Edward:
„Děti, dáte si něco k pití?“ Zeptal se a mile se na nás usmíval. V tu chvíli jsem nechápal jeho postoj, najde svou dceru – nahou dceru v pokoji s nahým klukem a jen se zeptá, jestli by si něco nedali?
„N-n-ne děkuji,“ vykuckal jsem ze sebe. Být člověk jsem rudej a tuhej, protože z tohohle bych dostal infarkt. Díky za můj upíří stav. Nikdy bych nečekal, že za tohle budu děkovat.
„Nechceš s něčím pomoct, srdíčko?“ Zeptal se jí otec a mě poklesla čelist. S čím by jí jako měl pomoct? „Minule to byla docela zábava.“ Utrousil si spíš sám pro sebe. Dostal mě, za sto let své existence jsem něco takového nezažil.
„Ne díky, tati. Edward už půjde, já ještě něco mám.“ Usmála se na něj mile Bella, náčelníku Swanovi se honilo v hlavě jediné, snad se jí to povedlo. Což jsem rozhodně nechápal. Co se jí jako mělo povést? Sbalit mě? Vyspat se se mnou? Co se to tady děje? Tohle mělo být naopak, já měl dostat ji ne ona mě! A s čím jí chtěl pomáhat? Ne, radši si to ani nepředstavuj, Edwarde!
„Jo Bello,“ otočil se ještě ve dveřích.
„Ano?“ Zeptala se ho zvědavě.
„Ať si tady nezapomene žádnou součást svého oblečení.“ Kývl ke mně a Bella se zasmála, s tím odešel ze dveří a v myšlenkách se věnoval už jen fotbalovému zápasu, který viděl. Připadalo mi, že tohle neviděl poprvé. Celá tahle situace ho vůbec nevykolejila.
Čekal bych všechno, od ustřelení jistých partií až po pokus o vraždu, ale on se jen zeptá, jestli si něco nedám? Musel na mě být úžasný pohled, brada mi padala až ke kolenům, oči vytřeštěně hleděly na zavřené dveře a ruce křečovitě svíraly prostěradlo na posteli.
„Vypadáš směšně,“ uculila se Bella a vstala z postele, rychle na sebe naházela nějaké oblečení a pak se zájmem pozorovala mně. Rychle jsem se pokusil upravit svůj vytřeštěný výraz na neutrální.
„Neříkej?“ Opáčil jsem jí sarkasticky a rychle posbíral své oblečení, tak tahle pomsta se mi zvrtla, ale počkej, já tě dostanu, uvidíš.
„No tak, vždyť se nic nestalo?“ Vrtěla nechápavě hlavou.
„Co ty jsi zač? Otec tě tu prakticky nachytá nahou s klukem v posteli a tobě to přijde normální?“ Nějak jsem tuhle situaci nezvládal. Popravdě za mou opravdu dlouhou existenci se mi něco tak šíleného ještě nestalo. A ty jejich reakce.
„Co chceš slyšet?“ Zeptala se mě s klidem a dál si mě prohlížela, jako zvířátko v ZOO. No asi jsem tak musel i vypadat.
„Neodpovídej mi na otázku otázkou!“ Bouchly mi saze. „Co kdyby tvůj otec něco to…“ Zajíkl jsem se při představě, co všechno mohl policejní náčelník udělat s mou pýchou, i když by mu to asi šlo ztěžka, přece jen jsem upír. Obyčejná představa mi však naprosto stačila.
„Nic by neudělal,“ zavrtěla hlavou.
„Jak tohle víš?“ Ptal jsem se. Její jednání jsem nechápal, všeho všudy ji znám pár dní, její otec mě zná ani ne dvě hodiny a takhle nás nachytá? Co se to s tebou děje Edwarde, odkdy tě něco takového rozhodí, než být rád, že si z toho ani jeden nic nedělá…
„Neudělal,“ zopakovala a něco mi podala.
„Co je to?“ zeptal jsem se a předem věděl, co mi poví.
„Co bys řek?“ opáčila opět otázkou, nechtěl jsem se znovu rozkřičet, ale tohle její odpovídání neodpovídání mě štvalo. Nehorázně mě to štvalo.
„Tak zítra ve škole,“ rozloučil jsem se naštvaně a vycházel ze dveří. Co to je? Paní odpověz si sám?
„Když myslíš?“ Zase ta její otázka, malou chvíli, opravdu jen titěrnou chvilku, jsem se chtěl otočit a hezky od plic jí něco říct, naštěstí jsem se zarazil a raději rychle vyletěl ze dveří. Nemuselo by to pak dopadnout dobře, v tomhle stavu, stavu totálního vytočení jsem byl schopen se jí po další otázce vrhnout na tepnu. Potvora, dostane se mi pod kůži a ještě vzbudí zvědavost.
Cestou domů jsem přemýšlel nad tím, co by mohla být zač. Vůbec nic s ní nedělala naše nahá těla. Ani to s ní nehlo, její srdeční tep se nezrychlil, nezčervenala a reakce jejího otce. Copak takhle se zachová otec nezletilé dívky, když ji načapá s klukem?
Nebo je to opravdu jen tím, že jsem se narodil v jiném století? Že tenkrát by si to nikdo ve snu nepředstavil? Nebo je to jen tím, že i já jsem úplně jiný, než jsem byl? Co se to stalo? Dřív bych si takové ani nevšimnul a teď? Pomalu jsem vcházel do dveří našeho domu, když se ke mně přiřítila Alice.
„Bráško no teda!“ Zvolala hned, jak mě uviděla.
„Takže už to všichni vědí?“ Zeptal jsem se pro tuhle chvíli spíš znuděně, stejně jsem to s nimi nebo spíš s Carlislem chtěl probrat.
„Tak promiň,“ zatvářila se omluvně a odtančila si to hezky zpátky za Jasperem.
„Carlisle, mohl bych si s tebou promluvit?“ Zeptal jsem se, Carlisle chápavě přikývl a pokynul mi ke schodům. Odtud jsme se vydali ke dveřím jeho pracovny.
„Edwarde? Co se děje?“ Ptal se hned, jakmile se za námi zavřely dveře. Usadil se do své židle a mě pokynul naproti němu.
„Víš, já… Může se stát, že by…“ Chtěl jsem to říct, jen nevěděl jak, ta holka mě dokonale zpitoměla.
„Neboj, jsi upír. Jen velmi těžko od ní něco chytneš.“ Zasmál se nad mou nerozhodností.
„Víš, že tohle jsem nemyslel!“ zavrčel jsem a naštvaně vyběhl z jeho pracovny. Co čert nechtěl, v mém pokoji už čekal Emmet.
„Ede, pojď se mnou na lov.“ Zažadonil a nahodil psí kukadla.
„Neříkej mi Ede!“ Křikl jsem po něm.
„Dobře, tak jdeme!“ Zaradoval se a já nějak nepostřehl svůj vlastní souhlas. Stejně jsem už musel a tak se nechal odtáhnout do lesa. Rychle jsem si bezmyšlenkovitě ulovil pumu a několik srn a vrátil se na stanovené místo.
Emmet tam ještě nebyl a tak jsem měl několik chvil na rozmyšlení mého dalšího postupu. Myslel jsem a myslel, a ač jsem upír, nic jsem nevymyslel. Z mého zamyšlení mě probudil strom, který mě jen těsně minul. Trochu jsem se probral a došlo mi, že to nebyl strom, který mě minul, ale já ten kdo jen těsně minul strom.
„Co to sakra děláš?“ Zavrčel jsem naštvaně na Jaspera, který se tu tak nějak vzal. Chytil mě a přihrál zpět Emmetovi. Opět jsem těsně minul několik stromů, než jsem přistál v Emmetových rukách. Rychle jsem se vysmekl a nepříčetně zavrčel.
„Hele doteď ti to nevadilo!“ Rozkřičel se na mě Emmet.
„Do teď?“ Opakoval jsem po něm nevěřícně.
„Jo, házíme si tu s tebou dobrou půl hodinu,“ pokýval hlavou Jasper. Myslel jsem, že o tom víš. Emmet… Poslal mi v myšlenkách. Jen jsem kývnul hlavou, že jsem pochopil. Tyhle Emmetovy vtípky mě jednou zabijou…
„Do čeho si byl vlastně tak zabraný?“ Zeptal se najednou Emmet.
„Něco mi vrtá hlavou,“ odpověděl jsem po pravdě.
„Jde o tu holku? Bellu?“ Zeptal se Jasper.
„Jo, neuvěříte, co se mi stalo…“ Začal jsem jim vyprávět celý den po té, co jsem k ní dorazil a nezapomněl ani na náčelníka Swana. Hltavě mě poslouchali, a když jsem dokončil své vyprávění, zůstali nevěřícně zírat.
„To fakt?“ Vypadlo po nějaké chvíli s Emmeta.
„Jo fakt, ani to s ním nehlo a s ní vlastně taky ne.“ Zatřepal jsem hlavou.
„No asi nakonec nebudeš takový kanec, jak sis myslel.“ Zasmál se mi Emmet a dal se na ústup.
„Klid brácha,“ snažil se mě uklidnit Jasper a nebýt jeho hloupého daru už jsem Emmeta trhal. No nic, tak příště.
„Jsem v klidu,“ zavrčel jsem na něj a utíkal domů. Zavřel jsem se ve svém pokoji a až do rána zůstal ve svých myšlenkách, najednou to bylo až překvapivě snadné. Zajímavé jak jedna blbá ženská zaměstná velký a objemný mozek upíra.
***
Druhý den ve škole jsem si chtěl spravit chuť, bohužel se nějak rozneslo, jaký úkol dělám s Bellou a taky, že vlastně nechci stálou známost. Jo jasně, mohl jsem hledat a hledat, a nakonec by nějaká podlehla, ale já jsem ve skutečnosti línej tvor. Počkám si pěkně, až nějaká přijde sama a jak je znám přijdou brzo.
Celý den jsem spíš nevnímal a završil to oběd. Seděla mi tak nějak ve výhledu a tak jsem na ni zůstal civět. Nemyslel jsem snad na nic jiného než jen na to její šílené tajemství. Co je zač? Opravdu byla v katolické škole? Poslali ji tam proto? Najednou jsem měl víc otázek než odpovědí.
Naprosto bezmyšlenkovitě jsem vzal z misky kus jídla a pomalu si ho strčil do pusy. Co dělám, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy se Emmet rozřehtal na celou jídelnu. Já vážně jedl a ještě u toho měl spokojený výraz?
Alice se tvářila soucitně a v myšlenkách mi posílala, jak se mě snažila zastavit. Rose měla škodolibou radost, Jasper odvrátil pohled, ale myšlenky ho prozradily, nesedět tu teď je mrtvý smíchy stejně jako Emmet.
Asi už opravdu magořím, blesklo mi hlavou.
Sukničkář - 6,
…. já se s téhle povídky potrhám smíchy. Chudák Edward, tohle si tedy fakt nezaslouží. 😀 Jo jinak nádherná povídka.:-)