Bella:
„Mluvit, vysvětlit?“ opakovala jsem po něm.
„Ano, Bello, vypadá hrozně, tedy jako… no víš… duševně… teď vlastně i fyzicky…“ Greg nějak nevěděl, jak dál.
„A když si ho poslechnu, nic se nestane. Maximálně ho zabiju, že?“ usmála jsem se na něj.
„Tak nějak jsem to myslel,“ usmál se, když viděl, že jsem pochopila.
„NO… Hele já… Já už dneska nemám sílu na další hádku s ním. Tak co kdyby… No přišel zítra?“ oddalováním nic neřeším, ale já bych ho nerada v záchvatu vzteku zabila.
„Bello, je z toho zničený, chce s tebou mluvit hned!“ naléhal Greg.
„Tak sem s ním!“ povzdechla jsem si.
„Mami, jsi si jistá, že to zvládneš?“ ptala se mě Nessie.
„Ano zlatíčko, jsem! Problémům se má čelit!“
„Já vím, ale všechno najednou?“ ptala se pochybovačně.
„Co naděláš?“ jen pokrčila rameny a vydala se k ostatním, kteří už odklízeli trosky.
„Mám tu zůstat?“ zeptal se najednou Edward.
„Nevím, jestli ho chci víc dráždit?“ zamyslela jsem se. „Možná, by bylo lepší, kdybych si s ním promluvila sama, pak ovšem neručím za to, že odkráčí živý?“
„Bello, to není ano nebo ne!“ upozornil mě Edward.
„Já vím, ale opravdu si nejsem jistá!“ odpověděla jsem. Dál jsem to řešit nemusela, protože z lesa právě vycházel, ještě stále pomlácený, Jacob.
„Bello, já… asi bych se měl to… no omluvit… Víš obvykle… no obvykle se nechovám… no jako úplné hovado.“ Koktal ze sebe.
„Jaku, oba víme, že tohle nebylo poprvé!“ upozornila jsem ho.
„Já vím… Bello opravdu, vím, že se chovám naprosto nemožně. Měl bych být rád, že moje nejlepší přítelkyně si našla smysl života a má dceru a…“ zarazil se, když uviděl Edwarda. „A muže?“
„Ano, muže, dceru a lidi, které miluje.“ Dořekla jsem za něj. „Jacobe, dober se konce, já mám práci!“
„Já… jo… konce… no asi bych měl říct: promiň, mrzí mě to a tak, ale to bych nebyl já. Nevím, ale nějak mi to není líto. Prostě nelituju ničeho z toho, co jsem udělal!“ mluvil a mluvil a já byla čím dál víc naštvaná, proč sem potom znova lezl?
„Jacobe, měl bys jít, než z tebe nadělám deset malejch do školky!“ upozornila jsem ho.
„Ne! Musíš vědět, co ti chci říct!“ zaječel na mě.
„Křičet na mě nebudeš!“ zavrčela jsem a ucítila Edwardovu krotící ruku na mé paži.
„Tak poslouchej a já nebudu křičet!“ utrhl se na mě znovu Jake.
„Proč radši nezmizíš z mého života?“ ptala jsem se.
„To bys měla moc snadné, nemyslíš?“
„Jacobe, neprovokuj!“ štěkla jsem na něj.
„Ale, přece by ses nevztekala! Dřív si taková nebyla!“ blekotal Jake.
„Jaku, k věci!“ byla jsem už mírně vytočená. Mírně – PCHE!
„Dobře, dobře… Nějaká netrpělivá, na to že máš věčnost!“ přešlápla jsem z nohy na nohu a pro jistotu nic neříkala. „Víš, ty jsi prostě pokrytec Bello! Místo toho, aby sis toho parchanta nechala vzít a šťastně si žila se mnou, si to necháš a pak se tváříš, jaký je to zázrak! Není! Je to jen divný kříženec mezi lidmi a upíry… Lidi by šli, ale upíři jsou zrůdy a to tvoje… dítě tomu říkáš, je to největší z nich!“ dál už pokračovat nemohl, protože jsem se na něj znovu vrhla. To si ze mě snad dělá psinu. Chce se omluvit, nebo nechat zabít!
„Už jednou jsem ti řekla, abys o mé dceři takhle nemluvil!“ promlouvala jsem k němu, klidně a dá se říct i vyrovnaně. Edward si mumlal něco o tom, že by ho už dávno zabil, kdyby neriskoval válku a mou lásku a nakonec mě šel odtáhnout.
„Hahahaha,“ chechtal se nepřítomně a šíleně Jacob! „Vy ste mi teda páreček!!! CHACHACHA!!!“
„Měl bys jít, Jacobe!“
S tím ho znovu popadl orel a sup a odnášeli ho i s jeho šíleným smíchem pryč. Jen doufám, že dost daleko.
***
Edward:
Jacob jen nadával a nadával. Pak ty jeho omluvy neomluvy. Vytáčel mě a já nemohl pořádně nic udělat. Smlouva s jeho smečkou v LaPush mi zakazovala ho zabít či jakkoliv napadnou. Byl jsem bezmocný, opět a naprosto.
Naštěstí nakonec zasáhli dva měniči ze sanatoria a odvlekli ho někam, kdo ví kam. Bylo mi to jedno, hlavně že byl pryč od mé Belly a mé dcery. Jak rád bych teď řekl mé ženy… Snad se mi poštěstí a jednou to opravdu řeknu!
Stále jsem měl špatný pocit, že všechno, co se mi tady děje je jen sen, ze kterého se probudím, na druhou stranu jsem však moc dobře věděl, že upíři nemohou spát, natož snít!
„Tak to by bylo!“ povzdechla si najednou Bella.
„Bello, já…“ co? Zase jsem nevěděl, co jí mám říct.
„Edwarde, jen klid. Tohle mě nepoloží!“ usmála se na mě.
„Bello,“ vydechl jsem a objal ji. Tak moc bych ji chtěl stále jen držet ve své náruči. Bohužel mi to nebude dopřáno, ona bude rekonstruovat a bude mít hromady a hromady práce.
„Mamí!“ vykřikla najednou Nessie.
„Ano?“ zeptala se Bella.
„Víš, já… Mami, chtěla bych, abys se mnou byla u Cullenů, než se to vyřeší!“ udělala na ni psí oči a Bella se zatvářila poraženě.
„Co já bych pro tebe neudělala, že? Navíc myslím, že Esme by mi neodpustila, kdybych byla kdekoliv jinde!“ zasmála se.
„A já?“ ptal jsem se.
„Ty… ty se rozhodni, jak chceš!“ uculila se a dala mi pusu. Pak se mi vysmekla z náruče a kráčela si to rovnou k té hromádce popela, která ještě zbyla z jejího domu.
„Počkej přece!“ otočila se na mě a nadzvedla obočí. „Přece si nemyslíš, že bych tě nechtěl u sebe, že ne?“
„Nevím, myslím?“ opáčila mi otázkou.
„Bello!“ trochu jsem zvýšil hlas. Dělá si legraci?
„Co?“ ona se mi fakt zdá!
„Bello, já chci a potřebuji být s tebou!“
„Dobře, tak jo! Jen klid,“ chytla mě oběma rukama za tváře a upřeně mi koukla do očí. Pod jejím pohledem jsem tál a toužil po jejích rtech. Asi to vycítila, nebo prostě potřebovala totéž, protože se ke mně znovu naklonila. Překonal jsem poslední milimetry a opět spojil naše rty. Jak jen mi chyběla.
***
Carlisle:
Bellin dům byl na padrť. Věřil jsem, že se nevzdá a znovu ho postaví, po tom všem čím prošla je jeden zbořený dům nic. Pozoroval jsem všechny okolo a byl fascinován tím, jak si rozumí a jsou ochotni spolupracovat.
Má zvědavost začínala být nesnesitelná, a proto jsem se vydal za jedním z Belliných pomocníků. Jmenoval se Greg a vypadal mile a přívětivě.
„Dobrý den, jsem Carlisle Cullen,“ představil jsem se, přece jen to byla slušnost.
„Dobrý, jsem Greg a vím, kdo jste. Bella o Vás často mluvila. Vlastně jste ji hodně inspiroval.“ Usmál se na mě a já nevěřil vlastním uším. Já inspiroval Bellu? Jak?
„Opravdu?“ vypravil jsem ze sebe bez přemýšlení.
„O ano, vždy mluvila o skvělém upírovi – doktorovi, který chtěl pomáhat. A pomáhá!“ zasmál se Greg. „Stejně tomu nerozumím, všechna ta krev. I když Bella je taky dobrá!“
„Léta praxe,“ zamumlal jsem.
„Jistě!“ zasmál se znovu Greg. „Musím říct, že bych si nemyslel, že Vás nakonec opravdu potkám!“
„Já bych zase nikdy nečekal, že se snese tolik různých druhů na jednom místě!“ odvětil jsem mu.
„No to já nejdřív taky ne! Když mě sem Bella přivedla, byl jsem v pořádném šoku. Lidi, upíři i měniči, všichni pod jednou střechou a hrají spolu společenské hry!“ opět se od srdce zasmál. „Tenkrát to byl den společenských her, koná se každoročně, ale musím říct, že šok to teda byl!“
„To Vám věřím,“ usmál jsem se nazpět. „Je to všechno tak zvláštní, navíc pod jednou střechou.“
„Bez pravidel by to nešlo, ale to Vám Bella jistě řekla.“ Zkoumavě se na mě zahleděl a já kývl. „No, víte. Ona je naše sluníčko, ani nevíte, jak moc mě tohle místo změnilo.“
„Povíte mi o tom něco?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Ale jistě!“ zasmál se a začal vyprávět. Musel jsem uznat, že jeho příběh do příchodu na tohle místo byl otřesný. Muž z vyprávění se ani zdaleka nepodobal muži, který se tu usmíval od ucha k uchu a sršel optimismem.
„Tomu se tedy říká příběh,“ uznal jsem, když se svým vyprávěním skončil.
Bez domova a naděje? Ani omylem! - 9,