Edward:
Neodešel, sedl si vedle mě na zem a já se divil, že mě neruší jeho myšlenky. Stále jsem seděl s hlavou v dlaních, když se jich dotkly něčí ruce a pokusily se je odstranit.
Nedovolil jsem to a dál zarytě seděl na místě, dokud dotyčný nevstal a neodešel. Bylo mi jedno, kdo to byl, jediný, koho jsem chtěl vidět, to být nemohl. Opět jsem se ponořil do svých vzpomínek a doufal, že už mě nikdo nevyruší.
***
Bella:
Nessie byla od rána jako na trní. Neuvěřitelně se těšila za všemi Cullenovými a popravdě já se taky těšila jako malá. Už mi strašlivě chyběli a to jsem je viděla před pár hodinami.
„Mami, co myslíš? Jsou ty šaty dobré?“ ptala se mě dnes už po desáté.
„Ano,“ odpověděla jsem už trochu automaticky. „Zlato musíme jít, jinak si budou myslet, že jsme se na ně vykašlaly.“ Upozornila jsem ji a ona okamžitě seděla v autě.
„Tak jedeme!“ vykřikla a pásala se do sedačky. Jejímu nadšení jsem se zasmála a nasedla za ní.
***
Za chvíli jsme už byly pře domem Cullenových, byl krásný a mě bylo jasné, že to Esme ani jinak neumí. Došly jsme ke dveřím a zazvonily jsme.
„Bello!!! Přišla jsi!!!“ Pištěla Alice, když otevřela dveře. Rychle nás objala a vtáhla dovnitř, kde už stáli všichni až na jednoho.
„Bello, já tě tak rád vidím!“ byl to Jasper.
„Já tebe taky,“ ihned jsem ho šla obejmout. Bylo až s podivem, jak jsem to bez nich mohla tak dlouho vydržet.
„Sestřičko!“ vykřikl Emmet a hodil mě do vzduchu, tak tak jsem nenarazila do stropu a neudělala v něm díru. Pak mě postavil a chytla mě Rose, takové přijetí jsem zrovna od ní nečekala, ale byla jsem šťastná.
„Bello, odpusť mi to.“ Omlouvala se. Za co? Já ji vlastně i chápu.
„Nemám co.“ Řekla jsem popravdě a taky ji objala. „Dovol, představím ti svou dceru. Jmenuje se Renesmee.“
„Jen Nessie.“ Představila se a šla se přivítat s Rose a ostatními. Bylo vidět, jak si je obmotala kolem prstu, jako ostatně všechny.
„Kde je táta?“ zeptala se najednou. V očích všech bylo vidět, jak moc nechtějí odpovědět, přesto však to řekli.
„Sedí ve svém pokoji, předpokládám.“ Odpověděl Jasper.
„Jdu za ním!“ rozhodla se a vycházela po schodech nahoru.
***
Renesmee:
„Jdu za ním!“ rozhodla jsem se a už šla ke schodům. Pomalu jsem je vyšla a čekala, odkud uslyším nějaké zvuky, jenže nepřicházely.
„Támhle ty.“ Ukázala Alice na jedny dveře a já se k nim vydala. Zaklepala jsem, ale nikdo se neozval. Zvědavost mi nedala a pomalu jsem vešla. To co jsem uviděla, mě naprosto šokovalo.
Z mámina vyprávění jsem tátu znala. Byl to aktivní člověk, který měl stále pro co žít. Pak samozřejmě zlomil mámě srdce, ale ta mu odpustila, ne úplně, ale aspoň trochu. Teď tu přede mnou však neseděl ten upír, kterého jsem čekala, tenhle byl zlomený, zničený. Takové jsem vídala v mámině sanatoriu, tohle nemohl být on.
Podle toho co však říkali ostatní, to on byl. Pomalu jsem si k němu přisedla a čekala, zda se nějak pohne. Nic, neudělal sebemenší pohyb, pokusila jsem se z jeho obličeje odstranit ruce, ale ani se nehnul. Měla jsem o něj strach, konečně se mi vrátí rodina a místo táty tu je taková troska bez života.
Máma vždycky říkala, že ji přestal milovat a teď si jistě žije šťastný život, ale to co jsem tu viděla, mě přesvědčilo o opaku. On nežil. Byl troskou, která nebyla schopna čehokoliv. Pomalu jsem vstala a odešla, co bych mu měla říct? Ahoj tati, jsem tvá dcera. To asi sotva, on nebyl ve stavu takový šok rozdýchat.
Seběhla jsem schody a schoulila se do matčina náručí. Rozvzlykala jsem se a opět byla vděčná, že mi tečou slzy.
„Co se stalo Nessie?“ ptala se mě starostlivě máma. „Co ti řekl?“
„N-n-nic!“ odpověděla jsem roztřeseně.
„Nessie, co ti udělal?“ ptala se.
„Nic, jen tam seděl, nic neříkal, nehýbal se! Mám o něj strach!“ znovu jsem se svalila do jejího objetí.
„Tak je to s ním už dlouho Nessie.“ Konejšila mě Rose. „Nikdy se nevzpamatoval z odchodu od tvé matky.“
„Tak proč odcházel?“ ptala jsem se. Máma mě hladila po zádech a broukala jakousi ukolébavku.
„Myslel si, že to tak bude nejlepší.“ Odpověděl pro změnu Carlisle. To už jsem byla celkem klidná, ale přesto jsem stále měla strach.
„Myslel? Tak neměl myslet!“ rozčílila jsem se.
„Holčičko, no tak.“ Uklidňovala mě máma. „Asi nebyl nejlepší nápad chodit.“ Pomalu se zvedla k odchodu a já s ní.
„Tak to ne!“ zastavila nás Esme. „Právě jsme Vás našly, ani omylem Vás nepustíme!“
„Esme, nebudeme daleko, jen myslím, že dnes toho bylo až až.“ Uklidňovala ji máma.
„Bello, prosím. Neodcházej, Edward tě potřebuje vidět.“ Prosil mámu Jasper.
***
Bella:
Copak jsem jim mohla něco odepřít? Po tak dlouhé době je najdu a znovu je mám opustit, ačkoliv tak prosí? Ne já nebudu jako on, nenechám strach, aby mi vzal lidi (vlastně upíry), které tolik miluji.
„Dobrá tedy, zůstaneme.“ Usmála jsem se na ně. „Alice, myslím, že jsi chtěla vzít Ness na nákupy.“
„Tak jdeme!“ rozzářila se Alice a už táhla Ness i Rose k autu. Jen jsem na ni kývla, že všechno bude dobré a otočila se k ostatním.
„O co jsem přišla za těch posledních asi sto let?“ usmála jsem se a čekala vyprávění, nějak však nepřicházelo. „O co jde?“
„Víš Bello, Edward…“ Jasper to nedokázal dokončit.
„Prostě nezvládl odchod od tebe, vrátil se, ale ty už jsi byla pryč, pak se naprosto zhroutil“ vychrlil rychle Emmet. Musela jsem zalapat po dechu a posadit se, nepotřebovala jsem to, ale nějak jsem se bála zůstat na nohách.
„Emmete!“ okřikla ho Esme.
„To nic!“ uklidňovala jsem ji. „Kde je teď?“
„Nahoře v pokoji.“ Odpověděla mi nejistě Esme.
„Dobrá,“ vstala jsem a vydala se k jeho pokoji. Bála jsem se, jak mě příjme, ale jeho rodina byla zoufalá a tohle byla tak nějak má práce.
Pomalu jsem se přiblížila ke dveřím, u kterých byla jeho vůně nejsilnější a zaklepala jsem. Neodpovídal a tak jsem vzala za kliku. To co jsem spatřila uvnitř, mě šokovalo. Pokoj nebyl zařízený, byl tmavý a smutný, na oknech byly neprostupné závěsy a všude byla tma. Z takového prostředí by měl přece depresi každý.
Pořádně jsem se rozhlédla a v jednom rohu jsem uviděla trosku upíra, kterého jsem nadevše milovala. Vypadal příšerně. Jeho vlasy byly zplihlé a hlavu měl složenou v dlaních. To ne!!! Křičely mé myšlenky.
Pomalu jsem se k němu přiblížila a sedla si k němu. Nijak na mou přítomnost nezareagoval a tak jsem ho objala kolem ramen. Mírně sebou cukl, ale já ho nepustila, položila jsem si jeho hlavu na rameno a zjistila, že jeho ruce mu spadly do klína, oči však neotevřel.
Začala jsem mu třít rameno a přemýšlela jsem, co bych měla říct. Nenapadalo mě nic, co by dávalo smysl a tak jsem tam s ním jen tak seděla. Nebyl to Edward, kterého jsem milovala, ale byl to Edward. Bylo to aspoň něco v nekonečné samotě.
Seděla jsem tam a přemýšlela, co bych měla udělat. Nic mě nenapadalo, snad jen odstranit ty neprostupné plachty s oken, pustit sem světlo, i když mě jako světlo stačil on. Pomalu jsem ho opřela o zeď, nijak nereagoval, opravdu jsem se o něj bála. Takové případy jsem neviděla ani u nás a je fakt, že tam to někdy byla hrůza.
Vstala jsem a začala odstraňovat plachty a přehozy z oken. Pokoj se okamžitě zalil světlem a příjemným teplem ze slunce.
***
Edward:
Seděl jsem s hlavou v dlaních, když se ozvalo další zaklepání. TO SI SNAD DĚLAJÍ SRANDU!!! Nemůžou mě tu nechat samotného s mými vzpomínkami a mým trápením?
Neodpověděl jsem a dotyčný vzal mlčení jako souhlas ke vstupu. Vešel a zřejmě se zarazil ve dveřích. Chvíli tam musel stát, protože jsem neslyšel pohyb, nakonec se vydal ke mně a já uvažoval o křiku a nadávkách.
Nic neříkal a to mě překvapilo, jen si sedl vedle mě a seděl, po chvíli mě objal okolo ramen, cuknul jsem sebou, ale ten NĚKDO si to nebral jako odmítnutí a mou hlavu si položil na rameno.
Ta vůně mi někoho připomínala a zvláštně mě uklidňovala. Mohl jsem tam tak sedět a nic nedělat, být jen já, ta vůně a klid. Moment! Klid, opět žádné myšlenky? To je nějak divné. Nejspíš je to jen tím, jak jsem vyhladovělý. Dotyčný mě začal třít na rameni a zvláštně se ošívat, chtěl něco říct, jen asi nevěděl co. Neřešil jsem to, bylo mi fain. Nechtěl jsem nic řešit a nikoho vidět, své oči jsem nechal zavřené a vdechoval vůni, která jako by se usazovala v každém mém záhybu. Jakoby ta vůně byla jediná, kvůli které jsem ještě žil. Ne!!! Jediná taková vůně byla Bellina a Bella je přece pryč.
Jen těžko se ke mně vrátí a já bych ji měl následovat. Měl jsem jít za ní hned, jakmile přestala být šance, že ji najdu, opět ji spatřím. Znovu uvidím tu její dokonalou tvář a její úsměv. Jak jen mi chyběl ten její úsměv, byl bych schopen vraždit, jen abych ho mohl znova spatřit.
Nebo ty její oči. Oči, ve kterých jsem viděl vše, co prožívá. Byly jako velkou televizí její duše. PROČ? Proč si jen musíme uvědomit, co máme, až když to definitivně nemůžeme mít? Proč jsem byl takový hlupák a připravil se o ni. A nejen sebe, celou svou rodinu jsem o ni připravil. Tohle si nikdo z nich nezasloužil.
Neznámého zřejmě přestala bavit společnost upíra, bez života a opřel mou hlavu o studenou zeď, ne že by mi to snad nějak vadilo. Slyšel jsem, jak vstal a začal něco dělat. Po chvíli na mě dolehly paprsky slunce, které zalily celý pokoj. Ten někdo musel sundat ty plachty z mých oken. JAK JEN SE OPOVAŽUJE! Zuřil jsem v duchu. Přesto jsem nechtěl otevřít oči.
„Edwarde?“ ten hlas, byl líbezný, jako tisíc ptáčků, kteří cvrlikají mé jméno. Šokovalo mě, jak moc mě ten zvuk dokázal uklidnit. „Edwarde? Co to vyvádíš?“ ptal se ten hlas. Tolik mi připomínal hlas Belly, jen byl nějak hezčí, ne nemohl být!
Nechtěl jsem promluvit a přerušit tak tu nádheru, která mě zaplavila. Jako by se mnou můj anděl znova byl. Začínal jsem mít halucinace a děkoval sám sobě, že jsem tak dlouho nebyl na lovu. A pak že upír se nemůže zbláznit!
„Edwarde no tak! Co si myslíš? Takhle se trápit, kvůli holce, kterou si nikdy nemilovat!“ mluvil dál ten hlas, tentokrát s ostnem bolesti. Já a nemilovat ji? Miloval jsem ji víc než co… Jak si ten hlas může tohle myslet.
„Jen si vzpomeň, sám si mi to řekl.“ Pokračoval ten hlas. Moment, ten hlas řekl mi? Jako mě? Tak a dost. V tu chvíli jsem otevřel oči…