Bella:
S Edwardem, Edwinem a Emiliem jsem si večeři skvěle užila. Jen Edward ji musel nakonec zkazit. To opravdu nemohl kývnout? O co mu jde? Zničit mě? Já nemůžu za to, že Edwin nemůže a Edmund má neštovice. Je jediný volný a ten klient chce výslovně jednoho z nich. To mi dělá schválně.
No nezbývá mi než pevně věřit, že se Edmund uzdraví, jenže pupínky z neštovic jsou na dlouho. Tolik času nemám, ale mám dobrej grafickej editor… Jo to zvládnu. Rozhodně to bude snazší než přesvědčovat Edwarda, ale co… Můžu to ještě jednou zkusit… Asi už vím, co na něj platí, trocha make-upu, minisukýnka, trochu se zavrtět a zavrnět. Ten mi ještě bude zobat z ruky, chlapeček.
Ne, mám svou hrdost… Ale když mu neřeknu tak přijdu o skvělý kšeft… Stále dokola mi to vrtala hlavou. O tu práci nemůžu přijít, ale doprošovat se?
„Blbec! Dělá ze sebe, bůh ví co a přitom nic, to ho asi nejvíc deptá, ale počkej hošánku já ti ještě tak zaftáčím, že nebudeš vědět, čí jsi!“ ulevila jsem si do prázdného sklepa, který se stal mým útočištěm a provizorním ateliérem. Měla jsem tu už nanošené všechny potřebné věci, tedy… Chyběl mi model, ale ten se najde. Budu muset doufat, že minimálně Edmund se uzdraví.
„Dobrý den, pane,“ slyšela jsem hlasy z prvního patra. Ani jsem nepostřehla zvonění na zvonek.
„Dobrý Edwarde,“ uslyšela jsem i hlas svého otce.
„Jsem Emmett,“ aha takže Emmett přišel na návštěvu. Další seladon na steroidech.
„Jistě Edmunde, Bella je dole.“ Chudák Emmett, docela ho i lituju, další E…
„Emmett,“ pokusil se ho znovu opravit.
„Já vím, Edwine,“ tak teď si z něj táta dělá regulérní srandu.
„Emmett,“ zdá se mi to, nebo byl jeho hlas vytočený a o několik oktáv výš?
„Já vím, Emilio!“ to už táta otvíral dveře do sklepa. „Je dole.“ Pak jsem slyšela jen těžké našlapování jeho nohou po schodech.
„Ahoj,“ pozdravil mě a mávl u toho přátelsky rukou.
„Ahoj, co potřebuješ?“ zeptala jsem se rovnou. Proč by jinak chodil.
„Hele co má tvůj tatík s hlavou?“ optal se taky.
„Nic,“ zavrtěla jsem hlavou. „Chceš teda fotit?“
„No…“ začal se kroutit na místě jako malé dítě.
„Tak si stoupni támhle, já si udělám světlo a pak si odložíš.“ Postupně jsem pokývala na všechna místa. Byla jsem otrávená, mám starosti s prací a ještě se budu zabývat jeho egem. No děkuji pěkně.
„A mám jít úplně do naha?“ zeptal se najednou a já prskla. Chce fotit akt a bude oblečený? To si ze mě dělá…
„Úplně,“ přikývla jsem stále ještě mírně rozesmátá.
„Nechceš mě tu nějak zneužít nebo tak něco?“ dělá si srandu? S ním? Ani omylem, je tak nějak moc… Mohutný? Můj pohled samovolně sklouzl dolů… A kapku nesouměrný?
„Bell, je tu další klient,“ volal na mě táta z horního patra. Rychle jsem se otočila na patě a vyběhla nahoru.
„Ahoj Rosalie,“ usmála jsem se na ni hned, jak jsem ji spatřila.
„Ahoj, můžu?“ ptala se nesměle. Jen jsem kývla a odstoupila ode dveří.
„Tak ty chceš taky fotku?“ zvědavost mi nedala.
„No taky a navíc mám kontrolovat Emmetta, někdy má hodně nemístné poznámky,“ přiznala nakonec.
„Jo, už je dole. Tak pojď,“ znovu jsem jí pokynula dolů. Pomalu sešla a pak se začala smát. Nechápala jsem, čím to je, dokud jsem nenakoukla dovnitř a nespatřila, jak se Emmett nakrucuje. Silně připomínal nadopovanýho páva v říji.
„Emmette?“ pozvedla jsem obočí a sledovala počínání toho mamlase.
„Co, dělám to špatně?“ vypadal jako ublížené štěňátko.
„Jen trochu,“ pronesla jsem a snažila se udusit svůj nezvladatelný smích.
„Tak mi to předveď,“ zaculil se. To si vážně myslí, že se tu svlíknu? Blbec!
„Tak začneme v sedě, ne?“ usmála jsem se mile a postrčila k němu židli. Nechápavě se na ni zahleděl a Rose se začala smát. Tak tohle bude práce za všechny nervy světa. Začala jsem štelovat světla a připravovat foťák u toho jsem vypouštěla Emmettovy skřeky, které začal vydávat.
„Posaď se a dej si nohu přes nohu,“ začala jsem ho dirigovat.
„Takhle?“
„Jo, a ještě… Podepři si bradu a zkus se tvářit zamyšleně.“ Je to hodně typická pozice, neměl by na ní nic pokazit. Udělala jsem pár snímků, ale seznala jsem, že zamyšlený pohled je v jeho případě přímo nadlidský úkon.
Koukla jsem na Rosalie, ale ta se skácela už při slově zamyšlený. V tuhle chvíli se vyskytovala za robustní skříní a mlátila sebou ze strany na stranu.
„Rosinko moje, pojď za mnou. Uděláme si společnou fotku,“ zavolal na ni Emmett a já zůstala zírat. Oni nejsou sourozenci?
„Vy… Eh… Já myslela, že jste sourozenci,“ kuckala jsem. Tohle mě dokonale vyvedlo z míry. Rose si srovnala výraz a vydala se k Emmettovi, po cestě si začala odhazovat svršky.
„Ano, to jsme, ale nevlastní,“ začala mi odpovídat. Trochu jsem zamrkala, ale co mě je do toho, chtějí fotku, mají ji mít. To ostatní je na Carlislovi a Esme. Hlavně aby se mi sem nenahrnuli všichni Cullenovi, když jsou nevlastní… Dalšího Emmetta bych nemusela rozdýchat.
Vzala jsem do ruky foťák a otočila se k mým „modelům“. Zalapala jsem po dechu, když jsem spatřila, jak se Emmett po Rosalie plazí.
„Hele drž si toho svýho kašpárka na uzdě. Tady se fotí umělecký akt a ne nějaké špinavé porno!“ štěkla jsem. Nemusím přece vidět, jak si to spolu rozdají.
Rose se na mě podívala s velmi podivným výrazem. Asi přemýšlela, koho jsem myslela tím kašpárkem. Jestli ji nebo… Sjela pohledem po Emmettovi – Jo myslela Emmetta. – Začala se mírně chichotat a opřela si hlavu o Emmettovu svalnatou hruď.
„Vydržte tak chvíli, to se mi líbí,“ zašvitořila jsem a začala zuřivě klikat na tlačítko foťáku. „Škoda, že ten klient chce jednoho ze tří E.“
„Co tím myslíš?“ zeptala se Rose.
„Jen… Hodili byste se na nový projekt, který jsem dostala zadaný. Kalendář s akty, ale klient viděl fotky Edwina, Edmunda a Edwarda a trvá na jednom z nich,“ pokrčila jsem rameny.
„A v čem je problém?“ smál se Emmett.
„No Edwin už něco má a Edmund má neštovice,“ proč se snažím mu to vysvětlit?
„A Edward?“ ptala se Rosalie.
„Edward mou nabídku odmítl. Přitom je to skvělá příležitost, celonárodní kampaň a… To máte fuk, pokračujeme!“ zavelela jsem a připravila se k focení.
„Počkej Bell,“ přerušila mě Rosalie. „Chceš říct, že pro svou práci potřebuješ Edwarda, ale on ti nechce pomoct?“
„Ne chci říct, že bychom měli pokračovat…“ mávla jsem rukama, navíc tohle si musím vyřešit sama. Emmett by ho mohl ještě nevhodně navnadit a co já tu s ním potom? Rose nesouhlasně zavrtěla hlavou, ale nakonec poslechla a spolu s Emmettem udělali ještě několik póz.
„Tak jo, až fotky vyvolám, dám vědět a vy se pro ně stavíte,“ usmála jsem se na ně, zatímco se oblékali.
„Děkujeme, byl to zajímavý den,“ zasmála se Rosalie a pak už i s Emmettem odcházeli z našeho domu. Ještě jsem slyšela, jak si pro sebe něco mumlají, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.
„Ta sázka s Edwardem stála za to,“ slyšela jsem ještě poslední Emmettovu poznámku, ale dál jsem to nezkoumala, ať se klidně sežerou, mě je to jedno.
Zase jsem si zalezla do svého provizorního ateliéru a začala jsem vyvolávat fotky, některé byly už starší, ale určitě by se z nich dala udělat výstava, nebo přinejmenším nabídkový katalog…
Zatracený Edward, jestli kvůli němu přijdu o kšeft století. Sakra, copak by ho ubylo, kdyby mi chvíli postál? Což o to, on by i postál, ale trochu jinak, než potřebuji. To už jsem několikrát zkusila a stál mu pěkně. Tomuhle jsem se pro sebe zasmála. Co se mu stane? Vždyť obličej být vidět nemusí…
Sukničkář - 11,
Bella má zajímavou vášeň, ani se nedivím, že jí to tak bere, jo práce fotografa umění, dobře to popisuješ a tak chytlavě a přitom tak, že se u toho člověk musí usmívat až řehtat.:-D KOlik lidí jsi na tuhle povídku dostala do kolen? …. a ten konec, no prostě bomba: Sakra, copak by ho ubylo, kdyby mi chvíli postál? Běžím na další kapitolky. 🙂