Edward:
Celou cestu ze školy si ze mě mí sourozenci stříleli. Poznámky typu:
„Jsi ty vůbec upír?“ nebo
„Upír a cpe se jídlem jak nezavřenej.“ Lítaly vzduchem a já sám nechápal, jak se něco takového stalo. Vůbec jsem si nevšiml té odporné pachuti, tedy jen do chvíle, kdy mě mí sourozenci upozornili. Mělo to však i výhodu, lidé, kteří si začali všímat našeho nechutenství, nabyli dojmu, že se jen zmýlili, když tomu jejich Edwardovi tolik chutná.
Několik děvčat dokonce nabylo dojmu, že mě sbalí na domácí buchty. Pomalu jsem se začínal obávat chvíle, kdy budu muset odmítat všechny ty lidské humusy. Přesně takhle totiž muselo vypadat peklo pro upíra. Nestačí, že si už tak odříkám lidskou krev, musím se ještě nadlabat těch lidských sajrajtů?
Je nějaký bledý a hubený, asi bych ho mohla pozvat na nějaký dortík. Pomyslela si zrovna jedna dívka a já si v duchu říkal, že tak ochotná by nebyla, vědět jak doslovné to může být a jak sladkým dortíkem by se mohla stát.
Domů jsem dorazil jako v mátohách, vzdáleně jsem vnímal Emmetův hlas, který všem znovu líčil mou příhodu s miskou a lidským jídlem v jídelně. Ano jeho hlas byl spíše vzdálenou ozvěnou, myšlenky ostatních ke mně proto dolehly ještě s větší vahou.
Chudáček malý, možná by ho v nějakém pěkném sanatoriu uzdravili. Pomyslela si lítostivě Esme. Tím jsem se probral a začal vnímat i Carlisla, který se na mě snažil mluvit.
„… a jestli se na to necítíš, nemá cenu se přemáhat.“ Dokončoval zrovna nějakou větu. Proč jen jsem nedával pozor, teď nevím, co mi vlastně chtěl.
„Co přesně přemáhat?“ Zeptal jsem se a chtěl se propadnout do té nejhlubší sopky a rozpustit se na povidla do buchet všech těch hloupých holek.
„Edwarde? Co se to s tebou stalo?“ Zeptal se pak, bylo mi jasné, že tohle nebude původní myšlenka, bohužel myslel jen na mé pomatení smyslů.
„Jsem v naprostém pořádku. Jdu do pokoje.“ Oznámil jsem jim a rychle vyběhl k sobě. Tak tohle byl opravdu dlouhý den.
V pokoji jsem nebyl snad ani pět minut a už mi do něj vtančila Alice, moc jsem její řádění nevnímal. Po většinou se hrabala v oblečení a to znamenalo, že ho chce protřídit. Na vše jsem odpovídal obligátním hmmm a zapomněl taky trochu poslouchat.
„Tak jdeme!“ Zavelela a vytáhla mě z postele. Nechápal jsem, o co jí zase jde, ale nechtěl jsem se podruhé, co to kecám po třetí v jeden den znemožnit. Rychle jsem jí proběhl myšlenky a došlo mi to, sice se divila, ale byla nadšená. Jo jsem blbec, já jí odkejval nákupy. Zastřelte mě, prosím! Nebo spíš… Proč mě náčelník Swan nezastřelil?
Já jsem vážně mimo, vždyť jsem upír, šlo by to jen těžko. Ne! Musí to být jinak… Někdo mě roztrhejte a spalte! To bude nejlepší.
„Já jsem tak ráda, že se mnou pojedeš.“ Brebentila si to Alice a já jí nechtěl kazit radost. Stejně budu po celou tu dobu naprosto mimo, takže si ty nákupy nebudu ani pamatovat.
Měl jsem pravdu, kdybych neřídil, ani bych si nevšiml, že trávím čas s Alice na nákupech. Párkrát jsem zachytil její zmatené myšlenky, že nijak neprotestuji, přesto v klidu dál lítala sem a tam a nakupovala. Měla obrovskou radost, že jí to pro jednou nikdo nekazí a nesnaží se ji brzdit. Musel jsem uznat, že v mém stavu nevnímání bylo strašně snadné dělat jí tímto způsobem radost.
„Bello, tebe bych tady nečekala.“ Oslovila někoho Alice a já nad jménem zpozorněl. Rozkoukal jsem se a spatřil Bellu, jak si to s plnýma rukama rázuje po chodbě nákupního střediska.
„Alice, to já tebe taky ne. Nakupuju tady nějaké potřeby pro práci, kterou mám rozdělanou a co ty?“ Ptala se s úsměvem.
„S Edwardem jsme přijeli nakoupit nějaké věci na oslavu Esmeina a Carlislova výročí.“ Odpověděla jí a já se zadíval na věci, které jsem měl v rukou. Opravdu to vypadalo, jako věci na oslavu. To jsem měl opravdu natolik plnou hlavu blbostí, že jsem si ani nevšimnul, co kupujeme?
„To je hezké, jak dlouho jsou vlastně spolu?“ Tak teď tě chci vidět Alice, sotva můžeš říct, že to brzy bude sto let.
„No vlastně od doby co bylo Esme patnáct let, ale manželé jsou zatím jen asi pět let.“ Usmála se na ni zářivě.
„Je hezké vědět, že to někomu vydrží tak dlouho… Edwarde, není ti špatně?“ Stočila na mě svůj zkoumavý pohled.
„Ne proč by mělo?“ Otázal jsem se nazpět, možná trochu víc naštvaně.
„Vypadáš nemocně,“ zakroutila hlavou.
„Opravdu nevypadáš dobře,“ přidala se k ní i Alice a začala mě propalovat pohledem. „Tak jsi na tom od školy. Carlisle by se na tebe měl podívat.“
„Nechte toho, jsem v pořádku!“ Naštval jsem se a vztekle po nich vyjel.
„Promiň, no pokud to opravdu nic není. Přijď zítra, budu vyvolávat ty fotky.“ Kývla ke mně Bella.
„Velmi rád,“ odpověděl jsem se zkřiveným obličejem.
„No a ty bys mohla přijít na Esmeinu a Carlislovu oslavu.“ Uculila se na ni Alice.
„Nevím, jestli je to vhodné, přece jen je vůbec neznám.“ Oponovala Bella.
„Rádi tě poznají,“ ujistila ji Alice. „Tak v sobotu ve dvě?“
Bella jen kývla na souhlas, protože moje zbožňovaná sestřička mě už vlekla pryč. V myšlenkách měla jen, kolik toho ještě musíme stihnout a kolik věcí je potřeba, když přijde i Bella. Nikdy bych neřekl, kolik věcí je potřeba kvůli jednomu člověku navíc.
***
Dostali jsme se domů a já se nemohl dočkat dalšího dne. Tím, že mě Bella pozvala na vyvolávání, mi dala další šanci, jak ji dostat na lopatky. Tentokrát to však chtělo pořádný plán!
Má rodina vyrazila na lov a já měl ideální příležitost pro plánování a dolaďování detailů. Měl jsem totiž něco v záloze. Nákupy s Alice se vyplatily a já měl pro Bellu za její neskonalou ochotu malý dárek.
***
Druhý den uběhla škola tempem, o kterém se mi ani nezdálo, tolik jsem se těšil. Bohužel jsem se i bál, že Bella to obrátí proti mně. Rozhodně by to nebylo poprvé. Hned jakmile mi skončilo školní utrpení, vydal jsem se domů, kde jsem vyzvednul svůj ‚dárek‘ pro Bellu a vydal jsem se k ní.
Zazvonil jsem na zvonek a poslušně čekal, kdy mi přijde otevřít. Čekal jsem a čekal, jenže stále nic. Zazvonil jsem znovu a konečně uslyšel pohyb.
„Ahoj Edwine,“ pozdravil mě náčelník Swan. Ona má asi něco s hlavou napadlo mě.
„Dobrý den, pane.“ Odvětil jsem a nekomentoval své jméno.
„Tak Edmunde, přišel ses podívat na fotky?“ Ptal se a já opět strnul, po chvíli mi došlo, že tyhle jména jsou asi opravdu příliš podobná.
„Ano pane, jsem na ně zvědavý.“ Odpověděl jsem popravdě.
„Tak vydrž, Edwarde, vydrž.“ Že by se i trefil? Poslušně jsem čekal a sledoval, jak zaklepal na jakousi místnost.
„Vteřinku,“ ozval se zevnitř Bellin hlas. Ještě malou chvíli jsem tam tak stál, když ze dveří vykoukla Bellina hlava.
„Ahoj, pojď dál.“ Pobídla mě hned, jak mě spatřila.
„Díky,“ usmál jsem se a vklouzl za ní. V místnosti byla tma, jako upírovi mi to nevadilo, ale Bell to mohlo dělat potíže. Ani jsem se nenadál a bylo světlo.
„Promiň, začala jsem dřív,“ usmála se omluvně a posadila se na stoličku. Pokynula mi, abych ji napodobil a já poslechl. U toho jsem si všiml několika fotografií. Jednu z nich jsem si vzal do ruky a začal ji studovat. Byla opravdu dobrá, jen mě zarazil muž na této fotografii.
„Kdo to je?“ Zeptal jsem se s neskrývanou zvědavostí. Bella zvedla hlavu od nějakého katalogu a fotku si prohlédla.
„To je Edwin,“ usmála se na fotku. „Jo to byly časy.“
Zavrtěl jsem nad tím nechápavě hlavou a zamyslel se nad Charlieho přežblepty. Tak proto mi mimo Edwarda a Edmunda říkal i Edwine? Prohrabal jsem se fotkami a narazil na dalšího naháče, tentokrát na fotografii i s Bellou.
„A tohle je?“ Zeptal jsem se.
„Edmund,“ odpověděla bez zdvižení hlavy. To na mě bylo moc, rychle jsem se zvedl a téměř upíří rychlostí vystartoval z jejího domu.
Sukničkář - 7,
Tak, Bella se nezdá. 😀