Edward:
„Vysvětlíš? Hmmm ty to vysvětlíš? To chci vidět jak!“ Vrčel jsem na ni nepříčetně.
„No úplně snadno, Edwarde uklidni se.“ Natáhla proti mně ruku, abych zastavil, ale já proti ní stále postupoval. Ta malá mrcha si mě nafotí a pak… Já ji zabiju!
„Co sis sakra myslela, že děláš?“ Tak teď už jsem dokonce i nepříčetně ječel.
„Jen sem ji chtěla nechat zarámovat a věnovat ti ji,“ koktala ze sebe své vysvětlení a já dál vrčel. Najednou udělala jeden chybný krok a nešikovně upadla. Ta holka je fakt nemehlo první třídy!
„Zarámovat? Věnovat?“ Vyštěkl jsem. „Jsi normální?
„JO!“ Vykřikla a v jejím hlasu byla bolest. Nevnímal jsem to a dál vztekle vrčel.
„Chtěla jsi mi věnovat fotku? Moji fotku?“ Ptal jsem se a mé vrčení sílilo.
„Edwarde! Uklidni se!“ Vykřikla najednou Alice.
„Já netušila, že ti pitomci tě dají do prodeje! Natož, že si tě koupí otec!“ Křičela Bella a snažila se nedat znát strach, který prostupoval jejím hlasem. „Popravdě, fotila jsem lepší,“ zamumlala tak, že být člověk, neslyším ji. Jenže já nejsem člověk a slyšel jsem ji až moc dobře. Sklonil jsem se nad ni a hrozivě zavrčel.
„Tak lepší jo?“ Takže chceš říct, že jsi viděla lepší? To už to ve mně vřelo a já se tlakoval jak papiňák. Jak o tom může tak s klidem mluvit a ještě to hodnotit?
„Edwarde!“ Promluvil na mě autoritativně Carlisle a já se trochu probral z té rudé mlhy, která mě obklopila.
„Chceš říct, že ve své sbírce ptactva máš lepší?“ Ptal jsem se a byl jen o kousíček, ale byl klidnější.
„No takový Edwin,“ zadívala se do dálky, jak přišly vzpomínky na nějakého… takového… Ani slovo pro to nemám. „No anebo Edmund,“ znovu se zasnila a mě došlo, že Charlie, až tak na palici nebude. Z toho by zešílel každý.
„Ty malá…“ vztek ve mně začal znovu bublat a vřít.
„Co, prostě byli lepší, ale ber to tak, že ty jsi jen amatér…“ Zadívala se na mě a já myslel, že ji utluču, pro zmírnění vzteku jsem ji jen neopatrně popadl za zápěstí a smýkl s ní z podlahy. Trochu se zakymácela, ale postavila se, ne však na dlouho. Podlomila se jí noha a ona upadla zpátky na zem.
Tam zůstala nehnutě ležet, asi za to mohl ten stůl, který se připletl do trajektorie její hlavy. Můj vztek pomalu vyprchával a já cítil, jak na mě působí Jasperova moc, trochu jsem se uklidnil a ve stejnou chvíli se před Bellu postavila Alice, připravená ji bránit. Tvářila se jako malý elfí bůžek pomsty a v myšlenkách mi posílala, jak mě bude cupovat, jestli nepřestanu.
Tohle by nedopadlo dobře, pro nikoho z nás. Uklidnil jsem se a snažil se dostat k Belle, která se právě začala probírat. Nadzvedla se na loktech, ale hned zase klesla, nejspíš ji něco hodně bolelo, protože mírně sykla bolestí.
„Jsi v pořádku?“ Ptal se starostlivě Carlisle a hned ji začal vyšetřovat. Alice se uklidnila a pustila mě blíž k Belle.
„Jen…“ vydechla, svalila se na bok a začala zvracet. Sakra, stál jsem příliš blízko a obsah jejího žaludku byl rázem na mých botách. No jo, chytrá Alice… uskočila včas!
„Odnesu ji,“ prolomil tíživé ticho Carlisle a zvedl Bell z podlahy. Odnášel ji do pracovny a já se rychle vydal za nimi. Vůbec jsem nevnímal čvachtavý zvuk, který vydávaly mé boty.
„Co je s ní?“ Ptal jsem se, opravdu jsem měl strach, tam dole jsem to značně přehnal. Ona je člověk a já upír, měl jsem se kontrolovat.
„Vypadá to na otřes mozku a zhmožděnou nohu,“ odpovídal Carlisle a dál se věnoval Bellině hlavě.
„To je zlé,“ zamumlal jsem si a Carlisle mi poslal myšlenku.
To rozhodně, vždyť ti čvachtají boty! V duchu se mi nehorázně smál. No měl pravdu. Rychle jsem se otočil a vyrazil do koupelny, něco s tím hnusem udělat.
Hned jakmile jsem se zbavil čvachtavé nadílky v mých botách, vydal jsem se zpět za Bellou, přece jen jsem ten slušný Edward, kterého to mrzí. Koutkem oka jsem zahlídl Esme s Rose, jak uklízejí zbytek nadílky, kterou jsem roznesl po domě a co zbylo po Bell v obýváku.
„Tak co?“ Ptal jsem se ihned na novinky. Postavil jsem se čelem před Bell a sledoval Carlisla při práci.
„Bude v pořádku?“ Vešla do dveří Esme i s Alice a Emmetem, no jo, tomu aby něco ušlo. Znovu jsem obrátil pohled ke Carlislovi, který zrovna nazvedl Bellinu nohu a kladívkem ji chtěl klepnout do míst kousek pod kolením kloubem.
„Auuuu,“ vytřeštil jsem oči a zaskučel bolestí, když Bellina noha vyletěla přímo do mého rozkroku.
„A máš po ptákách!“ Zasmál se s plna hrdla Emmet. „Tedy, vlastně po jednom.“
„Promiň,“ zaskučela Bella a celá zbledla, asi jsem ji před tím opravdu vyděsil…
Zbytek rodiny mi to přál a všichni i mužské publikum se smálo, div se jim nepotrhaly jejich kamenné obličeje. No tak to Vám děkuji.
„Nepochroumala ti mozek, bráško?“ Ptala se stále ještě vysmátá Rose a já měl chuť po ní skočit, bohužel jsem zrovna nebyl v postavení na někoho se vrhnout. Auuuuuu zaskučel jsem si znovu, alespoň v duchu.
„Bella u nás bude muset nějakou dobu zůstat, tedy pokud nechce radši do nemocnice.“ Otočil se na ni Carlisle.
„Do nemocnice ne,“ zaskučela Bella. „A stejně myslím, že to není nutné.“
„Máš otřes mozku a ta noha taky nevypadá dobře,“ kroutil hlavou Carlisle a Bella na protest zamručela.
„Budeš spát u Edwarda,“ zašvitořila Alice a v myšlenkách mi poslala. Opovaž se protestovat!
„Jen jestli se mě Bella nebude bát,“ snažil jsem se to nějak obrátit.
„Bát se? Tebe?“ Zasmála se Bella. „To i plyšovýho medvěda se bojím víc!“ Tím však složila Emmeta, který už to nevydržel a svalil se v křeči smíchu k zemi.
„Odnes Bellu do postele, musí si odpočinout a já zavolám jejímu otci.“ Přikázal mi Carlisle, když viděl, jak se tvářím na tenhle můj úděl.
Co mi to dělají, copak jim nezáleží na mém duševním zdraví? Popadl jsem Bellu do náruče, až hekla, překročil jsem Emmeta, válejícího se v křeči na zemi a zamířil přímo do svého pokoje. Ještě než jsem došel ke dveřím Bella usla. Tak vysvětlování později no. Opatrně jsem ji položil do postele a vyšel ven z pokoje.
„Brácha, já na ni nedokážu působit!“ Začal si stěžovat Jasper.
„Jak to myslíš?“ Ptal jsem se zvědavě.
„No na té chodbě, to nebyl můj kiks, na všechny to fungovalo, jen ona, jako by mě odrážela.“ Posteskl si. „Necítím její emoce a nedokážu je nijak ovlivnit.“
„To je zajímavé, mám stejný problém s jejími myšlenkami. Ale ona je člověk,“ zamyslel jsem se. Chvíli jsme na sebe koukali jak vyvorané myši, bylo jasné, že tohle nemůže dobře skončit.
„Já jen, že je to zvláštní,“ pokrčil rameny Jasper a odešel.
„Edwarde! Měl jsi u ní zůstat!“ Začal na mě Carlisle zvyšovat hlas. V patách už mu byla i Alice, která poskakovala jako čertík v krabičce.
„Omlouvám se, chtěl jsem to rozchodit,“ snažil jsem se ospravedlnit. Ano tohle budu rozcházet ještě zatraceně dlouho. Pokusil jsem se alespoň nahlédnout do poskakující hlavy Alice, bohužel myslela jen na jména obchodů, které musí nutně navštívit. Brrr, oklepal jsem se hrůzou z představy jejích nákupů.
„Jdi do pokoje a pohlídej Bellu, podle Alice se do pár minut probere!“ Probral mě Carlisle, ano přehnal jsem to a teď mi to opět dají hezky sežrat.
„Za deset minut se probere a ty se chovej slušně!“ Namířila na mě prst Alice. „Jinak…“ a zamávala mi se zapalovačem mezi prsty.
Svěsil jsem ramena a s povzdechem se vydal vstříc konci mého světa. Zkáze, která se právě nacházela v mé posteli, bral bych to, tedy za jiných okolností. Sakra Edwarde, mysli chvíli i na něco jiného než je jenom a jenom sex!
Dveře jsem otevřel na malou špehýrku, jako bych měl strach… Jako by za dveřmi nemělo být křehké lidské děvče, ale přinejmenším desetihlavá saň. Za dveřmi se však neskrývala saň, jen klidně a tiše oddechující Bella.
Potichu jsem vešel a posadil se na pelest postele. S úžasem jsem pozoroval, každičký její nádech, poslouchal jemné a tiché bušení jejího srdce a má frustrace rostla neschopností zachytit její myšlenky, byť jen na zlomeček vteřiny. Její víčka se začala mírně chvět a ona se po chvíli probrala. Pohlédla na mě se zvláštním výrazem a vyhrkla:
„Co ty tu chceš? A proč na mě tak civíš?“ Její hlas byl ochraptělý a znavený.
„Tak to víš, jsi v mém pokoji a jsi v mé posteli, tak nějak… jsem si to vždy představoval, tedy ty okolnosti… Ale i tak…“ Řekl jsem povýšeně a zákeřně se usmál.
„Jak jinak…“ Zavrčela a snažila se vstát.
„Počkej, mám tě hlídat…“ zahlásil jsem a zarazil ji zpět do polštářů.
„Jo, tak proto si civěl jak blbec?“ Ptala se.
„No tohle je má postel, tak jsem chtěl vědět, s kým ji budu sdílet.“ Pokrčil jsem nevinně rameny. „Podle Carlisla u nás budeš nějakou tu dobu muset zůstat.“
„To nemyslíš vážně!“ Vykřikla nepříčetně a znovu se pokusila vstát, zatlačil jsem ji do peřin.
„No, co už naděláš?“ Ptal jsem se, ale nečekal jsem odpověď, ano místo ní jsem se dočkal jen pěkně naštvaného pohledu, ve kterém bylo ještě něco. Něco co jsem viděl už dole v obýváku. Bála se… Ale čeho? Mě, nebo své reakce? „Tak vysvětlíš mi tu fotku?“ Ptal jsem se mile.
„Ehm,“ odvrátila obličej a celá zrudla.
„No tak, máš na to moře času, povídej…“ vybídl jsem ji a čekal, co se stane.
„Vysvětluj…“ povzdechla si.
„Tak já se budu ptát a ty mi odpovíš, ano?“ Jen kývla na souhlas a tak jsem pokračoval…
„Hmm, kde se vzala ta fotografie u toho fotografa?“ Zněla má první otázka.
„To je naprosto jednoduché, protože to fotil onen fotograf.“ Odpověděla s mírným úsměvem na rtech. Vytřeštil jsem oči a vyjeveně na ni zírat. Tak tohle byla rána šufánkem, a to hezky mezi vočička…
„Po – po – počkej, jak tohle my – myslíš? Co tímhle chce – chceš říct?“ Koktal jsem ze sebe přiškrceným hlasem bez dechu.
„Tak to vezmeme od začátku, co ty na to?“ To už se culila od ucha k uchu. „Ta kniha, kterou jsem dala Esme, je výběr mé práce. Vydali ji nedávno, na popud jedné galerie v New Yorku. Mám webovky, vystavuji v galeriích, někde tam musel Carlisle narazit na mou práci. Objednávky přes internet… No a ti hlupáci to tam museli nějak poplést, já to chtěla nechat jen zarámovat.“ Kdyby to bylo jen trochu možné, sbírám své oči z podlahy. Valil jsem je na ni a nechápal, absolutně nic jsem nechápal. Viděla to a tak pokračovala:
„Zabývám se tím už nějakou dobu, focení mě vždy naplňovalo a v poslední době se stalo nejen mou profesí, ale i vášní. Na tohle jsem se však dala teprve před zhruba třemi lety. Není to extrémní, je to druh umění…“ Mávla k fotografii, kterou někdo chytře odnesl do mého pokoje. „Můj pseudonym má přilákat pozornost a zájem…“
„Edwin? Edmund?“ Ptal jsem se.
„To… Byli zákazníci,“ vyřkla ta slova s úsměvem a naprostým zadostiučiněním. Co si myslí, že ji za to někdo pochválí?
„A katolická škola?“ Nemohl jsem se nezeptat, tohle mi přece vrtalo hlavou, po celou tu dobu…
„No, ano… Tam mě máma poslala, doufala, že mě to přejde. Neměla pochopení…“ Zakroutila hlavou, jemně jsem zavrčel, něco takového jsem nečekal, vlastně něco takového by mě v nejdivočejším snu nenapadlo. Snu? Vždyť já nemohu snít… Jak překvapivá pravda může být? A to nejen pro mě, i zbytek rodiny byl v šoku, jen Alice věděla, o co jde… Mohla mě varovat, ale to by neudělala, ne chtěla mě v tom nechat hezky vymáchat. No povedlo se…
„Edwarde? Víš, že ženu květinou neuhodíš, že jo?“ Ptala se a v očích měla zase ten děs.
„Ne, ale květináčem zabiješ.“ Zašklebil jsem se… „Ne promiň, to mi ujelo, něco takového jsem tak nějak… nečekal?“