Edward:
„Bello ne!“ vykřikli jsme unisono a hnali se ji odtrhnout. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že se ho nesnaží kousnout. Ba dokonce mu pomáhá.
„Tak dělejte sakra, než tady vykrvácí!“ zařvala na nás Bella. Carlisle se probral z prvotního šoku a během chvíle se skláněl nad těžce zraněným mužem. Podle všeho ho potrhal medvěd.
„Bello, pojď ke mně prosím,“ požádal jsem ji. Nechápavě se na mě podívala, ale když viděla můj výraz, neodporovala.
„Jdeme zavolat pomoc,“ oznámil jsem Carlislovi a vláčel Bellu od místa nálezu muže.
„Co to děláš!“ škubala sebou a snažila se vyprostit svou paži z mého silného sevření.
„Krvácel!“ křikl jsem po ní, ale nepouštěl ji a dál ji vlekl lesem co nejdál od zraněného muže.
„Ano, proto jsem se mu snažila pomoct! Sakra pust!“ vykřikla znovu a tentokrát se s velkou razancí vytrhla z mé ruky. Držet ji pevněji urve mi tu moji. Zajímavé…
„Jsi novorozený upír! Mohla si ho zabít!“ Začínal jsem být hysterický, i když už pro žádnou paniku nebyl důvod.
„Proč bych to tak dělala?“ zeptala se nechápavě a já na ni jen vytřeštil oči.
„Krev?“ nadhodil jsem a snažil se uklidnit.
„Nevoněla mi, jestli narážíš na to.“ Konečně vypadala, že jí má slova došla, za to však mě nedocházelo nic. Jak nevonělo?
„Jak? Jak to myslíš?“ ptal jsem se pomalu a klidně.
„Nevoněla, nevím, neměla jsem chuť vysát toho muže.“ Mluvila klidně a vyrovnaně, ale jak je to možné, bylo tam tolik krve… „Nechme to, musíme zavolat pomoc.“
„Máš pravdu,“ kývnul jsem a vytahoval mobil z kapsy. Během minutky jsme muži zavolali pomoc a potom se společně vydali na cestu k domovu. Jak zvláštní od teď i Bellin domov.
Hned po návratu začal výslech, všichni byli zvědaví, co se v lese stalo a stejně jako já s Carlislem ani oni nedokázali uvěřit, že by Belle čerstvá krev nevoněla. Jen pokyvovala hlavou a vypadala, že ji něco trápí.
***
„Bello? Děje se něco?“ zeptal jsem se, když nás rodina konečně nechala chvíli samotné. Přece jen měli potřebu nechat nám volnost a já měl potřebu omluvit se. Vůbec jsem ji neměl tahat do svých problémů s Emmettem.
„Vlastně nic jen… Co jste řekli mému otci?“ vypadla z ní otázka, která ji musela hodně trápit.
„Popravdě zatím nic,“ zadíval jsem se do země. Bylo jasné, že nebude chtít, aby si její rodina myslela, že je mrtvá.
„A co plánujete?“
„Bello, nejsnazší by bylo… Bylo říct mu, že jsi mrtvá a odstěhovat se.“ Její obličej nabral velmi bledou barvu i na upíra.
„Jinak to nejde?“ zeptala se s povzdychem.
„Je to nejlepší možnost. Je mi to líto, nikdy jsem tě neměl zatahovat do problémů s Emmettem.“
„Už se stalo,“ mávla rukou. „Jen je mi líto, jak to dopadlo s Charliem…“
„Souhlasíš, tedy s touhle variantou?“ musel jsem se zeptat.
„Ne, vždyť ten muž v lese mi nevoněl. Mohla bych se k němu vrátit, ne?“ její zkroušený pohled mi situaci nijak neulehčoval a to jsem si myslel, jak snadno ji přesvědčím.
***
Bylo až s podivem, jak Charlie vzal změny na své dceři. Prakticky je ani neřešil a tak jsme mohli dál zůstat ve Forks. Nikomu nevadily drobné změny, které se udály na Belle. Ta stejně povětšinou pracovala na svém kalendáři, nebo fotila nové zákazníky.
Jen pro jistotu s ní stále byl někdo z rodiny. Já s Emmettem jsme se střídali nejčastěji. Prý: ‚Co jste si spískali, to si taky pěkně vyžerte a až do dna!‘
Vlastně mi to ani nevadilo, věděl jsem, že to celé byla moje chyba a že je na čase postavit se tomu jako muž. Navíc s Bellou mi čas utíkal tak nějak sám. Smál jsem se s ní, bavil se s ní a zjišťoval jak je to vlastně skvělá bytost.
Co se to se mnou jen stalo? Já věčný sukničkář, kvůli kterému se rodina musela nejednou stěhovat a… Takhle vyměknout?
„Kdy se bude fotit Jasper?“ zeptala se jednoho krásného slunného dne, kdy jsme jako obvykle byli zavření v jejím sklepním ateliéru.
„Nevím,“ pokrčil jsem rameny a dál pozoroval Bellinu práci s fotografickým papírem.
„Docela bych jemu a Alice udělala portrét,“ brumlala si pod fousy.
„Tak já jim dám vědět,“ zasmál jsem se. I když mi bylo jasné, že Alice už to všechno dávno ví. A opravdu, během chvilky u hlavních dveří zvonila a za ruku táhla poněkud vyděšeného Jaspera.
„Super!“ vypískla Bella, když ty dva uviděla na schodech do sklepa. „Tak Alice, Jaspere, odložte si támhle!“ Byla tolik nadšená, poletovala sem a tam a chystala si všechny své pomůcky. „Už mi bude chybět jen Carlisle s Esme!“
„Ti už se sem také chystají,“ poklepala si Alice na čelo. Belle v očích hrály jiskřičky a já byl podivně spokojený a šťastný. Co se to jen se mnou stalo?
***
„Ale no tak, Jaspere, přece by ses nestyděl?“ tahala Alice svého manžela, který se vehementně bránil a snažil se zůstat za clonou.
„Tak to vezmeme stylem ala Tarzan?“ zeptala se Bella a Alice na ni vytřeštila svůj pohled. Měla vizi.
„Co nám zbývá?“ povzdechla si a pustila Jasperovu ruku. Bella zalezla do jedné ze skříní, ze které po chvíli vytáhla několik oblečků.
„Co to…“ začal jsem se ptát, ale byl jsem rychle umlčen.
„Kostým Tarzana a Jane.“ Tak tohle vysvětlení se mi moc líbilo. Živě jsem viděl Jaspera v roli namakaného Tarzana visícího na liáně v deštném pralese. V tu chvíli se mé představy rozeběhly do všech stran a já prsknul smíchy.
„Moc se nesměj!“ štěkl po mě Jasper, který už si oblékl svou bederní roušku. Vypadal značně směšně, ale já se musel ovládat. Tři pobouření upíři by mě zvládli roztrhat jako nic.
„Tak jdeme na to!“ zavelela Bella a začala si Jaspera i s Alice modelovat do správných pozic a došlo i na liánu, která mě původně tolik rozesmála. Alice si focení užívala a Jasper byl spokojen už jen z podstaty věci, že Alice je spokojená a šťastná.
Nakonec jsme se u focení všichni náramně bavili, Jasper zahodil ostych a nakonec se nechal přemluvit i k několika opravdovým aktům. Spolu s Alice tak utvořili několik dokonalých soch, které Bella zvěčnila svým naprosto nepopsatelně bystrým a rychlým fotografickým umem.
„Díky, bylo to skvělé,“ libovala si Alice, kdy už za tmy spolu s Jasperem odcházeli domů.
„Není zač, tak skvěle jsem se dlouho nepobavila,“ objímala ji Bella. „Přes noc fotky vyvolám a ráno je pošlu po Emmettovi.“
„Po mě,“ usmál jsem se. „Emmett si to se mnou dnes v noci vyměnil.“ Zatvářila se podivně, ale nakonec kývla.
***
„Hotovo!“ zahlásila někdy po půlnoci. Šel jsem se podívat, jaké fotky nakonec Alice a Jasperovi vyšly a musel jsem uznat, že jsou všechny opravdu moc podařené.
„Jsou výborné,“ pochválil jsem ji a bezmyšlenkovitě pohladil po jejích dlouhých hnědých vlasech. Otočila se a zadívala do mých očí. Čočky, které nosila, jí jed už rozpustil a tak se na mě dívala polorudýma očima.
Naprosto bezmyšlenkovitě jsem se naklonil a jemně přejel prstem po jejích rtech. Necukala sebou, jen tam dál stála a já se k ní skláněl čím dál blíž…
Sukničkář - 18,
Nádherný příběh. Jsem rádya, e došlo i k Jesperovi a Alici, ale Jasper jako Tarzan? Dobrý. Jdu na další dílek. 😀