Esme:
Můj Bože, co jsem komu udělala? Připadám si, jako by mě někdo praštil palicí a já upadla do hodně podivného snu. Jarmil po mě chce, abych vařila, no něco takového jsem čekala, ale ne jen pár minut po té, co jsme se seznámili. Být na jeho místě, jsem zvědavá, kde je právě moje žena, nebo co za ženskou jsem já.
Pomalu jsem vešla do místnosti, která měla být kuchyní, ani tady nechyběly kytičky na všem, na čem jen mohly být, hrnky, talíře, příbory, hrnce, pánve, sporák a dokonce i dvířka linky. Pomalu se mi začínalo zdát, že tahle ženská chtěla být květinářka, ale dostala alergii a tak si jen všechno vytapetovala kytkami.
Párkrát jsem se nadechla a začala se rozhlížet po něčem, co by se dalo uvařit. Není to tak těžké a věřím, že to zvládnu. Otevřela jsem první skříňku a objevila papír, na kterém jak jsem zjistila, byl přesný popis toho, co můžu uvařit dětem, co manželovi a hlavně v kterou denní dobu by toto jídlo jedli. Trochu jsem zamžourala do písmen a po chvíli začala pátrat, jestli mi zdejší paní domu nenechala i přesný jídelníček, co a kdy uvařit.
„Už to máš?“ vybafnul na mě ze dveří Jarmil. „Děti musí za deset minut spát a večeře už měla být dávno hotová!“
„Já, snažím se zorientovat v cizí kuchyni. Vadilo by hodně, kdybych děti uložila o něco později?“ zeptala jsem se mile a doufala, že tohle snad nebude žádný problém.
„To by tedy vadilo!“ obořil se na mě Jarmil a já zůstala zkoprněle zírat na dveře, které za sebou zavřel. To vše neuniklo zkoumavému pohledu kameramana Dana, který mě celou tu dobu sledoval.
Rychle jsem vytáhla několik hrnců a podle pokynů na papíře jsem uvařila těstoviny s nějakou polotovarovou omáčkou z lednice. Pro dnešek to prostě musí stačit, reputaci coby kuchařky si napravím zítra.
„Večeře je hotová,“ zavolala jsem do domu a čekala, kdy se kdo objeví. Nic, zkusila jsem to znovu, ale stále žádná odezva. Rozhodla jsem se proto zajít do obývacího pokoje, děti si hrály na zemi a Jarmil jim nevěnoval ani kapku své pozornosti.
„Večeře je hotová,“ zopakovala jsem své původní prohlášení. S Jarmilem to ani nehlo, jen zvedl oči a nechápavě si mě měřil.
„Čas na večeři je v šest hodin, teď už jíst nebudeme. Běž uložit děti,“ kývnul směrem k nim a já zkoprněla, tak proč jsem se jako měla obtěžovat s vařením toho jídla, když stejně věděl, že nebude jíst? Byla jsem naštvaná, ale v tuhle chvíli jsem prostě musela hrát podle jejich pravidel.
„Tak pojďte děti, půjdeme se okoupat a pak rychle do postýlky.“ Vzala jsem obě děti, každé do jedné ruky a vypochodovala s nimi do patra, kde byl jejich pokoj i koupelna.
…
Netrvalo to dlouho a já ukládala obě děti k spánku. Vypadaly, že se jim moc nechce, ale co, jsou malí a jejich matka jistě ví, kolik spánku potřebují. Dala jsem jim pusu na čelo a popřála dobrou noc.
Hned potom jsem se vydala zpět do kuchyně, kde byly těstoviny stále na stejném místě. Měla jsem vztek a chtěla je vyhodit, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Koukla jsem na Dana, který mě celou dobu natáčel, a řekla jsem: „No co, tak si to dá zítra.“
Vzala jsem první misku, kterou jsem našla a těstoviny i s omáčkou do ní dala. Celé jsem to pak šoupla do lednice a mírně naštvaná jsem si sedla na barovou židličku u vyvýšeného pultu pro přípravu jídel.
…
„Tady jsi ženská,“ zaburácel Jarmil a já i Dan jsme nadskočili. Co asi chce? „Musíš mi umýt záda a nohy a pak můžeš jít chrápat.“ Zahudral a já se nestačila divit, tak jeho ženuška mu myje záda i nohy?
Při té představě jsem se oklepala, to zdá se Jarmila ani trochu netrápilo, popadl mě za ruku a odtáhl mě do koupelny. Nestačila jsem zírat, když se svlékl jako by nic.
„Proč ještě nemám napuštěnou vodu?“ houkl na mě s výrazem totálního idiota. „Co tam ta stojíš, teď jsi moje ženská, tak se o mě budeš starat!“
„Myslím, že tohle není povolené,“ vložil se do hovoru Dan, který znal všechna pravidla zpaměti.
„To je mi u vtáka!“ zahulákal na celý dům Jarmil, což okamžitě zbudilo děti. Ty začaly plakat a já tak měla alespoň dobrou výmluvu, proč Jarmilovi neumývat záda a nohy.
…
Děti naštěstí rychle usnuly, to mi ale nijak neulehčilo situaci, nevěděla jsem, co si mám počít, tak jsem pro jistotu ještě chvíli zůstala u dětí v pokoji, než jsem uslyšela čvachtání Jarmilových nohou na podlaze.
„Běž tam vytřít!“ zanadával Jarmil a zabouchl dveře. Tentokrát to naštěstí nevzbudilo děti a tak mi nic nebránilo jít se podívat na spoušť, kterou tam Jarmil zanechal.
Když jsem to uviděla, málem jsem dostala infarkt, ne že by to u upíra šlo. Nicméně, ten bordel, který po sobě zanechal v koupelně, byl snad za trest. A to nemluvím o promáčeném koberci na chodbě a úplně mokrých koberečcích v koupelně. Rychle jsem je vzala a vynesla ven, kde jsem je vyždímala a pověsila na prádelní šňůru. Budu hold doufat, že do rána uschnout. Dan mé počínání jen němě sledoval. Asi stejně jako já nemohl uvěřit, kolik nepořádku udělá jeden dospělej chlap.
Vrátila jsem se do koupelny, kde mě čekalo ještě dlouhé vytírání a uklízení. Krom mokra, které bylo všude kolem, tu byly i jeho chlupy z nosu a sedřená kůže z nohou.
„Díky za mou rodinu,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe, ale Danovi to neušlo, mírně se uchechtl, ale dál se choval profesionálně. Po nekonečně dlouhé době se mi podařilo vše uklidit, děti spaly a Jarmil koukal na nějakou praštěnou telenovelu v televizi.
„Asi si půjdu lehnout,“ kývla jsem k Danovi. „Bylo toho na mě přece jen hodně.“ Nijak neprotestoval, vypnul kameru a odkráčel do karavanu, který mu pro tuto příležitost poskytli.
…
Noc nebyla zas tak dlouhá a já si chtěla zajít na lov, bylo jasné, že během dne nebudu mít šanci a protože tenhle manžel byl pořádný oříšek, potřebovala jsem se ovládat, jediným problémem bylo velmi malé okno v mém pokoji, které jak jsem si všimla, bylo zazděné stejně neodborným způsobem, jako okno dole v obývacím pokoji.
Pokusila jsem se proto vyjít co nejtišeji dveřmi, to by ovšem nesměly být stále zaseknuté. Stejně by se mi nepodařilo vrátit stejnou cestou, navíc Jarmil měl velmi lehké spaní. Po jediném pokusu jsem ho uslyšela nahoře. Něco si brblal a měl namířeno dolů. Upíří rychlostí jsem se dostala do kuchyně a načepovala si polovinu sklenice vody.
„Co tady děláš?“ ptal se otráveně a přes rozespalá víčka mě pozoroval.
„Měla jsem žízeň, tak jsem se šla napít. Je v tom problém?“ ptala jsem se přátelsky a bez známek stresu.
„Příště v noci nevycházej z pokoje!“ nařídil mi a vypochodoval z kuchyně. Chvíli jsem za ním šokovaně zírala, to snad nemyslí vážně, že ne?
Ještě chvíli jsem za ním zírala, když jsem se rozhodla utéct oknem v kuchyni, vypadalo větší a já snad měla naději, že se jím protáhnu.
„Ano,“ zajásala jsem velmi potichu a pak už jsem upíří rychlostí mířila směrem, kde měl podle Alice být les.
Ulovila jsem si pár zvířátek a pak jsem se rychle vrátila zpět. Tiše, jak jen jsem mohla, jsem se dostala do svého pokoje a převlékla se. Teď už jen počkat na budík a může začít nový den.
…
Druhého dne ráno jsem opatrně vzbudila děti, které nevypadaly, že by se jim chtělo vstát, ale manuál je manuál. Pomohla jsem jim s oblékáním a pak je vzala dolů na snídani, kde už čekal netrpělivý Jarmil.
Potlačila jsem nutkání protočit oči a velmi rychle jsem se dala do přípravy snídaně. Přece jen ani jeden z nich včera nevečeřel, takže se dalo očekávat, že budou všichni hladoví. Po chvíli do kuchyně vlítl Dan, který vypadal, že zaspal, protože byl neupravený a oči měl ještě pořád slepené. Kývla jsem na pozdrav a pak už předstírala, že mě nesleduje zvědavé oko kamery.