Bella:
„Neměl by se jí na to kouknout Carlisle?“ zeptala se ta blondýna a významně si měřila mou ruku.
„To je dobrý, dneska se jí to povedlo už potřetí, tak snad by mohlo stačit!“ usmála jsem se na blondýnu ve chvíli, kdy jsem si ruku rovnala a nakonec se významně podívala po Alice. Jen se uculila a věnovala se nějakým stránkám na internetu.
S povzdechem jsem se zabořila do křesla a čekala, až se moje ruka opět zhojí. Tohle je sen, to se mi zdá. Přesvědčovala jsem se, protože takhle pošahanej ten den být nemohl. Propána krále, vždyť tu ruku mi zlomila třikrát! To není normální, to ne.
***
Asi po půl hodině jsem se opatrně zvedla a chtěla se protáhnout, když mě Alice stáhla zpátky s pohledem odkoplého štěněte.
„Co?“ ptala jsem se rychle.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ štěkla po mně.
„Nikam, chtěla jsem se protáhnout. Aspoň si mi nic nezlomila.“ Uculila jsem se na ni a Jasper propukl v nekontrolovatelný smích. Alice po něm hodila uražený pohled a to nevydržel ani Emmet.
„Tak tedy, půjde se projít?“ ptala se Alice a já nevěděla co říct, na jednu stranu jsem chtěla pryč, na tu druhou jsem se však s touhle rodinkou cítila strašně skvěle.
„Kam?“
„No… Co takhle někam do města?“ navrhla Alice. Pokývala jsem hlavou na souhlas a zvedla se.
„Já sem tak rád, že je tu novej člobrda!“ vykřikl Emmet a hnal se ke mně. Jestli do mě narazí v téhle rychlosti…
„Auuuuu,“ vykřikla jsem, když mě popadl do své ohromné náruče a zmáčkl, tak tohle odneslo minimálně pět žeber! V mžiku mě pustil na nohy a já se bolestně sesunula k zemi.
„Co si to udělal?“ vykřikl na něj Edward.
„Nic, jen jsem ji objal!“ hájil se Emmet a připomínal mi malého kluka, který rozbil okno.
„Carlisle!“ zavolala do patra Alice a já jí byla vděčná, chce to narovnat a v žebrech takovou praxi nemám.
„Co se…“ Ani to nedokončil a rychle se ke mně přihnal. „Co tě bolí?“ ptal se.
„Myslím, že mám zlomené žebra. Jen to narovnejte,“ požádala jsem ho a nechala, aby mě prohlédl.
„Lehni si, hned to bude.“ Poslechla jsem a lehla si na rovnou zem, ucítila jsem několik rychlých, téměř bezbolestných škubnutí, když Carlisle znovu promluvil: „Dobře chvíli se nehýbej, ale až to bude dobré, poznáš to.“ Usmál se na mě a já zavřela oči. Tak si to shrneme: třikrát ruka, fain to ještě zvládnu… Žebra, no proč ne… tak co dál???
Ležela jsem na zemi a užívala si klidu, který rušilo jen Edwardovo hraní a Alicino nadávání, kterým zahrnovala Emmeta.
„No tak ho už nech!“ zasmála jsem se ztěžka, žebra o sobě stále dávala mírně vědět, ale rozhodně to nebylo nejhorší, nemělo by to dlouho trvat.
„Ale Bello, podívej se na sebe, si celá polámaná!“ oponovala mi Alice.
„Ne, že bys k tomu nepomohla.“ Zasmála jsem se tentokrát už přirozeněji. Plíce se zvolna a pravidelně plnily. Jupííí konečně se mi i normálně zvedal hrudník, kosti jsou celý!!!
„To je jiný! Já nechtěla!“ křikla.
„A já snad jo?“ zatvářil se nevěřícně Emmet.
„Nechte toho!“ pomalu jsem se škrábala na nohy.
„Vy toho naděláte, kolem holky, která nás tu svou přítomností jen ohrožuje!“ štěkala vztekle Rosalie a štrádovala si to pryč. Cestou mi „nechtě“ přišlápla nohu a já jen zaúpěla, fain, další zlomeniny a roztříštěné kosti. Dyť já chtěla odejít.
„Rosalie!?!“ vykřikl Edward a hnal se ke mně. „Jsi v pořádku Bello?“ ptal se starostlivě.
„Myslíš, až na ruku třikrát zlomenou, zpřelámaný žebra a rozdrcenou nohu!“ vykřikla jsem už poněkud hystericky já.
„Jo?“ potvrdil nejistě Edward.
„Ano, jsem v pořádku, jen ti budu vděčná, když mě hned odvezeš domů!“ řekla jsem tentokrát už naprosto klidně.
„Samozřejmě Bello,“ vzal mě do náruče a odnášel pryč. Ještě jsem zaznamenala, jak se Alice dohaduje s Rose, ale přes bolest v noze jsem moc nevnímala. Bylo to snad horší než ta žebra.
Pomalu a jemně mě pokládal na sedadlo a tvářil se zničeně. Jistě asi se mu nelíbilo, co zrovna vyvedla jeho sestra. U Alice se to dalo omluvit a Emmet je… Emmet. Jenže Rose to udělala naprosto záměrně. Aspoň jsem měla naději, že se dostanu domů celá, Edward jel velmi pomalu a mně to vyhovovalo, touhle rychlostí dojedu domů už se zahojenou nohou.
Dojeli jsme a já vystoupila, zdá se, že Edwardovi se to nelíbilo, protože jsem v mžiku byla v jeho náruči a on mě odnášel do domu.
„To není nutné, už to je dobré!“ usmála jsem se a pokoušela se postavit.
„Žádné protesty, dneska za to můžu, takže ti to vynahradím aspoň takhle.“ Usmál se na mě zářivým úsměvem a já v tu chvíli nemohla odolat a nechala se nést.
„Co se jí stalo?!?“ panikařila Sára, jakmile mě viděla.
„Je to dobrý, jen mám trochu zlomenou nohu. Hned to přejde,“ uklidňovala jsem ji, zatímco mě Edward nesl do mého pokoje.
„Dobře, tak si odpočiň. A jak bylo ve škole?“ pokračovala, asi myslela, že je to slibnější téma.
„No… Sáro… Já se tam vlastně nedostala. Ono to začalo tak… No, jak mě vyzvedli… Alice mi zlomila ruku a pak mě odvezli k nim, aby se na to podíval Carlisle… Nedali si vysvětlit, že to není nutné… A pak jsem si zlomila tu nohu…“ Koktala jsem ze sebe a doufala, že Sára nepozná, jak moc toho vynechávám.
„Holčičko…“ zabědovala Sára a otočila se na Edwarda. „To si ta tvoje nemohla dávat pozor!“ zakřičela na něj.
„Alice je má sestra, nedošlo jí, kolik síly použila.“ Usmál se na ni Edward.
„Jsem v pořádku!“ Upozornila jsem ji. „Nic mi není a Alice za to nemohla, je fain!“
„Dobrá, tak ji dej do pokoje,“ rozhodla nakonec Sára.
Edward mě pomalu odnášel do pokoje, a jak mi došlo, dával pozor, kvůli hračkám, které byly snad všude. No jo Aly si hraje. Donesl mě do pokoje a opatrně položil na postel, nejspíš mi nechtěl přivodit další zlomeniny, když se na mě najednou svalil a já zaúpěla, tak tohle bude minimálně pořádná podlitina.
Jestli na Vás někdy spadl velký šutrák tak víte, jak jsem se cítila já. Rozhlédla jsem se po pokoji a uviděla Aly, která svírala Edwardovu nohu a potutelně se culila. Já tu holku roztrhnu, hned, jak se budu moct pohnout!
Edward se pomalu zvedl a zmučeně si mě prohlížel. „Jsi v pořádku?“ jeho hlas byl plný obav.
„Jo, to bude dobrý, jen…“ Chtěla jsem mu říct, aby mi dal minutku, ale nestihla jsem to. Přesně v té chvíli jsem totiž začala kašlat, a co bylo nejhorší, vykašlávala jsem krev.
Aly to pochopila rychle a začala tahat Edwarda ven. Věděla, že budu v pořádku, ale Edward by to rozdýchat nemusel. Jak jsem viděla, nedýchal a jen na mě zmučeně zíral. „Běž!“ vykašlala jsem ze sebe a doufala, že poslechne. Neposlechl, jen si sedl vedle mě na postel a začal mi hladit záda.
Aly to vzdala a vyběhla z pokoje, muselo to na ni být hodně. Do pokoje nakoukla Sára a rychle zase vyběhla, i jí moje krev voněla. Věděla, že nesmí a proto mě nechávala samotnou, když někde kolem byla má krev.
Jen Edward se musí chovat jinak a dobrovolně se mučit. Pomalu jsem přestávala kašlat a byla jsem ráda. Svalila jsem se na postel a tak si smáčela vlasy ve své krvi, kterou jsem před chvílí vykašlala. Moc jsem to neřešila a soustředila se na své léčení.
Po chvíli jsem mohla mluvit a pořádně vnímat. Edward seděl vedle mě a nepřestával mi třít záda. Copak mu moje krev nic nedělá? Divila jsem se, avšak jen do chvíle, kdy jsem si všimla, že nedýchá.
„Běž ven! Jsem v pohodě!“ rozhodla jsem, ale on se ani nehnul. Tedy hnul, nesouhlasně zavrtěl hlavou a dál se na mě starostlivě díval. Vzdala jsem snahu přesvědčit ho a znovu se svalila do peřin.
***
„Jdu se osprchovat, a pak tu uklidím. Jdi za Aly a Sárou. Řekni jim, že jsem v pohodě, ju?“ poslala jsem ho pryč, když jsem rozhodla, že má zranění už doléčí sprcha. A bylo bezpečnější odstranit mou krev. Vždyť tu jsou i upíři, kterým voní, a které může zabít.
Neprotestoval, byla jsem tomu ráda a tak, když se za ním zavřely dveře, stáhla jsem všechno od krve a hodila do velkého kovového koše. Setřela jsem zem a otevřela okno, aby se to vyvětralo. Koš jsem zatím nechala košem a vydala se do sprchy i s dávkou oblečení.
Ve sprše ze mě dlouho tekla jen červená, když došla, málem jsem vyskočila dva dvacet! Fakt, byla jsem tak nadšená. Pořádně jsem se umyla a vyskočila ze sprchy. Vzala si nové oblečení a to staré opatrně vzala, aby na mě neulpěla další krev. Všechno jsem hodila do toho kovového koše a pomalu vyšla z pokoje.
„Pozor!“ zakřičela jsem do domu. Sára věděla, že je to znamení, aby nedýchali. Proběhla jsem domem a zastavila na zahradě, kde jsem věci v koši demonstrativně podpálila. Za chvíli u mě už byla Sára a objala mě.
„Jsi v pořádku?“ ptala se mě.
„Nikdy mi nebylo líp,“ přitakala jsem a přes Sářino rameno mrkla na Edwarda, který jediný věděl o všech mých zraněních.
„Edwarde, děkuju, že si se mnou zůstal.“ Poděkovala jsem a dala mu pusu na tvář.
„To nic, přece jen jsem za to mohl,“ zašklebil se bolestně.
„Ale i přes to si neměl riskovat svůj život.“ Kárala jsem ho, bylo to nezodpovědné.
„Dalo se to zvládnout!“ oponoval mi. V tu chvíli se za námi ozval dusot tlap a Edward ztuhl.
„Co se děje?“ zeptala jsem se. Edward si mě jen zastrčil za záda a nic neříkal. Tak to nebude dobré! Blesklo mi okamžitě hlavou.