Bella:
Byl to jen další den mé nekončící věčnosti. Mohla jsem si ji užívat s milujícím manželem, dcerou a rodinou, kterou bych nevyměnila, za nic na celém širém světě. Od mé přeměny v upírku uběhla už spousta let a po celou tu dobu jsme poklidně žili. Právě teď jsme se nastěhovali do malého městečka na severu Aljašky.
„Nesnáším první dny,“ brblala si zrovna Nessie, když jsme společně vysedali před novou školou.
„Taky je nemusím,“ postěžoval si Jacob a šel ji obejmout kolem pasu.
„Myslím, že nikdo z nás z nich není nadšený,“ prohodil Edward a také mě objal kolem pasu. Byl to hezký zvyk, alespoň všem hned došlo, že patříme k sobě, že ten druhý je jen a jen náš. Sice nás to neuchránilo před odháněním nechtěných nápadníků, ale bylo to aspoň něco.
„Jdeme?“ přidala se do našeho rozhovoru Alice, která právě vystoupila s Rosaliina BMW.
„Copak máme jinou možnost?“ zeptal se trochu naštvaně Jacob.
„Nech si toho, mohl jsi zůstat v LaPush!“ štěkla jsem na něj. Byl z naší rodiny opravdu nejufňukanější.
„Vždyť už mlčím,“ vyhrkl, když spatřil ošklivý pohled, jímž ho obdarovala Nessie. Jistě, ona by jela s námi, nikdy by neopustila rodinu, jak už nám jednou řekla i přes to, že by musela nějakou dobu být bez Jacoba. To by však nezvládl ani jeden z nich. To jediné jsme věděli všichni, téměř se sto procentní jistotou.
„Jdeme?“ zeptala se Alice a pomalu pokynula ke škole. Vydali jsme se po schodech ke škole a následně zamířili do kanceláře, kde jsme zařídili všechny potřebné formality. Netrvalo to dlouho a my se mohli vydat na naši první hodinu. Všichni si nás obdivně prohlíželi a já jen přemýšlela, zda si na něco takového někdy zvyknu. Ano už jsem se naučila chodit se zdviženou hlavou, ale stále jsem si připadala nesvá…
K lepšímu pocitu mi nepomáhaly ani Edwardovy strnulé pozice nad myšlenkami zdejších pánů a tak jsem se rozhodla soustředit na naši dceru, která tyhle pohledy nesla stejně špatně jako já. Právě se choulila do Jacobovy obří náruče a něco nesrozumitelného mumlala. Znělo to trochu jako:
‚Já tu nebudu, nebyla by to první škola, kterou jsem vynechala. Co by se stalo, kdybych předstírala nemoc.‘ Nedivila jsem se jí, tohle jsem taky neměla ráda. Ale nemoc by asi nezabrala, za celou svou existenci neměla ani rýmu, na tohle by jí Carlisle neskočil, ale má ji rád a tak by ji stejně doma nechal.
Naštěstí oběd byl naší poslední hodinou a my se pak mohli vydat rovnou domů. A jak jinak trávit volný čas, než věnovat se našim miláčkům. Být chvíli sama s Edwardem pro mě bylo tak blahodárné, skoro jako voda pro vyprahlého člověka.
Bohužel Edward plánoval s Emmetem a Jasperem malý lovecký výlet a tak jsem zůstala jen já, Alice a Rose. Nessie měla štěstí, že Jacob neměl o podobné výlety zájem a Carlisle byl v práci. No, a aby toho nebylo málo, Alice navrhla nákupy. Přibraly jsme Esme a mohly jsme vyrazit.