Edward:
Naprosto bezmyšlenkovitě jsem se naklonil a jemně přejel prstem po jejích rtech. Necukala sebou, jen tam dál stála a já se k ní skláněl čím dál blíž…
„To ne!“ vyhrkla najednou a odtáhla se. „Promiň, jen…“
„Ne, to já bych se měl omluvit.“ Sednul jsem si zpět na stoličku, na které jsem v posledních několika dnech strávil mnoho času. Rychle se dala do sklízení náčiníčka a balení fotek do elegantní obálky. Několika tahy na ni načmárala Jasperovo a Alicino jméno.
Podala mi ji přesně ve chvíli, kdy se rozdrnčel zvonek u domovních dveří. Tázavě se na mě zadívala. Jen jsem zavrtěl hlavou. Poprvé jsem nevěděl, kdo stojí za dveřmi. Zvláštní, to se mi stává jen u Belly.
Bella už byla na cestě ke dveřím, když začal drnčet telefon. Pohybem ruky jsem ji zastavil a přijal hovor. Byla to Alice.
„Co se děje?“ vyhrkl jsem na ni.
„Ať Bell předstírá práci. Venku začne svítit slunce a u dveří jsou lidé z Quilletské rezervace!“ vychrlila na mě informace a zavěsila.
„Musíme zůstat dole,“ kývnul jsem na Bellu. Nechápavě se na mě zadívala, a proto jsem pokračoval: „Přišli vaši přátelé z LaPush. A venku má začít svítit slunce.“
„Aha…“ dlouze se odmlčela, až jsem měl starost. „Poznali by to?“ zeptala se po chvíli na otázku, která ji tížila.
S údivem jsem se na ni podíval. V hlavě se mi honily zvláštní myšlenky a dojmy: ‚Copak je Carlisle už tak senilní, aby jí nevysvětlil ani základní pravidla života upírů?‘ S těmito myšlenkami a hlubokým povzdechem jsem začal vysvětlovat, co vlastně obnáší být upírem.
„Ano, bez pochyby ano. Jen nechápu, že na ně neplatí má schopnost. Možná by bylo rozumnější se vypařit, ale pokud má svítit slunce…“ došly mi slova. Belle se najednou blýsklo v očích a mě došlo, že ji něco napadlo.
„Budeš předstírat nového klienta. Tak sem nepůjdou. A my budeme moct v klidu počkat, až odejdou.“ Usmívala se jako sluníčko. Moc se mi nechtělo, ale přece jen je to dobrý plán. Vlezl jsem si za plentu a svlékl se. Neuvěřitelné už to dělám zas…
„Ahoj!“ volal mužský hlas z patra nad námi.
„Mám odpovědět?“ zeptala se nejistě Bella.
„Nechám to na tobě…“ odvětil jsem a pomalu se soukal zpoza zástěny.
„Ahoj, jsem dole… Mám tu klienta, tak mě omluvte!“ křikla nahoru Bella a pomalu vzala do rukou fotoaparát.
Šlo mi to lépe, než kdykoliv před tím. Všechny možné pózy jsem měl už nacvičené a tak šlo focení hladce. Tedy… Hladce… Sem tam jsem některou pózu úplně nedoladil a Bella měla potřebu mít fotky naprosto dokonalé. Začala upravovat můj postoj a při každém jejím doteku na mé kůži mnou projížděly šoky.
Napětí mezi námi by se dalo krájet, jen Bella na sobě nedala nic znát. Snažil jsem se o totéž, jen můj malý kolega měl značně odlišný názor a velmi tvrdohlavě dával najevo, že i on je tady a má svou vlastní vůli.
Opravdu mě začínalo štvát, jak si dělal, co chtěl bez ohledu na pocity a přání svého majitele. Bella nic z toho nekomentovala a dál cvakala spouští. Pěkně jedna fotka za druhou až do chvíle, než na dveře zaklepal jeden otravný vlk.
„Jo?“ vyhrkla Bella bez sebemenšího přemýšlení… Až potom se zarazila a vytřeštěně sledovala můj výraz. Hodila po mě jeden z připravených županů a napjatě čekala, co se bude dít dál.
„Ahoj Bell,“ začal se k ní hrnout jakýsi indiánský kluk.
„Ahoj Jaku,“ opětovala mu pozdrav Bella. „Jak ses měl celou tu dobu?“
„Jojo, jde to…“ zamumlal a začal krčit nos.
‚Sakra, už to zmerčil!‘ honilo se mi hlavou. Měl jsem co dělat, abych také nezačal krčit nos, protože pach zmoklého štěněte se linul celou sklepní místností. Bella takové ovládání neměla a dlouze začichala.
„Sakra Jaku, tys koupal psa?“ zeptala se znechuceným hlasem.
„A co ty, našla sis brigádu u cukrové vaty?“ krčil nos Jacob a začínal vrčet.
„Nechte toho!“ okřikl jsem je. „To nemáme zapotřebí!“
„Zkontroluj Charlieho!“ houkl Jake nahoru na svého kolegu.
„Co si to o mně myslíš!“ vykřikla Bella a čapla Jacoba pod krkem. „Víš…“ mlsně se olízla, „psa jsem ještě nevečeřela…“
„Slyšel jsem, že jsou dobří na česneku,“ popíchl jsem se smíchem Bell. Moc dobře jsem věděl, že se do toho čokla nezakousne. Nejen, že lidé jí nevoněli, ale tihle navíc smrděli.
„Cože?!“ zasyčel Jacob a začal se třást.
„Bello jdi od něj, přestává se ovládat!“ křiknul jsem na ni. Ta bez větších protestů poslechla, zasyčela a pustila toho psa přesně ve chvíli, kdy z jeho těla vybouchnul huňatý rudý kožich.
„Páni, to chci vyfotit!“ zapištěla Bella a drápala se k foťáku. Výraz vlka se změnil na naprosto udivený. Zdálo se, že už se uklidnil. Jen jsem pokrčil rameny a nechal Bellu cvakat spouští.
„No tak, Jakii tvař se mile,“ šišlala na něj a pokračovala ve své původní činnosti. „To budou báječné fotky!“
Měl jsem možnost zase se chvíli posadit a přemýšlet o duševním zdraví naší malé Bell. Copak je normální, aby se jako člověk kamarádila s upíry a jako upír s vlky? Opravdu by ji měl prohlédnout odborník… Nějaký diplomovaný specialista na mentalitu a poruchy psychiky u upírů?
Jacob se začal uklidňovat, v jeho obličeji, dá – li se tak říkat jeho čumáku se už zračilo jen čiré nepochopení všeho a všech. Pomalu se proměnil zpět na člověka, marně doufal, že takhle se Bellin zájem o jeho fotky zmenší. Reakce byla právě opačná.
„Jaku to je skvělé!“ pištěla a táhla ho za ruku k modro – žlutému pozadí. „To budou skvělé fotky, zapózuj trochu!“
„To si dělá legraci?“ třeštil na mě oči a snažil se vymanit z Bellina sevření. Byla sice upír, ale nechtěl jí ublížit, byla jeho stará kamarádka a tajná láska. Měl jsem co dělat, abych při každém jeho slově a myšlence, které se mi až záhadně odkryly, nepukal smíchy. Copak je možné, že ji opravdu tajně zbožňoval?
Moment, proč by to nebylo normální. Je to nádherná bytost. Mnohem krásnější, než všechny, které jsem znal a že jich za to století bylo hodně.
„Promiň,“ pokrčil jsem rameny. „Asi jsem tě měl varovat, ale nenapadlo mě to. Asi tě to neuklidní…“ odmlčel jsem se. „Ale mě to udělala taky.“ Demonstrativně jsem se postavil, stále ještě jsem byl jen v županu. Ladně jsem po něm přejel prsty a významně nadzvedl obočí. Zdálo se, že pochopil. Bylo to bez šance od samého začátku. Už ve chvíli kdy vešel do dveří, to měl spočítané. Bella si ho prohlédla od hlavy až k patě a nebyla naděje, vyhnout se focení ať už jakkoli. V tom se ozvalo další zaklepání a Bella pozvala příchozího dál.
„Ahoj, nesu Jacovi nějaké oblečení,“ zasmál se Seth, jak jsem pochopil z jejich myšlenek.
„Wow,“ vydechla Bella, „máte tam u vás víc takových svaloušků?“ otočila se na Jaka a zpět na Setha. „Mohla bych vám udělat fotky, bylo by to skvělé a možná by pak byl i kalendář! Páni to by bylo skvělé!“ Seth třeštil oči a Jacob se jen sápal po svém oblečení.
„Charlie je v pořádku,“ utrousil Seth, když se vzpamatoval z prvotního šoku. Jacob se sápal po svém oblečení a chvatně se oblékal, zatímco já jsem se v koutě lámal smíchy. Něco tak komického jsem ještě za celou svou, značně dlouhou, existenci neviděl. Vlkodlak vyděšený jednou malou upírkou s fotoaparátem. To by chtělo kameru!
Jaká škoda, že tohle nemůže vidět Emmett, měl by z toho Vánoce minimálně další půl století. Živě si tuhle historku dovedu představit u Štědrovečerní večeře. Nebo prostě jen na našich společných lovech medvědů a pum.
„Proč by Charliemu mělo cokoliv být?“ zeptala se nechápavě Bella a já zpozorněl, tohle může zle dopadnout.
„Jsi upír!“ upozornil ji Jacob.
„Lidská krev jí nevoní,“ přišel jsem k ní a objal ji kolem ramen. „Střídáme se v jejím hlídání. Nic nehrozí, pse!“ upozornil jsem ho, aby všem bylo jasné, že tahle debata je u konce.
„Fajn, ale dávejte si pozor! Smlouva je platná!“ upozornil mě příkře Jacob a spolu se Sethem odpochodoval z místnosti.
„Fakt smrdím?“ zeptala se.
„Ne, to jen jim zrovna nevoníme,“ odpověděl jsem s nosem přilepeným na jejím krku. „Mě voníš nádherně,“ zamumlal jsem a líbnul ji na krk.
„Co to?“ zeptala se Bella, když jsem se odtáhl od jejího krku. Nechápavě jsem nadzvedl obočí a ona se zadívala na mou ruku kolem jejího pasu.
„Promiň,“ zamumlal jsem a pustil její pas.
„Nemusíš se omlouvat… Bylo to… příjemné,“ přiznala a sklopila zrak. Bylo mi jasné, že nebýt upír, začala by se červenat. Pomalu ke mně došla a jemně pohladila mou paži. Bylo to velmi příjemné, tak zvláštní.
Její jemná ruka pomalu sjížděla od mého ramene níž. Velmi se mi to líbilo, bylo to milé lidské gesto, které mě velmi potěšilo. Ovšem nebyl jsem jediný, komu se tohle gesto líbilo. Můj malý kamarád se začal napínat do nevídaných rozměrů.
„Není to trochu přehnaná reakce?“ zeptala se poněkud zvláštním tónem. Jako by jí to snad… lichotilo?
„Promiň, takhle hloupě reaguje v poslední době jen na tebe,“ přiznal jsem se sklopeným zrakem.