla nikdy porodit!“ řval na mě. Já se neudržela, odstrčila Damiena a začala Jaka mlátit hlava nehlava.
„Ty jeden hajzle! Přestaň se vyjadřovat o mé dceři jako o zrůdě. Jediná zrůda, která všechno zničila si ty!“ řvala jsem po něm a naprosto se přestávala ovládat. Po chvíli mě od něj začaly táhnout dva páry silných rukou. Byl to Emmet s Edwardem a oba měli dost práce, aby se to povedlo.
Jacob začínal zuřit a po chvíli se proměnil ve velkého vlka, ještě předtím, jsem si však všimla, jak jsem ho zřídila. Obličej měl krvavý a určitě jsem slyšela i praskání kostí. Nebyla jsem nadšená z toho, co jsem udělala, přece jen násilí nic neřeší, ale on mě opravdu štval.
Než stačil Jacob zaútočit, skočil na něj velký medvěd a ještě se přidal orel. Měniči z mého sanatoria se na něj vrhli a po chvíli ho odvlekli někam do lesa. Nevadilo mi to. Tenhle čokl už mi chybět nebude. Edward mě choval v náruči a snažil se mě utišit, protože jak jsem si všimla, stále jsem výhružně vrčela.
„Lásko klid, je to dobré! Je to dobré!“ opakoval stále dokola a kolébal mě ze strany na stranu. Pomalu jsem se začala uklidňovat a všimla si, že ke mně přicupitala i Nessie. Pohladila mě po vlasech a zašeptala:
„Nic si z něj nedělej, já si z něj taky nic nedělám!“ švitořila a usmívala se.
Před mýma očima pomalu mizela rudá clona, skrz kterou jsem neviděla jasně a začala se rozhlížet po ostatních. Všichni vypadali, že jim mé chování nevadilo ba co víc, klidně by si taky dali ránu. To mě potěšilo, protože to znamenalo jediné: mají Nessie moc rádi.
„Jsem v pohodě,“ usmála jsem se na Edwarda a objala Nessie. Pak jsem vstala a rozhlédla se. „Vypadá to, že bude ještě hodně práce ne?“
Všichni začali kývat hlavami a pomalu se dávali do odklízení suti, která zbyla po našem domě. Domě, ve kterém jsme nalezli domov a podporu.
„Jak vidíte, musíme stavět!“ hodila jsem rukama k domu. „Ale dokud tady bude poslední z nás, bude tohle místo symbolem toho, co jsme tady společně dokázali. A já věřím, že společně zvládneme dům znovu postavit a udělat z něj ještě krásnější místo!“ Jakmile jsem tohle dořekla propukli všichni v hlasitý jásot a radost.
„Jak tohle děláš?“ ozval se vedle mě Damien.
„Dělám co?“
„Dokážeš je povzbudit,“ objasnil.
„Má pravdu, než si k nim promluvila, mysleli, že je vše ztracené!“ přidal se Edward.
„Nechte toho nebo se budu červenat!“ A byla to pravda, už teď mi bylo jasné, že bych byla rudá jako rak, kdyby to ještě šlo.
„Tak si to nech!“ zasmál se Damien a kráčel k ostatním.
Zakroutila jsem hlavou a rozhlédla se, zdálo se, že všichni jsou sice otřeseni, ale v pořádku. Theresa už stála po boku Thomase a zářivě se na mě usmívala. Byla to ona, kdo mi řekl, že jsem tomu čoklovi měla pořádně vyprášit kožich už tenkrát, když řekl, že si mám nechat Nessie vzít. Tenkrát jsem to nedokázala, ale teď už to šlo a samo.
„Bello, on s tebou chce mluvit. Trochu se uklidnil a už se i hojí. Prý to chce vysvětlit.“ Začal Greg, který se vypotácel z lesa.
Bez domova a naděje? Ani omylem! - 8,