Bella:
Tančila jsem s Edwardem a bylo to skvělé, když nás vyrušila nějaká upírka, která se po Edwardovi majetnicky koukala. Na Edwardovi bylo vidět, jak moc je mu nepříjemné mě pustit a tančit s ní. Nakonec s ní přes to tančit začal.
Já jsem šla za Felixem, kterému jsem jeden tanec také slíbila. Začali jsme tančit, když mi Felix pověděl:
„Bello, měla bys vědět. Tvůj otec ti našel…“ Jako by to ani nedokázal dokončit.
„Co mi našel?“ zeptala jsem se.
„Ženicha.“ Řekl sklesle a čekal, co udělám. Já však scény dělat nechtěla. Na to je času dost. Nebudu si kazit slavnost jen proto, že můj otec se už zase chová jako idiot. „Měla bys vědět, že to rozhodnutí udělal sám.“ Dokončil Felix, to co mi chtěl. Samozřejmě, zbytek Voltery byl šťastný a nikdy by mi nikoho nenutili. Jen jsem kývla, jako že rozumím a dál tančila.
Tak tohle tátovi nedaruju. Chápu, že truchlí, chápu, že jsem mu vzala důvod existence, ale tohle už je trochu moc. Tohle je nejméně třetí nápadník, který se o mě zajímá. Dělalo se mi špatně jen z toho pomyšlení. Každých sto let se o nějakou podobnou blbost pokusí. O co se snaží? Vytočit mě? Tak to se mu daří a řádně.
No počkej tatíčku, ještě uvidíš, jakou máš hodnou dcerušku. A v hlavě se mi začal rodit plán. Když on nepovažuje za dceru mě. Já nemusím za otce považovat jeho. Ještě uvidíš, jakého ďáblíčka sis vychoval!
***
Slavnost téměř vrcholila. K Edwardovi jsem se po zbytek večera nedostala, celkem jsem toho litovala, zároveň jsem však věděla, že pro něj budu mít zbytek věčnosti, pokud bude chtít. V tom se opět probudil otec. Jistě, teď přijde jeho oblíbená část: Představení ženicha. Pche!!!
„Mí drazí. Dnešním dnem zahajujeme druhé tisíciletí! Chtěl bych při této příležitosti představit ženicha své dcery.“ Říkal to tak radostně až jsem si myslela, že tuhle komedii do konce nedotáhnu a rovnou na něj skočím.
Edward se zatvářil neuvěřitelně bolestně. Píchlo mě u srdce, když mi došlo, že on o ničem z toho nemá ani potuchy. Chudáček můj malej! Lítostně jsem se na něj podívala a pak se zašklebila. Zdálo se, že mu to mírně zvedlo náladu.
Na malé pódium už mířil podivný upír. Nevypadal špatně, jen tak nějak podle a úlisně. Usmála jsem se na něj a pak se otočila k otci. Chce válku má ji mít.
„Já si ho nevezmu!“ říkala jsem to s ledovým klidem. Tímhle jsme si už prošli. „Řekla jsem ti to předtím a předtím a ještě předtím. Proč se snažíš za každou cenu mě zničit?“
„Nesnažím! Jen ti ukazuji správnou cestu.“ Koukal na mě už mírně nasupeně. Caius si jen povzdechl, přesně věděl, co přijde teď.
„Já už po své cestě jdu.“
„NEJDEŠ!!!“ rozběsnil se otec. „Jsi Volturi! Ti nejsou slabí!“
„To si o mě myslíš?“ zeptala jsem se, stále jsem byla klidná.
„Ano, jsi slaboch. Nikdy ses neměla narodit! Jsi k ničemu!“ řval na mě dál otec. Marcus to už nevydržel a šel ke mně. Chtěl mě obejmout. To jsem nechtěla. Zvedla jsem ruku a zastavila ho.
„V tom případě mi dovol, abych ti oznámila, že už nejsi mým otcem. Nikdy si mě za dceru nepovažoval a já tě ode dneška nepovažuji za svého otce.“ Odpověděla jsem mu klidně. Caius se zajíkl, ale nic neřekl. Musel čekat, že něco podobného přijde. Marcus si jen povzdychl, ale také nic neřekl.
Ten upír, kterého jsem si měla vzít, vypadal, že nic nepochopil. Natáhl ke mně ruku, jako bych ho za ni měla vzít a políbit ho.
„Pche! Ty jsi pěkně hloupej viď?“ odfrkla jsem si a kráčela pryč ze síně. Za sebou jsem slyšela Marcuse, jak tomu upírovi říká, že nemá naději.
Byla jsem ráda, když jsem se dostala do recepce. Volně jsem se nadechla a uslyšela kroky ze síně. Sakra a já doufala, že tímhle to skončí.
„Tak snadné to mít nebude!“ vykřiknul na mě Aro.
„Co ještě chceš?“
„Vzala si mi ženu! Jen tak tě odejít nenechám!“ stále zvyšoval hlas. V pozadí jsem si všimla nevěřícných pohledů všech přítomných upírů. Cullenovi se tvářili strašně ztrhaně. Samozřejmě, pro ně byla rodina vše. Pro rodinu by udělali cokoli. Tohle jsem já od Ara nikdy nepocítila. Carlisle měl výhodu. Celou svou rodinu si vybral, tu možnost u mě Aro neměl. Já se prostě narodila a u toho zabila ženu, kterou nadevše miloval.
„Byla to moje matka! Opravdu si myslíš, že jsem to tak chtěla?“ ptala jsem se ho dál. Jako by nevěděl, že bych udělala cokoli pro to, aby moje máma žila a byla tady se mnou? Mohla bych si s ní povídat, řešit všechny ty holčičí věci. Copak si neuvědomuje, o co jsem přišla já. Jak se denně obviňuju za to, co jsem způsobila?
„Jsi zrůda! Nemáš na nic právo. Už o ní nikdy nemluv.“ Křičel na mě dál. Caius jej chytil za ruku a snažil se jej uklidnit. Takhle se otec ještě nikdy nechoval. Marcus se snažil přiblížit ke mně, to jsem však stále nechtěla. Udělala jsem kolem sebe štít a nikoho do něj nepouštěla. Strejda byl naštvaný, ale chápal mě.
„V tom případě, bys mě konečně mohl nechat žít můj život.“ Štěkla jsem na něj. „Nenávidíš mě, a přesto mě tady držíš. Stále mě voláš, chceš vědět, kde jsem. Mám pro tebe novinku, ode dneška se ti nebudu hlásit! Nejsem tvůj pejsek! Byla jsem tvá dcera, ale tou už taky nejsem.“ Znova jsem se uklidnila a viděla, jak se ostatní zděsili. Pro ně byla představa, že o mně nebudou vědět mučivá. Všichni mě měli moc rádi. Ani nevím proč?
„Ty malá… Co si o sobě myslíš? Nebudeš tu na mě takhle štěkat!“ rozběsnil se najednou Aro. Já štěkám? Vždyť jsem dokonale klidná!
„Fain! Já odcházím! Už mě nikdy nehledej!“ otočila jsem se na podpatku a chtěla odejít.
„Tak to ne!“ Vykřiknul najednou Caius. „Rodinu rozbíjet nebudete. Chápu, že se nemůžete snést, ale proboha je to tvá dcera Aro!“ To už byl otočen k němu. „Tvá žena zemřela. Marcova taky, ale proto přece nezavrhneš to jediné, co ti tady nechala. Určitě by chtěla, aby ses o VAŠI dceru postaral!“ slovo Vaši schválně zdůraznil.
„A ty Bello, takhle ses nikdy nechovala. Dokážu pochopit, když odmítneš umolousané nápadníky, ale je to tvůj otec!“ káral Caius pro změnu mě. Měl pravdu, tohle jsem přehnala a věděla jsem to. Až moc dobře jsem si uvědomila, že to co jsem tu řekla, bylo ošklivé.
Přesto, já nebyla ta, která si začala. Ta, která mu říkala jak je odporný a zrůdný! Bylo mi z toho těžko u srdce. Copak takhle to mělo opravdu skončit? Chtěl matku, má ji mít! Nechtěla jsem používat svůj druhý dar. Naposledy, když jsem to udělala, málem jsem zemřela, teď jsem však nemohla jinak.
Vytáhnu svou mamku z hrobu. Vrátím jí život, i kdybych u toho měla přijít o ten svůj. Otec ji miloval. Já jsem ta, která mu ji vzala a která mu ji vrátí.
Začala jsem se soustředit a vytvářet přesný obraz mé matky. V davu jsem slyšela nesouhlas mých strýčků a nechápavost ostatních otců. Vypouštěla jsem to. Bylo mi jedno, co se mi stane. Jak moc to ublíží všem ostatním. Táta bude šťastný a s ním nakonec i ostatní.
Dál jsem se soustředila a máminy obrysy se vedle otce rýsovaly stále víc a víc. Cítila jsem, jak má životní energie postupně odchází a přechází do ní. Jak pomalu, ale jistě dávám život člověku, který ho před tím dal mě.
Musela jsem se dál soustředit, abych vše udělala správně. Tohle se mi podaří. Neskončí to tím, že se zhroutím a máma nebude hotová, tentokrát se nesmí vypařit.
Cítila jsem jak se ke mně i přes můj štít snaží dostat Marcus s Caiem a také, jak oba křičí, abych toho okamžitě nechala. To jsem nemohla. Podruhé neselžu. Mámu vrátím, kdyby to bylo to poslední, co na světě udělám!
Na chvíli jsem otevřela oči a viděla, jak se táta spokojeně culí na bytost, která se pomalu začínala rýsovat vedle něj. Stočila jsem pohled dál a viděla vyplašené pohledy Cullenových a vyděšený pohled Edwarda.
Zase jsem zavřela oči a dál se soustředila. Cítila jsem, jak ze mě odchází další dávka energie, která dotvářela mámu. Byla jsem ráda, dobrým znamením pro mě bylo, že se to povede. Tak nějak jsem to cítila v kostech.
Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a znovu ucítila další vlnu energie, která pomalu, ale jistě opouštěla mé tělo. Cítila jsem se strašně slabá, stále jsem však stála na nohou a dávala poslední zbytky energie do znovuzrození mé matky.
Naposledy jsem se nadechla a vykřikla: „Nezapomeň ji kousnout!“ S tím jsem se ponořila do temnoty. Už jsem nic necítila, nic mě nebolelo. Tohle byl konec. Můj konec. Útěchou mi bylo, že otec bude šťastný. Ta temnota nebyla tak špatná. Byla uklidňující. Přinášela mi mír a klid. Konečně K.O.N.E.C.
Život není peříčko - 13,