Edward:
„Co ta tady dělá!“ vyhrkl Jasper, když jsem i s Bellou vešel do domu. ‚Emmett se neudrží!‘ dodal v myšlenkách. Bylo mi jasné, že se Bell budu držet jako klíště pokud možno dokud Emmett nevychladne. To mi však nebude dopřáno. Podle Emmettových myšlenek se řítil přímo k nám…
Najednou se věci seběhly příšerně rychle, vůbec jsem nechápal, jak. I na upíra jsem nestíhal pojmout všechny záblesky, ač jsem je viděl jako ve zpomaleném filmu. Emmett se řítil přímo na mě, téměř ve stejnou chvíli se pohla Bella, která se tak dostala do dráhy běsnícího Emmetta. Ten se jí v návalu zuřivosti zakousl přímo do krční tepny. Šokem ji vyplivl a znechuceně zakašlal.
„Tys mě kousl!“ vykřikla Bella, vyhoupla se na špičky a dala mu pořádnou ránu pěstí, až zakřupaly kosti. Přesně v tu chvíli se Bella svezla k zemi a začala se zmítat. Bylo pozdě, přeměna začala.
„Tak to’s fakt posral!“ vyvřískl jsem téměř hystericky na Emmetta, který kolem sebe plival jed.
„Co ta tady dělala?!?“ vrátil mi stejným nepříčetným hlasem.
„Měli jsme domlouvat tu prezentaci!“ vřískl jsem a ukázal na svíjející se klubíčko rukou a nohou.
„To nemyslíte vážně!“ zaječela Rosalie, která se přišla zvědavě podívat, co se děje. Za ní se přihnal i zbytek naší rodiny. Carlisle zuřil, Esme se bála, Alice zářila a Jasper kroutil nevěřícně hlavou.
„To jsou ty vaše sázky a provokace, samý vtípky a takhle to dopadá,“ prohlásil zkušeně Carlisle, ukazujíc na svíjející se Bellu. „Vůbec žádná zodpovědnost,“ kroutil nevěřícně hlavou.
„Jak chcete tohle vysvětlit?“ hodil k Belle rukama Carlisle, v myšlenkách stále nadával jako dlaždič první kategorie. Opravdu tak rozlícený ještě nebyl. Nejen, že se jednalo o dceru policejního náčelníka, ale zároveň o světoznámou fotografku. Není možné, aby ji nikdo nehledal.
„Bude v pohodě,“ ozvala se do ticha místnosti Alice. Všichni se k ní s vykulenýma očima otočili.
„To nemyslíš vážně,“ vřískl jsem po ní a být člověk tečou mi po obličeji slzy vzdoru a vzteku.
„Ale jo, já to viděla,“ poklepala si důrazně na spánek.“ Zaměřil jsem se na její myšlenky. Viděl jsem vizi stejně jasně jako Alice. Já s Bellou prezentuji kalendář, hned na to ve třídě prezentujeme náš projekt. V hlavě mi to začalo šrotovat závratnou rychlostí. Tohle přece nemůže být pravda. Bellino novorozenecké období by mělo trvat rok a ani potom by se neměla dokázat plně ovládat. Přitom obě vize se musely odehrát v pár následujících měsících. Alice všem vysvětlila situaci a v Carlislově obličeji se mihlo nadšení pro vědu a poznání.
„To – to se musí prověřit!“ zakoktával se vzrušením a mířil do své knihovny v patře. Oči mu svítily a myšlenky byly najednou zase čisté jako křišťál. Všichni ostatní se mezitím vypařili. Zůstal jsem tam sám se svíjejícím se balíčkem končetin.
S povzdechem jsem vzal Bellu do náručí a pomalu vystupoval schody ke svému pokoji, kde jsem ji uložil do postele. Tak moment! Do postele? Já tu nikdy postel neměl… V mé upíří mozkovně začaly šrotovat kolečka.
„Alice!!!“ zařval jsem do chodby, odkud se ozývalo pochechtávání mé povedené sestřičky.
„Problém?“ nakoukla do dveří a přiblble se culila.
„Ty!“ ukázal jsem na ni prstem a skrz zuby se snažil procedit odpověď. „Ty’s to viděla!“
„No… někdy se tomu musí pomoct!“ poklepala si na spánky a znovu otevřela pusu. Nestihla však nic říct, protože jsem ji gestem ruky umlčel.
„Tak co jsi mi ještě opomněla sdělit?“ zeptal jsem se na rovinu. Přesně v tu chvíli si začala překládat korejskou hymnu do nějakého prazvláštního jazyka. Typoval bych to na střední Evropu a jeden ze slovanských jazyků… Hmmm… netušil jsem, že ho umí…
„Nic,“ zamumlala a její hlavou se rojily nesmyslné obrazce čínské, japonské a korejské abecedy.
„Aliceee!“ vykřikl jsem na ni hlas. Jen vyplázla jazyk a s pohvizdováním vylítla z mého pokoje.
„Aaaa!!!“ vytrhlo mě z přemítání Bellino mocné zavřeštění. Stočil jsem svůj pohled k ní a ještě naposledy zahlédl Alicinu mysl.
„Aliceeeeeeeeee!!!“ zaječel jsem za ní. To si snad dělá legraci. Něco tak zásadního mi neřekne?
„Proooč!!!“ zaječela na posteli svíjející se dívka. Měl jsem vlastně stejnou otázku. Proč? Proč se vrhla do cesty běsnícího Emmetta, jako by ho snad dokázala zastavit. Ona, tak slabá a křehká. Tak lidská.
Sakra, proč jsem ji do toho vůbec tahal. Carlisle má pravdu, jsem blbec, kdybych se nerozhodl s ní přetahovat a nevtáhl do toho i Emmetta, bylo by vše v nejlepším pořádku. Nemohla tušit, do čeho se vrhá a já blbec ji do toho zatáhl. Tak se může zachovat jen to největší prase na světě.
„Jak to vypadá?“ nakoukl do dveří pokoje Jasper.
„Bude z ní upír,“ zkonstatoval jsem. Otočil jsem se na něj a seznal, že se přiblble culí. V myšlenkách mu kolovalo jediné: ‚Díky Bohu za kousanec! Nebude se fotit!‘
„Neboj, vyfotí si tě,“ usmál jsem se na něj a pozoroval, jak mu pomalu mizí úsměv s tváře.
„To… Já… Jen…“ kuckal ze sebe. Opravdu vypadal velmi nespokojeně.
„Jen jsem se z toho chtěl vykroutit, ale neboj, na všechny dojde.“ Tím debata skončila, protože Jasper chytil nazelenalý nádech. Nechal jsem ho být a sedl si s knížkou do křesla.
Opravdu jsem se snažil číst, ale Bellino neustálé vytí a skučení mi tuto činnost značně ztěžovalo. Ano bylo mi jí líto, ale mě mi bylo líto víc, vždyť takhle je to moje vina a ona mi to jistě bude vyčítat.
***
Blížil se třetí den její přeměny. Policejní náčelník Swan ji u nás několikrát hledal a jednou se dokonce rozhodl pro násilnou prohlídku celého domu. Měli jsme opravdu co dělat, aby ji neobjevil. Nejen, že stále skučela, ale navíc se i mocně zmítala.
„Už jen pár chvil,“ oznámil Carlisle, když se tlukot Bellina srdce začal nepravidelně trhat. „A vysvětluješ ty!“ namířil prstem na Emmetta, který jen bezmocně vzdychl.
‚Cha – chá!‘ smál jsem se v duchu. Bella byla pěkně naštvaná, už když ji kousl, natož teď po tří denní proměně. Navíc teď je i silnější… Moc se na to těším.
Bellino srdce naposledy uhodilo a její krásné krvavě rudé oči se otevřely dokořán. Chvíli těkala po místnosti, než se její pohled zastavil na Emmettovi. Po zádech mi přeběhl mráz a Jasper téměř neslyšně zašeptal: „Tak tohle bude průser.“
Sukničkář - 16,
Ja neviem písať ódy, ale táto poviedka by si minimálne jednu zaslúžila. Čo napísať? Asi len to, že som mala kŕče od smiechu. Thumb up!
Jooo, tak to se mi líbilo, jen ať se bojí Cullenovi 😀 Teď už se Bell nezbaví, akorát Alice vyvázla z toho tak lehko? Tak to se divím.