Bella:
Ještě jsem ani nevyjela za ceduli označující konec Forks a zazvonil mi telefon. Koukla jsem na číslo a zjistila, že mi volá Demetri. Snad jediný upír ve Volteře, se kterým jsem byla schopná komunikovat. Byl to takový můj nej kamarád ve Volteře, na záda mu ale obstojně dýchal Felix.
S těma dvěma jsme ve Volteře byli nerozlučná trojka. Trénovali jsme spolu a bavili se. Byla s nimi legrace. Na chvíli mě napadlo, co se asi mohlo stát, že se mě snaží sehnat?
„Volturi, prosím“ ohlásila jsem se do telefonu.
„Ahoj Bello, tady Demetri. Jak se žije ve Forks?“ ptal se, jistě ještě jsem jim nevolala, že se stěhuju.
„Demetri, hrozně ráda tě slyším. Ve Forks je moc mokro, jedu víc na sever do Kanady. Ještě nevím kam přesně. Chtěla jsem dát vědět potom.“ Kecala jsem, jak jsem jen mohla. Nechtěla jsem dělat Cullenovým problémy.
„Och to jsem nevěděl. Mám za úkol pozvat tě na tisícé výročí!!! Tady se na to už každý těší. Musíš přijet.“ V jeho hlase bylo tolik nadšení z toho, že se opět uvidíme, bylo nepřehlédnutelné, jen proto bych byla ochotna jet. Já ale musela i proto, že jsem dcera Ara Volturi. Bylo by neslušné se neukázat.
„Přijedu ráda, zařídím pár věcí a hned jedu na letadlo. Ještě dám vědět, kdy se ve Volteře objevím.“ Říkala jsem a nadšení v mém hlase bylo nepřeslechnutelné. „Vyřiď tátovi, že už se moc těším! A Felixovi, že si musíme zatrénovat.“
„Samozřejmě Bello, už se tu na tebe všichni moc těšíme.“
„Já na Vás taky, měj se hezky.“ A tím jsem ukončila hovor. Opravdu jsem se těšila. Zase uvidím známé tváře a budu s lidmi, se kterými můžu mluvit. Sice mě bude táta zase přemlouvat, ale to se dá vydržet, už jsem ho neviděla příliš dlouho a opravdu se mi začínalo stýskat.
***
Musela jsem obvolat stěhováky a agenturu. Takhle nebudu muset do Kanady a budu mít čas zařídit si i něco lepšího. Stěhováky jsem poslala do skladů nedaleko Seattlu a agentuře jsem řekla, ať prodá dům ve Forks a také, že dům v Kanadě zatím nepotřebuji, proto jej kupovat nebudu a čekám na jiné nabídky i na slunnějších místech země.
Hned potom jsem zavolala na letiště v Seattlu a zarezervovala jsem si letenku směr Řím. Odtud pak na malé letiště nedaleko Voltery a pak už autem až na místo.
***
Když jsem dorazila do Voltery, bylo vidět, že přípravy jsou v plném proudu. Všichni pobíhali sem a tam a téměř nikdo si mě nevšimnul.
První za kým jsem šla, byla Gianna na recepci. Vážně jsem doufala, že ji ještě uvidím. Když jsem se blížila k recepci, ucítila jsem ji. Byla jsem moc ráda. Věděla jsem, že její osud neovlivním. Bohužel!
„Ahoj Gianno“ pozdravila jsem ji a viděla na její tváři překvapení.
„Och ahoj Iss, neočekávali jsme tě tak brzy.“ Obešla svou recepci a objala mě. „Chyběla jsi mi tady. Proč si nezavolala, že už jsi v Itálii. Někdo by tě jistě vyzvedl.“ Začala mě kárat. Opravdu teď vypadala starší než já. Jen byla mladší o dobrých třistasedmdesát let.
„Je tu spousta práce a zvládla jsem to v pohodě.“ Usmála jsem se na ni a ona už mi běžela pro plášť, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. S úsměvem jsem si ho od ní vzala a přehodila přes svůj kufr na kolečkách, který jsem měla s sebou.
„Hned někoho zavolám, aby ti pomohl s kufry.“ Vždy ochotná až na půdu. Někdy je to otravné.
„To zvládnu. Navíc je chci překvapit.“ Řekla jsem a u toho na ni mrkla. Gianna jen pokrčila rameny a než stačila říct cokoliv dalšího, už jsem byla ve vzduchu. Něčí ruce mě vyhodily do výšky a pak mě opět chytly a postavily na zem.
„Iss, tak rád tě zase vidím!“ nadšený Felix, no koho jiného by taky napadlo házet mě do vzduchu.
„Ahoj Felixi“ rychle jsem ho objala. „Strašně si mi chyběl. Kde jsou ostatní?“ chtěla jsem vědět, bylo mi jasné, že Felixovo nadšení museli slyšet.
„Iss!!!“ Demetri se ke mně řítil chodbou. „Měla si zavolat! Vzpomínáš? Vyzvedli bychom tě.“ Káral mě úplně stejně jako před chvílí Gianna.
„Jste tu všichni jeden jako druhý.“ Smála jsem se. „Všichni mi budete nadávat, že jsem se nenechala vyzvednout a nikdo mě srdečně nepřivítá.“ Řekla jsem to naoko uraženě. Všichni to prokoukli a začali se smát.
„Vezmu ti věci do pokoje.“ Ozval se stále ještě rozesmátý Felix. „A ty bys měla jít za otcem.“
„Iss!“ vypískl někdo za mnou a mě došlo, že je to Jane.
„Ahoj!!!“ vykřikla jsem a běžela ji obejmout. Jak mě jenom všichni chyběli.
„Jak ses měla, co nový město a co jinak.“ Janin jinak naprosto mrtvý hlas byl najednou vzrušený touhou po nových informacích. Copak bych ji mohla zklamat?
„Měla jsem se dobře. Právě jedno město opouštím, moc se mi tam nelíbilo. Je tam pošmourno. Tak hledám nový dům.“ Usmála jsem se na ni a ona už mě vlekla do trůnního sálu, kde na třech trůnech téměř bez hnutí seděli tři upíři.
Můj otec a mí dva strýčkové. Jakmile jsem vešla, Marcus vstal ze svého trůnu a vydal se ke mně.
„Jak se má moje milovaná neteřinka?“ otázal se a já se na něj uculila.
„Ahoj strýčku Marku. Mám se dobře a co ty? Nějaké novinky?“ mrkla jsem na něj. Tolik bych si přála, aby našel novou lásku, když o tu svou přišel. Jen se usmál a předal mě do náruče Caiovi, který taky vstal z trůnu a přešel k nám.
„Holčičko! Chyběla jsi nám.“ Při těch slovech mě objímal a já byla ráda, že mám záminku chvíli tady zůstat.
„Tak ráda tě vidím. Vlastně úplně všechny!“ usmála jsem se a otočila na tátu. Ten se nehýbal, jen dál seděl a čekal, až se přivítám s ostatními.
„Tati, moc ráda tě opět vidím.“ Oslovila jsem ho a doufala, že se bude chovat jako táta a ne jako studenej psí čumák.
„Dítě,“ řekl to tak chladně, až mě bodlo u srdce, „jsem rád, že jsi přijela. Odpočiň si, zítra přijedou první hosté.“ Ladně vstal a odcházel ze sálu.
Caius a Marcus za ním jen koukali s nevěřícným pohledem. Jak se jen může chovat tak hloupě. Vrtalo mi to hlavou, ale nechtěla jsem dát na sobě nic zdát.
„Půjdu si lehnout, mám za sebou dlouhou cestu. Uvidíme se ráno.“ A s těmi slovy odešla do svého pokoje. Nedivila jsem se, že se mě nikdo z nich nesnaží zadržet. Všichni věděli, jak mě zraňuje, když se ke mně otec takhle chová. Byla jsem zvyklá, ale doufala jsem, že po době odloučení bude přívětivější.
Pak mi to došlo. Blížily se mé narozeniny a tím i výročí smrti mé matky. Při tom pomyšlení jsem se otřásla. Táta každoročně vzpomíná a teď do toho to výročí tisícého založení ustavení zákona. Mělo to krkolomný název a já vzdala snahy to pochopit. Každých sto let byla velká oslava a teď navíc tisícé výročí. To musí být pro tátu hrozné.
Z posledních sil fyzických i psychických jsem se osprchovala a zalezla si do velké postele s nebesy, ve které jsem okamžitě usnula.
Život není peříčko - 7,
🙂