Edward:
‚To nejde, ta sázka…‘ říkal jsem si. K čertu se sázkou! Svůj vztyčený nástroj slasti jsem vsunul do jejího lůna. V tu chvíli se dostavily tak dlouho potlačované pocity, měl jsem pocit, že vybouchnu, že můj výbuch ji prohodí tou studenou odporně páchnoucí stěnou.
Po dvou přírazech jsem naposledy zavzdychal a opřel si hlavu o její rameno. ‚No to bylo fakt rychlé. Rychlé i na mě,‘ blesklo mi hlavou.
„Ale, ale Edí nám nevydržel,“ zaslechl jsem vzdalující se smích Emmetta. Bylo mi to jedno, no tak mě viděl, no tak nafotím kalendář. Hlavně, že jsem si za… ‚A sakra, kalendář, Bella, kalendář, Bella…‘ lítalo mi hlavou. ‚To není dobré. To vůbec není dobré. Producírovat se před ní a nahý? Ale možná, možná by se z toho dalo ještě něco vytěžit.‘ Culil jsem se sám pro sebe.
„To je všechno?“ ptala se zhnuseně Jassika. Až teď jsem si uvědomil, že se o ni stále opírám.
„Jo, stejně nás vyrušil,“ řekl jsem naprosto znuděně a shodil ji ze sebe. Natáhl jsem si kalhoty a vydal se k autu, dneska chci odsud pryč.
Došel jsem tam a na zadním sedadle mého Volva ležela polonahá holka. Nejspíš jedna z chtivých spolužaček. Rozvalovala se tam a mě napadaly nejrůznější myšlenky. Bylo by to stejně rychlé jako s Jassikou, nebo bych si to konečně užil? Stejně je to už jedno, sázku jsem projel na plné čáře, tak co…
Otevřel jsem dveře k zadnímu sedadlu a zadíval se na dívku uvnitř. Jakmile mě zpozorovala, začala si mě chtivě prohlížet. Nevadilo mi to, taky jsem ji chtěl, hodně jsem ji chtěl. Mé myšlenkové pochody vytrhlo až slůvko JI, nebyla to ona, koho jsem chtěl. Bylo to, TO, to jediné, co jsem chtěl. Vrhnul jsem se za ní na zadní sedadlo a o hodinu později jsme se rozcházeli oba příjemně uspokojení. Když už jsem tu sázku projel, aspoň to stálo za to.
Urovnal jsem si oblečení a nasedl na sedadlo řidiče. Vydal jsem se domů a přemýšlel, jak moc velká bude má ostuda a potupa, když přijdu k Belle a řeknu jí: ‚Ahoj, no víš, to focení jsem si rozmyslel.‘
Ale za to jsem se zbavil svého vzrušení, takže až si se mnou začne hrát, budu v pohodě. Ani se mnou nehne. Potvora! Nafotím ten kalendář jako naprostý profesionál, zvládl to i Emmett tak proč bych neměl já!
Dorazil jsem domů a čekal na jeho přílet. Určitě si nenechá ujít tu chvíli, kdy mi vmete do tváře mou vlastní osobní prohru. Chvíli, kdy mi řekne, že jsem prohrál, a že budu fotit ten zpropadený kalendář. Nevím, jak jsem vůbec mohl souhlasit a přijmout tuhle stupidní sázku. Na druhou stranu, byla tahle prohra snad nejpříjemnější ze všech.
Zavřel jsem se v pokoji a čekal, kdy dorazí ti dva, kteří tohle celé spunktovali. Netrvalo to ani tak dlouho a dveře mého pokoje se rozletěly. Stál v nich rozesmátý Emmett a za jeho zády vykukoval pobavený obličej Jaspera.
„Já ti to říkal,“ smál se na mě Jasper.
„Tak co Edánku, jak to provedeš?“ ptal se natěšeně Emmett a v myšlenkách mu kolovaly nápady. Nápady, jak by to udělal, aby vše viděl. Byl tam se mnou a s Bell.
„To tedy v žádném případě!“ vypálil jsem na něj. „Nic takového v podmínkách sázky nebylo.“
„Ale, ale Edí, někdo musí dohlédnout na splnění úkolu,“ smál se mi Jasper a bylo vidět, že je mu líto, že přijde o všechnu zábavu. Jenže já chci být s Bellou sám, není možné, aby na mě aspoň trochu nezabrala. Musí!
„Uvidíš ten kalendář, tak co ještě chceš?!“ křikl jsem na něj a svalil se na postel.
„Chci vidět, jak se fotí. Nikdy jsem takovou práci neviděl,“ krčil nevinně rameny a vypadal jako dítě, kterému někdo sebral lízátko. Blbec!
„Tak já ti u ní domluvím termín, když už tam stejně jdu. Jen nevím… Nejsi od E, tak snad tě Bella vezme do sekce J,“ zasmál jsem se. Jasper se začal podivně ošívat a mě napadlo: „Snad by ses nestyděl?“ šklebil jsem se na něj. Rysy mu ztuhly a úsměv se vypařil. On se opravdu stydí…
„No tak vyrazíme, ať máš splněno.“ Emmett a jeho hloupé vtípky.
***
„Prostě tam běž!“ nabádal mě Emmett před domem Swanů. Měl jsem jít za Bell a říct, že jí na ten kalendář postojím. Postojím, pche, postál bych, ale rozhodně ne kvůli tomu zpropadenému kalendáři. Rozhodl jsem se sesbírat všechny kousky mého sebevědomí a vydal jsem se ke dveřím.
„Dobrý den, pane Swan,“ pozdravil jsem, když mi náčelník otevřel. Chtěl jsem ho nějak zastavit, než vyjmenuje celou vesnici, ale nedal mi sebemenší šanci.
„Dobrý Emilio,“ pozdravil mě. Neměl jsem sílu vzdorovat, vzdávám to… Není tak daleko od pravdy…
„Je doma Bella?“ zeptal jsem se. „Mám dělat model do jednoho kalendáře.“
„Ale jistě Edmunde, proč jsi to neřekl rovnou?“ kroutil hlavou.
„No…“
„Tak pojď, Edwine.“ Jeho postupné vyjmenovávání všech hochů z Forks bylo směšné, ale ovládl jsem se. „Je dole a Emmette, tentokrát nic nezapomeň.“
„Jistě pane,“ usmál jsem se a sešel dolů do sklepa. Bella se skláněla nad nějakou složkou a proškrtávala práci, kterou dělala.
„Eh, ahoj,“ pozdravil jsem ji. S trhnutím se na mě otočila.
„Ahoj, co potřebuješ?“ ptala se a zkoumavě si mě měřila.
„No, ještě pořád nemáš nikoho na ten kalendář?“ zeptal jsem se smířlivě.
„Ne,“ štěkla po mě a znovu se zadívala na fotky pod svýma rukama.
„Eh, Uh, Ehm, No a mě bys teda nevzala?“ pokračoval jsem. Bylo mi to proti srsti, ale sázka je sázka.
„A ty bys do toho šel? To jako dobrovolně? Nebo tě někdo donutil?“ chrlila na mě otázky.
„No proč ne? Potřebuješ pomoc a já… No řekněme, že mám volno,“ uculil jsem se a pokusil se o cukrblik.
„Tak vytáhni šmoulu a předveď, co ve vás je,“ kývla hlavou k zástěně, kde jsem si měl zřejmě odložit. Chvíli jsem na ni ještě zíral, ale nakonec jsem poslušně zalezl a začal se svlékat. Slyšel jsem tahání beden a přípravy, které dělala.
„Tak kam si mám stoupnout?“ ptal jsem se.
„Támhle a na, začneme lednem!“ Hodila po mě kus kožešiny. Chvíli jsem na to civěl, a když jsem seznal, že to myslí vážně, sedl jsem si na připravené křesílko a kožešinu si volně přehodil přes klín.
Bella si mě malou chvíli prohlížela a nakonec její ruce zamířily ke kožešince. Lekl jsem se, protože byla opravdu velmi blízko mého malého kamaráda.
„Neboj, šmoulu dneska nechám!“ zasmála se, když viděla můj pohled. „Jen ji trochu posunu.“
„Eh, já se přece nebojím,“ kroutil jsem záporně hlavou. Přece nedám znát, jak moc by mě to mohlo nabudit.
„Jistě,“ uculila se a přešla místnost. Ještě chvíli se na mě dívala, než vytáhla foťák a začala fotit.
„Tak únor,“ zasmála se, když seznala, že fotek na leden je už dost. Podala mi nějaký luk a šíp. Začala odtahovat křeslo a znovu si mě změřila pohledem. „Snaž se trochu.“ Poslechl jsem a začal dělat pózy.
„Co to má tvůj táta s těmi jmény?“ zeptal jsem se, když mi přišlo ticho protnuté jen cvakáním fotoaparátu trapné a tíživé.
„Co myslíš?“ oplatila mi otázkou.
„No pokaždé vyjmenuje celou vesnici, aniž by se trefil. A to je policista.“ Začala se smát a já se na ni zkoumavě podíval.
„Je to druh jeho humoru,“ řekla, když se uklidnila. „Mám dost klientů a on si z nich rád střílí.“
„Aha, to mě nenapadlo,“ zamyslel jsem se pro sebe. „A sbíráš jen Ečka? Nebo máš i jinou sbírku?“
„Ale jistě. Od každého písmenka. Někdy ti to ukážu,“ zasmála se a mě se poprvé zdálo, že nebude až tak chladná. Že by si dala říct?
„A máš tam už Jaspera?“ otázal jsem se zvědavě.
„Myslím, že ne, je to hodně neobvyklé jméno. Myslíš, že by měl zájem?“ V očích jí jiskřilo, jak se těšila. „Mohl by vzít i Alice. Minule mi to tu s Emmettem a Rose náramně šlo.“
„Navrhnu jim to,“ zasmál jsem se a Bella opět klikla.
„Chytej,“ hodila po mě deštník, když jsme se dostali k dubnu. Nedůvěřivě jsem si ho prohlížel a převracel ho sem a tam.
„Držíš to jak Žižka telefon.“ Koulela očima. „Jen ho roztáhni a uděláme pár fotek v dešti.“ Naznačila rukama uvozovky.
Ještě chvíli jsme fotili, než jsme se dostali k letním měsícům. Bella vytáhla olej a hodila ho po mně.
„Co s tím?“ ptal jsem se a olej si nedůvěřivě měřil.
„No natři se, zvýrazníš tak svaly a na léto se to hodí,“ vysvětlila mi. „Nebo tě natřu, jestli chceš.“
„Tak to prosím udělej,“ požádal jsem ji a olej jí zase vrátil. Přece jen takhle se mě bude muset dotýkat. Uvidíme, jestli to s ní ani nehne.
„Jak chceš,“ smála se na mě. Poprvé za tu dobu to byla milá a hodná holka. Přistoupila ke mně a napatlala si trochu oleje na ruce. Začala mě od ramen natírat až dolů k pasu a zpět. Nejprve hrudník, potom i záda. Přidřepla si a obkroužila mé hýždě spolu s nohama. Její dotek mě hřál a vířil touhu po mých rukách na jejím těle. Jak já ji jen chtěl.
Vstala, utřela si ruce do připravené hadry a opět popadla foťák. Podobně jsme ještě chvíli pokračovali, než mě napadla další otázka:
„Vím, že na téma katolická škola jsme se už bavili, ale…“
„Co víc chceš vědět?“ vypálila otázku, zatímco mi hadrou utírala tělo. „Matka mě tam poslala, protože neměla pochopení pro můj koníček a práci.“
„Jistě, ale proč? Chci říct…“ opět mě přerušila.
„Prostě jí to přišlo zvrhlé, jako mnoha jiným.“ Zmučeně začala pozorovat foťák ve svých rukou. „Každé plus má své mínus. Baví mě to, je to práce a koníček. Co víc si přát? Peníze vydělám a její pomoc nepotřebuju.“
„Nechtěl jsem,“ začal jsem, než mě znovu přerušila.
„Nechci se o tom bavit a tady, začneme podzim.“ Poházela kolem mě ledabyle listí a podala mi další z mnoha rekvizit, které si pro dnešní focení připravila.
„Nechtěl jsem se tě dotknout.“ A byla to pravda. Opravdu mi bylo líto, jak jsem se k ní zachoval. Neměl jsem to vytahovat, její matka jí tuhle část života jistě osladila už dostatečně.
„Moc ti děkuji,“ poděkovala, když jsme nafotili i poslední měsíc.
„Nemáš zač, nakonec mě to bavilo.“ Usmíval jsem se na ni. Stále jsem tam stál jen tak, nevím proč, ale něco mě donutilo jít k ní a jemně ji pohladit po tváři. Neucukla. Jen se na mě podívala svýma čokoládovýma očima.
Nevím, co mě přimělo udělat další krok, ale sehnul jsem se k jejím rtům a jemně ji na ně políbil. Jaké však bylo mé překvapení, když se po chvíli do našeho polibku zapojila i ona…