Edward:
Běžel jsem za ní a říkal si, jak je možné, že je tak rychlá. Ani Emmet ani Rosalie nebyli tak rychlí, ani když byli novorození. Byl jsem zvyklý na to, že jsem nejrychlejší, ale tahle upírka byla snad ještě rychlejší. Vždycky, když už jsem si myslel, že ji chytím, se mi vysmekla.
AAAch, to snad není možné. Možná si myslela, že jí chci ublížit. Opravdu to vypadalo, jako by běžela o holý život. Takhle jsem to nechat nemohl.
Na kraji malé mýtinky jsem zpomalil a zavolal za ní: „Nechci ti ublížit. Už dlouho jsem se s nikým nepotkal. Počkej!“
Ani jsem nedoufal, že by se zastavila, ale když jsem se za ní opět naplno rozběhnul, muselo jí dojít, že se jen tak její společnosti nevzdám. Musela si říct, že to riskne, protože se otočila a s nedůvěřivým pohledem se na mě dívala.
„Ahoj, jmenuji se Edward a ty jsi?“ zeptal jsem se tónem, o kterém jsem si myslel, že by ji mohl přesvědčit, že jí nic neudělám. Příliš jsem toužil po jakékoliv společnosti.
„Isabella“ řekla prostě a dál na mě koukala.
„Dlouho jsem nepotkal společnost a tam u jezera jsem se jen lekl. Velice se omlouvám, nechtěl jsem tě vyděsit.“ Usmál jsem se na ni a doufal jsem, že pochopila.
„Aha, tak fain. Já už musím jít. Měj se.“ Otočila se na podpatku a chtěla odejít.
„Počkej!“ nemohl jsem ji jen tak pustit. „Já, hledám svou rodinu. Nemohu je najít. Asi si řekneš, že jsem neschopný… No asi trochu jsem. Já… docela bych uvítal společnost, pokud by ti to nevadilo.“ Pak mi došlo, že asi pospíchá za někým, že nejspíš byla jen na lovu a omylem narazila na hlupáka, co neví, kam jde. „Pokud ovšem nepospícháš za svou rodinou.“ Řekl jsem sklesle a doufal, že si toho nevšimla, aby se mnou nebyla jen z lítosti.
„Já rodinu nemám.“ Vypadala tak opuštěně, když to říkala. „Máš štěstí, že nějakou máš, ačkoliv je nemůžeš najít.“
„Já vím, že mám. Bohužel jsem udělal spoustu chyb.“ Naše konverzace nabrala lehký tón a já byl moc rád. Mohl jsem mít novou kamarádku, se kterou bych mohl hledat svou rodinu. Byl jsem si jistý, že by ji přijali.
„Jestli chceš, pomohu ti je najít. Docela to umím.“ Usmála se na mě a já přemýšlel, jestli jsem se nezbláznil. Jestli to u upíra jde.
„Ale jestli nechceš, půjdu si po svém.“ Dodala po chvíli mého mlčení, které si zjevně špatně vyložila.
„Budu rád, když se mnou půjdeš.“ Usmál jsem se na ni. „Nutně potřebuji společnost. Začíná mi ze samoty hrabat.“
„Jo, to znám. Jsem taky dlouho sama.“ Začala si pomalu sedat na kámen a pokynula mi, abych si k ní přisedl. „Víš tvou rodinu neznám, a proto bude složitější je najít. Myslím tím, že se mi lépe hledají lidé popřípadě upíři, se kterými jsem se už někdy setkala.“
Moment, ona má dar hledat lidi? To je poněkud zvláštní, řekl bych. No nevidím jí do hlavy. Kdo ví jak to je.
„Jsem moc rád, že se mi pokusíš pomoct. Ani nevíš jak.“ Znovu se usmála, jako by byla ráda, že chvíli nebude sama. Ačkoliv věřím, že má rodina by ji přijala a mně její společnost taky nijak zvlášť nevadila.
„Tak co kdybys mi o nich něco pověděl?“ zeptala se. „No, abych věděla, co vlastně hledám. Kolik jich je a tak.“
„Aha, no jo promiň.“ Usmál jsem se na ni omluvně. „Jsem dlouho sám, moc jsem s nikým nemluvil. Jsi první společnost po několika letech.“
„Jo to znám taky.“ Zase se zatvářila tím způsobem ´Jako bych to taky neznala!´
„No jo vlastně,“ tak tohle bylo podivné. Vůbec mi nevadilo tam s ní jen tak sedět. Asi to bylo tím, že byla taky sama a nikoho neměla.
„Tak povídej. Začni třeba tím kolik jich je, jak se jmenují. A hlavně kdy a kde jsi je viděl naposledy.“ Zeširoka se na mě usmála.
„No je jich šest. Tři muži a tři ženy. Mí rodiče Carlisle a Esme a pak sourozenci. Emmet a Rosalie, Jasper a Alice.“ Říkal jsem je ve dvojicích, aby věděla, kdo ke komu patří. „Naposledy jsem je viděl ve Forks, tam jsme bydleli. Museli se odstěhovat, byli tam už dlouho. Odešel jsem od nich před patnácti lety.“ Na chvíli jsem se odmlčel a pak pokračoval: „Poslední stopu jsem našel tady v Chicagu. Carlisle je vynikající chirurg.“ Nad tou poslední větou se zarazila. Viděl jsem ty otazníky, ´Upír a chirurg?´ ale nechtěla mě přerušovat, nic neříkala a tak jsem mohl pokračovat. „Pracoval ve zdejší nemocnici, ale před dvěma lety se odstěhovali a v nemocnici nevědí kam, tedy vědí, ale co by proboha dělali na Floridě, že?“ dokončil jsem svou řeč a dal jí prostor na otázky.
Přišly rychle: „Doktor, chirurg, jak?“ vykoktala ze sebe.
„No, vždycky to byl jeho sen. Umí perfektně odolávat lidské krvi.“ Usmál jsem se nad jejím pohledem.
„Tak to všechno vysvětluje.“ Řekla a v očích jí byl vidět potlačovaný smích.
„No já netvrdil, že moje rodina je úplně tradiční.“ Tomu jsem se začal nahlas smát. Už dlouho jsem neměl tu potřebu pořádně se zasmát.
Po chvíli jsem slyšel jak se i Isabella vedle mě směje. Byl jsem rád. Vypadalo to, že s ní nebude nuda.
***
Když jsme se oba dostatečně vysmáli a byli schopni jít. Vstali jsme. Isabella na mě koukala, jako by snad měla nějakou další otázku. Po chvíli jí to nedalo.
„Kde chceš začít. Víš, mám svou taktiku hledání, ale jestli máš nějakou stopu, nebo plán. Docela by se hodil.“ Usmála se a čekala, co povím.
„Já vlastně plán nemám.“ Vyznělo to smutně, nechtěl jsem před ní vypadat, jako zoufalec, který už ani nevěří, že svou rodinu najde. „Přemýšlel jsem, že se stavím u známých v Denali a zkusím něco zjistit. Moc se mi tam nechce, ale mohli by něco vědět.“
„Fain, tak půjdeme tam.“
„Ne, já… vlastně tam nechci jít. Je tam jedna upírka.“ Za tohle jsem se nehorázně styděl. Tohle jsem své nové kamarádce říkat nechtěl, bude si o mně myslet, Bůh ví, co si myslí.
„Aha, takže si jí zlomil srdce chudince?“ otázala se a já na ni koukal s otevřenou pusou.
„Tak to není.“ Podařilo se mi ze sebe dostat. „Já, no možná trochu je. Odmítnul jsem ji to ano, ale zároveň jí nikdy nedal najevo, že bych o ni snad stál.“
„Aha, tak jo. Jak myslíš. Do Denali tedy ne? Chápu to dobře?“
„Ano, chápeš to dokonale.“ Byla opravdu bystrá. Když chtěla.
„No v tom případě, bych začala ve Forks, obeznámím se tam s jejich pachy, určitě tam zůstaly, ačkoliv jsou všichni dlouho pryč.“ Když to říkala, myslel jsem, že vyletím z kůže. Do Forks se mi ale vůbec nechtělo. NE.
„Nejsem si jistý, jestli pomůže, když se budeme někam vracet.“ Štěkl jsem na ni.
„Tak promiň, jen jsem si myslela, že by mi to pomohlo. Neznám je a jejich pachy by mi mohly pomoct.“ V jejím tónu bylo slyšet, jak jsem jí ublížil. Ona se mi snažila pomoct a já byl hnusný.
„Omlouvám se. Vím, snažíš se mi jen pomoct. A já se tady zatím chovám jako idiot.“ Omlouval jsem se a doufal, že to zabere. Snad.
„To nic, chápu tě. Stýská se ti a domov ti je jen připomene.“ Vypadala provinile, ale proč. Vždyť nic neudělala. To já jsem ten pitomec, co se chová hrubě. „Nechtěla jsem… No ….“
„To nic. Vážně. Chovám se hrozně.“ Zase jsem se omluvil.
„Pojď, ukážu ti, kde jsme žili ve Forks.“ Doufal jsem, že to pomůže. Vyrazil jsem do lesa a ona po chvíli za mnou.