Edward:
„Co sázka?“ zeptal se na rovinu Jasper.
„Ne,“ odpověděl jsem tvrdě a chtěl odejít do svého pokoje.
„Pamatuješ na Vegas?“ vypálil na mě najednou Emmett s šibalským výrazem. Zamrzl jsem v půli pohybu a s nepříjemným mrazením v zádech se na něj otočil. Snad to nebude zase vytahovat. „Takže pamatuješ!“ začal se smát. Kdo by si také nepamatoval na chvíli, kdy se na mě začala sápat ta krásná ženská.
„Jo nádherná ženská,“ ušklíbl jsem se. Aspoň to jsem si myslel a taky to, jak nádherně si to s ní užiju. No bylo to fajn, až na ten trapas nakonec. Vůbec mě totiž nenapadlo, že by to snad mohlo být jinak.
Řekněme, že se z ní vyklubal dost ošklivý chlap, zjistil jsem to bohužel až v posteli, kdy na mě vykouklo jeho nářadíčko. Brrr… Kdyby ten chlap aspoň přemýšlel jako chlap a ne jako ženská. A Emmett. Grrr… Ten blbec si mě vyfotil v celkem prekérní situaci. A teď, teď mě s tím bude vydírat.
„Nechám všechny důkazy otisknout ve Forkském týdenníku, jestli do toho nepůjdeš.“ Všechny tyhle jeho nápady mě děsily, ale já jsem si byl sebou dost jistý. Přeci nejsem žádná bačkora, ale pořádný tvrďák. Chybělo málo a spokojeně jsem se plácal po zádech.
„Takže když vyhraješ, jsou všechny důkazy tvoje,“ blbě se culil a já věděl, že ať jim jde o cokoliv, tohle za to stojí. „Když prohraješ, postojíš Belle na její kalendář.“ Tahle poslední část se mi nelíbila, ale já to zvládnu. Vyhraju a žádný kalendář nebude.
„Tak o co půjde?“ zeptal jsem se.
„Mysleli jsme, že by bylo fajn, kdyby sis dal pauzu,“ začal Jasper. Vykulil jsem na něj oči a přemýšlel, od čeho bych si měl dát pauzu.
„Pauzu?“ ptal jsem se nedůvěřivě.
„Jo,“ přitakal rychle Emmett a pokračoval: „Dáš si malý půst, řekněme měsíc bez sexu a všeho okolo.“
„Cože?!?“ třeštil jsem na něj oči. To si snad opravdu myslí, že budu měsíc bez sexu a všeho okolo? Už tak mám nechtěný půst jak dlouho a oni mi vezmou i samoobsluhu! Zase na druhou stranu bych získal všechny důkazy a tihle dva by mě už nemohli vydírat. V hlavě mi to šrotovalo a nakonec jsem kývnul.
„Takže souhlasíš?“ Emmett a jeho otázky.
„Jistě, tohle je brnkačka,“ odvětil jsem a chtěl jít.
„Jaké důkazy?“ vletěl nám do debaty Carlisle. „A s čím to tady souhlasíš?“ ptal se, bažíc po nových a nových informacích. Jak typické. Zvědavej až to bolí.
„Ale to je jen taková blbost,“ máchl jsem nad tím rukou ve snaze zbavit se jeho všudypřítomných a zvědavých otázek. Úmysl dobrý, ale Emmett byl zjevně jiného názoru. Než jsem mrkl, byl pryč a zase zpět. Nechápavě jsem na něj zíral, zatímco z poza zad vytahoval fotky a strkal je Carlislovi pod nos.
„A jsem v prdeli,“ zamumlal jsem si a začal pozorovat Carlisla, který jen nakrčil nos a mnul si uši. Věřím, že kdyby mohly, plápolaly by jako rudé praporky.
„Asi bychom si měli promluvit,“ otočil se na mě a propaloval mě svým zkoumavým pohledem. No bezva!
„Tak já jdu k Bell,“ zašvitořil Emmett. To si je tak jistý, že podlehnu? A to mě v tom jen tak nechá?
„Co? Slíbila mi focení,“ krčil nevině rameny. Mávnul jsem nad tím rukou a stočil pohledem ke Carlislovi, který měl v myšlenkách celou přednášku. To zas bude.
***
Carlisle:
Tak můj první syn je na transvestity? To jsem nevěděl, ale asi jsem si toho měl všimnout. Přece jen se pořádně o žádnou ženu nikdy nezajímal a tady na těch fotkách vypadá tak spokojeně. Jak jsem ho ještě nikdy neviděl. Všechny ty chvilkové známosti musely být jen zástěrkou, pro jeho pravé cítění.
Asi bych mu měl říct, že by mi nevadilo, kdyby si někoho takového přivedl domů. No domů asi ne. To by moje kapku úzkoprsá Esme nemusela rozchodit. Za svých tři sta let jsem se do tak prekérní situace ještě nedostal. Co teď? Možná si pořídit placku s nápisem: Můj syn je na transvestity a já ho kdykoliv podpořím!
„Půjdeme do pracovny, ne?“ vybídnul jsem svého syna. Nechce se mi to rozebírat takhle mezi dveřmi. Ale ta placka není nejhorší nápad, jaký jsem měl. Rozhodně by to bylo snazší než nadcházející rozhovor.
„Jistě,“ tvářil se jak býček před porážkou. Musím na něj opatrně, popořadě. Hlavně ho ujistit, že mi to vůbec nevadí, že ho kdykoliv podpořím, že jsem na jeho straně. Ano to bude nejlepší, hlavně nesmí nabýt dojmu, že jsem snad nějak proti. To by mohlo nenapravitelně poškodit jeho chápání sebe sama a to přece nechci.
***
Edward:
Pomalu jsem i s Carlislem vcházel do jeho pracovny a bál se, co všechno mi na tohle téma začne povídat. No mluvit bych mohl asi jen já, podle toho jak se Carlisle tvářil, když viděl ty fotky. I když tehdy jsem byl vykulený i já, velmi šokující zjištění i pro upíra.
„Asi víš, o čem si chci promluvit…“ začal Carlisle zvolna.
„Musíme to probírat?“ zeptal jsem se s neskrývanou nadějí v hlase.
„Ano, to opravdu musíme. Víš, pokud chceš být raději s muži, kteří se za ženy převlékají, než se ženami samotnými… Stačí to říct, nebudeme ti nic zazlívat.“ Carlislův hlas byl opravdu přesvědčivý.
„Podívej, já opravdu netušil, že se jedná o muže. Vůbec tak neuvažoval,“ vysvětloval jsem, ale moc mi to nešlo, Carlisle se stále tvářil velmi nesouhlasně.
„To chceš říct, že si necítil jeho… Ehm… No jeho…“ začal ze sebe soukat Carlisle.
„Ne necítil, to až pak,“ rozesmál jsem se při pohledu na rozpačitého Carlisla. „Až když přišlo svlíkání, tak se to na mě vyvalilo,“ z tohohle jsem byl kapku rozpačitý. „Můžu jít?“ Musím si vymyslet plán. Plán jak budu odolávat a ne se tady vykecávat s Carlislem na téma: Tak muži nebo ženy. Odpověď je přece jasná! Ženy!
„Jistě, jen běž,“ pokýval hlavou Carlisle a já vypadl z jeho dveří. Ještě než jsem definitivně vyběhl ze dveří, zaslechl jsem jeho myšlenky. Prozrazovaly, jak je rád, že nejsem gay či něco podobného. A já se raději klidil dřív, než by dotáhl svou myšlenku na nastudování daného tématu. Co kdyby náhodou? Tohle si Emmett ještě slízne. Co si myslel?
Zapadl jsem do dveří svého pokoje a začal uvažovat nad tím, jak sázku pokud možno co nejlépe přežít. Tak zaprvé: V noci nebudu zůstávat doma. Přece nemusím slyšet všechny okolo. Za druhé: Ve škole se vystříhám pokud možno, co nejvíce kontaktu s kýmkoliv opačného pohlaví. A nakonec zatřetí: Každý den si dám hodně ledovou sprchu. Ne že by mi můj upíří stav tuhle část nezhoršoval. Ačkoliv, jak tak nad tím uvažuji, tu sprchu budu potřebovat mnohem častěji.
***
„Těšíš se do školy?“ ptal se mě s přitroublým úsměvem Emmett. Zajímalo by mě, o co se snaží…
„Ne,“ odvětil jsem a snažil se zjistit něco z jeho myšlenek. Jakým překvapením a zklamáním pro mě bylo, že se věnoval jen a pouze dnešní noci s Rose. Někdy bych rád věděl, zda myslí i na něco jiného. No… Řekněme, že také nemyslím na nic jiného, ale teď, když to mám ‚zakázané‘… Řekněme, že je lepší nemyslet na to.
Spolu s rodinou jsem dorazil před školu, kde už čekaly mé fanynky, ale mají smůlu, nic nebude, no přinejmenším další měsíc. V tuhle chvíli mi secvakla všechna kolečka a já si naplno uvědomil tu dlouhou dobu, po kterou nebude vůbec nic. Nasucho jsem polkl. ‚To bude hodně dlouhý měsíc.‘ Povzdechl jsem si.
Pomalu jsem se vydal na svou první hodinu, když se ke mně nahrnula Jassika a začala mi prozpěvovat, co všechno by se mnou udělala, kdybych jí to dovolil. Ta představa se mi moc líbila, jen škoda, že jsem měl všechny podobné aktivity zakázané.
„Edwarde,“ promluvila na mě znovu svůdným hlasem.
„Dnes ne, Jassiko!“ řekl jsem teď již tvrdým hlasem. Tak dotěrnou holku jsem ještě nepotkal. Co je na slově NE tak špatně pochopitelného?
Ještě chvíli jsem přemýšlel o Jassičině duševním zdraví, když se ke mně přihnala další a po ní další a další. S přimhouřenýma očima jsem se podíval na Jaspera a v tu chvíli mi bylo jasné, odkud vítr vane. Začal jsem ho podezírat, že s nimi něco udělal, jen proto, abych prohrál. Ale to se chlapec přepočítal, jen tak snadno na nějaký cukrblik nenaletím. A můj malý Edí taky ne!
***
V podobném duchu se odehrály i další dny tohoto týdne a já byl neskonale vděčný za pátek, který se konečně dostavil. Nevím, jestli bych zvládl odolat ještě jeden další den bez pauzy v tomhle babinci. Proč se na mě všechny tak věšely?
No všechny… Bella o mě za tu dobu ani jednou nezavadila pohledem. Bylo jí jedno, kolik se jich po mě plazí! Kolik mně jich svlíká očima? Co to kecám, proč by ji něco takového mělo zajímat? A proč mě by mělo vzrušovat, že ji to absolutně nevzrušuje?
Nevím jak, ale najednou jsem se octl v jedné z postranních chodeb, které se příliš nevyužívaly, spíš sloužily jako příležitostné kuřárny a doupata jiných neřestí. Učitelé o nich věděli, pravidelně o nich mluvili, ale nic většího se nedělo. Rozhlédl jsem se a zjistil, že z jedné strany se ke mně řítí Jassika.
‚Ku…a!‘ blesklo mi hlavou, když jsem ji spatřil. ‚A ku…a!‘ blesklo mi znovu, když jsem uslyšel její myšlenky. Šla po mně, jak slepice po flusu.
„Edwarde?“ zahalekala a přihnala se až ke mně. Přirazila mě na stěnu a začala se otírat o můj rozkrok. Líbilo se mi to a tak jsem se ani moc nebránil. Jen matně jsem si uvědomoval, že jsem se upsal pod jakousi sázkou.
Její ruce sjely k mému rozkroku a začaly ho náruživě hladit a nejrůzněji laskat. Nechal jsem se, nebyl jsem dost silný.
„Jassiko, to nesmíme!“ vydechl jsem, ale byl to výdech sténavý a rozvášněný, přesto, nesmím podlehnout, nesmím! Ale moje spodní polovina těla – no jedna její část byla jiného názoru.
Její ruce pomalu rozepínaly knoflíček mých kalhot a hned po něm i jejich zip. Její teplé ruce se dotkly mého i tak vzrušeného Edíka, který okamžitě zareagoval, jako by ona byla generál a on obyčejný vojáček. Stál v pozoru a já se přestával ovládat.
Otočil jsem se s ní tak, aby byla zády ke zdi a opřel ji o ni stejně, jako mě o ni opírala před chvílí ona. Vyhrnul jsem její sukni a roztrhal její kalhotky. Velmi, velmi titěrné kalhotky, jak jsem stihl zaznamenat.
„Nebuď tak hrr,“ nabádala mě svůdným hlasem, ale já se nechtěl zastavit. Vysadil jsem si ji a ona obmotala své nohy, kolem mého pasu. Zarazil jsem se, co to dělám? To nejde, ta sázka…
Sukničkář - 12,
to bylo jesné od začátku, že tu sázku nemůže vyhrát, kor když naněho holky uspořádaly lov. 😀 ale nadruhou stranu, budou fotkyyyy 😀