Edward:
Rozeběhli jsme se lesem a já si říkal, jestli je to dobrý nápad. Věděl jsem, že mě zase přepadne melancholie. Zároveň to byla naděje. Isabella mohla zachytit jejich pach a pak je možná snáz najde.
Ani nevím, jak dlouho jsem se zaobíral těmito myšlenkami, když jsme se s Isabellou zastavili na okraji lesa. Svítilo slunce, to znamenalo jediné. Musíme počkat do večera. Ach kolik se toho ještě pokazí.
„No nevím jak ty, ale já si chci zajít pro nějaké své věci. Jdeš se mnou nebo se tu za hodinu sejdeme?“ optala se mě Isabella a já na ni vyvalil oči. Co, vždyť svítí slunce. Takhle nikam nemůže.
„Svítí slunce,“ upozornil jsem ji. Ona se jen usmála a vystoupila do sluneční záře. V tu chvíli se mi zastavil dech, kousek od nás jsem slyšel myšlenky nějakých lidí, kteří si o nás mysleli, že jsme nádherní. No, který člověk ne. Bál jsem se, že nás Isabella prozradí, ale ona se netřpytila? Jak je to možné.
Zřejmě vycítila ty otázky v mé hlavě a rychle řekla: „Ještě toho o mně hodně nevíš! Já jdu, vrátím se do hodiny.“ A s těmi slovy vyrazila do města.
Začal jsem přemýšlet, jak je možné, že na sluníčku nezářila, přeci byla upír. To jsem viděl, cítil a vůbec byla rychlá a její smysly byly stejně bystré jako upírů. Nechápal jsem to, absolutně ne.
Ještě chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak ji uviděl. To už byla hodina? Přece jsem se záhadou téhle upírky nezabýval celou hodinu? Nebo že by jo?
„Jsem tu,“ oznámila mi. „Jestli chceš, můžeme hned vyrazit směr Forks.“
„Já, no ty se možná netřpytíš, ale já bych mohl.“ U toho jsem se kouknul na sluníčko, které stále svítilo. Stála v něm a nevěřícně si mě měřila. Přes rameno měla dvě tašky, jedna byla sportovní, asi v ní měla oblečení, ta druhá vypadala, jako by ukrývala notebook.
„No sice je tvá starost oprávněná, ale podle mě by nás tohle jen zdržovalo.“ Pokývala hlavou směrem ke slunci. „A myslím, že ty chceš být se svou rodinou pokud možno co nejdřív ne?“
„To ano, ale… Slunce!“ koktal jsem ze sebe. Nic dalšího mi neřekla, natáhla se pro mou ruku a pevně ji uchopila. Nevěděl jsem co má v plánu, když se mnou najednou škubla a já si uvědomil, že stojím v přímém slunci.
Rychle jsem se snažil dostat zpět do stínu stromů, na svou kůži jsem se při tom ani nepodíval, nenáviděl jsem svou kůži, kůži zabijáka. Isabella se mi začala smát. Koukl jsem na ni a nechápal, co jí přijde tak legrační.
Sjela mě pohledem odshora až dolů a zastavila se na mém obličeji. „No tak jdeme?“ zeptala se a já se konečně podíval na své ruce.
Jaké jen bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že se netřpytí. Ještě chvíli jsem tam tak stál a koukal se na své ruce, které po více než sto letech na slunci nezačaly zářit jako varovné lampiony.
„Jak… Jak… Jak je to možné?“ vykuckal jsem ze sebe. Tomu se Isabella začala smát ještě víc, než předtím mému pokusu dostat se do stínu.
„Jak jsem řekla, ještě spoustu toho o mně nevíš.“ Tím jako by bylo řečeno vše a už už se chystala k odchodu.
„Počkej, ty mi to jako nevysvětlíš?“
„Ne, myslím, že na to není vhodná doba.“ Tím to ukončila a mě bylo jasné, že z ní už nic dalšího nedostanu. No nevadí, já si počkám a hned pak to zjistím.
Rozběhl jsem se a cítil, jak Isabella běží za mnou. Celou cestu do Forks jsem přemýšlel, jak je možné, že na sluníčku najednou nezářím. Napadla mě spousta vysvětlení. Bohužel, jedno nepravděpodobnější než druhé.
Na konci lesa jsem se zastavil. Před námi se už tyčil dům, bílý dům mé rodiny, která tu už nebyla. Opět mě přepadl smutek. Neměl jsem od nich nikdy odejít.
V tu stejnou chvíli jsem pocítil poněkud zvláštní pocit. Byla to radost, protože tentokrát jsem měl naději, naději, že je opět najdu. Byla tu se mnou Isabella, která jak řekla, je uměla najít.
Tím jsem zavrhl mou teorii o tom, že nezáření na slunci byl Isabellin dar. Její dar byl přece hledání lidí nebo upírů. Och jak jen mě tohle tajemství tížilo. Byl jsem zvyklý, že jsem vždy přesně věděl, co si lidé myslí, přesně znal každé jejich tajemství. Proč jen tentokrát to muselo být jiné. Proč ona musela být tak jiná.
„Wow“ uslyšel jsem někde za sebou. Byla to Isabella. „A z tohohle jsi utekl? Proč prosím tě?“ tvářila se tak udiveně, jako by snad čekala nějakou hrobku.
„No to je na dlouho,“ řekl jsem, nic víc se mi k tomu dodávat nechtělo.
„Jejda, promiň, já nechtěla. Omlouvám se!“
„Nic se nestalo.“ Ujistil jsem ji.
„To jen, já, tohle jsem nečekala,“ hodila rukama k domu a mě došlo, že si opravdu myslela, že to bude kopka.
„Tak co bude teď?“ zeptal jsem se s upřímnou zvědavostí.
„Já nevím, co takhle jít dál a na chvíli si odpočinout. Ne, že by mi to vadilo, ale jsme na nohou přes tři dny.“ Vypadalo to, že si není jistá, co jí na to povím a tak pokračovala: „Můžeme jít třeba někam do hotelu nebo tak.“
„Můžeme jít do domu,“ nevím, jestli jsem to opravdu chtěl říct. Ani nevím, jestli jsem byl připravený opět vidět dům, jeho vybavení, jeho historii.
„Opravdu?“ tázavě se na mě podívala a bylo vidět, že si není mým rozhodnutím jistá. Já si jistý byl.
„Opravdu.“ Můj tón byl jasný a hlavně rozhodný.
Vzal jsem za kliku a vešel dovnitř. Opět jsem viděl nádhernou halu, která byla spojena s obývacím pokojem. Na malém podiu bylo mé piano, najednou mě to k němu táhlo. Nic se tady nezměnilo. Pomyslel jsem si. Jediný rozdíl byl v tom, že má rodina byla pryč a já nevěděl kde. Na nábytku byly bílé plachty proti prachu a ve dveřích stála Isabella a nervózně se rozhlížela.
„Pojď dál,“ vyzval jsem ji. „Udělej si pohodlí. Až budeš mít představu, kam jdeme tak mi dej vědět.“
Usmála se na mě a pomalu přešla k pohovce, která byla stále zakrytá plachtou. Pomalu ji sundala a složila do úhledné hromádky. Pomalu se posadila a pak se smotala do klubíčka, na pohovce už ležela. Kdybych nevěděl, že je upír myslel bych si, že snad usnula.
Nechal jsem ji ležet a pomalu se procházel domem. Opravdu až na plachty na nábytku se tady nic nezměnilo. Po prohlídce domu jsem šel zpět do obýváku. Isabella stále ležela na pohovce a tak jsem se posadil do křesla v rohu a čekal, co přijde dál.
***
Po pěti dnech přemýšlení o tom, co to vlastně Isabella dělá, se posadila. Mírně se protáhla a zamžourala očima, jako by těch pět dní opravdu spala. Usmál jsem se na ni a ona na mě.
„To jsem si ale hezky zdřímla,“ zachichotala se a pomalu přešla ke svým věcem, které stále ležely u dveří.
„Tak co bude teď?“ zeptal jsem se. Byl jsem upřímně zvědavý, co se bude dít dál.
„No, kouknem na internet a pak bychom mohli zajít na lov.“ Usmála se na mě, jako by to snad bylo nad slunce jasnější.
„Aha, a jak mi to pomůže najít rodinu?“ trochu jsem zvýšil hlas, neměl jsem to v úmyslu, ale stalo se.
„Mám jistou představu, kde by mohli být. Jen to omrknu na internetu a napíšu si pár mailů, jestli ti to teda nevadí.“ Usmála se, „A pak můžeme pokračovat v cestě.“
„Tak dobře.“
Pak už vytáhla notebook a začala do něj něco zuřivě klepat. Víc jsem jí nevěnoval pozornost. Přešel jsem k piánu a začal si pro sebe hrát.
Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak hrál a nevěděl co. Byl jsem šťastný, že mnou zase jednou procházejí tóny a nějaká melodie. Nevěděl jsem, co znamená, ale moc se mi líbila. Tóny piána naplňovaly místnost a já byl spokojený. Nebyl jsem šťastný, k tomu jako by mi stále chybělo něco hodně podstatného, ale byl jsem spokojený. Měl jsem naději.
Po chvíli jsem si všimnul, že se na mě někdo dívá. Byla to Isabella. Přestal jsem hrát a otočil se na ni.
„Kvůli mně nepřestávej, líbí se mi to.“ Usmála se a asi doufala, že budu pokračovat. Mě se už ale nechtělo.
„To jsem rád. Našla jsi, co jsi hledala?“ Vypadala zklamaně, když jí došlo, že víc už toho hrát nebudu.
„Jo, našla jsem to. Pojď se podívat.“ Ukázala na notebook a já přešel k ní. Podíval jsem se, co měla na mysli a opravdu. Našla nějakou malou nemocnici v Port Wirgin. Na jejich internetových stránkách byl i seznam doktorů. Jedním z nich byl čerstvý nováček Carlile Cullen.
„Je někdo z nich tvůj otec?“ podívala se na mě a čekala. Uvědomil jsem si, že věděla jen jméno Carlisle. Na tuhle dobu bylo neobvyklé, ale stejně by potřebovala příjmení, aby jej našla tak rychle.
„Jak si ho našla?“
„Je to poněkud složité a komplikované. Jednou ti to vysvětlím.“
„V tom případě začni.“ Jen si nad tím povzdychla, ale nakonec opravdu začala.
„No cítila jsem je tam. Tedy v té oblasti. Vzala jsem si mapu a začala hledat. Našla jsem malé městečko Port Wirgin. Ty jsi mi řek, že tvůj otec je lékař a tak jsem začala pátrat po stránkách tamní nemocnice.“ Opět se posadila na gauč.
„Jak to myslíš, cítila?“
„Nejsem si jistá, jestli to umím vysvětlit.“ Odpověděla mi prostě.
„Takže tam teď jsou?“
„Ano, měli by být. Zajdeme na lov a pak se tam hned vypravíme. Co ty na to?“ optala se a já si byl jistý, že tentokrát je najdu.