Bella:
Cože to řekl? Abych si ho vzala? Stala se jeho ženou, jako navěky? Páni… Moje myšlenkové pochody byly zmatené a překypovaly štěstím a láskou.
„Bello, prosím…“ ozval se Edward, pro kterého muselo být mé mlčení jako mučení.
„Co?“ probudila jsem se a zaměřila jeho obličej.
„Já… chápu, že jsem ti ublížil, mohla bys mi odpustit a stát se mou ženou?“ optal se znovu a já opět nevěřila těm krásným slovům, která řekl.
„Ráda, ráda si tě vezmu, Edwarde.“ Odpověděla jsem mu konečně.
***
Edward:
Tak jsem se zeptal. Zeptal jsem se a teď jen čekal na její ortel nad mým životem. Na ortel, který rozhodne o zbytku mé věčnosti…
Když konečně vyslovila ta krásná slova, nemohl jsem uvěřit, když je řekla, omámeně jsem ji chvíli pozoroval a pak ji dlouze a vášnivě políbil. Bylo neuvěřitelné, jak se všechno změnilo.
„Miluji tě,“ zašeptala v polibku a já byl blažeností bez sebe.
„Bello, já…“ přišel za námi Greg. „Se omlouvám. Netušil jsem že…“
„To je dobré, co jsi potřeboval?“ usmála se na něj Bella.
„Pamatuješ, jak jsme pozvali Volturiovy?“ ptal se.
„A sakra,“ ujelo jí.
„Jo a sakra, máme to tu zbořený!“ panikařil Greg.
„Jen žádnou paniku, mají přijet až za týden!“ mávla nad tím rukou, ale bylo vidět, jak si dělá starosti.
„Volturiovi o Vás vědí?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Jistě že ano! Copak bychom tu mohli jen tak mít tolik lidí?“ ptala se Bella.
„No to já nevím,“ pokrčil jsem rameny.
„Ano vědí, dokonce tu několik z nich žilo. Ono tu žilo hodně upírů za tu dobu. A Volturiovi nám přináší jistou míru ochrany.“ Kývla nakonec.
„No jistě, proč se ještě čemukoliv divím, že?“ opáčil jsem pobaveně.
„Správně miláčku,“ usmála se. „Gregu asi jim zavoláme, že se vyskytly problémy a návštěva by byla lepší za měsíc ne?“ Greg kývl a vyšel do provizorní recepce, kde byla Nessie. Pomalu jsme vešli za nimi a zarazili se, když jsme spatřili Grega, který civěl na Ness.
***
Renesmee:
Byla jsem ve své provizorní recepci a hrabala se v papírech, když vešel Greg a celý zkoprněl. Nechápala jsem, co se mu stalo, vypadal, jako omámený. Opatrně jsem k němu došla a položila mu ruku na tvář.
„Gregu, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se opatrně.
„V naprostém,“ vydechl omámeně a já jen zavrtěla hlavou.
„Co to s ním je mami?“ zeptala jsem se jí, ale ani ona nevypadala, že je z jeho chování moudrá.
„Takhle jsem vypadal, když jsem se otiskl do Emily.“ Smál se z rohu Sam.
„Cože?“ vytřeštila jsem na něj zrak.
„Že jsem měl přesně stejný debilní výraz, když jsem se do ní otiskl.“ Usmál se na mě.
„Co?“ zašeptala jsem a nevěděla co dělat. Grega jsem měla vždycky moc ráda a něco mě k němu táhlo, ale otisk?
„Děti moje!“ vykřikla máma a oba nás objala.
„Tobě to nevadí?“ otočil se na ni Greg.
„Proč by mělo? Hlavně, že budete šťastní,“ tetelila se mamka a já s ní souhlasila. Nejde o to, kdo jsme, ale že se máme rádi a budeme šťastní.
„Ještě že už v blázinci jsem,“ zasmál se táta a objal mamku.
„No moment, Volturiovi.“ Připomněla mi mamka, co jsem původně hledala. „Vy si užívejte, já to zařídím.“ Mrkla na mě a odvedla tátu do provizorní kanceláře. Znovu jsem se otočila na Grega, který si mě láskyplně prohlížel.
„Jak to, že až teď?“ zeptala jsem se ho zvědavě.
„To netuším, asi jsem s tebou vlastně pořád byl a duchové se rozhodli, že váhám moc dlouho.“ Uculil se a krásně zčervenal.
Já to nevydržela, pomalu jsem vzala jeho hlavu do svých dlaní, naklonila se k němu a spojila naše rty v polibku. V tu chvíli, kdy se naše rty dotkly, mnou projel snad elektrický proud, který musel pocítit i Greg. Polibek to byl něžný a krásný, prostě takový, jak to u pravé lásky bývá.
***
Bella:
Tak Greg se otiskl do mojí holčičky. Jsem tak šťastná, konečně budou mít oba svoji spřízněnou duši. Někoho koho budou milovat a někoho od koho je nikdy nikdo neoddělí.
„Bell?“ zarazil mě Edward.
„Copak?“ otočila jsem se na něj.
„No neměl bych… No… Promluvit si s nimi?“ ptal se.
„Greg je starší než ty, aby bylo jasno. A Ness je dobrých sto, fakt myslím, že mají rozum.“ Usmála jsem se.
„Dobře, tak ti tedy budu věřit.“ Uculil se mým oblíbeným úsměvem.
„Tak tady to je, jde se volat.“ Usmála jsem se na telefonní číslo a rychle ho vytočila.
„Prosím?“ ozvalo se ve sluchátku.
„Ahoj Gianno, prosím mohla bys vzkázat Volturiovým, že se vyskytly problémy a návštěvu je potřeba odložit?“ požádala jsme ji.
„Ale jistě, něco vážného?“ ptala se.
„Ne, ne, vše je pod kontrolou.“ Ujistila jsem ji rychle.
„Dobrá, vše vyřídím, měj se.“
„Ahoj!“ odvětila jsem a zavěsila telefon.
„Tak to by bylo.“
„Ano bylo,“ usmála jsem se na Edwarda, který se ke mně znovu blížil.
„Miluju tě,“ zašeptala jsem mu do hrudi, když mě opět objal. Bylo to dokonalé, ostatně jako všechno, co jsem mohla prožívat s nimi.
Bez domova a naděje? Ani omylem! - 12.1,