Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090
Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647
Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683
Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23
Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688
Edward:
Od Bellina domu jsme jeli rovnou k nám. Carlisle už musel být doma. Museli jsme mu to říct, ona nechtěla nikomu nic udělat. Jen se bojím, zda jsme ji k něčemu nevyprovokovali my. Tedy spíš Jasper svým útokem. Nakonec se nic nestalo, ale i tak.
Když jsme dojeli k domu, slyšel jsem Aliciny myšlenky. Hodlala Jasperovi vynadat. Než Jasper zaútočil, viděla, jak bude s Bellou na nákupech a jak budou skvělými kamarádkami, ale potom už nic. Byla nanejvýš vytočená a totéž se dalo říct o Carlislovi ačkoliv ten přece Bellu neznal. Možná ho jen naštvalo to, co viděla Alice.
Esme a Rose byly také naštvané a já nechápal proč? Vešli jsme dovnitř a Alice se vrhla na Jaspera. Ten samozřejmě cítil její emoce a přemýšlel, co udělal tak strašného. Však on pochopí.
„Jak jsi mohl Jaspere!!! Mohla jsem chodit nakupovat s Bellou, ale teď budu chodit s tebou. Žádné výmluvy se nepřipouštějí!!! Můžeš si za to jenom ty sám.“ Křičela na něj a já si říkal, že horší trest by Jasperovi nikdo nevymyslel. Chodit na nákupy s Alice bylo za trest i jednou za čas natož pak každý týden několikrát. Nad tím jsem se musel zasmát.
Smích mě však přešel, když mě pohledem zpražil Carlisle. Jak jste mohli. To se ani jeden z Vás neumí chovat. Och jak tohle jenom vysvětlím. Carlislovy myšlenky jsem absolutně nechápal.
Tázavě jsem se na něj podíval a on začal tentokrát už nahlas vysvětlovat mě, Emmetovi a Jasperovi proč je tolik naštvaný. „Isabella je dcera Ara Volturi. Už jsem se s ní setkal. Je to velice milá dívka. Nemohu uvěřit, že jste mohli udělat něco takového.“ Tak naštvaného jsem Carlisla ještě neviděl a vypadalo to, že i zbytek rodiny už ví něco co my ne. „Stavila se za mnou dnes v nemocnici a vysvětlila mi proč zde je. A také, že kdyby věděla, že jsou zde i jiní upíři zvolí si jiné jméno. Bohužel to nevěděla, a proto se nepozastavovala nad svým jménem. Obyčejným lidem totiž nic neříká.“
„Jak to myslíš Carlisle, byla za tebou? Kdy?“ ptal jsem se rychle. Chtěl jsem vědět co nejvíc, ani jsem vlastně nevěděl proč.
„Dnes, stavila se v nemocnici. Došlo jí, že Vás ve škole nejspíš polekalo její jméno a nechtěla, abychom vyvozovali nepatřičné závěry. Znali jsme se již z dřívějška, z doby, kdy jsem já sám žil ve Volteře.“ Na konci už bylo vidět, že je Carlisle trochu uvolněnější. Přesto jeho myšlenky vyzařovaly naštvání nad naším chováním. Neměli jsme jediný důvod k útoku na ni. „V té době také přestala lovit lidi. Vyhovuje jí to. Byl jsem překvapen, že je ochotna následovat mého příkladu obzvláště pak, když její otec je Aro.“ Dokončil svou řeč Carlisle a já mohl v Jasprových myšlenkách slyšet výčitky.
Bella:
V autě na mé příjezdové cestě seděli tři upíři. Ztuhla jsem, nevěděla jsem, co mám čekat, koukla jsem se pozorně a poznala Edwarda a toho blonďáka ze školy. Asi si chtějí promluvit. Mohla jsem to čekat. S Carlislem ještě určitě nemluvili. Nemohli to stihnout.
Ten třetí byl mohutný a tmavovlasý. Naprosto se hodil k tomu autu. Byl to jeep, stejně velký a mohutný jako ten upír.
Všechny tři jsem pozvala dovnitř a došlo mi, že blonďák, jak jsem se později dozvěděla Jasper se mnou má nějaký problém. A taky, že je voják nebo jím byl. Pěkně jsme si povídali, když na mě doopravdy skočil. Byl zaskočen mým štítem a já nemohla jinak než poslat je pryč. Přece si opravdu nemysleli, že bych je tu nechala.
Edward se to snažil omluvit a vlastně i tak nějak zamluvit. V tomhle jsem však byla nekompromisní a poslala je pryč. Já jim nedala žádný důvod a oni tohle. Stále víc se mi potvrzovalo, že s upíry to nepůjde. Ano vím, sama jsem poloupír a s upíry jsem žila svých prvních sto let, ale nikdy jsem si s nimi nerozuměla. A s lidmi to také nešlo. Přátele, tedy ty lidské, jsem musela střídat co pár let, uznejte sami, že ani Vás by to nebavilo.
Po tomto malém extempore jsem se rozhodla dát si dlouhou sprchu a pak krátký spánek.
***
Po hodince spánku jsem se v posteli už jen tak převalovala. Většinou naspím alespoň dvě hodiny. Já vím, říkala jsem, že bych nechtěla spát vůbec. Je otravné jít si lehnout jen na dvě hodiny a kvůli tomu se převlékat. Na stranu druhou je to únik, únik od problému.
Ano mám problém. Musím vyřešit jak se postavit situaci s Culleny. To co se včera stalo, se stát nemělo. Snažila jsem se tomu předejít rozhovorem s Carlislem. Bohužel jeho synové mají svou hlavu a já i přes veškerou snahu jsem tomu nedokázala zabránit.
Ách co teď Bello. Co teď uděláš? Ptala jsem se sama sebe a doufala, že na něco přijdu. Musím, ještě před tím než se vydám do školy.
***
Čas školy se přiblížil mnohem rychleji než bych si přála. Za celou svou existenci jsem neměla ze setkání s upíry takový strach. Byla jsem si jistá, že jim Carlisle už vše vysvětlil, ale jak se mám chovat. A hlavně jak se budou chovat oni.
Po příjezdu do školy jsem zjistila, že už tam jsou. Zaparkovala jsem své auto kus od jejich a pomalu vystoupila. Není kam spěchat. Proč taky. Vzala jsem si svou tašku a pomalým krokem jsem se vydala směrem do školy. Absolutně jsem neočekávala, že by mě snad někdo z nich chtěl zastavit.
Jak já se jenom mýlila. „Počkej!!!“ slyšela jsem za sebou Edwardův hlas a o chvíli později mě dostihl i zvuk jeho kroků.
„Co potřebuješ?“ otočila jsem se a dělala naprosto hloupou. „Máme spolu matiku, potřebuješ snad zápis?“ nad svou poslední myšlenkou jsem se sama usmála. Na co by asi upír potřeboval půjčovat zápis?
„Ne díky, poznámky mám v pořádku.“ Odpověděl a v jeho očích byl vidět absolutní zmatek. Vzpamatoval se rychle a pokračoval: „Chtěli jsme s tebou jen mluvit a ještě jednou se omluvit za ten včerejší incident. Měla bys vědět, že už se nic podobného opakovat nebude.“ Tvářil se tak zkroušeně, jako by snad on mohl za to, co se včera stalo. No začíná to vypadat, že jim Carlisle vyčinil, protože i na Jasperovi byly vidět omluvy.
„Včerejšek?“ zopakovala jsem jako bych nevěděla, co se včera stalo. „Měli jsme spolu matematiku, stalo se tam snad něco, o čem nevím?“ ptala jsem se a dělala ze sebe totálního blba.
Edward se tomu jen uchichtnul a já na něj nechápavě pohlédla. Jako by snad něco na včerejší hodině matematiky bylo legračního. „Promiň, ale asi mi ušel nějaký vtip?“ otázala jsem se, když už bylo i mě divné, že se tomu dokáže tak dlouho smát. „No nevím jak ty, ale já jdu na hodinu. Přidáš se?“ To poslední jsem řekla jen proto, že jsem zdvořilá.
„No ano, jdu na hodinu.“ Opět se zatvářil tím naprosto nic nechápajícím pohledem. „Půjdeme?“ řekl, když už jsem si začínala myslet, že budu moct jít sama. Proč nemůže být jako všichni ostatní a nevšímat si mě? Asi ne…
***
Když jsme přišli ke třídě, velmi galantně mi podržel dveře a já vstoupila. Okamžitě jsem si všimla všech těch pohledů našich spolužáků, když jsem přišla do třídy ve společnosti Edwarda. Bylo mi jasné, že hned několik holek si na něj dělá zálusk. Však ať si ho nechají. Jako bych já potřebovala nějakého hloupého upíra, který by mě nejraději zakousnul. Kdyby tak chudinky věděly.
Vzal mou židli a mírně mi ji povysunul, abych si mohla sednout. „Děkuji“ řekla jsem a mírně se usmála. Opravdu takové jednání bych po včerejšku nečekala. Ale možná jsem se mýlila. Třeba to byla opravdu jen přehnaná reakce vojáka. Kdo ví?
„Uh, Bello?“ to se za mnou ozval Jasper. Co by asi mohl chtít?
„Ano Jaspere?“ otočila jsem se s úsměvem a čekala, co přijde. Cítila jsem se uvolněně. Možná i proto, že ve škole si nic nezkusí.
„Bello, chtěl jsem se ti moc omluvit za své včerejší chování. Opravdu jsem neměl reagovat, tak jak jsem reagoval.“ Vypadal tak provinile, až mi z toho bylo těžko u srdce. Malá elfka vedle něj se mradšila. Proč? Ptala jsem se sama sebe a absolutně to nechápala.
„Jak reagovat? Na co? Promiň, ale nemám tušení, o čem to mluvíš. Vy jste se s Edwardem domluvili na nějakém vtípku s omluvami?“ Usmála jsem se na něj. Přišlo mi to zábavné. Dělala jsem sice idiota ze sebe, ale to jak nechápali, mi vykouzlilo úsměv. Otočila jsem se zpět k učiteli s domněním, že už mi přece nemůžou nic chtít. Přišlo mi lehčí dělat, jako že se vlastně nic nestalo. Učitel stále nezačal a tak jsem si čmárala do notesu.
Když se za mnou ozvala ta malá elfka. „Bello?“ otočila jsem se na ni. Přece jen by bylo poměrně neslušné, kdybych ji dokonale ignorovala. A já nechtěla působit víc problémů, než bylo nezbytně nutné.
„Ano? Potřebuješ něco? Promiň ještě neznám tvé jméno.“ Usmála jsem se na ni a doufala, že jsem nezněla nějak protivně nebo snad otráveně.
„No, vlastně potřebuju.“ Usmála se na mě a já absolutně nechápala, o co jí jde. „No chtěla jsem se zeptat, jestli bys se mnou nechtěla jet na nákupy?“
Koukala jsem na ni a nebyla schopna slova. Copak si ještě nevšimla, že s nimi už nechci mít nic společného? „Já … Promiň, ale ani nevím, jak se jmenuješ. A vlastně jsi to uhodla.“
Celá se rozzářila, jako bych jí na to snad kývla a až o několik chvilek později jsem si uvědomila, že jsem jí nic nevyvrátila a proto jsem rychle dodala: „Opravdu s tebou nechci jet na nákupy.“ Jakmile jsem to dořekla, Jasper i Edward zároveň vyprskli smíchy. To jsem příliš nechápala, ale rozhodla jsem se to nechat být. Ta malá elfka si oba měřila rozzuřeným pohledem a já si byla jistá, že kdyby nebyla ve škole tak po nich za to snad skočí.
„Omlouvám se, vím, že jsem se měla nejprve představit.“ Říkala to, jako by to snad něco změnilo. „Jmenuji se Alice.“
„Velice mě těší Alice. Já jsem Bella, ale to už víš.“ Usmála jsem se na ni a doufala, že tím náš rozhovor skončí. Jak já se jenom mýlila.
„No Bello a teď, když už víš, jak se jmenuji, bys se mnou nešla?“ ptala se tak prosebně, že byl až hřích ji odmítnout. Já to ale udělat musela.
„Alice, je mi to líto, ale opravdu si myslím, že to není nejlepší nápad.“ Koukla jsem se na Jaspera, který se tvářil stylem: Prosím jdi s ní. Jinak to nepřežijem. Musela jsem se usmát a dodala opět směrem k Alice: „Tvá rodina s tím nesouhlasí a navíc musím balit.“
Jakmile jsem to dořekla, zatvářili se všichni tři, jako bych je snad kopla. Alice se vzpamatovala jako první: „Proč? Někam jedeš? Nějaká milá dovolená?“ Říkala to, jako by jí nebylo jasné, že se odsud pokusím co nejrychleji zmizet.
„No Alice, vlastně nejde o dovolenou. Stěhuji se.“ Řekla jsem a Edward se zatvářil jako by v tutéž chvíli chtěl zabít Jaspera a mě donutit zůstat.
Jasper se tvářil tak omluvně, že víc to snad nešlo a já si nebyla jistá, po kom háže víc prosebných pohledů. Chvíli koukal na Alice, jako by mu snad měla něco odpustit a potom zase na Edwarda, jako by to měl dokázat vyřešit.
Nakonec se otočil na mě se stejným psím pohledem jako před pár minutami Alice. „Bello, kvůli tomu co se stalo včera, neodjížděj. Reagoval jsem jako idiot.“ Alice se při těch slovech tvářila, jako by to snad ještě bylo málo.
Tohle se mi nelíbilo, a proto jsem hned řekla: „Jaspere, co přesně se to mělo včera stát? Nemám tušení za co se mi to stále omluváte? Prostě se mi tady nelíbí. Je tu na mě moc vlhko.“ Pokusila jsem se to převést do vtipu, ale nikdo se se mnou nezasmál. Asi jsem to měla čekat.
Pak učitel konečně zahájil hodinu a já mohla odvrátit zrak od šokované Alice a výčitkami poseté tváře Jaspera. Bohužel periferním viděním jsem stále viděla zmučenou tvář Edwarda a to jsem opravdu nechápala. Co jemu záleží na tom, jestli tady budu nebo ne. No možná se tak cítil jen kvůli sourozencům. Kdo ví?
***
Po škole jsem se vydala hned domů a prakticky ihned jsem začala zařizovat nový domov někde v Kanadě. Musela jsem zavolat do nové školy a koupit dům.
Jakmile jsem měla tyhle dvě naprosto nezbytné věci hotové, začala jsem balit své věci. Naštěstí jsem nevybalila tolik krabic, aby to zabralo mnoho času a tak jsem byla hotová rychle. Teď už potřebuju jen dobré stěhováky a samozřejmě kupce na dům.
To poslední už zařídí agentura, se kterou jsem spokojená už několik let. Rozhodla jsem se tam zavolat, až budu v Kanadě. Vzala pár krabic a dala si je do auta. Zítra odjedu a zbytek nechám na stěhovácích.
Šla jsem si na pár hodin lehnout. Věděla jsem, že to není na dlouho a také jsem věděla, že je to naposledy v tomhle domě.
***
Když jsem vstala a převlékla se. Vzala jsem si poslední věci, které nikdy nikomu nesvěřím a vyrazila vstříc nové budoucnosti… tentokrát v Kanadě.
VN:F [1.9.22_1171]
prosím vyčkej keckovinu...
Rating: 9.6/10 (7 votes cast)