Život není peříčko – 19

Deprecated: Non-static method GDSRDBCache::get_posts() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/class.php on line 2011 Deprecated: Non-static method GDSRDBCache::get_logs() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/class.php on line 2018 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Strict Standards: Non-static method gdTemplateDB::get_template() should not be called statically in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/gdt2/classes.php on line 419 Strict Standards: Non-static method gdTemplateDB::get_template() should not be called statically in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/gdt2/classes.php on line 419 Strict Standards: Non-static method gdTemplateDB::get_template() should not be called statically in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/gdt2/classes.php on line 419 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

Bella:

S Edwardem bylo vše tak nějak snazší, dokonce i loučení s rodinou, kterou jsem milovala, jsem dokázala ustát bez slz. Ty by to nikomu neulehčily. Po všem tom loučení jsme se vrátili do hotelu a posadili se na postel.

Seděli jsme a dívali se vzájemně hluboce do očí, když jsem uslyšela škubání látky. Sklouzla jsem k místu, odkud ten zvuk přicházel a málem vyprskla smíchy. Zajímalo by mě, na co Edward myslel, že se stalo zrovna tohle. V jeho kalhotách se prudce napínalo jeho mužství, docela jsem se divila, že si dávno neprorvalo cestu skrz.

Všiml si mého pohledu a rychle se zakryl dekou, jen jsem se tomu uchichtla a políbila ho. V tu chvíli bylo slyšet jen trhání látky.

„Tohle mi nedělej!“ zavrčel mi u ucha.

„Proč ne?“ oplatila jsem mu.

Jen zaúpěl a přitáhl si mé rty. Začala jsem se přesouvat k němu pod peřinu, stále jsme se vášnivě líbali a on zajel svýma rukama pod mé šatičky.

„Nezapomeň, že tu jiné oblečení nemám.“ Zasmála jsem se, ale opravdu jsem se bála, co bych si oblékla, kdyby je roztrhal. Zkoumavě se mi zadíval do očí a pak pomalu, velmi pomalu mi je začal přetahovat přes hlavu. Když byly dole, hodil je někam do rohu a prohlédl si mě. V tutéž chvíli jsem svýma rukama sjela k jeho kalhotám a roztrhla je vejpůl.

Jejich zbytky se rázem povalovaly po stranách postele. Své ruce jsem vrátila k jeho hrudi, na které bylo k mému zklamání stále tričko. Pomalu jsem svýma rukama přejížděla po jeho hrudi a u toho ho líbala všude, kam jsem dosáhla, rtům jsem se vyhýbala, bylo mi jasné, že by mě okamžitě uvěznily.

Ještě párkrát jsem přejela svými rty po jeho krku, když to nevydržel a přitáhl si mé rty. Vášnivě mě políbil a do naší hry zatáhl i jazyk. Mazlili jsme se s tělem toho druhého, když se rozletěly dveře a v nich stála má matka.

Slyšela jsem hluboké zalapání po dechu a tiché zaúpění u mého ucha. To první byla reakce mé matky. Takhle nachytat dceru. To druhé byl Edward, moc jsem se mu nedivila, jeho dotyky ve mně vzbuzovaly neodolatelnou touhu. Jestli na tom byl jen z poloviny stejně… Uhh.

„Jak si mohla. Dceruško moje!“ křičela zoufale má matka.

„Tak tohle bude ještě sranda.“ Zašeptala jsem do ucha Edwardovi, který se ze všech sil snažil ovládnout. Pomalu jsem se otočila a prozkoumala pokoj pohledem. Někde poblíž musí být něco, co si obleču.

„Jak mi chceš tohle vysvětlit?“ Histerčila dál moje matka, která mě přes čtyřista let neviděla. A vůbec mě neznala. Jak si to jen představuje, začít se jen tak chovat jako rodič.

„No… Po čtyřset letech na to snad mám nárok, ne?“ zeptala jsem se jí provokativně a hned toho litovala. Ještě si bude myslet, že jsem nevychovanej spratek.

„…“ matka párkrát otevřela pusu a hned ji zase zavřela. Mezitím jsem v pokoji objevila nějakou deku. Byla mi na dosah, a proto jsem se pro ni natáhla. Tu kterou jsme měli na sobě, jsem jaksi použít nemohla. Edward taky nebyl v pozici, ve které bych ho mohla nechat bez ní. Nervózně těkal pohledem mezi mnou a mou matkou a raději nic neříkal.

Vsadila bych se, že kdyby mu v žilách kolovala krev, byl by rudej až za ušima. Vzala jsem deku a omotala ji kolem sebe. Edwarda jsem nechala ležet v posteli a pomalu si došla pro ty šatičky. Navlékla jsem si je na sebe, aniž bych sundala deku a až potom, co jsem je měla bezpečně na sobě, jsem deku odmotala. Hodila jsem ji směrem po Edwardovi, který se nutně potřeboval probrat, a popadla matku, která na nás nechápavě hleděla.

V předpokoji jsem se s ní zastavila a zkoumavě na ni pohlédla. Tvářila se, jako bych udělala nějakou neodpustitelnou věc. No, byla to ona, kdo mi vtrhl do pokoje bez zaklepání, pak se nemůže divit, že viděla něco, co neměla.

Říkáte si, že se vůbec nestydím, ale opak je pravdou. V první chvíli jsem si myslela, že se propadnu metry a metry hluboko. Chtěla jsem svůj obličej skrýt v Edwardově hrudi a zajíkat se nad tím dokonalým trapasem. To jsem nemohla, matku jsem musela dostat z pokoje a zjistit co chce.

„Tak o co jde?“ zeptala jsem se, možná až příliš stroze.

„Já…“ A jaj, tak to bude hodně zlé. To co viděla, ji muselo hodně rozhodit. No, kolik matek vlastně touží vidět dceru in flagranti? „Omlouvám se, měla jsem asi zaklepat.“ ASI??? URČITĚ!!! Nakonec jsem jen přikývla. Nechtěla jsem to zhoršovat.

„Tak co jsi potřebovala?“ zeptala jsem se přívětivěji.

„Marcus říkal, že odjíždíš.“ Vypadala strašlivě smutně. „Chtěla jsem se rozloučit. Vím, že mě nejspíš nechceš ani vidět…“ Tak tohle jsem ji nenechala dokončit.

„Tak to není. To jen otec s tím má problém. Nechci jej zbytečně dráždit.“ Usmála jsem se na ni. „Určitě se brzo uvidíme. Ve Volteře jsou stále nějaké oslavy.“ Chtěla jsem ji povzbudit. Oslavy však až tak časté nebyly.

„Dobře, v tom případě, bych asi měla jít.“ Zadívala se na dveře. „Ty máš ještě… ehm, něco na práci. A otec by nebyl rád, kdyby zjistil, že jsem utekla.“ Šibalsky se na mě zazubila a já pochopila, po kom jsem tak střelená. Zasmála jsem se s ní a ona pomalu odešla.

Já se jak jinak, než vrátila do pokoje k Edwardovi. Ten stále seděl na posteli ve stejné poloze, ve které jsem ho přiváděla k šílenství a ve které jsem ho nechala, když jsem odešla s matkou ven. Pohled na něj byl tak nádherný. Zavřela jsem dveře a pro jistotu je zamkla.

Přiskočila jsem k posteli a lehla si na jeho hruď. Objal mě pažemi a v tu chvíli jsem vyprskla smíchy. Celá jsem se tím otřásala a po chvíli cítila, jak i Edward nevydržel a začal se smát. Tohle byla teda situace.

***

Po ne dost dlouhé době se mi zase začaly klížit očka. Bylo hrozné, jak moc jsem se vyčerpala. Mé tělo si opět žádalo dávku spánku. Nikdy jsem doopravdy nepociťovala únavu, až teď. Asi jsem ještě nedohnala všechnu svou energii. Stočila jsem se blíž k Edwardovi a zavřela oči. Chvíli se prospím.

***

Po probuzení jsem s potěšením zjistila, že stále ležím v jeho těsném objetí. Hladil mě po zádech a svou hlavu měl skloněnou v mých vlasech. Bylo to nádherné a být to na mě, jen tam tak ležím a nechávám se hladit a laskat.

„Dobré ráno.“ Promluvil, když si všimnul, že jsem vzhůru.

„Dobré, jak dlouho jsem spala?“ zvedla jsem k němu hlavu.

„Asi tak tři hodinky.“ Usmál se na mě. „Za pár hodin odlétáme. Jestli chceš, zajdeme si před tím na lov.“

„To není tak špatný nápad.“ Úsměv jsem mu oplatila a pomalu se zvedla. Jakmile jsem stála, jeho ruce mě okamžitě stáhly zpátky a uvěznily v objetí.

„A pusu nedostanu?“ zeptal se, se šibalským úsměvem. Natáhla jsem se k němu a vášnivě ho políbila. Chtěl pusu? Já zas něco víc! Svůj jazyk jsem pomalu prodrala do jeho úst.

Jemně zasténal a přidal se do naší hry jazyků. Pokračovali jsme téměř tam, kde nás má matka vyrušila, a já byla nadšená. Své tělo jsem k němu začala náruživě tisknout. V jeho klíně byl ten už tak známý tlak, náruživě jsem se k němu přitiskla ještě víc a on zaúpěl.

Pomalu velmi pomalu jsem mu sundala tričko a mohla pozorovat jeho dokonalé svaly. Přejížděla jsem každý jeho sval zvlášť, a jak jsem si nemohla pomoc, začala jsem ho líbat po jeho dokonalém hrudníku. Jemně mi zavrčel u ucha a přitáhl si má ústa.

Naše rty hrály dokonalou hru, když mi opět pomalu stáhnul ty bílé šatičky. Přejížděl svýma rukama po celém mém rozpáleném těle a vyvolával ve mně naprosto neodolatelnou touhu. Pomalu jsem opět sklouzla pod deku, kde bylo jeho dokonalé tělo jen, tak jak ho Pán Bůh stvořil. Tak dokonalý, svýma rukama jsem přejížděla po jeho svalech a kochala se při každém dotyku.

Sjížděla jsem svými polibky níž a níž, zastavila jsem se u jeho pupíku a jemně do něj vjela jazykem. Jeho reakce byla naprosto dokonalá, zaúpěl a v zápětí slastně zavrčel. Povzbudil mě tím k pokračování, když se znovu otevřely dveře. TAK MOMENT!!! JÁ ZAMYKALA!!!

Vykoukla jsem z pod deky a uviděla Carlislův mírně šokovaný výraz. Zabořila jsem svou hlavu k Edwardovu rameni.

„Pardon!“ vyhrkl Carlisle a rychle vyšel z pokoje.

„Já měla dojem, že jsem zamkla!“ řekla jsem Edwardovi a zabořila obličej ještě hlouběji. Tahle situace byla vtipná, tak nejdřív nás vyruší moje matka a pak jeho otec. Kdo dál???

„No, když si spala, chtěl se mnou Carlisle mluvit. Nějak jsem zapomněl zamknout.“ Usmál se na mě omluvně Edward, já se jen začala víc dusit smíchy. Pro jistotu jsem se zvedla a rychle se oblékla. Po Edwardovi jsem hodila nějaké jeho šaty ze skříně a rychle vyšla do předpokoje.

V tomhle hotelu nám nějak není souzeno. Pro jistotu to nebudeme pokoušet, další na řadě by byl Aro a ten by asi tak klidný nezůstal.

***

„Carlisle? Co jsi předtím potřeboval?“ zeptala jsem se ho, když jsem na něj konečně narazila v recepci.

„No… Já nechtěl jsem rušit.“ Začal se omlouvat.

„To nic, opravdu. Nebyl si první.“ Nad poslední vzpomínkou jsem se usmála.

„Oh!“

„Jo, máma nás načapala včera.“ Znovu jsem se nad tou vzpomínkou zasmála.

„Vlastně jsem Vám jen chtěl připomenout náš odjezd.“ Stočil rychle téma. „Za hodinu musíme vyrazit na letiště.“

„Samozřejmě. Zajdu si na lov a koupit něco na sebe.“ Ukázala jsem na šatičky, které by ve Forks vypadaly poněkud nevhodně. Jen přikývl a já se pomalu šourala ven.

***

Venku jak jinak, než svítilo slunce. Edward i Carlisle museli zůstat v hotelu a já se pomalu loudala ulicemi Voltery. Zašla jsem do několika obchodů a koupila si nějaké kalhoty a trika. Nakonec jsem se vydala na velmi krátký lov a vrátila se zpět do hotelu.

V předpokoji seděl Edward s Carlislem a o něčem debatovali. Z jejich pohledu mi bylo jasné, že nejde o nic dobrého.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 9.9/10 (8 votes cast)

Život není peříčko – 18

Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

Edward:

Bella krásně spala, když se předpokoji ozval Carlislův hlas: „Nejsem si jist, zda je to pro ni vhodné.“

„Jsem její otec, snad vím, co je pro mou dceru vhodné a co ne.“ Byl to Aro, kdo se vedle vztekal.

„Tím si nejsem tak jist.“ Krotil ho Carlisle. „Příteli, vím, že ji chceš vidět a tvá žena jistě taky, jen si, jako její doktor nemyslím, že je na to vhodná doba.“

„Vhodná doba, budeš se mi vzpírat! Vhodná doba je, když určím já.“ Křičel Aro. To jsem nevydržel a nedobrovolně se od svého andílka zvedl.

„Tak to si opravdu nemyslím.“ Klidnil ho opět Carlisle.

„Neopovažuj se mi odporovat!“ rozkřičel se znovu Aro. Vstoupil jsem do místnosti a rozhlédl se. Carlisle stál přede dveřmi do pokoje, před ním byl, rozzuřený Aro a asi dva kroky za ním stála jeho žena.

Za ní bylo ještě několik upírů jako stráž. Okamžitě jsem poznal Felixe a Demetriho, potom také Aleca a toho posledního jsem neznal. Všichni se tvářili zničeně. Podle jejich myšlenek nechtěli, aby Aro Bellu jakkoliv rozrušil, zároveň však nemohli nic udělat. Byl jejich velitelem. Jak prekérní situace.

„Nekřičte tady, zrovna usnula!“ zasyčel jsem na ně. Opravdu se mi nelíbila představa toho, jak ji takhle hrubě probudí.

„Neopovažuj se tady na mě syčet!“ rozběsnil se Aro do běla. „Je to moje dcera! Snad vím, co můžu a co ne!“ štěkal dál.

„Je zvláštní, jak se Vaší dcerou stane ve chvíli, kdy se Vám to hodí.“ Odpověděl jsem mu stejně vztekle. Opravdu mi začínalo vadit, jak se k ní Aro choval. Jeho dcerou byla ve chvíli, kdy to jemu přinášelo prospěch. Tak by to však být nemělo. Jeho dcerou měla být vždy, i když třeba zrovna zlobila. Ne jen když to byl hodný a poslušný vojáček.

„Demetri!“ štěkl Aro rozkaz směrem k němu. Hlavou pokýval ke mně a v tu chvíli se dal Demetri do pomalého útoku. V duchu se mi pořád omlouval, že tohle musí udělat, když najednou narazil do neviditelné stěny. Trochu se zaklepal a dopadl na podlahu.

Jak? Vrtalo mi hlavou, ovšem jen do chvíle, kdy se ve dveřích pokoje objevila rozespalá Bella. No jistě ona a její štíty.

„Už se nikdy, NIKDY neopovažuj dotknout někoho z mé rodiny!“ vyštěkla vztekle a pohled upoutala ke svému otci.

„Ty mi nebudeš rozkazovat, mladá dámo!“ vztekle na ni zavrčel Aro.

„Odejdi! Hned!“ přikázala mu Bella. „Můj otec dávno nejsi. Nikdy jsi nebyl. Proč bych to teď měla měnit? Všechny dluhy tobě jsem splatila.“ A kývla hlavou ke své matce. „Teď odejdi! Vy oba!“

S tím se Bellina matka zatvářila, jako by jí právě bodla do srdce osten. Divil jsem se, proč se tak najednou chová. Budu se jí na to muset později zeptat. Aro to vzal jako jasný příkaz a odešel. Jeho žena ho v malém odstupu následovala.

Demetri pokýval hlavou k Belle a pak i s ostatními odešel za svým pánem. Byla to jasná omluva a Bella jak se zdá ji přesně pochopila. Netvářila se však nijak zničeně, když se otočila ke mně:

„Kdy odjíždíme?“ zeptala se. V tu chvíli jsem nebyl schopen slova. To chce opravdu takhle odjet?

„Klidně zítra.“ Usmál se na ni Carlisle, který se vzpamatoval rychleji.

„Děkuji.“ Poděkovala Bella a vrátila se do pokoje. Na malou chvíli jsem nebyl schopen pohybu. Byl jsem šokován chováním všech těch okolo. Na jednu stranu ji zbožňují a na stranu druhou by ji nejraději zakousli. Tedy Aro by ji nejraději zakousl.

***

Vrátil jsem se k Belle do pokoje, seděla tam na posteli a žmoulala přikrývku. Když jsem vešel, vzhlédla a nádherně se zasmála. Její oči však prozrazovaly velký vnitřní smutek. Zakroutil jsem hlavou a pomalu k ní přišel.

„Jsem v pohodě. Jen jsem trochu smutná. Otec se chová, jako bych byla…“ odmlčela se, zdá se, že sama nevěděla, jak pokračovat.

„Bello nikdy nepochybuj o tom, že jsi skvělá. Abys věděla, tvá matka by si přála tě poznat.“ Chlácholil jsem ji.

„Má matka Edwarde, je mrtvá a to už dost dlouho.“ Zarazil jsem se. Vždyť jsem její matku viděl. Pochopila mé váhání a rozvedla to: „Nikdy tu pro mě nebyla. Vím, že teď je, ale já si zvykla na to, že žádná není. Prostě mámu nemám, zemřela, když jsem se narodila. To, že jsem ji oživila pro otce, na tom nic nemění.“ Nevesele se usmála. „Teď mám tebe. A víš co? Nic víc si nepřeju.“ Její úsměv byl o poznání upřímnější, když mě políbila.

Byl jsem rád, že jí to ulehčuji, necítil jsem se však nejlíp, když mi došlo, že ji od rodiny zítra odvezu. Bylo mi líto všeho, co se stalo od chvíle, kdy jsem ji potkal. Jasperova útoku. Její hádky s otcem, když nás bránila. A nakonec té hrůzy na slavnosti.

Pak jsem si uvědomil, že nebýt všeho toho stále bych bloudil světem sám, bez lásky a naděje v někoho tak dokonalého a úžasného. Nemohl jsem se dočkat, až si ji odvezu domů a nebudu se muset bát Volterských návštěv každý den.

***

„Musím se s nimi rozloučit.“ Pověděla najednou. Bylo tak nádherné ji jen tak držet v náruči. To ticho mi vůbec nevadilo, bylo nádherné, klidné a plné míru. S ní takové bylo všechno.

„Kdy tam chceš jít?“

„Ještě dnes. Chci to mít za sebou.“ Usmála se na mě. Já už nic neříkal a pomalu se k ní sklonil. Políbil jsem ji a náš polibek se začal postupně prohlubovat. Odtáhnul jsem se a ona se zářivě usmála.

„Já jen tak nezapomenu. Strýčkům by vadilo, kdybych odjela bez jediného slova.“ Zadívala se na mě a já jí nedokázal odolat.

„V tom případě…“ a začal jsem se zvedat. Pochopila, že vyrážíme a vypadala šťastně. Chytila mě za ruku a společně jsme vyrazili.

***

Dorazili jsme do paláce a hned v recepci mě upoutala Marcusova postava. Odkdy jeden z královské rodiny tráví čas v recepci?

Měl bych ji proměnit? Podruhé o ženu přijít nechci. Dolehly ke mně jeho myšlenky. On miloval Giannu? Tu dívku z recepce? Páni tak to je … WOW!

„Ahoj strýčku.“ Pozdravila ho Bella a mrkla na něj. Asi jí to došlo i bez jeho myšlenek. „Přišla jsem se rozloučit. Zítra odjíždíme.“ Objasnila.

„Holčičko.“ Přišel k ní a těsně ji objal. Jestli se mi o ni nepostaráš, najdu tě a s chutí rozcupuju. Poslal mi myšlenku. Stále objímal Bellu a loučil se s ní.

„To mi neuděláš!“ rozčilovala se ode dveří Jane.

„Věděla jsi, že odjedu.“ Smiřovala si ji Bella.

„Ale proč tak brzy?“ v tuhle chvíli mi Jane připomínala malé dítě, které se nechce vzdát hračky. Jakmile jí začaly docházet vlastní slova, zarazila se a omluvně se na Bellu podívala. Ta si ji jen přivinula blíž a znovu ji pevně objala.

„Brzy se uvidíme.“ Slibovala jí. O chvíli později se s Bellou loučila snad celá Voltera. Nejdéle trvalo loučení s Caiem, Demetrim, Felixem a samozřejmě s Alecem a Jane. Jediní, kdo se neobtěžoval přijít, byli Bellini rodiče.

Po všem, co jsem viděl, jsem se snad ani divit nemohl. Aro by nedovolil, aby se Bella, kdy dotkla jeho ženy a Bella zdá se, se s nimi vidět také nechtěla. Jak sama řekla, matka zemřela a otec o ni nestál.

***

Loučení probíhalo dlouho a já začal litovat, že jim ji odvážím. Opravdu ji měli všichni nesmírně rádi. Po návratu do hotelu jsem šel s Bellou do pokoje a posadil se za ní. Hluboce se mi zadívala do očí a pak…

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 9.8/10 (12 votes cast)

Život není peříčko – 17

Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

Bella:

Přiběhla jsem tam a viděla, jak Jane mučí nic netušící upírku. Její jméno jsem neznala, ale poznala jsem ji. Byla to ta, která vyrušila můj tanec s Edwardem. Na jednu stranu mi to až tolik nevadilo. U Jane jsem si už na podobné výstupy zvykla. Na stranu druhou mi vadilo, jak někoho bezdůvodně mučí.

Zdálo se, že ani Edwardovi vedle mě se to příliš nelíbí. Na nic jsem nečekala a přiskočila k Jane. Strhla jsem ji kousek k sobě a tázavě se na ni zadívala.

„Co to má být Jane?“ zeptala jsem se jí, na oko káravě.

„Bello!!!“ vykřikla nadšeně a na malý okamžik mi připomněla Edwarda v tom hotelovém pokoji, jak nemohl přestat jásat. Vrhla se mi kolem krku a začala mě mačkat, jako bych snad měla být duch.

„Jane, taky tě ráda vidím… Ale já nemůžu dýchat!“ zasmála jsem se. V tu chvíli mě pustila a udělala krok vzad.

Jen jsem se na ni usmála a šla ji znovu obejmout, byla jsem šťastná, že mě tak hezky přivítala zpět. Během další chvíle se na mě vrhli další Volterští upíři. Demetri a Felix mě několikrát vyhodili do vzduchu a pak se na mě sesypali. Zdálo se to jako dokonalá idylka, než přišel můj strýc.

„Co se to tady děje.“ Štěkal vztekle Caius.

„Ale no tak strýčku. Trochu života do toho umírání.“ Zasmála jsem se jeho šokovanému výrazu, když mě uviděl v tom chumlu a šla ho taky obejmout.

„Bello, měl jsem takový strach!“ šeptal mi do ucha. „Už to nikdy. Opakuju NIKDY, nesmíš udělat!“

„Neboj, nejsem sebevrah.“ Zasmála jsem se mu do ucha.

„O tom pochybuju.“ Káravě se mi zadíval do očí, kdy se ke mně dostaly ruce mého druhého milovaného strýčka Marcuse.

„Holčičko, ty si mi tolik chyběla. Už to nikdy nedělej.“ Zopakoval Caiuv požadavek. Jen jsem se usmála a kývla.

To už se ke mně prodrala skrz velkou hromadu upírů i naše recepční Gianna a šťastně mě objala. „Holka bláznivá,“ brumlala si pro sebe, když mě objala.

Pustila mě a okamžitě si ji přisvojily Marcovy ruce. WOW mám novou tetičku. Tetelila jsem se blahem a šibalsky jsem na něj mrkla. Jen se zakřenil a odváděl ji od té bandy upírů. Kolem mého pasu se omotaly Edwardovy ruce a do ucha mi zašeptal:

„Tomu říkám přivítání.“ Jemně se zasmál a já s ním.

V podobném duchu jsem v recepci strávila dalších několik minut. Všichni byli šťastní, že Jane je nebude mučit a Caius s Marcem nebudou protivní, jak osina v zadku. Jistě byli šéfové, to nikomu nevadilo, jen když jsem byla na pokraji smrti, bylo s nimi k nevydržení.

Tomu jsem se jen usmála. Opravdu o mě museli mít hrozný strach. Představila jsem si, jak by asi bylo mě, být na jejich místě a ihned jsem se pod tou myšlenkou otřásla. Muselo to pro ně být těžké.

***

Ještě chvíli jsme tam tak stáli a povídali si, když nás vyrušil něčí hlas. Jsem si jistá, že jsem ho nikdy neslyšela. Určitě bych si jej pamatovala.

„Copak se tady děje?“ Byl to líbezný ženský hlásek. Najednou mi přišel povědomý, ale určitě jsem ho musela slyšet moc dávno.

Přede mnou se objevila žena, byla mi povědomá, jen jsem nevěděla, kdy jsem ji viděla. Pak přišla vzpomínka. Mrtvé tělo ženy na podlaze, všude jen krev a já byla hrozně malá. Celá od krve a sápala jsem se k tělu té ženy. Měla jsem o ni strach. Už však bylo pozdě. Byla mrtvá. Ten obličej. Byla to má matka.

„M-M-Mami,“ vykoktala jsem ze sebe přidušeně.

„Holčičko moje!“ vykřikla a běžela mě obejmout. V tu chvíli jsem byla tak neskonale šťastná, podařilo se mi oživit svou mámu. Teď však byla jiná a mě napadlo, že ji otec proměnil. Nechtěl o ni znovu přijít.

Nevím, jak dlouho jsem tam s mámou jen tak stála a objímala ji, když nás vyrušil téměř nepříčetný hlas mého otce.

„Jdi od ní. Už se jí nikdy nedotýkej!“ A odhodil mě od mámy. V tu chvíli jsem myslela, že se zhroutím. Co jsem udělala, byla jsem šťastná, a on to zase zkazí!!!

„Znovu mi ji nevezmeš!“ a odváděl ji pryč, co nejdál ode mě. Možná, vlastně určitě se náš vztah už nikdy nezlepší, ale já opravdu chtěla poznat svou mámu. Rozklepaně jsem se stočila do Edwardovy náruče.

Chlácholivě mě začal hladit po zádech, když jsem vzhlédla: „Pojďme odsud prosím.“ Mému přání vyhověl a ihned mě odváděl pryč. Nikdo z Voltery nám nebránil, ještě jsem zahlédla Caiuv výraz, když nás Aro odtrhl a pak, když jsem s Edwardem odcházela.

Měla jsem je všechny moc ráda a tohle mé rozhodnutí mě neskutečně bolelo. V tu chvíli však bylo jediné, které jsem mohla udělat. Tolik mě bolelo, jak se otec zase zachoval. Já přece nechtěla, aby tenkrát zemřela, navíc teď zase žije.

Nechtěla jsem začít brečet, přesto jsem však nedokázala vykouzlit si na obličeji úsměv. Bylo to šílené. Chtěla jsem se smát a užívat si lásky s Edwardem, najednou to však nešlo. Otec mi udělal další díru do srdce.

Byla to jeho specialita, ničit mě. Jediné co mě utěšovalo, byla Edwardova přítomnost v mém životě. Věděla jsem, že bez něj bych tohle nezvládla, že bez něj bych raději zůstala v té temnotě, která mě obklopila tam v recepci.

***

Ani nevím jak, ale zase jsem byla na posteli v tom hotelovém pokoji a Edward se na mě zmučeně díval.

„Nic mi není. Jsem v pohodě.“ Falešně jsem se na něj usmála. Bohužel to prokoukl a bezradně zakroutil hlavou. „No dobře, nejsem. To neznamená, že se budeš trápit i ty.“

„Jak bych mohl být šťastný, když tě takhle vidím?“ zeptal se.

Jen jsem ho pohladila po tváři a schoulila se do jeho dokonalé náruče. Pomalu se mi začínaly klížit oči a tak jsem se nechala nést do říše spánku, když mě probudil dokonale vyděšený hlas.

„Carlisle!!!“ křičel zděšeně Edward.

„Co se děje?“ to už byl v pokoji i Carlisle a já se na Edwarda vyděšeně dívala. Co se stalo? Co ho tolik vyděsilo?

„Ona, Ona…“ koktal ze sebe Edward.

„Klid!“ přikázal Carlisle a podíval se na mě. Když neshledal nic nepatřičného, podíval se na Edwarda. „Co se děje.“

„Ona…“ Edward nebyl schopen cokoliv říct.

Začínala jsem o něj mít vážně strach. Pomalu jsem k němu natáhla ruku a pohladila ho po tváři: „Co se děje?“ zeptala jsem se ho.

„Ty…“ opět nedokončil větu a vyděšeně se na mě díval.

„Já co?“ nechápala jsem, co jsem udělala, jen jsem si chtěla zdřímnout. Pak mi to došlo. Edward netušil, že potřebuju spánek, i když ne tolik jako lidé. Jakmile jsem začala usínat, lekl se, že se vracím do té temnoty. „Edwarde, já nejsem upír, potřebuju občas spát.“ Viditelně se uklidnil a Carlisle pomalu odešel s hlasitým, úlevným výdechem.

„Jsem jen poloviční upír. Běžně spím tak dvě hodiny denně. Jo naposled to bylo poněkud déle, ale věř mi, jsem v pohodě.“ Smála jsem se na něj.

„To jsem… Já jen… Hrozně jsem se lekl.“ Přiznal nakonec.

„Omlouvám se. Měla jsem ti to říct.“ Omluvila jsem se. Opravdu jsem si myslela, že to bude vědět?

„To nic, jsem nějaký přecitlivělý.“ Tak tomu jsem se začala z plných plic smát. Napadlo mě, že jsem ještě neviděla ostatní Cullenovy. Kde asi jsou?

„Edwarde? Kde je zbytek tvé rodiny?“ řekla jsem, když jsem se uklidnila.

„Esme odjela se všemi, kromě Carlisla a mě samozřejmě, zpět do Forks.“ Jemně se na mě usmál. „Museli do školy, nikdo nechtěl budit podezření a navíc tady na ně všechno padalo. Báli se o tebe. Alice nechtěla chodit ani na nákupy.“

„Aha, to jsem nechtěla.“ Omlouvala jsem se. Věděla jsem, že je to moje chyba.

„Ty za nic nemůžeš. Navíc už všechno ví. Carlisle jim zavolal. Nemůžou se dočkat, až přijedeme.“ Zářivě se usmál a pak mu úsměv ztuhnul. „Pojedeš s námi, že ano?“

„Copak bych chtěla být někde bez tebe?“ oplatila jsem mu otázkou. Na to se znovu rozzářil a políbil mě. Odtrhnul se a já se neubránila zívnutí.

„To líbám tak hrozně?“ zeptal se vážně.

„Ne, jen jsem unavená.“ Odpověděla jsem mu se smíchem.

„Tak už spinkej andílku.“ Opravdu řekl andílku? Dál jsem to neřešila a nechala své víčka znovu spadnout.

***

Probudil mě až křik, který se ozýval z předpokoje. Co se to zase děje. Proč nemůžu prožít jeden klidný den?

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (8 votes cast)

Život není peříčko – 16

Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

Bella:

Tma byla tak uvolňující, nic v ní nebylo. Nikdo mi nemohl vynadat, nikdo mi nemohl ublížit. Cítila jsem se tak uvolněná a v pohodě. Mé myšlenky byly prázdné a já se poprvé po více jak třista letech nemusela na nic soustředit. Mohla jsem vypnout.

Když už to začínalo trvat příliš dlouho, řekla jsem si, je na čase vstát. Jednoho dne se stejně otci budu muset postavit čelem. A tímhle tím ubližuju i jiným lidem. Vzpomněla jsem si na zbytek Voltery a taky na Cullenovy. Obzvláště pak na jednoho z nich. Na Edwarda.

Zamžikala jsem očima. V místnosti byla tma a já byla zabalená do několika vrstev pokrývek. Oči jsem měla slepené a tělo hrozivě rozleželé. Jak dlouho jsem asi byla mimo. Moc dobře jsem si uvědomovala, že naposledy jsem vnímala ve Volterské recepci.

To si to zase odskáču. Jak znám všechny z Voltery vynadají mi za to, co jsem udělala. Řeknou, že jsem mohla přijít o život atd. atd.

Najednou mi došlo, že tohle není postel v mém pokoji ve Volteře. Pořádně jsem se rozhlédla po pokoji. Vypadal jako z katalogu o bydlení. Všechno až moc uklizené, jako by tu snad ani nikdo nežil. Porozhlédla jsem se a uviděla nějaké letáčky hotelu Luxor.

WOW jsem v hotelu? Táta už mě nechce nechávat ve Volteře tak mě odklidil. To je od něj hrozně milé. Možná je to tak lepší. Vstala jsem z postele a všimla si, že jsem dokonce i převlečená. Šatičky to byly opravdu pohodlné. Koho to napadlo? Nejsem si jistá, kdo z Voltery by myslel i na takový detail jako jsou šaty.

Vlastně mi to bylo jedno. Začichala jsem po pokoji a ucítila nádhernou vůni. EDWARD! Blesklo mi hlavou. Asi mě tu byl navštívit. No nevadí, odtud bude snazší odejít.

Prozkoumala jsem pokoj a našla v něm dveře do koupelny. Okamžitě jsem do ní zahučela a osprchovala se. Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, ale sprchu jsem nutně potřebovala. Celá jsem se umyla a oblékla si zpět ty hezké šatičky. Jak jsem zjistila, nic jiného tu stejně nemám.

Přešla jsem k oknu, které bylo zatažené tlustým závěsem. Odtáhla jsem jej a spatřila božský výhled na město. Slunce bylo pod mrakem, ale i přes to byl tenhle pohled nezapomenutelný. Volteru znám jako své boty, ale tak na dlani jsem ji nikdy neměla. Byla vidět každá věžička a na konci ulice se tyčil Volterský palác. Tam budu taky později muset zajít.

U okna byl krásný a hlavně velký parapet. Rozhodila jsem kolem sebe štít, aby mě nikdo nemohl slyšet ani rušit a posadila se na něj. Zatáhla jsem závěs a koukala se z okna. Byl to dokonale nádherný pohled. Mé milované město jsem měla jako na dlani.

***

Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla a přemýšlela o ničem, když se najednou otevřely dveře a já uslyšela zkoprnělý zvuk a zalapání po dechu.

Pak někdo zasténal mé jméno „B-B-Bello!“ Ten hlas bych poznala kdekoliv a kdykoliv. Byl to Edward. Jeho hlas byl tak zmučený a ztrhaný, jako by se něco zlého stalo. Příšerně jsem se vyděsila. Proboha snad ne něco s jeho rodinou. Pustila jsem štít kolem nich, snad se Aro opravdu nerozhodl je zničit.

Ta myšlenka mi drásala srdce. To přece ne. Ne, slíbili, že jim nic neudělají. V myšlenkách jsem začala litovat svého výpadku. Nejdřív jsem se cítila naprosto skvěle. Tak nádherně jsem si odpočala. Teď však mě naplnil strach.

Rychle jsem vstala a odhrnula závěs. Edward očima hypnotizoval mou postel a na první pohled si ani nevšimnul pohybu závěsu. Jeho obličej vypovídal o hrozné bolesti. Strašně jsem se bála, co se stalo. Pak mi došlo, že se nejspíš bojí o mě? Proč? Podle toho jak hypnotizoval tu prázdnou postel, mi to bylo jasné. Leknul se, že jsem pryč? Ale proč?

Pomalu jsem k němu přišla a chytla ho za ruku. Celý sebou trhl, a když mě uviděl, chytil mě do náruče. Začal mě houpat ze strany na stranu a na tváři se mu objevil široký úsměv. Trochu mě to uklidnilo, avšak neodpovědělo mi to na žádnou otázku.

„Bello, Bello, Bello!“ Jásal a pořád mě houpal a točil se se mnou.

„Edwarde, co se děje? Co se stalo. Jsi v pořádku?“ ptala jsem se ho rychle. Tohle bylo podivné.

„Mě nic!“ pořád se smál. Vypadalo to, že je najednou neuvěřitelně šťastný.

„Edwarde!“ vykřikla jsem. „Co se ti děje!“ začala jsem se smát. A Edward se konečně zastavil a posadil se i se mnou na postel.

„No jsem strašlivě šťastný!“ vysvětlil. Mě to však moc jasné nebylo. Tázavě jsem se na něj podívala a on pokračoval. „Jsem šťastný, protože ses mi konečně probrala. Jo a vyděsila mě k smrti!“

„Čím proboha?“ zeptala jsem se.

„Neslyšel jsem tě. Leknul jsem se, že se ti něco stalo.“ Sklonil hlavu a vypadal strašlivě ztrhaně.

„To je mi líto.“ Řekla jsem a dala mu pusu na tvář. „Jak dlouho jsem vlastně byla mimo?“

„Něco kolem měsíce.“ Odpověděl mi smutně.

„Nechtěla jsem tě vyděsit.“ Usmála jsem se na něj a hned potom si přitáhla jeho rty. Ani mi nedošlo, jak moc mi chyběly. Začala jsem ho líbat a on mi polibky s chutí vracel. Když už jsme tam seděli a líbali se dost dlouho, odtáhnul se. Moc se mi to nelíbilo, ale on se zářivě usmíval a okamžitě mi tím zvednul náladu.

„Proč jsi to udělala?“ zeptal se mě.

„Udělala co?“ zeptala jsem se, jako bych nevěděla, o čem mluví.

„Proč si se ohrozila na životě!“ mírně na mě zavrčel. Chápala jsem ho, měl o mě strach.

„No já… Táta si zasloužil štěstí. Jak to vlastně dopadlo? Podařilo se mi to?“ zeptala jsem se. Edward znovu zavrčel, ale nakonec odpověděl:

„Tvá matka žije. Pokud se ptáš na to.“ Srdíčko mi poskočilo radostí. Takže se to povedlo. Časem bych mohla vzkřísit i Marcusovu ženu. Pak budou šťastní všichni.

„A táta?“ nedalo mi to nakonec. Uvědomovala jsem si, co jsem řekla těsně před tím, než mě pohltila temnota. Stejně jsem doufala, že mi odpustí.

Edward jen zavrčel a nic neříkal. Došlo mi, že je naštvaný. Pohladila jsem ho po tváři, jeho obličej zněžněl, znovu se ke mně sklonil a políbil mě. Pak příliš brzy se odtáhnul.

„Možná bys měla ještě odpočívat.“ A s těmi slovy mě opět pokládal do peřin. Chjo!!!

„Už je mi fain. A navíc! Jsem přeleželá!“ zatvářila jsem se zmučeně.

„Aspoň počkej, dokud tě neprohlédne Carlisle!“ poručil mi a zmizel ve dveřích.

To si ze mě dělá legraci. No tak sem se trochu prospala no. Dobře, měsíc je poněkud hodně, ale to si fakt myslí, že nevím, co můžu a co ne? Ačkoliv jeho starost byla dojemná.

O několik minut později už do dveří strkal Carlisla. Ten se tvářil zničeně. „Edwarde, pochybuju, že se od rána něco změnilo. Je mimo už strašně dlouho.“ Na to Edward nereagoval a dál ho strkal k mé posteli. Došlo mi, že mám zavřené oči, tak jsem je otevřela a Carlisle se zarazil.

„Ahoj, Carlisle. Jak se ti daří?“ zeptala jsem se.

„Bello! Jsem tak rád, že ses probrala.“ Tvářil se tak radostně. „Jak se mi daří, co jak se daří mě, snad jak tobě.“

„Mě je fain. Jen jsem si zdřímla.“ Zasmála jsem se jejich výrazu.

„Bello, byla si mimo víc jak měsíc!“ kroutil hlavou Carlisle a začal mi do očí svítit baterkou. Raději jsem už nic nenamítala a nechala Carlisla, aby mě vyšetřil.

***

Když konečně skončil, vyskočila jsem z postele a vyběhla z pokoje. Někde za sebou jsem slyšela, že bych měla odpočívat a cokoliv chci, že mi přinesou. To já však nechtěla. Vyběhla jsem z hotelu a mířila rovnou k lesu.

Měla jsem hroznou žízeň. No nechtějte mi namluvit, že byste po měsíci spánku neměli hlad. V lese jsem matně slyšela, jak za mnou běží Edward. Nehodlala jsem zastavovat, tak jsem pokračovala a po dalších pár metrech narazila na jídlo.

Hltala jsem plnými doušky, ta tekutina byla tak lahodná a sama mě popouzela pít dál. Ani mě nenapadlo, jak moc budu vyprahlá, než jsem vkročila do města a málem skočila na několik nic netušících lidí. Naštěstí jsem se ovládla a teď sála už třetí srnu.

„Mňam!“ řekla jsem nakonec a za mnou se ozval dušený smích. „Moc se mi nesměj, po měsíci hladu by ti taky chutnalo cokoliv.“

Omluvně se na mě usmál a přešel ke mně. Zlehka mě políbil na rty a pak mi pomohl zahrabat mrtvoly zvířat. Zářivě jsem se na něj usmála a on jako by si snad nemohl pomoct, přisál své rty k mým. Nevadilo mi to a polibky jsem mu začala rychle oplácet. Moc se mi ten pocit líbil. Opět se ve mně rozléval klid a mír. A mohl za to Edward. Bylo to krásné a dokonalé. Klidně bych tam stála a líbala ho po zbytek věčnosti.

„Měli bychom se vrátit. Všichni se na tebe moc těší.“ Usmál se na mě.

„Všichni?“ zeptala jsem se.

„No ano, všichni. Celá má rodina a taky ta tvoje. Caius posílá každý den posly pro zprávy. Konečně máme taky nějaké dobré.“ Znova se nádherně zasmál. Hlavou mi vrtala otázka, jak dlouho se už nesmál, když teď nemůže přestat.

„Tak to je nenechme čekat.“ S tím jsem se rozběhla lesem a zastavila až před palácem Voltery.

„No tedy, to byla rychlost.“ Usmál se na mě znovu Edward.

„Nechci, aby se zbytečně báli.“ Řekla jsem smutně. Nečekala jsem, že by je to až tolik zasáhlo.

Pomalu jsem vcházela do dveří, když jsem uslyšela děsivý jekot z recepce. Krev mi ustrnula v žilách. Měla jsem šílený strach z toho, co se zase stalo.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (8 votes cast)

Život není peříčko – 15

Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

Edward:

Ve dveřích stáli v láskyplném objetí Bellini rodiče. Caius začal výhružně vrčet. Také se mu nelíbilo, že tu byli. Nebo spíš, že tady byl Aro.

„Ale no tak, bratře!“ promluvil smířlivě Aro.

„Ihned odejděte. Oba!“ řekl trochu naštvaně Caius. „Nechci, abys za ní ještě někdy chodil!“

„Jsem její otec! Mám právo tady být.“ Utrhnul se na něj Aro.

„Ty nemáš žádná práva.“ Rozkřičel se Caius. „Nebýt tebe nikdy by tady neležela.“

„Je to moje dcera!“ křičel Aro.

„Není! Nikdy nebyla a ty to víš!“ Caius začínal být pološílený vzteky. Jeho myšlenky byly rozzuřené. Bylo vidět, jak mu vadí přítomnost těch dvou. Popravdě mně vadila taky, ale já nebyl v postavení cokoli říkat.

Bellino srdce začalo nepravidelně tlouct a dokonce vynechalo pár úderů. Caius se vyděsil a okamžitě přiskočil k posteli: „Promiň Bello, už nebudu křičet. Slibuju!“ shýbl se k ní a políbil ji na čelo. Její srdce začalo znovu celkem pravidelně tlouct. Přesto byl ten rytmus nevyrovnaný.

Během dalších několika vteřin přiběhl Carlisle a byl naštvaný. V jeho myšlenkách bylo jasně vidět, že ji nikdo neměl rozrušit a to nijak.

„Okamžitě ven všichni!“ rozkázal hlasem plným autority.

„Ale…“ snažil se protestovat Caius.

„Okamžitě!“ rozkázal Carlisle a všichni okamžitě odešli. Byl jsem poslední, který zůstal.

Dobrá zůstaň, ale tohle jí rozhodně nepomohlo. Poslal mi myšlenku Carlisle a já viděl, jak moc ho naštvalo chování její rodiny. Už zase.

Přešel jsem ke dveřím a zavřel je za nimi. I přes ně však bylo slyšet, jak se hádají. Bellino srdce stále nenašlo svůj rytmus a Carlisle se začal obávat nejhoršího. Ne! Ona bude v pořádku! Musí! Mé myšlenky nikdy nesměřovaly takto. Nikdy jsem si nechtěl tuhle variantu ani představit. Vždycky jsem věřil, že to zvládne.

Moje sluníčko zvládne cokoliv. Přesvědčoval jsem sám sebe, když se Carlisle potichu vytratil z místnosti. Pomalu jsem opět popošel k posteli a sedl si na její okraj.

„Co mi to děláš?“ hladil jsem ji po vlasech a tvářích. „Copak nevíš, že se musíš vrátit, nemůžeš mě tu nechat. Nemůžu tu zůstat sám.“ Sklonil jsem se k ní a políbil ji na rty. „Bez tebe už to nejde. Copak to nevíš? Copak nevíš, že já už bez tebe nedokážu existovat?“ Nepřestával jsem ji hladit a doufal jsem, že mě uslyší.

***

Tohle bylo asi nejhorší, rytmus Bellina srdce se vrátil až po dlouhých hodinách. Do pokoje mezitím přišel Marcus. Začínalo to vypadat, že se bojí nechat ji jen na okamžik jen se mnou.

„Já jí nehodlám ublížit!“ obořil jsem se na něj, možná zbytečně tvrdě.

„Věř, že kvůli tobě tady nejsem! Jde hlavně o to, že tebe by Aro asi těžko poslechl.“ Zatvářil se zničeně. „Je odhodlaný dostat se k ní. To nikdo z nás nedovolí a nemohu tady nechat třeba jen Demetriho. Ten je povinen poslouchat Arovy rozkazy.“

„To… jsem nevěděl.“ Byla to pravda, myslel jsem, že Aro vzdá ty snahy dostat se k Belle. Bohužel tahle touha ho nepřecházela.

„Ani jsi nemohl. Vůbec ses od ní nehnul. Možná bys měl na lov. Tvá rodina už byla. Dokonce několikrát.“ Shovívavě se na mě podíval. „Nedovolíme, aby se jí cokoliv stalo.“

„Já vím, že ne. Jen od ní nedokážu odejít.“ Smutně jsem se na něj podíval. „Lov počká!“

„Dobrá. Je to tvá volba.“ Usadil se do křesla a pozoroval oheň v krbu.

***

Během dalšího týdne mě postupně všichni přemlouvali k lovu. Ale copak já mohl? Mohl jsem jít lovit a ji nechat tady? Ne to nešlo. Ne ve Volteře. Tady ji jen tak nenechám. Mají ji ráda, ale i přes to dovolili, aby se tohle stalo.

„Alice, ne. Já nikam nejdu. Nemohu ji tady nechat.“

„Edwarde, je úplně mimo. Ani si nevšimne, že jsi odešel.“ Povzdechla si Alice. „A navíc. Určitě by se zlobila, kdybys tu hladověl.“ Řekla vítězoslavně.

„Nikam nejdu!“ Alice pochopila, že tím ta debata skončila, jako už tolikrát před tím. Jen by mě zajímalo, kdo je na řadě s přemlouváním, kdo další do mě přijde za pár minut hučet.

Ani jsem nemusel dlouho čekat. Během několika minut se v pokoji objevila Esme a debata začala nanovo.

„Já tu s ní zůstanu. Nehnu se od ní na krok! Edwarde, ty musíš jít na lov!“ Ztrápeně se dívala. Bellu měla ráda a taky jí vadilo, co se stalo. Navíc jsem se tím trápil ještě já a odmítal odejít na lov.

„Ne!“ snad mě pochopí. Copak ona by odešla, kdyby šlo o Carlisla? Pochybuju.

***

„Tady už nebudu!“ vykřikla za dveřmi Rosalie.

„A kam bys ráda? Edward se odsud nehne!“ odpověděl jí Jasper.

„Je mi to jedno, klidně do hotelu, jen pryč z tohohle paláce!“ vztekala se dál Rose.

„To není špatný nápad!“ vypískla Alice. Dál jsem však nic neslyšel, Alice si začala chránit myšlenky. Co asi viděla?

***

Za další hodinu přišel Carlisle: „Edwarde, dohodli jsme se, že pojedeme do hotelu. Vše už je připraveno. Ty by ses měl taky připravit. Vyrážíme za hodinu.“ Už byl na cestě ven, když jsem za ním křikl.

„Nenechám ji tady!“ byl jsem hodně naštvaný. Opravdu si myslel, že ji tady jen tak nechám?

„Bella jde samozřejmě s námi. S Caiem jsme se dohodli, že to tak pro ni bude nejlepší.“ S těmi slovy jsem se uvolnil. Znovu si lehl na postel a čekal, až nás zavolají k odchodu.

Marcus se vypařil z pokoje ihned potom, co Carlisle oznámil, že Bella jde s námi. Nejspíš se chtěl ujistit, že nelhal. Na dveře však někdo zaklepal a já se vyděsil. Jestli je to Aro roztrhnu ho jako hada. Pochybuju, že by mi to vyčítali. Byl by to prostě jen zločin z vášně.

„Můžu?“ strčila do dveří hlavu Alice.

„Samozřejmě, pojď. Děje se něco?“ zeptal jsem se.

„Ano! Musím ji převléknout!“ s těmi slovy mi vyrazila dech? Cože? Copak nemyslí na nic jiného. „Pořád má na sobě ty plesové šaty. Bylo by to podivné.“ Upřesnila své předchozí věty.

Měla pravdu, kdybychom do hotelu nesli dívku v nádherných plesových šatech, vypadalo by to poněkud podivně. A já samozřejmě úplně zapomněl, že jsme Bellu nechali v těch šatech. Muselo to pro ni být nepohodlné. Zakroutil jsem nad tím hlavou a pokynul Alice, aby ji převlékla.

To se chceš koukat? Zeptala se mě Alice nevěřícně v myšlenkách. No dobře tak tedy půjdu. Nelíbí se mi to, ale půjdu.

Vyšel jsem z místnosti a litoval, mohl jsem se jen otočit kolem své osy. Ale ty nejlepší nápady prostě vždycky přijdou pozdě. Po necelých pěti minutách mě Alice zavolala, abych Bellu odnesl do auta.

Musím říct, že šaty, které jí Alice dala, vypadaly pohodlněji, než ty ve kterých byla na slavnosti. Byly na ramínka, celé bílé a sahaly jí po kolena. Pod prsy byly nabrané a dál se volně rozplývaly kolem její postavy.

Opatrně jsem ji vzal z postele a přitisknul ke svému tělu. S Alice za zády jsem vyšel z pokoje k našim autům. Dnes bylo venku poměrně zataženo, bylo to dobře, alespoň jsme nemuseli čekat do setmění.

Došli jsme k autu a já svého andílka naložil na zadní sedadlo. Přisedl jsem si k ní a pak už jsme s Carlislem a Esme vepředu vyrazili do hotelu.

***

V hotelu nás rychle ubytovali a já už Bellu pokládal do veliké postele v jednom z pokojů. Doufal jsem, že jí ten převoz neublížil. To bych už rozdýchat nemusel. S Volturiovými jsme byli domluveni, že při jakékoli změně dáme vědět a oni mohou samozřejmě kdykoliv přijít až na Ara.

Koukal jsem na Bellu a chtěl si lehnout zpět k ní, když mě vyrušil Emmet.

„Bráško! Pojď, jde se na lov. A bez debat. Oni se ti tady o ni na chvíli postarají.“ Začal se smát. No starý Emmet je zpět. Aspoň někdo. „Dlouho si nebyl. Dělej!“

Měl pravdu. Lov jsem potřeboval, zároveň jsem však nevěděl, zda je dobré nechat ji tady samotnou. Nakonec jsem svolil a spolu s Emmetem a Jasperem vyrazil.

***

Na lovu jsme nezůstali dlouho. Celou tu dobu jsem byl neuvěřitelně nervózní a svou nervozitu dokonale přenášel i na Jaspera. Emmet s námi chtěl hrát nějakou hru, ale když viděl, jak je to beznadějné rychle ulovil pár jelenů a všichni jsme se vydali zpět do hotelu.

Před pokojem, ve kterém jsem nechal Bellu, jsem ztuhnul. Za dveřmi nebyl slyšet tlukot jejího srdce. Zděsil jsem se. Spěšně vešel do dveří a v hrůze zůstal stát. „B-B-Bello“ zasténal jsem.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (6 votes cast)

Život není peříčko – 14

Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srb() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/blg/frontend.php on line 1090 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::get_template() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 647 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_stars() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 683 Deprecated: Non-static method GDSRRender::rating_wait() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/cls/render.php on line 23 Deprecated: Non-static method GDSRRenderT2::render_srt() should not be called statically, assuming $this from incompatible context in /mnt/web-data1/stmivani_eu/public_html/kecka/wp-content/plugins/gd-star-rating/code/t2/render.php on line 688

Edward:

Ta hádka, kterou spolu vedli, byla strašná. V myslích ostatních z Voltery bylo vidět, že to není poprvé, ale je to poprvé, co se do sebe tolik obuli. Nedokázal jsem pochopit, jak ji může tolik nenávidět.

Byla tak milá a dobrá. Ano narodila se za strašných okolností, ale kdyby tam byl a svou ženu stihl kousnout. Žili by teď všichni, byli by šťastní. Proč jí to tolik vyčítá? Nebyla jediná, kdo mohl za to, co se stalo. Copak opravdu potřebuje obětního beránka?

A proč ten beránek musí být MOJE Bella? Nemohl jsem pochopit to, co udělala potom. Začala se na něco soustředit. Její strýcové byli zoufalí, snažili se ji zastavit. V tom mi to došlo. Její druhý dar. Dokáže oživit mrtvé. Bohužel ji to může stát život. To ne!!!

Hrozně jsem se bál. Najednou se vedle Ara začala vynořovat postava ženy. Vypadala skoro, jako Bella jen nebyla tak krásná a její oči byly modré. Caius a Marcus se snažili dostat k Belle a zastavit ji. Hrozně se báli, že to nepřežije.

V jejich myšlenkách bylo vidět, že už to několikrát zkusila, bohužel pokaždé skončila na pokraji smrti. Strach o ni mi bránil v jakémkoliv pohybu. Byl jsem ztuhlý strachy. Jen okrajově jsem vnímal Jasperův třes. Emoce v místnosti musely pro něj být hrozné.

Bella otevřela oči, spokojeně se koukla na otce a potom na mě. Když je znovu zavřela, bylo vidět, jak se přemáhá, aby se na místě neskácela. Zaplavila mě další várka strachu. Její matka vypadala, že už je živá.

„Nezapomeň ji kousnout!“ slyšel jsem vykřiknout Bellu. Ta se během několika dalších přestrašlivých vteřin skácela k zemi. Její štít se zhroutil a Caius s Marcem se k ní konečně dostali. Její srdce pomalu a nepravidelně bilo. V myšlenkách všech byl slyšet strach a výčitky.

Jediný, kdo byl v pohodě byl Aro. Užíval si svou ženu, kterou měl po čtyřset letech zase zpět. Usmíval se na ni a už plánoval, kdy a jak ji kousne. Udělalo se mi z něj mírně špatně. Jediný svůj pohled nevěnoval dceři, která nehybně ležela na zemi před ním.

Až k tomuhle ji dohnal. Probral mě až Carlisle, který mě požádal o pomoc. Měl jsem lékařský diplom a Bella vypadala, že jeden doktor stačit nebude. Přišli jsme k ní a Carlisle ji začal ihned prohlížet a ošetřovat.

Žádná zjevná zranění neměla. Podle Carlislových myšlenek byla jen vyčerpaná. Přesto si nebyl jist, zda to zvládne. Stejně jako všichni ostatní, kteří věděli, o co jde se bál, že tentokrát to nepřežije. Ne! Můj andílek musí přežít. Musí se na mě znovu podívat těma nádhernýma očima! Musí!!! Křičel jsem v myšlenkách.

„Vezmeme ji do jejího pokoje.“ Rozkázal Caius. „Nemusí nás tady všichni vidět!“

V jeho myšlenkách však byla jen starost o Bellu. Vzal jsem ji opatrně, jako by se mohla rozbít, do své náruče a pomalu se s ní vydal chodbou do jejího pokoje. Marcus mi otevřel dveře a já spatřil malý nepořádek.

Při chystání na slavnost hodila dvoje šaty na postel. Ležely tam ty černé od Ara i ty růžové od Alice. Caius vzal ty černé a bez dalšího slova je roztrhal a hodil do krbu, ve kterém Felix rozdělal oheň. Druhé vzal a položil na křeslo v rohu místnosti.

Opatrně jsem Bellu položil do peřin a pořádně ji zakryl. Z ničeho nic se začala třást. Zaplavila mě další příšerná dávka strachu. Co se stalo, co jí chybí, co můžu udělat?

Carlisle k ní přiskočil a rychle ji zkontroloval. Nepřišel však na žádnou změnu jejího stavu. Ta bezmoc cokoliv udělat mi drásala srdce. Viděl jsem milovanou osobu, jak trpí, a sám jsem nemohl nic udělat. Nijak jí pomoct. Zhroutil jsem se v nohách její postele a zůstal ležet.

V myšlenkách všech jsem viděl, co dělala, dokonce i jak. Jen jsem nechápal proč. Věděla, že ji to může stát život a přesto to udělala. Její otec si něco takového nezasloužil. Myšlenky všech ostatních byly soucitné a stejně smutné a strhané.

Po chvíli jsem si všimnul, jak postupně opustili místnost. Natáhnul jsem se k ní a objal její nohy. Potichu jsem začal vzlykat. Proč jen tohle udělala, copak nevěděla, co ji to bude stát? Jak si mohla myslet, že bez ní budu žít? Proč mi tohle dělala.

„Bello, proč?“ ptal jsem se jí a přitom věděl, že žádná odpověď nepřijde. „Copak nevíš, co k tobě cítím. Proč jsi to udělala? Jak si se mohla takhle ohrozit? Jak sis mohla myslet, že bych tady bez tebe dokázal existovat.“

Strnule jsem ležel u jejích nohou a doufal, že se probere, usměje se a já budu mít šanci znovu ji políbit. Jak já bych si to přál. To mi však nebylo dopřáno. Neprobouzela se.

***

Každý den ji několikrát přišel zkontrolovat Carlisle, ale nic se nemělnilo. Stále jen ležela na posteli a já ležel na jejich nohách a doufal, že se pohne, probudí, udělá cokoliv.

„Bude to dobré synu.“ Snažil se mě povzbudit, když už asi posté nepřišel na žádnou změnu. Alice stále nic neviděla a Caius chodil po pokoji sem a tam.

Vrátil se tam hned druhý den a stále přecházel sem a tam. Jeho myšlenky jsem už ani nevnímal. Byl stále naštvaný na svého bratra, který si o dvě patra výš užíval se svou ženou, kterou už stihl i proměnit.

Občas se v pokoji objevil Marcus nebo Demetri. Všichni ve Volteře z toho byli skleslí, všichni Bellu zbožňovali. Dokonce i Jane byla zdrchaná. Každý, kdo na ni jen špatně promluvil, nebo se jen neopatrně podíval, skončil v mukách na zemi. Byla neskutečně podrážděná až předrážděná.

I Caius se divil, jak je možné, že se najednou chová tak jinak. Jane si od každého držela odstup. Věděli, že má Bellu ráda, ale nikdo netušil, že by zrovna ji mohl tolik rozhodit fakt, že Bella nejspíš… Ne! To se nestane. Její srdce stále tlouklo. Bylo však slabé a skoro neslyšné. Napínal jsem uši po každém jeho bouchnutí.

Carlisle se mě i Caie snažil připravit, že se může stát, že přijde i to poslední. To jsem však nechtěl dovolit. Nemohl jsem. Bez ní už jsem nemohl nic.

Během tak krátké chvíle se pro mě stala vším a bez ní už nic nemohlo existovat. Bez ní ne! Dokonce i Emmet si přestal dělat legraci. Vlastně celá má rodina byla smutná. Nejhorší však bylo, že jsme už necítili její štít. Ani jsme si neuvědomili, jak nás stále doprovázel a jak skrz něj s námi stále byla.

Jasper na tom byl nejhůř. Pokaždé, když jsem slyšel jeho myšlenky, vyčítal si vše, co se stalo od naší první návštěvy u ní. Až po den, kdy se Aro naštval. Mohl zklidnit jeho pocity, ale nenapadlo ho, co vše se stane.

Pokaždé jsem mu řekl, že tohle není JEHO vinna. Bohužel on to nechtěl slyšet. Stejně tak i Rosalie byla najednou nějak víc… zadumaná. Vadilo jí, že se rodina trápí a ona nemůže nic udělat. Byla pyšná, přesto však pro ni rodina znamenala vše, a ač by si to nikdy nepřiznala i Bella se stala její rodinou, přesně v ten den, kdy nás zachránila před Arovou zlobou. Ten den si ji zamilovala.

Alice se snažila vidět budoucnost, ale vůbec jí to nešlo. Byla z toho celá špatná. Dokonce několikrát odmítla Esmein návrh jít nakupovat. Esme se sice o Bellu taky bála, přesto se snažila ostatní rozptýlit. Prostě dokonalá mamka, která se o své děti bojí a nechce, aby žádné z nich trpělo.

Denně za mnou chodila a chlácholila mě, že všechno se zpraví a všechno bude dobré. Jak já bych jí rád věřil. Bylo neskutečné jen tak tam ležet a doufat, při tom vědět, že nemůžu nic udělat. Vůbec nic.

***

V podobných myšlenkách jsem strávil několik dalších dnů, když se Bella najednou neklidně pohnula. Okamžitě jsem vystřelil k jejímu obličeji.

„Bello, Bello slyšíš mě?“ ptal jsem se jí.

Žádná odpověď.

„Bello, můžeš mi stisknout ruku?“ Prosím, ať mi ji stiskne! Prosííííím!!!

Nic se nedělo. Do pokoje vběhl Carlisle a okamžitě ji začal prohlížet. Snažil se na ni také mluvit, bohužel stále nereagovala. Naděje a štěstí, které jsem pocítil, když se konečně pohnula, se rozplynuly v prach.

Opět jsem se zhroutil k jejím nohám. Carlisle vyšel z pokoje a za dveřmi jsem uslyšel tichý povzdych. Doufal, stejně jako všichni, že se Bella konečně probere. Stejné byly i myšlenky Caie, který když slyšel, že se nic nezměnilo, začal uvažovat o smrti Ara.

Tím mě dokonale překvapil. Museli ji tady hodně milovat. Caius pomalu chladnul, když jsem se na něj otočil.

„Proč ji vlastně tolik nenávidí?“

„On to bere tak, že mu vzala ženu. Že ona je důvod její smrti. Nikdy se nepozastavil nad tím, jak ubližuje své dceři.“ Odmlčel se a po chvíli pokračoval: „Ona to tady rozzářila. Byla tu takovým naším sluníčkem. Pořád se jen smála. Všechny dokázala změnit. Jen Aro…“ Větu nedokončil.

„Myslím, že chápu.“

„Edwarde, jestli má být šťastná s tebou.“ Vypadal, že kdyby to bylo možné, byl by rudý až za ušima. „Chci říct, že pokud si vybere tebe. Nikdo jí nebude stát v cestě.“

„Děkuji.“

V tu chvíli nebylo, co dalšího bych řekl. Opět jsem se schoulil k jejím nohám a doufal, že se stane zázrak. Měl jsem Caiovo slovo, že pokud ona bude chtít, nebudou proti nám stát a já za to byl neskonale vděčný.

***

Bella se znovu převalila, vypadala, jako že spí. Jenže se moc málo hýbala, za ty tři týdny co tu jen tak leží, se všeho všudy pohnula dvakrát a pokaždé velmi neklidně. Můj strach o ni se zvětšoval a vůbec mi nepomáhalo, že její srdce několikrát vynechalo.

Při těch několika okamžicích jsem naprosto ztuhnul a Caius vypadal, že kdyby se nerozběhlo, okamžitě by Ara zabil za to, jak se k ní choval. Z jeho vyprávění mi bylo jasné, že Bella byla sluníčkem Voltery, o které nechtěl nikdo přijít.

„Nějaká změna?“ Do dveří strčila hlavu Jane.

„Ne.“ Odpověděl jí Caius. Já jsem dál ležel na její posteli a koukal jak „spí“.

„Co říkal Carlisle?“ ptala se dál Jane.

„Neví. Podle něj je příliš vyčerpaná.“

Jane začala být v myšlenkách neuvěřitelně vzteklá, nutilo mě to přemýšlet, který chudák si to slízne tentokrát. Pokaždé, když se přišla zeptat na Bellu a my neměli dostatečně dobré zprávy, někoho zmučila. Celá Voltera se jí pro jistotu obloukem vyhýbala. Její bratr se ji snažil uklidnit, ale uvnitř taky zuřil.

Chápal jsem to čím dál tím víc, všichni ji tady milovali. Nikdo nechtěl, aby se tohle stalo. S Arovým nápadem neměl nikdo nic společného, a přesto kvůli tomu museli trpět. Bella z nich dokázala udělat opravdovou rodinu.

Z myšlenek mě vytrhlo cukání Belly, ani jsem nedoufal, že by se probrala. Nechtěl jsem být znovu zklamán, kdyby se nic nestalo, když najednou zamžikala očními víčky. Byl jsem neuvěřitelně šťastný, opět jsem zadoufal, že se mi probere. Usměje se na mě. Uvidím její nádherné oči. Bohužel  to byl jen nějaký reflex, jak řekl Carlisle. Občas se to stát může.

Opět jsem se schoulil na postel vedle ní. Ta naděje, kterou mi pořád dávala pokaždé, když se jen nepatrně pohnula. Tohle bylo horší než má přeměna a to jsem si myslel, že nic horšího už mě potkat nemůže.

Až příliš bolestně jsem si uvědomoval, že se obětovala. Zajímalo by mě, po kom tohle má. No po otci určitě ne.

Z proudu mých myšlenek mě vytrhlo rytmické zaklepání na dveře. Caius, který byl stále v pokoji vyzval příchozího, aby vešel. To co jsem spatřil, mě naprosto šokovalo.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 9.8/10 (9 votes cast)