Edward:
Uběhl už týden od fiaska s Bellou, nebo spíš s jejím nabroušeným a vzteklým policejním náčelníkem a já stál se svou rodinou na parkovišti. Za celý ten týden se mnou Bella téměř nepromluvila, jen jednou po mě mrskla složku s fotkami, ať se podívám, že dodělává poslední úpravy.
„Ahoj,“ oslovila mě Bella na parkovišti. S užaslým obličejem jsem se k ní otočil.
„Copak jsi už překousla všechny ty pomluvy a zase se mnou mluvíš? A co vlastně chceš?“ vypálil jsem na ni ironicky.
„Jen tvůj podpis, bez toho to nemůžu nechat vytisknout a klient to pak nebude moct použít,“ vysvětlila mi bez mrknutí oka a podala mi složku. Rychlým pohybem jsem se jí podškrábl pod smlouvu a dál sledoval školu. Byl to už týden a dnes měl přijít zvrat.
Opravdu přišel. Všichni si špitali a ukazovali na nás víc než obvykle. Myšlenky mluvily za vše. Časopis, do kterého jsem poslal jednu Emmovu fotku už vyšel. Zajímalo by mě, jak ji použili.
„Je to vše?“ zeptal jsem se, když jsem jí vracel složku.
„Vlastně jo,“ usmála se a chystala se k odchodu, když se zarazila a na podpatku se otočila ke mně. „Tedy ne, jak to vypadá s Jasperem, přijde?“ No jo, Jasper, tak ten se mi úplně vypařil z hlavy.
„No je to v plánu. Trochu se stydí,“ odpověděl jsem mile. Vlastně jsem ani tolik nelhal, opravdu se styděl. Jeho jedinou výhodou bylo, že jako upír se nemůže červenat.
„Dobře, řekni mu, že jsem profesionál.“ Chtěla odejít, ale zastavil jsem ji svou možná trochu neomalenou poznámkou.
„Naposled to tak nevypadalo,“ vypadlo to ze mě, ani jsem nevěděl jak.
„Líbat si začal ty mě!“ vrátila mi stejně uštěpačným tónem, hned na to se znovu otočila a odkráčela do školy. Zamířil jsem za ní na první hodinu, posadil jsem se do lavice a pozoroval, jak mění barvy.
„Stalo se ti něco?“ ptal jsem se.
„Proč?“ nic víc z ní nevyšlo.
„Co je ti?“ začínal jsem se bát, skoro nedýchala a stále měnila barvy od zelené k rudé a zpět.
„Já si to s ním vyřídím, tohle je moc!“ popadla pár papírů a vystřelila z místnosti. Nechápal jsem, co se stalo, ale vydal jsem se za ní, tak rozčilenou jsem ji ještě neviděl.
„Proč!“ řvala na někoho, no na někoho, řvala na mého nic nechápajícího bratra. „Proč jsi to udělal? Nechci, aby mé jméno někdo spojoval s tímhle!“ Máchala mu před obličejem nějakým časopisem a mě došlo, odkud vítr vane. Měl jsem neblahé tušení a potřebu se hodně rychle někam zašít. Jedna věc je rozběsněný Emmett a něco úplně jiného, když se k němu přidá ještě do běla rozžhavená Bella. „Proč jsi jim to posílal?“ vyjela útočně Bella.
„O čem to mluvíš?“ nechápal Emmett a vytrhl jí časopis, když uviděl fotku, přestal dýchat, a kdyby mohl, byl by rudý vzteky. „Proč jsi jim to poslala!“ vybouchl směrem k Belle, která se pod jeho hrozivým pohledem přikrčila.
„Já?!?“ pěnila i ona. „Jsi blázen, nechci a nikdy chtít nebudu, aby bylo mé umělecké jméno spojeno s tímhle!“ prskala.
„A kdo jim to teda dal?“ ptal se sarkasticky Emmett a v myšlenkách plánoval vraždu.
„No kdo? Jestli je ta redakce co k čemu, měla by chtít minimálně tvůj podpis, když ne můj!“ štěkala Bella. Pozoroval jsem zbytek své rodiny. Rosalie si vzala časopis od Emmetta a s vypětím všech sil nepropukla v hysterický přednes všech nadávek, které se za století života naučila. Jasper si rval pěst do pusy, aby neřval smíchy na celou školu a Alice, tak ta to vzdala a svíjela se v křeči smíchu na podlaze. Ve středu toho všeho stála do běla rozžhavená dvojice Bella a Emmett, vzájemně se měřili nenávistnými, vzteklými a otrávenými pohledy. Ze mě se v tu chvíli stal nestranný a nezaujatý pozorovatel. Kdyby tak věděli, jak moc se tetelila moje škodolibá dušička.
„U mě se to stát nemohlo. Fotky mám dobře zabezpečené a jediný, kdo měl kopie, jsi byl ty a Rose. Zamysli se, kdo to mohl udělat. Jisté je, že nejsi škodný jen ty!“ prohlásila rozhodně Bella. V tu chvíli jsem přímo viděl, jak se Emmettovi rozzářila žárovička, ale to už jsem pelášil pryč. Jen z dálky jsem slyšel hlasy, které slibovaly pomalé trhání a pokud jsem stihl určit, šlo o hlasy Belly s Emmettem.
Ze školy jsem se musel vymotat lidskou rychlostí, což nebylo dobré, Emmett tak získával velký náskok. Cestou jsem však stihl vyškubnout inkriminovaný časopis z rukou jedné prvačky, která se pak za mnou jen nevěřícně dívala. Ve chvíli, kdy jsem se dostal ze školních pozemků do lesa, rozběhl jsem se svou přirozenou rychlostí a zastavil až na malé mýtině. Emmett dá chvíli pokoj. Před Bellou se nemůže prozradit a to mi jen hrálo do karet.
Otevřel jsem časopis a začal jím zběsile listovat. Byl jsem strašně zvědavý, jak nakonec použili Emmettovu fotku. Zvlášť když pak všichni tolik vyváděli. Škoda, že hned ve škole jsem si nestihl přečíst něčí myšlenky. Stránky se míhaly, až jsem se dostal k té, kterou jsem hledal. Přes celý list byl vyobrazen Emmett v jednom z jeho nádherných postojů. Musel jsem se zašklebit, vypadal opravdu jako slon v porcelánu. Celé stránce pak dominoval obrovský nápis: ‚Víš s kým spíš?‘ Znovu mě to donutilo k uchechtnutí, jak asi věděli, že Emmett je závislák?
Pod honosným titulkem a Emmettovou fotografií byl kratičký článek o pohlavních chorobách a nutnosti používat ochranu. Tak tohle se opravdu povedlo. Měl jsem chuť celý článek vystřihnout a zarámovat do hodně odolného skla. Tohle by byla páka na Emmetta, mohl bych mu to připomínat do konce věčnosti. Pokud mi tedy nějaká zůstane. Emmett byl vytočený a Rosalie vzteklá. Opravdu mi hrozilo nebezpečí. Mohl jsem jen doufat, že Carlisle nenechá ze svého prvního syna udělat trhací kalendář.
Stránku jsem si naposledy prohlédl a zaznamenal ještě jednu drobnost, kterou jsem na první pohled přehlédl. V místech Emmettova malého Emmettka byl nalepený malý balíček, k němuž vedla šipka s nápisem: ‚Testovací vzorek zdarma!‘ V hodinách nejrůznějších nauk nám je ukazovali, jenže jako upíři jsme je nikdy nevyzkoušeli. Chvíli jsem přemýšlel o jejich použití, ale velmi rychle to zavrhl. Měl jsem důležitější věci. Jako třeba zjistit, jestli už vychladli. Emmett ne, to jsem věděl, ale Bella by mohla. Asi se za ní zastavím. V porovnání s Emmettem bude jako beránek a mohla by mi pomoct, Emmett potřebuje vyšumět a s Bellou v domě mě nebude moc rozcuckovat. Jen je otázka, jak dlouho u nás Bellu udržím, bez použití omamných látek nebo násilí.
Po pár hodinách jsem se rozhodnul vydat na cestu. Škola už musela skončit a Bella už bude určitě doma. Rozběhl jsem se lesem a zastavil se až u jejího domu. Opatrně jsem vstoupil na verandu a zaklepal na dveře. Podle očekávání přišel otevřít náčelník Swan.
„Dobrý den, pane,“ pozdravil jsem slušně, div jsem se neuklonil.
„Emilio, rád tě vidím. Bella je dole, vyvolává toho exota ze včerejška.“ Zacukaly mu koutky a ustoupil ze dveří. V tomhle jeho žertování ho podporovat nebudu. Šel jsem za ním až ke dveřím do sklepa, kde mě opustil se slovy: „Cestu znáš hochu!“
Pomalu jsem scházel schody, než jsem za sebou uslyšel Charlieho zvolání: „Nezapomeň na pravidla!“ Pak už bylo ticho. Sešel jsem až dolů, kde už Bella seděla otočená směrem ke schodům. Čekala nově příchozího, když mě spatřila, zrudla vzteky.
„Ty…“ zasyčela a namířila na mě prst. Zdálo se, že přes rozčilení, není schopna vydat ze sebe další hlásky.
„Přišel jsem v míru,“ zvednul jsem ruce v gestu: ‚vzdávám se, nezabíjej mě ještě.‘
„Co chceš?“ vydechla a svěsila ramena.
„Omluvit se,“ odpověděl jsem naprosto vážně. „Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo poškodit taky tebe. Měl jsem v hlavě jen pomstu Emmettovi.“
„Ukaž!“ vztáhla ruku k časopisu. „Jak to vlastně použili? V tom vzteku jsem zaregistrovala jen titulek.“ Časopis mi vyškubla z rukou a začala jím listovat až k Emmettově reklamě. „Tak jo, tohle je v celku dobrá reklama, jen aby s tím klient neměl problém,“ uculila se tajemně. Vztek z jejích očí pomalu vyprchal.
„Odpuštěno?“ zeptal jsem se pro jistotu.
„Jo, odpuštěno. Ale s Emmettem to tak snadné mít nebudeš.“ Začala se smát, Emmett musel žvanit, co všechno mi udělá.
„No právě,“ povzdechl jsem si. „Emmett mě roztrhne jako hada.“
„Zasloužil by sis to,“ kývla hlavou a zasmála se. Nejspíš ji pobavila ta pasáž o trhání.
„No víš, napadlo mě… Nepomohla bys mi?“ nahodil jsem návnadu. Nejen, že Emmett si před ní nebude moct nic dovolit, taky ji budu mít u sebe a tím se mi v hlavě začal rodit plán. Plán jak na nedostupnou pevnost Bellu, kterou jsem už jednou málem dobyl.
„No jo, co s tebou,“ zasmála se. „Nebylo by dobré, aby se tvůj kalendář vydával posmrtně. Nebyl by to nejlepší slogan.“
„Takže mi pomůžeš?“ ptal jsem se s neskrývanou nadějí v hlase.
„Jasně, ale nejdřív vyvolám nějaké fotky. Můžeš tu zůstat, jestli chceš, většina je tvých,“ kývla na hromadu papírů a znovu se zabrala do práce.
„Mohu?“ ukázal jsem na hromadu fotek.
„Ale jistě,“ pokynula mi a já se začal probírat fotkami. Musím říct, že byly opravdu podařené. Na každý měsíc v roce jedna, tedy v první hromádce, asi si je už třídila. Byl jsem až překvapen, jak se nám práce vydařila.
„Můžu se zeptat, o jaká pravidla jde?“ nemohl jsem odolat a otázku jsem položil. Bella se na mě chvíli nechápavě dívala, tedy přesně do chvíle, než jsem svou otázku upřesnil: „Jak o nich mluvil Charlie…“
„Ou tohle, byly stanoveny už dávno. To podstatné je… Žádné techtle s klienty.“ Její vyrovnanost mě opět odzbrojila.
„A co mechtle, ty by mohly?“ pokračoval jsem v prohlížení fotek a u toho kladl své všetečné otázky.
„Mechtle? Co to je?“ ptala se a na tváři jí hrál šibalský úsměv. Potutelně jsem se usmál a dál pozoroval, jak vyvolává fotky. Tolik jsem si přál číst její myšlenky, takhle mi stále bude vrtat v hlavě její poslední věta…
„Tak hotovo?“ zeptal jsem se, když rožla a protáhla své zcela zjevně ztuhlé tělo.
„Jo, jsem hotová,“ zívla. „Pojedeme?“
„Nejsi moc unavená?“ přece jen se musím chovat jako gentleman.
„To se rozchodí,“ zasmála se a mávla rukou. Protočil jsem oči a spolu s ní vyšel do prvního patra. Rozloučila se s Charliem a pak spolu se mnou vyšla novými dveřmi ven.
„Kde máš auto?“ podivila se.
„No…“ tak to jsem nedomyslel… „Udělal jsem si procházku.“ Pokrčil jsem nakonec nevinně rameny.
„Tak chvíli počkej,“ zakroutila hlavou a vběhla do domu pro klíčky od auta. Doufal jsem, že mě nechá řídit, ale hodně jsem se spletl. Řídit mě nenechala a ještě měla tu drzost zeptat se, jestli nechci za autem běžet. Pche, kdybych běžel, byl bych doma dřív… Kdybych ji jen nepotřeboval jako štít.
Jízdu jsem se zatnutými zuby přetrpěl a už jsme vysedali před naším domem. Bella se usmívala a já trnul. Už teď jsem slyšel Emmettovy myšlenky.
‚Ten hajzl, zabiju ho, roztrhám a spálím. Smrad jeden, co si myslí!‘ Tohle se opakovalo stále a pořád dokola. Bella pomalu vykročila k domu a já ji následoval. Ve dveřích jsem se zastavil a naposledy se oklepal pod přívalem myšlenek.