Edward:
Opět ležela v té pozici, jako tenkrát poprvé, když je hledala. Já neměl co na práci a tak jsem ji pozoroval. Vypadala tak klidně a dokonale. Po chvíli jsem se otočil a posadil se za klavír.
Během chvíle se místností rozezněly tóny, které mě zrovna napadaly. Nevnímal jsem čas ani prostor, když jsem si všimnul, že Bella už sedí před notebookem a něco do něj vyklepává.
„Jen pokračuj.“ Houkla na mě. A tak jsem pokračoval, až něco najde, dá mi vědět.
***
Znovu jsem ztratil pojem o čase, když mě probudil sladký polibek na ucho. Kouknul jsem se na tu nádhernou bytost, která patřila jen a jen mně. Nadzvedl jsem obočí a čekal.
„Vypadá to, že jsem našla tvou mámu. Jmenuje se Esme Cullenová, že?“ zeptala se.
„Ano jmenuje. Kde jsou?“
„No to nevím.“ Pokrčila rameny. „Na internetu je na ni kontakt. Restauruje nějaký dům nedaleko Port Wirgin.“
„Nevíš? Moment… Co to znamená?“
„To taky nevím. Je to zvláštní. Jako by stále byli v tom městečku. Jenže nechápu, proč by tvůj otec dával tu výpověď.“ Odpověděla mi.
„Takže tam se půjdeme podívat?“
„Asi ano.“ Usmála se. „Co zajít nejprve na lov?“
S těmi slovy mě přepadlo ošklivé de javu. Celé mé tělo se při té vzpomínce napjalo a Bella se na mě tázavě podívala.
„To nic, jen ošklivá vzpomínka.“ Při těch slovech jí to došlo a znovu mě políbila.
***
Nakonec jsme se rozhodli, že lov potřebujeme jako sůl a tak jsme na něj zašli. Ulovili jsme několik medvědů, srnek a já i jednu pumu. Byl jsem neuvěřitelně nalitý krví, začal jsem se rozhlížet, kam mi zmizela Bella, když mi někdo (no někdo – Bella to byla) skočil na záda.
„Lekl ses?“ zasmála se mi u ucha.
„Celý se klepu!“ Odpověděl jsem se smíchem. Slezla z mých zad a políbila mě.
„Kdy chceš vyrazit?“ zeptala se.
„No tak to miláčku nechám s radostí na tobě.“ Zasmál jsem se. „Já bych totiž nejraděj zůstal přesně tady a takhle.“ Stáli jsme v dokonalém objetí, opravdu se mi nechtělo ji pouštět.
„Nooo…“ Protáhla. „Tak vyrazíme hned, ne?“ A s tím se mi vysmekla, vyrazila k domu a zastavila se až na jeho prahu.
„No, jak jsem řekl, je to na tobě.“ Byl jsem trochu zklamaný, že to necítí stejně jako já.
„Netvař se tak, určitě budeš rád, až s nimi budeš.“ Usmála se. Měla pravdu. Budu nadšený, ale hlavně proto, že budu s ní!
***
Vzali jsme pár nejnutnějších věcí a vyrazili směr malé městečko Port Wirgin. Nechtělo se nám celou cestu běžet, a proto jsem koupil letenku na nejbližší let do Atlanty.
Celý let jsem si nádherně užil, Bella mi ležela v náručí a já, díky jejímu štítu nemusel poslouchat otravné myšlenky všech přítomných.
***
Na letišti jsme si pronajali auto a vyrazili směr místo, kde měl být zbytek mé rodiny. Jak jsem tak jel, stále jsem pozoroval Bellu, která vypadala mírně nervózně.
„Děje se něco?“ nedalo mi to nakonec.
„Ne, mělo by?“ odpověděla mi otázkou.
„No, tváříš se tak nějak zamyšleně.“ Vysvětlil jsem.
„To se ti jen zdá.“ Usmála se a snažila se skrýt předchozí výraz.
„Nezdá, tak v čem je háček?“ nedal jsem se odradit.
„Tady do leva.“ Ukázala na odbočku. „A háček není nikde.“ Poslechl jsem ji a odbočil. Dál jsem se raději neptal. Zdálo se, že čím blíž jsme mé rodině, tím víc je Bella nervózní. Doufám, že nemá strach ze setkání s nimi.
„Brzy tam budeme. Jen se mi nelíbí ta energie tam.“ Pověděla po chvíli ticha.
„Jaká energie?“ zeptal jsem se.
„Nevím, jak to vysvětlit. Je to jako by se schylovalo k něčemu zlému.“ Vytřeštil jsem na ni oči. „Ale neboj, nemusí to nutně souviset s tvou rodinou. Klidně to může souviset s počasím.“ Řekla rychle, když spatřila můj výraz. Tím mě sice trochu uklidnila, přesto jsem však byl jako na trní z toho, co tam najdu.
***
Po více jak hodině jsem konečně parkoval před krásným domem. Na první pohled byla vidět dokonalá práce Esme. Vystoupil jsem z auta a zavětřil. Výborně! Jsem blízko, určitě tady jsou. Zaposlouchal jsem se do zvuků v domě a měl jsem pravdu. Uvnitř byla Esme i Carlisle.
Zrovna přemýšleli nad stěhováním. Už mě to však tolik netrápilo. Našel jsem je! Mé mrtvé srdce přetékalo štěstím, nejen, že jsem konečně našel rodinu, ale měl jsem i někoho, koho jsem nadevše miloval.
„Nepůjdeš za nimi?“ zeptala se Bella. Ani jsem si nevšiml, kdy vystoupila z auta a přišla ke mně.
„Ty půjdeš se mnou!“ řekl jsem a vzal ji za ruku.
„Běž napřed sám!“ zatvářil jsem se zklamaně. „Nikam neuteču.“ Dodala, když viděla můj výraz.
Jen jsem kývl na souhlas a nechal ji stát u auta. Pomalu jsem se začal přesouvat ke dveřím. Najednou mě zalila vlna paniky. Jak mě přijmou, jak se budou tvářit. Tak dlouho jsem je neviděl. Tolik mi chyběli.
Přistoupil jsem ke dřevěným dveřím a nejistě na ně zaklepal. Během dalších několika vteřin se otevřely a ve dveřích stála Esme. V jejích myšlenkách byla směs radosti, nadšení a štěstí z nově nalezeného syna. Nedokázala ani promluvit, jen se mi vrhla kolem krku a začala tiše vzlykat.
Jsem tak šťastná, Edwarde! Konečně ses nám vrátil! Její myšlenky byly dokonale šťastné. Pohladil jsem ji po zádech a zašeptal.
„Ani nevíš, jak jste mi chyběli, mami.“ Při těch slovech opět vzlykla. To už ke dveřím mířil Carlisle. Nechápal, co se to děje.
„Synu?“ vypadlo z něj, když mě spatřil v Esmeině náruči. Okamžitě ke mně přiskočil a objal mě. I on byl rád, že jsem se vrátil.
Ještě chvíli jsme tam tak stáli, když mě Esme začala postrkovat dovnitř. Ani za nic mě nechtěla spustit z očí. Byla nehorázně šťastná, že se jí vrací rodina. Z jejich myšlenek jsem pochopil, že Emmet s Rose jsou na další svatební cestě, ale plánují návrat.
„Kde jsou Alice s Jasperem?“ zeptal jsem se, když mě Esme dostrkala na pohovku v obývacím pokoji.
„Jsou na lovu. Brzy se sem vrátí.“ Odpověděl mi Carlisle a hned se ptal: „Kde jsi byl? Kdy ses rozhodl vrátit? Jak jsi nás našel?“
„Byl jsem… Tak různě. Vrátit jsem se rozhodl před více jak pěti lety.“ Odpovídal jsem postupně na jeho otázky. „A nenašel jsem vás já, nýbrž Bella.“
„Kdo je Bella?“ zeptala se Esme a v jejích myšlenkách byla radost, že jsem si nejspíš někoho našel.
„Máš pravdu.“ Mrkl jsem na ni a ona se celá rozzářila.
„Kde ji máš?“ Ptala se mě.
„Čeká venku, chtěla nám dát trochu prostoru.“ V Esmeiných myšlenkách bylo vidět, že šťastnější být už ani nemůže. Vrátil se jí syn a rovnou si přivedl nevěstu. Byla nadšená z nového člena rodiny.
„Kdo čeká venku?“ Ptal se Carlisle.
„Edwardova dívka!“ vykřikla šťastně Esme a jako velká voda se valila ke dveřím. V tuhle chvíli mi připomínala Alice.
„Nevyděs mi ji!“ křikl jsem za ní a začal se smát. Carlisle mě zkoumal podmračeným pohledem.
Jak to, že Alice neviděla jeho návrat? Že by se něco dělo? Někdo ji blokoval? Přemýšlel a mě došlo, že stejné otázky vrtaly hlavou i mě.
„Také by mě to zajímalo Carlisle.“ Řekl jsem na jeho nevyřčenou otázku. Ve stejnou chvíli už však Esme přiváděla Bellu, která se tvářila, jako by ji chtěli ukousnout.
Je hrozně milá Edwarde! Poslala mi myšlenku Esme.
„A toto je můj manžel Carlisle.“ Došlo mi, že navazuje na rozhovor, který jsem neslyšel.
„Velice mě těší, pane Cullene.“ Napřáhla k němu ruku a Carlisle ji přijal.
„Jen Carlisle, prosím.“ Odpověděl jí.
„Bella,“ a usmála se na něj. Pro tuhle chvíli jsem nic víc nechtěl. S naprostým nadšením jsem očekával Jasperův a Alicin návrat z lovu. Bella si sedla vedle mě a já ji okamžitě objal kolem pasu. Z myšlenek Carlisla i Esme vyzařovala neskutečná radost nad mým návratem a tím, že jsem si našel dívku, se kterou bych chtěl být.
Pokračovali jsme v rozhovoru a já jim vyprávěl, jak jsem se rozhodl je najít, jak jsem málem přišel o Bellu (ta část se jí moc nelíbila, přesto jsem chtěl, aby má rodina věděla, co se stalo) a jak jsem ji znovu našel a pak i je.
***
„Pojď se mnou, Edwarde! Ukážu ti, kam si máte dát věci!“ vyhrkla najednou Esme a už mě táhla nahoru po schodech. Ukázala mi nádherný pokoj, který se nesmírně podobal tomu ve Forks.
V každém domě jsme pro tebe jeden měli. Teď si ho už s Bellou dozařizujete sami. Poslala mi myšlenku. Při té, kde ukazovala každý pokoj, který pro mě za tu dobu měli, jsem ji objal. Byl jsem rád, že mě nezavrhli. Mysleli na mě, i když jsem s nimi nebyl.
Najednou se zezdola ozvalo výhružné vrčení a Esme i já jsme sebou škubli. Co se děje? Panikařila Esme v myšlenkách. Zaposlouchal jsem se a uslyšel Jasperovy myšlenky.
Sakra, kdo to je a co tady dělá? Co po nás chce! Alice se nesmí nic stát! Nesmí!