Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090
Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647
Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683
Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23
Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688
25 – Kalendář
Bella:
Bylo milé, když jsem viděla, jak se Edward snaží. Bohužel na mé dosud skleslé náladě se nezměnilo ani ň. Stále jsem myslela na blížící se stěhování, nové lidi, nový život.
Tolik jsem se toho všeho bála, bylo nesnesitelné pomyslet na to, že už nikdy neuvidím svou rodinu, nikdy se už nebudu věnovat práci, která mě naplňovala blahem a pocitem dobře vykonané práce, za kterou byl vidět i nějaký výsledek.
Jistě, Edward mě ujišťoval, že k ničemu nedojde, že můj život se až tolik nezmění, ale už nikdy nebudu Innocuus Vipera slavná fotografka aktů. Ta zemře spolu se mnou při plánované autonehodě.
Emmett jediný se na to už neskonale těšil. V jednom kuse se mě ptal, do kterého stromu to chci napálit. Jako by to nebylo jedno, můj život tím pro jednou a nadobro skončí a ze mě se stane Bella Cullenová, jedno z adoptivních dětí Carlisla a Esme. Jsou to moc milí lidé, ale já nejsem na nic takového připravená, nejsem připravená opustit svůj život.
Teď si asi říkáte, jak moc jsem závislá na své ubohé pozemské existenci, že já už nejsem já. Jsem upír, který už je vlastně mrtvý, jen z nějakého důvodu zůstává na téhle planetě, ale…
Bohužel stále vnímám to, co se se mnou děje a taky to, co musím dřív či později udělat. Moc se mi to nelíbí, ale nemám na vybranou. Je to něco co mě čeká, ať už chci nebo ne.
***
Přišel další nudný den po další probdělé noci. Člověk by neřekl, jak strašně nudný je den, když se člověk nemůže vyspat. Na druhou stranu člověk neztrácí čas ubohým spaním!
Díky této nově nabyté schopnosti jsem dokončila svůj kalendář v rekordním čase. Všechny fotky se moc povedly a já už se nemohla dočkat dne, kdy ho odprezentuji zákazníkům. Měl to být manželský pár, který někde viděl mé díla a chtěli nějaký pěkný kalendář pro svůj benefiční večer.
„Hola hej,“ zahlaholil Emmett ve dveřích mého pokoje. „Žádné loudání, je načase připravit dokonalou nehodu!“
„Vážně nechápu, jak se na něco takového můžeš těšit!“ vyštěkla jsem směrem k narušiteli mých myšlenek.
„Je to vždycky zábava, hlavně to vyšetřování potom.“ Krčil rameny jako neviňátko a jeho obličej se podobal podivnému andělu.
„Tak jdeme,“ pokusila jsem se usmát, ale byla jsem si téměř sto procentně jistá, že to byl škleb.
„Netvař se tak, uvidíš, že si to užiješ.“ Mrknul na mě spiklenecky a ještě stále s výrazem nevinného děcka.
„Jaký je plán?“ ptala jsem se zrovna ve chvíli, kdy jsme obrovskou rychlostí mířili do lesa. Byla jsem si jistá, že kdyby ta nehoda nebyla plánovaná, nikdy by se mi nemohlo stát, že bych jen tak narazila s autem do stromu.
„Pojedeš z té své prezentace toho tvého kalendáře, nebo čeho,“ vyvalil ze sebe Emmett. „V jedné nebezpečné zatáčce nezvládneš řízení, tvé auto se dostane do smyku a podle plánu by se mělo obmotat kolem támhle toho stromu.“ Ukázal prstem právě ve chvíli, kdy zastavil. Došlo mi, že jsme na místě. Tak tady zemřu. Tady oficiálně skončí můj dosavadní hloupý lidský život.
„Aha,“ polkla jsem. Popravdě asi hlasitěji než bylo třeba. „A co bude potom, musí najít nějaké ostatky no ne?“
„Tady vyvstává problém,“ pokrčil rameny Emmett. „K našim účelům bohužel potřebujeme, aby v nemocnici v té době zemřela nějaká žena, po které nebude nikdo pátrat. Jestli mi rozumíš.“
„To mě za někoho vyměníte?“ podivila jsem se.
„Jak si sama řekla, musí najít tělo, nebo jeho zbytky v tvém případě. Zařídíme, aby auto vzplálo a tak zůstala jen kostra. Žár, který by spálil i kosti se nám vyprodukovat nepodaří.“ V téhle fázi jsem viděla problém. Jak chtějí zařídit, aby v tu správnou dobu někdo zemřel? A ještě navíc, aby to byla žena? A jak chtějí ukrást její tělo z márnice?
Otázky mi vířily v hlavě a Emmett některé z nich dobře poznal. „Neboj, pokud nikdo nezemře, plán budeme muset odložit, ale doufáme, že k tomu nedojde. A neboj, těla z márnice jsme už kradli, není to tak těžké.“ Možná si myslel, že tohle jeho prohlášení mě bůh ví jak uklidní. No spletl se, jako už tolikrát.
„Pojď, Carlisle ti chce ještě něco povědět, než odjedeš na tu prezentaci.“ Mávl na mě rukou, abych šla za ním a tak jsem bez protestů opět přidala do rychlého běhu. O pár minut později jsme už stáli před Cullenovic domem. Bylo mi jasné, že ani tady nebudu mít dlouhé útočiště, zvláště pak po mé smrti. Neměli by si je s tím spojovat, tak chtějí se stěhováním ještě několik týdnů počkat. No to bude nuda!
Nebudu smět vyjít z domu, nebudu smět nic! Pomalu jsme vešli do domu a já zaregistrovala Edwarda, který se se mnou demonstrativně už nějaký ten týden nebavil. No neměla jsem mu to za zlé. Docela chápu, že ho naštvalo, jak jsem se chovala. No ale uznejte, měla sem slušnou depresi z toho všeho co se dělo. A opravdu jsem se snažila smát, když se snažil rozveselit mě.
No nepovedlo se mu to, co si budem povídat, ale nemusí kvůli tomu být naštvaný. No ne?
„Carlisle?“ zaklepala jsem na dveře jeho pracovny, když jsem se prosmýkla kolem naštvaného Edwarda.
„Jen pojď dál,“ vyzval mě velmi vyrovnaným hlasem. Vešla jsem a jako už tolikrát jsem obdivovala sbírku jeho starých knih. „Posaď se, prosím.“ Pokynul mi na židli přímo naproti té jeho. Ač jsem to nepotřebovala, sedla jsem si, a trpělivě poslouchala, co mi chce sdělit.
„Emmett tě jistě upozornil, že tvou tragickou nehodu plánujeme již na zítřejší den, hned po prezentaci tvého kalendáře,“ začal pomalým rozvážným hlasem Carlisle. U toho jsem uvažovala, jestli za pár set let budu schopná mluvit stejně klidným a vyrovnaným hlasem jako on. „Ukázal ti ono místo?“ zeptal se tentokrát, jen jsem kývla na znamení, že vím co a jak. „Dobrá, v tomto ohledu mám jednu dobrou zprávu. Včera byla nalezena mrtvá žena. Podle všeho neměla rodinu…“
„Detaily znát nepotřebuju,“ odsekla jsem. Nic z toho, co chtěl říct, jsem slyšet nechtěla.
„Dobrá, vlastně tě chápu. Tak tedy, po havárii se hned vydáš sem. Zdržíme se zde už jen po dobu, která bude nezbytně nutná. Tedy několik týdnů, ovšem mimo lov ti nemůžeme dovolit potulovat se po městě. To jistě chápeš?“ Opět jsem jen strojeně přikývla. „Dobrá… Tak tedy prozatím ti nic dalšího říct nepotřebuji. Uvidíme se zítra, Bello.“
***
Další den začal hekticky. Bylo toho všeho nějak hodně. Ráno jsem musela nachystat všechny své fotky a také dokončený kalendář. Musela jsem se pochválit, fotky se povedly jak nikdy nic. Byla jsem nadšená, jen mě mrzelo, že na předváděčce bude chybět Edward. Bylo jakýmsi nepsaným pravidlem, že modelové se předváděcích akcí účastní. To vše jsem mu řekla, ale v posledních dnech to vypadalo, že se prostě nezúčastní.
Po rychlé sprše jsem se oblékla do nádherných šatů, které mi připravila Alice. Jak jsem pochopila ve stejných šatech, bude oblečená i žena, která bude suplovat mé tělo při autonehodě. Při té představě jsem se trochu otřásla, nebyla to nejvábnější představa, ale musela jsem to přestát.
Naposledy jsem se rozloučila se svým tátou, bylo to hrozné, tvářil se tak šťastně a těšil se, jak oslavíme můj úspěch s kalendářem. Nemohla jsem mu ani naznačit, že už se vlastně neuvidíme. Měla jsem však štěstí, že si nevšiml mých zklamaných a smutných očí. Nechtěla jsem tu agónii ještě víc prodlužovat, obrátila jsem se na podpatku a s veslým: „Tak se měj tati!“ jsem vyběhla z domu.
Bez jediné myšlenky jsem vpadla do svého auta a vytůrovala motor. Naposledy jsem se podívala na náš dům a odmítala jsem si přiznat, že je to opravu naposledy. Zavřela jsem oči, a když jsem je konečně zase otevřela rozjela jsem auto po příjezdové cestě a dál pryč z města.
Na lesní cestě mě však překvapila běžící šmouha, která se mihla kolem mého auta.
„AAA!!!“ zařvala jsem, když se přímo před mým autem zastavil Edward. Dupla jsem na brzdu a auto zastavilo jen několik milimetrů od něj.
„Zbláznil ses?“ zařvala jsem na něj, když jsem se vzpamatovala z šoku, který mi způsobil. No vážně může mít upír infarkt?
„Jen klid, říkala jsi, že modelové jezdí na předváděčky s vámi fotografy,“ nad posledním slovem se zakřenil. Jen jsem kývla na souhlas a on s milým úsměvem přisedl do auta. „Bude lepší, když nikdo nebude vědět, že jsem jel s tebou.“
„Jo jasně,“ kývla jsem jen. Nechtěla jsem, aby věděl, jak moc to pro mě znamená.
***
„Jsme tady,“ ukázala jsem na překrásnou prosklenou budovu, v níž se měla odehrát prezentace mého kalendáře.
Zahleděla jsem se do těch skleněných zdí a přemýšlela nad vším tím, co jsem zameškala. Co jsem nestihla během svého života. Vím, čekala mě celá věčnost na to udělat vše, co jsem chtěla, ale přeci jen už nejsem živá. Mé myšlenky se k této mé skutečnosti začínaly stáčet stále častěji a častěji.
„Půjdeme?“ zeptal se Edward, který mě pozoroval s výrazem nejvyššího zájmu. Nezmohla jsem se na slovo. Jen jsem vystoupila z auta a vyndala všechny potřebné věci z jeho kufru. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a pak už jsem jen vykročila směrem do budoucnosti.
V recepci čekala velmi milá dívka, která mě okamžitě poznala a už volala svého nadřízeného. Ten v krásném černém obleku brzy dorazil a začal mi vyprávět dlouhé vyprávění, jak si objednali kalendář a jak doufají, že se jejich benefice podaří a takové ty řeči.
Byla jsem ráda, že po mě nechtějí příliš odpovědí. Představila jsem jim Edwarda, který jim učaroval a tak jsem se mohla věnovat vlastním myšlenkám a přípravám.
Po ani ne hodině bylo po všem, můj kalendář se líbil a zákazníci byli nad míru spokojení. Pozvali nás s Edwardem na odpolední banket. Pozvání jsme přijali a s velmi dobrou náladou strávili v Ediesburgu dalších několik hodin.
Vše bylo fain až do chvíle, kdy jsme se s Edwardem vydali k autu. Celou cestu jsme spolu nepromluvili jediné slovo.
„Neboj, všechno dobře dopadne.“ Jeho snaha uklidnit mě byla dojemná. Jen jsem kývla a nasedla do auta.
Rozjeli jsme se domů a já jen přemýšlela, kdy přijde má poslední zatáčka. Přiblížili jsme se k ní a Edeward mi stiskl ruku. Ještě víc jsem zrychlila a na správném místě škubla volantem. Auto se roztočilo do šílených otáček a překvapivě se řítilo přímo do míst, které vytipoval Emmett. I v té šílené rychlosti jsem si všimla, že poblíž už čeká celá rodina Cullenových.
PRÁSK!!! Ohromná rána mě ohlušila, skřípějící kov lámající se o vysoký strom, který prostě jen stál, kde neměl.
VN:F [1.9.22_1171]
prosím vyčkej keckovinu...
Rating: 9.8/10 (5 votes cast)