Bella:
„Promiň, jen reflex. Na něco takového nejsem zvyklá.“ Objasnila jsem a znovu se k němu naklonila. Jemně jsem se otřela o jeho ústa, neváhal a ihned začal s něžným a šíleně krásným polibkem. Prostupoval mnou pocit naprosté blaženosti a tomuhle jsem se chtěla bránit? Pche! Bych byla blbá!
„Děkuju,“ zašeptal, když se naše ústa uvolnila.
„Nesmím o tebe přijít, je ti to jasné?“ ptala jsem se.
„Neboj, nic se nestane.“ Uklidňoval mě, jemně obkresloval kroužky na mých zádech a já se nechala unášet do říše snů.
***
Položila jsem svou hlavu na Edwardovu hruď a to je poslední, co jsem si pamatovala. Teď jsem se probudila ve své posteli a Edwarda nikde necítila. To je zajímavé, myslela jsem, že to byla skutečnost. Začínám mít nějak moc živé sny. Protáhla jsem se na posteli a pomalu vstala.
Moment, proč jsem oblečená? Trklo mě, jakmile jsem uviděla, co mám na sobě. Jen jsem zakroutila hlavou a vydala se do kuchyně, odkud se linula krásná vůně.
„WOW!“ vypadlo ze mě, když jsem spatřila, kdo tu přenádhernou vůni způsobil. Edward stál u plotny a něco kuchtil.
„Dobré ráno, jak ses vyspala?“ zeptal se.
„Ty vaříš?“ podivila jsem se místo odpovědi.
„Ano, měla to být snídaně do postele, ale zdá se, že už jsi vstala.“ Řekl naoko smutně a zašklebil se.
„Jo, vstala,“ vrátila jsem mu škleb a pak se usmála. „Ale nápad se cení, mimochodem, co budu mít dobrého?“
„No… Podle toho, co si vybereš. Pokusil jsem se o palačinky, vajíčka a tousty… Tak co?“ páni, na někoho kdo nejí, umí docela slušnou řádku jídel.
„Myslela jsem, že upíři nejí,“ podivila jsem se nahlas.
„Ne, to opravdu ne.“ Zasmál se.
„Kde ses naučil vařit?“
„Pořad o vaření a dlouhá věčnost.“ Objasnil a začal nandávat na talíř. „Tak co to bude, paní mého srdce.“ Tomu jsem se zasmála.
„No… Tak mi to dej všechno, musím přece ochutnat co je nejlepší!“ odpovídala jsem stále s úsměvem na rtech.
„Dobrá, takže první chod… vajíčka ala Edward.“ Dal přede mně talíř s míchanými vajíčky a slaninou. Ani mi nedošlo, jak moc jsem vyhládlá. Popadla jsem vidličku a začala baštit.
„Páni, tak to bych nečekala. Je to vynikající.“ Usmála jsem se na něj, když jsem vyškrábala a vylízala talířek. „Tak dál!“
„Dobrá, jako další tady máme tousty – nemají zvláštní název,“ zakřenil se a postavil přede mě další talířek. Opět jsem to do sebe hodila a pak se jen olízla.
„Asi si tě najmu, jako vrchního kuchaře.“ Zasmála jsem se a on podal poslední talíř.
„Tak jo, ještě jsou tu palačinky.“ Jen jsem vydechla a začala se ládovat. Za necelou půl hodinku jsem byla najezená a měla dojem, že dřív než k večeři jíst nebudu. Všechno to bylo tak skvělé, že mi bylo líto cokoliv nechat. Bohužel to mělo i ten efekt, že moje bříško praskalo ve švech.
„Dneska bude slunečno,“ postěžoval si Edward.
„Co? Tady ve Forks?“ zasmála jsem se.
„Ráno mi volala Alice, nebudeme moct do školy,“ zanaříkal.
„No, já už tam musím. Přece jenom, ten včerejšek…“ zakroutila jsem hlavou.
„Jo, včerejšek.“ Povzdechl si Edward. „Co řekneš ve škole?“
„No, že sem si zlomila ruku asi těžko…“ zauvažovala jsem. „Asi, že jsem zaspala a pak už nemělo cenu do školy jezdit. Tak mě napadá, že tam asi nikdo nezavolal. No tak… Nevím, něco vymyslím až tam…“
„Vymluv se na zpožděný let…“ tázavě jsem se na něj zadívala. „Podle Alice ti uvěří a nebudou se tě na nic vyptávat.“
„Skvěle, tak to by bylo!“ zajásala jsem a pomalu se zvedla. „Jdu se odvalit do školy…“
„Bude se mi stýskat…“ jen jsem se na něj usmála a vyběhla schody. Udělala jsem svou ranní hygienu a vystřelila z domu. S Edwardem jsem se ani nerozloučila, protože už tak jsem letěla pozdě.
***
Školu nebylo těžké najít a tak jsem už za chvíli parkovala. A jak předpověděl Edward, vlastně Alice, začínalo vykukovat sluníčko. Byla jsem nadšená, slunce mám ráda. Pomalu jsem se odloudala do přijímací kanceláře, kde jsem narazila na milou sekretářku.
„Dobrý den, jmenuji se Isabella Swanová. Včera jsem měla nastoupit, bohužel, můj let se opozdil.“ Usmála jsem se na ni.
„Ano, ano… Mám to tady. Ach ta doprava…“ jen jsem pokývala hlavou na souhlas a ona začala přehrabovat velkou nestabilní hromadu. „Tady to máte…“
Podala mi nějaké papíry a já se se zdvořilým „Nashledanou!“ vytratila z kanceláře. Tak tohle bylo snadné. „Jen tak dál a možná přežiješ první druhý den školy.“ Řekla jsem si pro sebe.
***
Škola utekla neskutečnou rychlostí, sama jsem se divila, že jí proplouvám tak snadno. Vím, měla jsem ji za sebou už několikrát a pokaždé mi to přišlo lehčí a lehčí, ale tentokrát to bylo lehčí nějak moc. Uvidíme, co se semele. Tak snadný ten den být nemůže. Nikdy nebyl, pokaždé se něco stalo a já se děsila toho, co to bude tentokrát.
Na to jsem měla velmi brzy přijít. Zaparkovala jsem před domem a vešla, během pár vteřin se ozvalo zaťukání na zadní dveře. Nejprve jsem si myslela, že je to Edward… Jak jen jsem se mýlila. Otevřela jsem dveře a v nich stál nějaký indián, nejspíš z blízké rezervace.
„Ahoj,“ pozdravil mě.
„Ahoj, co chceš?“ zeptala jsem se.
„Víš, já říkal jsem si, včera se to nepovedlo. Chtěl jsem se představit… Jmenuji se Jacob Black.“ Včera, ahá tak to bude ten rudohnědý vlk, co na mě tak divně civěl.
„Oh, aha… No, potřebuješ ještě něco, Jacobe?“ pokračovala jsem ve svém, ne příliš přívětivém tónu.
„No, myslel jsem… Nešla bys se mnou… no jako na rande?“ vyblekotal ze sebe.
„Máš naprostou pravdu,“ usmála jsem se na něj a on se rozzářil. „Nešla!“ v tu chvíli mu úsměv zamrzl na rtech a začal se třást.
„Proč ne?“ otázal se, se stále stejným třesem.
„Už někoho mám,“ odpověděla jsem klidně.
„Tu pijavici?“ zavrčel.
„Ne, Edwarda!“ bylo mi jasné, že myslíme tutéž osobu, ale jako o pijavici se o něm bavit nehodlám.
„Je nebezpečný, může tě zabít!“ rozčílil se ještě víc.
„Když myslíš,“ pohodila jsem rameny.
„Vím!“ vrčel.
„Naopak, nevíš vůbec nic!“ vykřikla jsem. „A teď mě omluv!“
„Ne!“ strčil svou nohu mezi práh a dveře. No tak tenhle je vytrvalý!
„Podívej, tohle je můj dům a ty mi v něm nebudeš poroučet!“ znovu jsem se pokusila zavřít, ale přes jeho nohu to nešlo. V tu chvíli se začal třást ještě víc a vypadalo to, že co nevidět vybouchne jak atomovka.
Měla jsem skoro pravdu. Během vteřiny se stalo několik věcí, Jacob jako by vybouchl a přede mnou se objevil velký rudohnědý vlk, v tutéž chvíli se přes mou tvář a dolů po ruce svezla obří tlapa toho psiska a já se svalila k zemi. Pak si nejspíš chvíli nepamatuju, protože když jsem se probrala, skláněl se nade mnou téměř nahý Jacob.
„Vypadni z mého domu,“ zasípala jsem.
„Promiň, tohle jsem nechtěl. Dostanu tě do nemocnice!“ omlouval se a snažil se mě zvednout.
„Nedotýkej se mě a vypadni!“ zaječela jsem, docela jsem se divila, kde jsem najednou našla hlas.
„Slyšels, čokle?“ ozvalo se ode dveří. Mírně jsem zaklonila hlavu a uviděla naštvaného Edwarda. Vypadal tak sexy, když se zlobil. Jejda holka, máš potrhaný obličej a ruku a ty myslíš na sex!?!
„Hlavně se když tak poperte až venku, dík!“ usmála jsem se na něj a snažila se, si z hlavy vyhnat ne zrovna cudné představy.
„Doprav ji do nemocnice, pijavice!“ plival po něm slova Jacob.
„Nestarej se!“ opáčil mu stejně vztekle Edward.
Jacob vyběhl z domu a já byla ráda, že se toho otravného čokla zbavila. Edward přišel až ke mně a zatvářil se zničeně.
„Bello, já…“ nevím, co chtěl, ale přerušila jsem ho.
„Edwarde klid, jsem v pohodě. Za chvíli nebude po zranění ani památka. Klid!“ uklidňovala jsem ho. „Nechceš počkat na verandě?“
„To není dobrý nápad! Ještě bych se za ním vydal a rozpoutal válku.“ Nevesele se zasmál. „Ne že by mi to vadilo!“
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se. Edward mi v příštích několika minutách vysvětlil, jakou mají smlouvu s kmenem a co to obnáší. Po celou dobu dýchal klidně a zadrhnul se snad jen jednou. Musí mít hodně dobré sebeovládání, když tohle vydrží. Přesto červíček hlodá a hlodá.