Edward:
Stáli jsme tam a já ji objímal, když se najednou začala kácet k zemi. Na nic jsem nečekal a zachytil ji dříve, nežli dopadla na zem. V myšlenkách všech v místnosti bylo zděšení a starost. Stejná starost, kterou jsem cítil i já.
Vzal jsem ji do náruče a pomalu ji odnášel nahoru do našeho pokoje. Opatrně, jak nejopatrněji jsem mohl, jsem ji položil do peřin. V okamžiku, kdy se její hlava dotkla polštáře, zamrkala a zamžourala do prostoru.
„Bello? Lásko, co je ti?“ ptal jsem se starostlivě.
„Nic, jen se mi zatmělo před očima. Nic to nebude.“ Snažila se mě uklidnit, ale její hlas byl stále strašně slabý.
„Tak to ne, byla jsi úplně mimo. Tak mi neříkej, že nic!“ zvýšil jsem hlas. Byl jsem nervózní a zase naprosto bezmocný. Tolik moc jsem se o ni bál.
„Edwarde, uklidni se. Budu v naprostém pořádku.“ Pohladila mě po tváři a já se mírně uklidnil, přesto bych moc rád věděl, co se to s ní dělo.
„Bello, co to s tebou je?“ ptal jsem se spíš než jí sám sebe. V poslední době jsem si všiml změny nálady, ale nebylo to tak zlé. A teď se mi tady zhroutí. Co jsem udělal špatně. Z mých myšlenek mě vytrhlo zaťukání na dveře.
„Dále,“ vyzvala příchozího Bella. Do místnosti vstoupil Carlisle a shovívavě se usmíval.
„Tak co Bello, je ti líp?“ ptal se.
„Ano, děkuji, myslím, že budu v pořádku.“ Odpověděla mu a povzbudivě se na mě usmála, mě se však nelíbil proud Carlislových myšlenek.
„Bello, víš, napadlo mě… Je možné, že… no, že jsi těhotná.“ Vymáčkl ze sebe Carlisle a Bella jen sklonila hlavu. Tak moment, ona o tom něco věděla?
„Bello?“ zeptal jsem se.
„Edwarde, já… nebyla jsem si jistá… nechtěla jsem šířit paniku, ale myslím, že Carlisle má pravdu. A prosím žádné ukvapené závěry ano.“ Řekla rychle, když viděla, že se chystám protestovat.
„Bello, může tě to zabít!“ oponoval jsem jí hlasem naprosto strhaným a zničeným.
„Ale no tak! Když se má člověku narodit člověk, je to v pohodě. Já jsem poloupír a narodí se mi poloupír. Žádný problém!“ konejšila mě a hladila mě po vlasech a tváři. Zavřel jsem oči a vychutnával si její dotek.
„Dobře, předpokládám, že dítě si chceš nechat.“ Promluvil Carlisle a Bella jen kývla. „Dobrá, ale je ti jasné, že tě nyní budeme víc hlídat!“
„Naprosto a děkuju,“ odpověděla Bella.
„Za co?“ zeptal se ještě Carlisle.
„Že mě nepřemlouváte!“ odvětila a zadívala se na mě. Carlisle se potichu vypařil z pokoje a já se zadíval na Bellu zmučeným pohledem.
„Může tě to zabít Bello!“ začal jsem protestovat, život bez Belly bych si už nedokázal představit.
„Nemluv o našem dítěti, jako o nějaké věci prosím!“ žádala mě velmi naštvaným hlasem. V tu chvíli jsem se už nezmohl na nic jiného. Prostě jsem si jen položil hlavu na její vzdouvající se bříško. Jak je možné, že jsem si toho nevšimnul dřív a to jsem si myslel, že znám každý její kousíček.
Pomalu jsem odhrnul její tričko a políbil ji na malou vypouleninku. Usmála se na mě nádherným zářivým úsměvem a já neodolal jejím rtům, pomalu a jemně jsem ji políbil, lehl si vedle ní a jemně ji hladil po rukou. Usmívala se a během chvilky usnula. Ruce měla složené na bříšku, já ji dál jemně hladil a začal broukat tóny, které mě napadaly.
***
Ležel jsem tam s ní a doléhaly na mě myšlenky plné obav i radosti. Já sám nevěděl co cítit. Miloval jsem Bellu a nechtěl o ni přijít a ona zas nechtěla přijít o dítě. Nedivím se jí, já sám byl šťastný, no řekněte sami, kolika upírům se poštěstí ta možnost. Možnost mít dítě? Začala se probouzet a mžourat do tmy, která se zatím udělala.
„Bello?“ zeptal jsem se potichu.
„Ahoj,“ zašeptala stejně jako já a políbila mě.
„Jak se cítíš?“ ptal jsem se.
„Je mi skvěle a bude ještě líp, až se přestaneš tvářit tak zničeně. Budeš táta, měl by ses radovat!“ zářila jako sluníčko.
„Bello já o tebe jen nechci přijít.“
„Nepřijdeš, neboj!“ zašveholila. „Ale slib mi, že kdyby se náhodou, NÁHODOU, něco stalo, budeš to malé zbožňovat a postaráš se o ně.“ Slovo náhodou zdůraznila a já nevěděl co říct, jistě narážela na její vztah s otcem a já věděl, že bych se takto chovat nedokázal.
„Nic se nestane!“ ujistil jsem ji. „Nedovolím to!“
„Edwarde, slib mi to!“ dožadovala se slibu.
„Dobrá tedy, slibuji, že to malé budu milovat, ale nic se ti nestane!“ zdůraznil jsem schválně poslední slova.
„Děkuju,“ špitla a pohladila si bříško.
„Já děkuju tobě,“ přidal jsem svou ruku k její a ona jen slastně zavřela oči. Dál spokojeně oddechovala a usmívala se. Sem tam přejela svou rukou po mé a já nevycházel z údivu, myslel jsem, že víc ji už milovat nedokážu a ukáže se, že teď ji miluju snad víc než dřív.
„Bello, co řekneme tvé rodině?“ zeptal jsem se po chvíli příjemného ticha.
„Co myslíš?“
„Jsi těhotná, jak se na to budou dívat?“ pokračoval jsem.
„No víš, já doufala jsem, že bychom jim to zatím nemuseli říkat. Třeba bychom to nechali, až po porodu, víš. Nechci je zbytečně děsit. A táta má prudší povahu.“ Nad tou poslední myšlenkou jsem se otřásl, tak prudší?
„Dobře, jak chceš, ale co když se to nějak dozvědí?“ zeptal jsem se.
„Ne, pokud jim to neřekneš!“ zatvářila se vítězně a já si povzdechl, co já bych pro ni neudělal.
V tuhle chvíli mi ke štěstí chyběla jen malá drobnost, skrývala se v kapse mých kalhot a nesla název svatba. Nechtěl jsem, aby si myslela, že si ji chci vzít jen proto, že je zrovna těhotná a tak jsem nevěděl, jak začít.
„Bello, můžu otázku?“ zeptal jsem se pomalu.
„Právě jsi mi jednu položil, přesto ti dovolím položit mi další,“ zasmála se.
„Bello… Isabello Volturi, prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou?“ jemně jsem ji nadzvedl a vytáhl malou krabičku, kterou jsem před ní otevřel. Dlouhou chvíli na ni jen zírala a nijak nereagovala. Měl jsem strach z odmítnutí a její váhání mi na klidu nepřidalo. „Bello, nemysli si, že to dělám, protože…“
Větu jsem nedokončil, protože přesně v tu chvíli se na mé rty přisály ty její. Začala mě hladově líbat a stále se u toho usmívala. Nechápal jsem její reakci, ale užíval jsem si ji. Když se po chvíli odtáhla, řekla ty nejkrásnější slova, které jsem kdy slyšel.
„Moc ráda si tě vezmu, Edwarde Cullene.“
„Děkuji,“ znovu jsem si ji přitáhl a něžně ji políbil. Odtáhl jsem se a pomalounku jí navlékl prstýnek. Usmála se na něj a já jí políbil každý jeden prst, než jsem se začal znovu věnovat jejím ústům.
„Jupíííí!!!!“ vlítla nám do pokoje Alice a okamžitě se nám válela v posteli.
„Alice co to děláš?“ ptal jsem se jí.
„Bello, že můžu připravit Vaši svatbu, že můžu?“ ptala se jí a dělala na ni psí oči.
„Nemusíš to dělat!“ pošeptal jsem Belle do ucha a od Alice si vysloužil vzteklé zavrčení.
„Dobře Alice, ale mám podmínky…“ Bella ani nedokončila větu a Alice se dala do oslavného tance.
„Děkuju, děkuju, děkuju. A neboj, stihne se to všechno. Mám tě ráda!“ vykřikla, objala ji a vytančila z pokoje. Bella jen zakroutila nevěřícně hlavou a pak si ji opřela o mou hruď.
„Nemusela jsi jí to slibovat,“ ujišťoval jsem ji.
„Udělalo jí to radost, a já nemám ráda zařizování. Navíc, jsem si jistá, že pokud se udrží, bude to naprosto dokonalá svatba.“ Usmála se na mě.
„A termín?“ ptal jsem se se zájmem.
„Co nejdřív,“ usmála se na mě omluvně. „Nechci, aby to naši poznali, a zároveň chci, aby se naše miminko narodilo, jako plnohodnotný Cullen.“
„Jak já tě miluju,“ rozzářil jsem se a políbil ji. Neotálela a polibky mi začala rychle vracet. Mohl jsem si snad od existence přát ještě něco? Ano mohl, došlo mi, když se ze spodního patra ozval řev.
Život není peříčko - 24,