Edward:
„Nečekal!?!“ Vykřikla trochu hystericky. „A co jsi jako čekal? Podle sebe soudím tebe co? Tak to jsi mě teda zklamal. Věděla jsem, že jsi vůl, ale že až takový, to by mě za živa nenapadlo!“
Zarazil jsem se nad jejími slovy a v tom okamžiku se začalo napovrch drát mé horší já. To, které jsem nechtěl, aby viděla, to, které před ní mělo zůstat skryto. S ironickým úšklebkem jsem na ni vyhrkl:
„Chceš vidět, co jsem čekal?“ Byla to však spíš jen řečnická otázka. Na její souhlas jsem rozhodně nečekal a hbitým pohybem se na ni vrhl. Začal jsem ji zuřivě líbat a v několika málo vteřinách jsem z ní serval tričko.
Jen matně jsem vnímal, že se pode mnou hází a cuká jako kapr na suchu, proti mé upíří síle neměla sebemenší šanci. Mačkal jsem ji a hladil, bylo mi jedno, jestli jí je to příjemné. Já prostě musel, hnal mě pud silnější, než byl rozum…
„Já chci taky!“ Vběhl do pokoje Emmett a mě teprve teď došlo, co to vlastně dělám za ptákovinu. Sakra já ji tu málem znásilnil. Sakra! Tak tímhle bych to definitivně pohnojil! Ne u ní, ale Carlisle by tohle nerozchodil, no já bych to v konečném důsledku taky nerozchodil. Alice by mě zabila ani bych nepípnul.
„Co chceš taky?“ Ptala se Bella a dělala, že se vlastně nic nestalo.
„Fotku!“ Vykřikl nadšeně a změřil si nás pohledem. „Alice tě zabije!“ Ukázal najednou na mě a petal z pokoje.
„Oml…“
„Jdi do hajzlu!“ Vykřikla a vyběhla z postele. Au, tak to bude ještě hodně zajímavý…V duchu jsem se připravoval na nepříjemné kázaní, no jo, když Carlisle má praxi.
„Co to focení?“ Slyšel jsem Emmetta z prvního patra, když se kolem něj Bell prohnala.
„Přijď zítra, jestli chceš.“ Byla celá její odpověď. Pak jsem v myšlenkách ostatních viděl, jak rychle vystřelila z domu a nedbala Carlislova varování. Tak tohle si ještě odskáču.
„Ty idiote!“ Ječela na mě Alice, která se z čista jasna zjevila přede mnou.
„Co jsem zase udělal?“ Ptal jsem se a snažil se nahodit výraz mučedníka.
„Ty nevíš!?!“ Teď už regulérně vřeštěla.
„Ne?“ Tak a měla mě.
„Idiote, blbče, tupče…“ Takhle pokračovala, její nekonečnou slovní zásobou, až se dostala ke zvířátkům. Zkonstatovala, že ty ubohé zvířátka si takové urážky nezaslouží, mávla nade mnou rukou a s myšlenkami typu – ‚Stejně se nepoučí, kdybych se ukřičela.‘ – odešla. Abych nezapomněl, mezitím mě statečně bila svými pěstičkami.
„Edwarde, promluvme si.“ Přišel ke mně Carlisle a otcovsky se na mě zadíval.
„Já vím,“ procedil jsem skrz zuby, když jsem v jeho myšlenkách zpozoroval, o co jde. „Nevím, co to do mě vjelo!“
„Tohle se nesmí opakovat a ty se omluvíš!“ Zvýšil hlas a odešel. Uf, ulevilo se mi, nebyl jsem schopen vydržet sám se sebou natož s obviňujícím výrazem Carlisla. Moc dobře jsem věděl, že tohle jsem pohnojil. A pořádně.
Pomalu jsem si lehl do peřin a zhluboka se nadýchnul. Do nosu mě uhodila její vůně i s pocitem viny. Viny, která si nedala říct a která se stále připomínala. ‚Fain, jdu se omluvit!‘ Rozhodl jsem se v duchu a vyskočil oknem.
Běžel jsem pro mě již známou cestou k jejímu domu a přemýšlel, jak se co nejelegantněji omluvit jak se tak říká bez ztráty bodíku. Čím blíž jsem byl k jejímu domu, tím víc ve mně rostl pocit vinny. To byl u mě až příliš velký nezvyk. Jak to ta holka udělala? Vřítí se jen tak do mého života, téměř jako bombardéry na Pearl Harbor, celý ho převrátí vzhůru nohama a já se jí ještě běžím omluvit.
Nevyznal jsem se ve svých pocitech, měl jsem podezření, že Jasper si s nimi řádně pohrál. V tuto chvíli mi to bylo jedno, než jsem se nadál, klepal jsem na dveře jejího domu.
„Ahoj Edwine, myslel jsem, že focení jsi zrušil?“ Podivil se Charlie, ale nakonec ustoupil ze dveří.
„Dobrý den, Bella tu je?“ ptal jsem se.
„Ano jistě,“ usmál se. „Bell!“
„Co?“ přišla odpověď.
„Je tu Edwin,“ zavolal na ni a odešel se dívat na nějaký zápas. Slyšel jsem, jak cvakla klika a ze schodů pomalu sešla Bella.
„To je jen Edward,“ zavolala za otcem a pak se otočila ke mně. „Co chceš?“
„Chci se omluvit,“ zamumlal jsem a začal pozorovat špičky bot. Opravdu jsem si připadal jako svině první kategorie a navíc poníženě. Ponížila mě holka!
Začal jsem ji zpod řas pozorovat a přemýšlel jsem, co mě táhne k téhle kluzké mršce. Nikdy mě žádná nelákala, ne takhle. Nedělalo mi potíž pohrát si s holkama a pak je odhodit jak Alice onošené tričko. U ní to bylo jiné, ona byla jiná.
Měla osobnost. Osobnost, která mě táhla, lákala a dráždila k zešílení. Pořád nereagovala, jen si mě měřila zkoumavým pohledem. Opřela se o zeď a jemně nazvedla obočí.
„Čekám,“ řekla tvrdým nekompromisním hlasem. Tak tohle bude ještě pořádný oříšek. „Nerada bych si tady vystála ďůlek.“ Dodala, když bylo stále ticho, u toho si založila ruce na prsou a já chtě nechtě musel začít.
„Já… Jsem idiot, to co jsem udělal. Nevím, co to do mě vjelo.“ Tak jo, vím přesně, co do mě vjelo, ale to jí tady vykládat nebudu.
„Jo tak pán neví?“ Její hlas byl posměšný a studený. Tak chladně jsem neslyšel mluvit nejhorší z upírů.
„Dobře vím,“ zamumlal jsem si pod fousy. „Já… Ty… V mé posteli…“
„Přestaň koktat jako nějaký retardovaný blbec.“ Utla mě. „Že ses zachoval jako naprostý vůl, snad víme oba.“
„Blbec možná, ale retardovaný ne! To bych pak nemohl udělat tohle… A myslím, že Carlisle by to poznal.“ Zadíval jsem se jí do očí s mírným úšklebkem na rtech, a aniž bych přerušil oční kontakt, stoupl jsem si na jednu nohu a předklonil se. Tak krásnou holubičku ještě určitě neviděla. „Chci tě pozvat, jako omluvu… Na večeři.“
„Ne,“ promluvila stále chladným hlasem. „Že jsi totální magor, jsem už věděla, ale tohle bych nečekala ani od tebe.“
„No tak, já se opravdu snažím.“ Loudil jsem, trochu jako malé dítě. Bohužel to vyvolalo pouze její nepříliš milou reakci. Natáhla se po dveřích a přibouchla mi je před nosem. No, spíš do nosu. Má hlava stále v pozici dokonalé holubičky trčela za jejich práh a tak se jejich dveře rozlétly na dvě části.
„Večeři?“ zeptal jsem se.
„Dobře,“ odpověděla, vzala si kabát a houkla na Charliho něco jako: „Jdu ven.“ Pak prošla kolem mě (dokonalé holubičky) a rozhlédla se.
„Kde máš auto?“ podivila se.
„Já rád procházky při měsíčku.“ Pokrčil jsem rameny a narovnal svůj postoj.
„Aha,“ zamrmlala si. „Tak pojedeme mým.“
Tak tahle holka se mi zdá. Dveře na maděru a ona… Nic… Jedno velké NIC. A to, že mi je vlastně rozflákala o hlavu, taky nic. Co kdybych měl otřes mozku? Nebo ležel v bezvědomí na verandě? Nejspíš by mě prostě jen překročila a šla na večeři s Edmundem.
Cestou k autu mi ještě podala klíčky a já jí otevřel dveře. Otočila se a zadívala se za mě. Ne na mě, ale za mě. Naše obličeje byly blízko, když nás osvětlily světlomety blížícího se vozu.
„Edwin?“ zamumlala.
„Jmenuji se Edward!“ zařval jsem na ni, až sebou trhla.
„Edwine!“ zavolala nadšeně a vydala se k přijíždějícímu autu. Edwin vystoupil z auta a s ním i nějaký Ital.
„Ahoj Bell, tohle je Emilio.“ Představil je Edwin a ten talián začal Belle oblizovat ruku.
„Jsi poklad Edwine, Itala ještě ve sbírce nemám.“ Usmívala se na oba. „Jsi poklad Edwine, a abych nezapomněla. Tohle je Edward.“ Ukázala na mě, jako by nic.
„Takže jsi konečně objevila nějakého toho Edwarda?“ ptal se potěšeně Edwin a měřil si mě pohledem. „No jo, lepší než ten šedesátiletý profesor angličtiny. Když jsi ho požádala, jestli by ti nepostál, skončilo to srdečním bypassem. Myslím, že stále platí soudní příkaz na zákaz styku. Jak to bylo… Na sto metrů?“
„No jo… Ještě bude platit další dva měsíce.“ Zabrblala a mávla rukou. „Jdeme s Edwardem na večeři, přidáte se? Pozval mě a něco mi dluží, takže…“ Odmlčela se a já měl co dělat, abych jejich auto neprohodil domem Swanů, no co, dveře už na odpis byly.
Bella se na mě zářivě usmála a já nemohl jinak než si povzdechnout, svěsit ramena a souhlasit. Za chvíli jsme už byli v restauraci. Do háje tak tohle jsi, Edwarde, nedomyslel. Budeš muset jíst. Později jsem se už jen rýpal v jídle, se mě Emilio zeptal:
„Copak Edwardito, nechutná?“
„Ne, hlídám si linii,“ odpověděl jsem rychle.
„Neškodilo by ti ubrat tak čtyři kila a pravidelně navštěvovat solárko.“ Pokýval znalecky hlavou Edwin. Chvíli jsem uvažoval o talíři roztřískaném o jeho hlavu.
„Omluvte mě,“ zašeptal jsem a odcházel pryč.
„Myslím, že je to bulimik.“ Slyšel jsem ještě Edwinovu poznámku. Šel jsem na toalety a na kachličkách si trochu zchladil žáhu. Vrátil jsem se ke stolu zrovna ve chvíli, kdy Bella telefonovala.
„To je skvělé, vážím si toho. Určitě tam bude jeden z těch tří E, zajistím to.“ Odpovídala někomu v telefonu.
„Mám nabídku na focení kalendáře.“ Konečně zavěsila. „Bude z toho spousta peněz. A celonárodní kampaň. Edwine, jdeš do toho?“
„Nemůžu Bell, zítra začínám natáčet film, je to moje šance.“ Odpověděl jí. „A co Edmund?“
„Má plané neštovice,“ povzdechla si Bell, pak se zadívala na mě.
„Edwarde?“ zašvitořila v otázce.
„Zapomeň!“ odpověděl jsem.
„Ale no tak, nebuď baba. Vždyť nám to minule tak šlo.“ Sepjala ruce v prosebném gestu. Dělá si ze mě prču? Osloví mě jako třetí možnost a teď ještě prosí. Nikdy.
„Ne,“ odpověděl jsem lhostejně. Zbytek večeře i cesta domů proběhly v naprosté tichosti. Před domem jsme se rozloučili. Tedy Bella se loučila s Edwinem a Emiliem. Mě naprosto ignorovala.
„A ty se jdi projít, když máš rád ty procházky. Hnusnej ruskej gymnasto.“ Zpražila mě naposledy pohledem a odkráčela.
Možná jsem ji neměl odmítnout, vrtalo mi hlavou, když jsem se vydal na cestu domů. Ne Edwarde, princip je princip. Prostě si jí zbyl, tak se tě zeptala. Přišel jsem domů a hned ve dveřích se na mě vrhli Emmett s Jasperem.
„Edwarde?“ pronesl velmi radostně, až podezřele radostně Emmett. Už jen podle tónu jeho hlasu jsem tušil kulišárnu. Moc dobře jsem věděl, že Alice už vše viděla. Od nabídky focení kalendáře, přes mé odmítnutí.
„Co sázka?“ zeptal se na rovinu Jasper.
Sukničkář - 10,
Tak jo, já toho Edwarda lituji, tohle si nezaslouží. Za vše může jenom on, tak to není spravedlivé. Jako až třetí možnost? a já jsem si doteď myslela, že upíři jsou nejhezčí. 😀 😀 A co je Bella, ledová královna? to má tak silný psychycký štít, že nani nefunguje Edwardův šarm a dokonce ani Jasperův dar? 😀