Bella:
„Vlci?“ zopakovala jsem nevěřícně.
„Ano, celá smečka!“ přikývl Greg.
„Myslíš vlky z LaPush?“ zeptal se Edward.
„Koho?“ opáčil mu Greg.
„Jacobovu smečku,“ objasnil Edward.
„Nevím, neznám je.“ Připustil Greg.
„Půjdeme se podívat ne?“ zeptala jsem se s úsměvem. Greg přikývl a tak jsme se vydali do míst, kde už na sebe vrčeli.
„Dost!“ zavelela jsem a všichni ze sanatoria se napřímili, jak měniči, tak upíři. Byla jsem ráda, že lidi odklidili.
„Sam by s tebou chtěl mluvit, ale bojí se proměnit.“ Upozornil mě Edward.
„Same?“ zeptala jsem se a jeden z vlků kývl. „Nic neudělají,“ ujistila jsem ho. Ihned vběhl do lesa a po chvíli se vrátil v lidské podobě.
„Bello,“ pozdravil.
„Same, ráda tě opět vidím.“ Usmála jsem se.
„Nemáš zprávy o Jacobovi?“ zeptal se. „Poslední jeho myšlenky směřovaly k tobě.“
„Bohužel mám,“ mávla jsem rukou k troskám.
„TO NEUDĚLAL!“ Vykřikl Sam a já jen kývla. „Ten hajzl!“
„Same, to nic, já si poradím. Jo a promiň, nakonec jsem se neudržela a trochu ho zmalovala.“ Usmála jsem se omluvně.
„Trochu? Já bych ho zabil!“ prskal Sam. „Ten ať si mě nepřeje. Doufám, že zase nenadával Nessie!“
„Nechme to,“ zakroutila jsem hlavou.
„Nadával?“ zděsil se Sam a já jen kývla.
„Same, on potřebuje pomoct, nemůžeš mu něco přikázat?“ ptala jsem se.
„Vymkl se kontrole, i jeho myšlenky jsou šílené.“ Sam se zatvářil smutně a lítostně. „Bello, je mi to líto, samozřejmě pomůžeme.“ Mávl k troskám.
„Same, to nebude nutné. Je nás tu dost, raději najděte Jaka.“ Usmála jsem se.
„Bello, může za to jeden z nás. Pomůžeme!“ všichni kývli.
„V tom případě… jste vítáni.“ Usmála jsem se.
„Děkuji Bello,“
„To nic Same, je to Vaše volba, jako všech tady.“
„Bello, já budu potřebovat na lov.“ Přišla za mnou Sophie.
„Jistě, jistě… Hned jdeme.“
„Lov lidí?“ zeptal se mě nevěřícně Sam.
„Sophie se snaží přejít na zvířata.“ Objasnila jsem mu a on jen kývl.
„To je chvályhodné,“ usmál se Sam a zároveň pokynul smečce. Všichni vběhli do lesa a po chvíli se vraceli.
„Bello, tak rád tě vidím!“ zvolal Seth a přihnal se ke mně.
„Já tebe taky,“ objala jsem ho.
„Vy jste teda sentimentální,“ zasmála se Leah.
„Nebuď pruďas,“ zasmála jsem se a šla ji také obejmout.
„Ehm, Bello?“ ozval se mi za zády Carlisle a LaPushská smečka začala vrčet.
„Dost!“ štěkla jsem na ně.
„Co Carlisle?“ opáčila jsem, ale bylo vidět, že Carlisle už se ničemu nediví.
„Já… Greg… Tedy…“
„Carlisle, to je dobré. Vlci z LaPush, byli první měniči, na které jsem po proměně narazila. A jeden tu i zůstal.“ Objasnila jsem.
„Myslíš Jacoba?“ zeptal se.
„Ne myslím, Clarka. Byl tenkrát nový a měl problémy se s tím vyrovnat.“ Usmála jsem se.
„Je to už dávno, ale vypadalo to tu líp.“ Ozval se zezadu.
„Asi bych se neměl divit…“ zkonstatoval Carlisle.
„Asi ne…“ zasmála jsem se.
„Bello?“ upozornila na sebe znovu Sophie.
„Ano, jdeme!“ usmála jsem se na ni a pak i s ní vyrazila do lesa.
***
Carlisle:
Proč se ještě čemukoliv divím??? Bella je opravdu talentovaná, pokud jde o neuvěřitelné věci, vždyť ona si omotala kolem prstu i vlky z LaPush. Nikdy nepochopím, co se to tady děje.
„Carlisle, vnímáš?“ zamával mi před obličejem Greg.
„Já, promiň. Nějak jsem se zamyslel.“
„To jsem viděl, tebe to tady dost vyvádí z míry.“ Zasmál se svým upřímným smíchem – připomínal mi Emmeta.
„Ano, já… nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal. Bella má talent na získávání lidí…“ tlumočil jsem mu své myšlenky.
„Jo to má!“ zasmál se znovu. „Ale my se snažíme pracovat, tak pokud chcete být mimo, tak jinde.“
„Omlouvám se, jen mě to nikdy nepřestane fascinovat.“ Usmál jsem se omluvně.
„To mě taky ne,“ řekl a postrčil mě stranou.
Raději jsem se odklidil k nejbližšímu pařezu a zamyslel se. Všechno tady bylo neskutečné. Všichni spolupracovali, každému záleželo na výsledku a neviděl jsem jediného měniče, který by cítil nenávist k upírům nebo naopak. Lidé se nebáli a brali vše tak samozřejmě. Jen jsem nad tím kroutil hlavou, pro mě to bylo nepochopitelné.
***
Bella:
„Vedla sis dobře,“ pochválila jsem Sophie.
„Děkuji,“
„Sophie, víš, já… Chápu, že je to pro tebe těžké, ale…“
„Já to pochopila. Víš, proč jsem chtěla přestat s lidskou krví?“ zeptala se.
„Ne, Dodie jen řekla, že už nechceš zabíjet…“ nechala jsem slova vyznít do ztracena.
„Zabila jsem svého přítele. Byl člověk, chtěla jsem ho proměnit, ale já ho zabila.“ Rozvzlykala se. Rychle jsem ji objala a začala utěšovat.
„To bude dobré…“
„Nebude! Já ho milovala, jako nic a nikoho. Od Dodie jsem chtěla smrt, ale ona mě přemluvila k tomuhle.“ Máchla rukama kolem dokola.
„Věř, že jednoho dne potkáš jiného, který ti nahradí tvou ztrátu.“ Konejšila jsem ji. Nevěděla jsem, jak se asi cítí, ale pokud ho chtěla proměnit, znamenalo to, že ho moc milovala a nechtěla o něj přijít.
„Nejsem jako ty, neumím se se vším tak vypořádat.“ Vzlykala mi na rameni.
„Já to taky dlouho nedokázala…“
„Vždyť se rozhlédni…“ hodila znovu rukama. „Dokázala!“
„Trvalo to,“ zasmála jsem se. „A nebyla jsem na to sama.“
„Dodie, říkala,“ přikývla a přestala vzlykat.
„Bude dobře, uvidíš.“ Jen přikývla a pak jsme se obě vydaly zpět ke staveništi.
***
Edward:
Bylo zvláštní, jak moc mi Bella i za tu krátkou chvíli chyběla. To století bez ní si nikdy neodpustím, navždy zůstane v mém srdci, jako velká jizva. Ale vlastně proč ne? Můžu si za ni sám a vždy mi bude připomínat, jak hrůzné to bylo.
„Tati?“ ozvala se za mnou Nessie.
„Holčičko?“ odpověděl jsem.
„Nad čím tady přemýšlíš?“ zeptala se.
„Nad tím, jak moc jsem šťastný… Po dlouhé době se zase cítím šťastný,“ objasnil jsem.
„To kvůli mámě?“ pokračovala. „Kvůli ní jsi tam tak seděl?“ tak ona mě viděla, to jsem nechtěl.
„Ano, moc jsem se trápil. Nikdy jsem ji neměl opouštět, už to vím.“ Usmál jsem se.
„Minulost nezměníš, můžeš ji jen přijmout a žít s ní.“ Opáčila mi a já se divil, kde se v ní vzalo tolik moudrosti.
„Jsi moc chytrá,“ usmál jsem se.
„To víš, století učení…“ uculila se.
„Mrzí mě, že jsem u toho nebyl.“
„To mě taky, ale teď jsi tady!“ zaradovala se.
„Ano a už navždy budu,“ pevně jsem ji objal.
„Mám tě ráda.“
***
Bella:
Sophiin příběh byl smutný, ale já nechtěla, aby se trápila. Odvedla jsem ji ke staveništi, kde se jí ujali jiní upíři a ona se zapojila do naší renovace.
Dodie stále vraždila Edwarda pohledem a já jen kroutila hlavou. To si to nemůže nechat, copak jsem jí neříkala, v jakém stavu jsem ho tenkrát našla?
„Bello, já… Chci se zeptat…“
„Ano Edwarde?“ otočila jsem se na něj. Chudáček můj malej vypadal tak nejistě.
„Já… Chtěl jsem se zeptat…“
„Ano?“
„Bello, Isabello Marie Swanová… prokázala bys mi tu čest… a to… no stala se mou ženou?“ vykoktal ze sebe a já oněměla úžasem.
Bez domova a naděje? Ani omylem! - 11,